Napadeným usnesením uložil soud prvního stupně žalobci, aby na náhradu nákladů řízení zaplatil žalované k rukám jejího právního zástupce částku 848 384,45 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.2. Soud prvního stupně uvedl, že rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 23. 1. 2025, č. j. 38 Cm 380/2013-1043 byla zamítnuta žaloba podaná v této věci ohledně částky 2 199 779 Kč s příslušenstvím. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl tak že právo na tuto náhradu s ohledem na § 150 o. s. ř. žalované nepřiznává. Tento nákladový výrok byl odůvodněn tím, že soud prvního stupně předně poukázal ve stejném rozsudku na jiných místech konstatované opakované porušování povinností žalovanou, což soud promítl do rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Jen rozhodnutí, podle něhož si ponese sama žalovaná náklady řízení, které vynaložila, i když byla procesně úspěšná, se v daných souvislostech jeví jako spravedlivé rozhodnutí. Soud přihlédl také k nedostatečnému zájmu žalované na smírném vyřešení věci, když žalující strana projevovala větší snahu ke smírné dohodě než žalovaná, která tuto možnost nakonec kategoricky odmítla.3. Proti tomuto rozsudku, a to pouze do výroku o náhradě nákladů řízení, se odvolala žalovaná a odvolací soud usnesením ze dne 15. 10. 2025, č. j. 2 Cmo 95/2025-1077 k tomuto odvolání zrušil výrok zmíněného rozsudku o náhradě nákladů řízení a vrátil v tomto rozsahu věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Vyslovil při tom pro soud prvního stupně závazný názor, že v tomto případě nejsou podmínky pro použití mimořádného oprávnění soudu zakotvené v § 150 o. s. ř. a tento závěr odůvodnil. Uložil soudu prvního stupně zjistit, jaké náklady žalované v tomto řízení vznikly a znovu o nich rozhodnout.4. Soud prvního stupně opětovně rozhodl o náhradě nákladů řízení usnesením ze dne 5. 2. 2026, č. j. 38 Cm 380/2013-1098, ve kterém zavázal žalobce zaplatit žalované náhradu v celkové výši 848 384,46 Kč s odkazem na úkony právní služby, které specifikoval ve svém odůvodnění.5. Proti tomuto usnesení se včas odvolal žalobce a navrhuje, aby soudy opět rozhodly, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení s ohledem na předpis § 150 o. s. ř. Za okolnosti hodné zvláštního zřetele považuje majetkové, sociální a firemní poměry žalobce. Přiznání náhrady nákladů řízení žalované proti žalobci představuje nepřiměřenou tvrdost s ohledem na majetkové a sociální poměry žalobce i na další osoby. Žalobce provozuje , právnická osoba, , adresa, a , právnická osoba, , adresa, . Je poskytovatelem zdravotních a sociálních služeb určených pro zvláště zranitelné osoby, zejména se jedná o seniory zpravidla nad 65 let věku a dále pro osoby se zdravotním postižením. Vedle toho poskytuje i odlehčovací pomoc osobám starším 18 let se sníženou soběstačností z důvodu věku, onemocnění anebo postižení, o které je jinak postaráno. Proto činnost žalobce má významný veřejný a společenský rozměr. Náhrada nákladů žalované ve výši 848 384,46 Kč by představovala velmi závažný zásah do hospodaření žalobce, který by prohloubil jeho ztrátu (odkazuje na výkazy zisku a ztrát za roky 2024 a 2025), vedlo by to tak k omezení poskytovaných služeb a představovalo by to významný negativní dopad i na třetí osoby. V tom spatřuje mimořádné okolnosti tohoto konkrétního případu. Proto nelze mechanicky vycházet pouze z úspěchu či neúspěchu ve věci samé. Obrací pozornost rovněž k otázce procesního postoje žalované, a to zejména na skutečnost, že odmítala jednat o smírném řešení rozepře.6. Žalovaná ve vyjádření k odvolání zdůrazňuje skutečnost, že ona řízení nevyvolala a nemohla ani nijak disponovat s