5 Cmo 42/2026-36 – Vrchní soud v Praze

1. Žalobce se žalobou (návrhem na vydání směnečného platebního rozkazu), doručenou Krajskému soudu v Praze (dále jen „soud“ nebo „soud prvního stupně“) dne 6. 1. 2026, domáhal vůči žalovaným zaplacení směnečného peníze 40 973,11 € s 6% úrokem z uvedené částky od 31. 10. 2025 do zaplacení, směnečné odměny 136 € a náhrady soudního poplatku. Žalobu odůvodnil tím, že první žalovaný vystavil na řad žalobce dne 4. 3. 2020 v , adresa, směnku vlastní coby původní blankosměnku, bez vyplnění směnečné sumy a data splatnosti. Žalobce blankosměnku doplnil na základě dohody o vyplňovacím právu směnečném s datem splatnosti 30. 10. 2025. Druhý žalovaný podepsal směnku v postavení směnečného rukojmího. Na směnku nebylo ničeho plněno. Žalobce předložil originál směnky.2. Dne 16. 1. 2026 vydal soud směnečný platební rozkaz č. j. 90 Cm 3/2026-16 (dále též „SPR“), kterým byla žalovaným uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobci směnečný peníz 40 973,11 €, 6% úrok ze směnečného peníze od 31. 10. 2025 do zaplacení, směnečnou odměnu 136 € a náhradu soudního poplatku 49 681 Kč, a to do 15 dnů ode dne doručení SPR nebo podat proti SPR do 15 dnů ode dne doručení námitky.3. Druhý žalovaný podal proti SPR včas námitku, že směnka byla uplatněna v rozporu s dohodou o vyplňovacím právu č. 2020004284 ze dne 4. 3. 2020 a popřel existenci kauzálního závazku ve výši 40 973,11 €. Vzhledem k tomu, že směnka byla blankosměnkou, žalobce nese břemeno tvrzení a důkazní, že blankosměnku vyplnil po právu.4. Soud v řízení o námitkách druhého žalovaného proti SPR rozhodl v bodu I. výroku usnesení ze dne 17. 2. 2026 tak, že námitky druhého žalovaného proti SPR odmítl. V bodu II. výroku rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů námitkového řízení.5. V odůvodnění rozhodnutí soud uvedl, že druhý žalovaný v námitkách proti SPR neuvedl rozhodující skutečnosti o existenci právního jednání (kauzy směnky), toliko obecně tvrdil neexistenci právního jednání a nebylo zřejmé, co má být předmětem řízení o námitkách. Konstantní judikatura Nejvyššího soudu vychází ze závěru, že námitky jsou řádně odůvodněny jen tehdy, jestliže žalovaný aspoň stručně vylíčí obsah směnečné smlouvy, jež byla důvodem vzniku směnky a dále vymezí skutečnost, proč by měl být zproštěn povinnosti zaplatit směnku. S tím je rozporné pouze obecné tvrzení druhého žalovaného o rozporu směnky s tvrzenou dohodou o vyplňovacím právu bez konkretizace tohoto rozporu a dále též jen obecné tvrzení o neexistenci splatného dluhu 40 973,11 €. Soud proto postupoval podle § 175 odst. 3 o. s. ř. a námitky druhého žalovaného jako neodůvodněné odmítl.6. O náhradě nákladů námitkového řízení soud rozhodl podle § 146 odst. 3 o. s. ř. s ohledem na to, že žalobci v námitkovém řízení žádné náklady nevznikly.7. Druhý žalovaný podal proti usnesení včas odvolání a navrhl je zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V odůvodnění odvolání uvedl, že s odkazem na dohodu o vyplňovacím právu směnečném zpochybnil správnost žalované částky, a že žalobce blankosměnku vyplnil v rozporu s touto dohodou. Dále druhý žalovaný v námitkách zpochybnil pravost svého podpisu na směnce a její zajišťovací povahu.8. Žalobce se k odvolání vyjádřil a navrhl napadené usnesení potvrdit. Po uplynutí lhůty k podání námitek proti SPR již druhý žalovaný nemůže tvrdit nové námitky, což v odvolání činí. Druhý žalovaný v námitkách neuvedl, jaká je podle jeho názoru správná výše směnečného peníze. V ostatním žalobce odkázal na odůvodnění napadeného usnesení.9. Odvolací soud podle § 212 o. s. ř. přezkoumal napadené usnesení a dospěl k závěru, že odvolání druhého žalovaného není důvodné.10. Pokud jde o námitky nepravosti podpisu druhého žalovaného na směnce a absenci její zajišťovací povahy, tyto námitky druhý žalovaný uplatnil až v odvolání, tudíž opožděně. Odvolací soud se proto jimi nemohl zabývat.11. Podle § 175 odst. 3 druhé věty o. s. ř. pozdě podané námitky nebo námitky, které neobsahují odůvodnění, soud odmítne. V námitkách druhý žalovaný tvrdí, že směnka byla uplatněna v rozporu s dohodou o vyplňovacím právu č. 2020004284 ze dne 4. 