předmětem řízení. Po dobu 11 let se musela bránit, protože žalobcem uplatněný nárok v některých fázích řízení až ve výši 3 859 170,71 Kč by pro ni byl likvidační. Musela se proto obrátit na právní zástupce a utrpěla tak značnou finanční i psychickou zátěž. Proto trvá na náhrad nákladů řízení podle výsledku sporu. Ztotožňuje se s usnesením odvolacího soudu č. j. 2 Cmo 95/82025-1077.7. Odvolací soud přezkoumal napadené usnesení dle § 212 a násl. o. s. ř., aniž ve věci nařizoval jednání [§ 214 odst. 2, písm. c) o. s. ř.] a dospěl k následujícím závěrům.8. Žalobce v tomto projednávaném odvolání se především dovolává negativního postoje žalované k možnosti jednání o smírném řešení. Oproti tomu, co k tomu uvedl soud prvního stupně ve výše uvedeném rozsudku soudu prvního stupně neuvádí žalobce ani nyní nic nového. S těmito okolnostmi se již odvolací soud jednou vyrovnal v unesení ze dne 15. 10. 2025, č. j. 2 Cmo 95/2025-1077, ve kterém se podrobně s touto otázkou zabýval i s ohledem na souvislosti s ústavními právy účastníků občanského soudního řízení. Ani v současnosti nenachází důvody pro změnu svého odůvodněného stanoviska.9. Nově se žalobce dovolává toho, že přiznání náhrady nákladů řízení žalované proti žalobci by významně zasáhlo do jeho hospodaření a ovlivnilo by to možnost, aby žalobce nadále vykonával svoji celospolečensky významnou činnost spočívající v péči o přestárlé a postižené osoby. Touto otázkou se doposud žádný ze soudů nezabýval. V této souvislosti se připomíná to, co odvolací soud již dříve soudu prvního stupně vytkl, to znamená, že nedal účastníkům řízení najevo, že uvažuje o použití mimořádného oprávnění podle § 150 o. s. ř. a tak žalobce nemohl doposud tyto okolnosti v tomto řízení uplatnit, a to pro důvody ležící na straně soudů. Proto, i když odvolací soud ve svém usnesení ze dne 15.10.2025, č. j. 2 Cmo 95/2025-1077 kategoricky konstatoval, že nejsou podmínky pro aplikaci § 150 o. s. ř., je nutno se těmito důvody, které žalobce nově uplatnil, věcně zabývat.10. K tomu odvolací soud učinil nová zjištění z listin dále uvedených.11. Z výpisu z obchodního rejstříku vedeného Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 17511 vyplývá, že žalobce má v rámci předmětu podnikání a předmětu činnosti zapsány mimo jiné také domovy pro seniory a poskytování zdravotní péče v rozsahu rozhodnutí o udělení oprávnění k poskytování zdravotních služeb, forma zdravotní péče: lůžková péče – dlouhodobá lůžková péče, druh zdravotní péče: ošetřovatelská péče.12. Z výkazu zisku a ztrát žalobce za rok 2024 vyplývá, že utržil 77 023 000 Kč, čistý obrat činil 77 024 000 Kč a hospodařil se ztrátou 2 391 000 Kč. Ze stejného dokladu plyne, že v roce 2023 byla tržby žalobce ve výši 60 897 000 Kč, čistý obrat dosáhl 70 331 000 Kč a ztráta z hospodaření byla ve výši 8 827 000 Kč. Z výkazu zisku a ztrát za rok 2025 plyne, že tržby žalobce byly 74 111 000 Kč, čistý obrat činil také 74 111 000 Kč a ztráta z hospodaření dosáhla výše 3 654 000 Kč.13. Z toho vyplývá, že žalobce je hospodářsky aktivní, a to také v činnostech, které uvádí v odvolání, jak jsou uvedeny výše. Je zřejmé, že má zapsány i zcela odlišné předměty podnikání a činnosti. Proto také nelze přesně říci, nakolik se na zjištěných hospodářských ukazatelích podílí péče o přestárlé a zdravotně postižené a nakolik případně jiné zapsané činnosti. Lze však důvodně předpokládat, že již jen provozování dvou domovů důchodců se na hospodaření žalobce podílí zásadním způsobem.14. Z obou Výkazů zisku a ztrát vplývá, že žalobce hospodaří setrvale ve ztrátě. Zároveň je ovšem také zřejmé, že objem peněžních prostředků, se kterými hospodaří, se pohybuje v řádu sedmdesáti i více milionů korun.15. Je zcela nepochybné, že žalovaná byla v tomto řízení převážně úspěšná a proto jí svědčí právo na náhradu nákladů řízení potřebných k účelnému bránění práva podle § 142 odst. 1 a odst. 2 o. s. ř. a případně, nakolik došlo k částečnému zpětvzetí žaloby, podle § 146 odst. 2 první věta o. s. ř.16. Odlišně lze o náhradě nákladů tohoto řízení rozhodnout skutečně pouze na základě mimořádného oprávnění soudu, který podle § 150 o. s. ř. nemusí výjimečně přiznat náhradu nákladů řízení zcela anebo zčásti, jsou-li tu důvody zvláštního zřete hodné. Takovým důvodem může být i případ, že by povinnost k náhradě nákladů řízení účastníka řízení, který v řízení úspěšný nebyl, nepřiměřeně zasahovala. Nelze však při tom pominout ani nutnost uvážit, nakolik by nepřiznání práva na náhradu nákladů řízení, které jí svědčí, zatížilo tuto stranu sporu. Tedy jinak tomu bude, kdy proti sobě stojí velká a ekonomicky velmi silná korporace a proti ní fyzická osoba nemocná a zcela nemajetná. Naproti tomu, kde jsou obě strany z pohledu majetkového a příjmového ve zhruba stejném postavení, bude možné jen z důvodu sociálních těžko případné o použití mimořádného oprávnění soud vůbec uvažovat.17. Nelze pochybovat o tom, že částka, která byla soudem prvního stupně přiznána žalované proti žalobci jako náhrada nákladů řízení, zatíží hospodaření žalobce jako výdaj, který zkrátí výnosy z hospodaření a pravděpodobně se promítne do hospodářského výsledku. Vzhledem k dosavadním výsledkům hospodaření se tedy zřejmě o něco zvýší jeho ztráta. Tato setrvalá ztráta v hospodaření zatím nijak nebránila žalobci v jeho jistě záslužné činnosti. Není ale žádný důvod domnívat se, že tato náhrada zatíží žalobce nějakým významným způsobem. Se ztrátou hospodaří, nakolik bylo zjištěno, žalobce trvale a oproti výší prostředků, se kterými hospodaří, jak ukazuje především výše čistých obratů, nejde v případě předmětných nákladů řízení o částku nijak významnou.18. Hospodářské poměry žalované blíže zkoumány nebyly, ale ani v rovině tvrzení není ani naznačeno, že by její majetková a příjmová situace byla o mnoho řádů lepší, než je ekonomické postavení žalobce. Tedy, že nepřiznání náhrady nákladů řízení, na kterou má jinak právo, by nijak významně do jejích majetkových poměrů nezasáhlo. Z obecné zkušenosti plyne, že i účastníka řízení, jehož příjmy se pohybují i o hodně nad průměrem, by předmětné náklady řízení zatížily velmi silným způsobem.19. Lze tedy shrnout, že nebylo osvědčeno, že by přiznání náhrady nákladů tohoto řízení žalované proti žalobci významně zhoršilo hospodářskou situaci žalobce. Již proto není ani z důvodů, které žalobce nově uplatňuje přistoupit k použití ustanovení § 150 o. s. ř. a žalované třeba jen zčásti náhradu nákladů nepřiznat. Navíc nic nenasvědčuje tomu, že by použití stejného ustanovení nepřiměřeně nezatížilo žalovanou a že tím by šlo o nespravedlnost vůči ní, a nikoliv vůči žalobci, kdyby nebyla žalované náhrada nákladů řízení přiznána.20. Napadené usnesení soudu prvního stupně je tedy věcně správné, a proto bylo odvolacím soudem podle § 219 o. s. ř. potvrzeno.21. Podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. náleží žalované náhrada nákladů tohoto řízení. Přiznává se jí náhrada nákladů právního zastoupení, a to za jeden vedlejší úkon právní služby, to znamená podání odvolání v nemeritorní věci, to je částka 8 550 Kč, a to podle § 7 vyhl. č. 177/17996 Sb., v platném znění, k tomu jedna paušální náhrada výdajů ve výši 450 Kč podle § 13 odst. 3 stejné vyhlášky, a ještě také náhrada daně z přidané hodnoty v částce 1 890 Kč. Tedy celkem se za odvolací řízení přiznává žalované náhrada nákladů odvolacího řízení ve výši 10 890 Kč.