3. 2020, avšak neuvádí, v čem ten rozpor spočívá. Dále vyjadřuje nesouhlas s částkou kauzálního dluhu 40 973,11 €, avšak neuvádí proč (z jakého důvodu).12. V soudní judikatuře již je notorietou, že pokud chce žalovaný vznést námitku nesprávné výše požadovaného směnečného peníze, tj. že směnku již zčásti zaplatil nebo námitku porušení směnečné dohody (dohody, na základě které žalovaný podepsal směnku), např. že dluh, jehož splnění je směnkou zajištěno, je nižší, pak vždy musí uvést konkrétní rozsah, ve kterém je směnka již zaplacena nebo uvést obsah směnečné dohody a v čem byla konkrétně porušena tato dohoda, tj. v jakém (nižším) rozsahu zajišťovaný dluh zůstává nesplněn, není-li tvrzeno úplné splnění (neexistence) zajišťovaného dluhu. Obdobně i u porušení vyplňovací dohody k blankosměnce (tj. dohody o chybějících náležitostech směnky, které je majitel směnky oprávněn doplnit) musí žalovaný uvést, v čem konkrétně spočívalo toto porušení. Navíc v tomto případě druhý žalovaný tvrdil, že dokonce uplatnění (tj. použití) směnky je v rozporu s vyplňovací dohodou, což je na první pohled nelogické, protože směnky jsou vystavovány (a to i ve formě blankosměnek), aby byly případně uplatněny, a to i u soudu. Nelze si představit vyplňovací dohodu, podle které by sice na základě dohody stran postrádala blankosměnka určité náležitosti směnky, ale majitel této blankosměnky by neměl oprávnění tyto náležitosti nikdy doplnit.13. Břemeno tvrzení s následným břemenem důkazním tíží vždy žalovaného, který musí konkrétně uvést, jak zněla a v čem konkrétně byla porušena směnečná dohoda a též vyplňovací dohoda, byla-li směnka původně blankosměnkou. Tento procesní závěr učinil také Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 32 Cdo 2383/98 z 2. 3. 1999, publikovaném v časopise Soudní judikatura č. 8/1999 s právní větou: Důkazní břemeno prokázání kauzálních námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu nese žalovaný. V této souvislosti je nutno si uvědomit, že námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu lze považovat za jakousi „quasižalobu“, kterou se žalovaný brání proti směnečnému platebnímu rozkazu a jejíž veškerá tvrzení je zásadně povinen prokázat, tak jak tomu bývá u žalobce a žalobních tvrzení v nesměnečných řízeních.14. Nebylo zřejmé, jaká konkrétní podmínka dohody o vyplňovacím právu směnečném byla ze strany žalobce porušena. Druhý žalovaný rovněž neuvedl, jaká měla být správná výše směnečné sumy. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že druhý žalovaný své námitky dostatečně neodůvodnil. Soud prvního stupně rovněž správně rozhodl dle § 146 odst. 3 o. s. ř. o náhradě nákladů námitkového řízení s ohledem na to, že žalobci žádné náklady námitkového řízení nevznikly. Odvolací soud proto usnesení podle § 219 o. s. ř. jako věcně správné potvrdil.15. S ohledem na plný úspěch žalobce rozhodl odvolací soud o náhradě nákladů odvolacího řízení v jeho prospěch dle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobci náleží náhrada hotových výdajů v rozsahu jedné paušální úhrady výdajů (vyjádření k odvolání) 450 Kč podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a § 1 odst. 3 písm. a), vyhlášky č. 254/2015 Sb. Tato vyhláška sice stanoví v § 2 odst. 3 paušální náhradu ve výši 300 Kč i v období od 1. 1. 2025, kdy již byla znovelizována vyhláška č. 177/1996 Sb. v tom smyslu, že od uvedeného dne činí výše paušální náhrady výdajů 450 Kč. Není však důvod rozlišovat mezi stranami civilního sporu podle toho, zda jsou či nejsou zastoupeny zástupcem ve smyslu § 137 odst. 2 o. s. ř. Odvolací soud v tomto směru odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2638/2025 z 18. 11. 2025, ve kterém Nejvyšší soud vyslovil závěr, že za procesní úkony učiněné po 1. 1. 2025 náleží v případech, na které by dopadal § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., účastníku řízení, jenž není zastoupen zástupcem ve smyslu § 137 odst. 2 o. s. ř., paušální náhrada hotových výdajů ve smyslu § 151 odst. 3 o. s. ř. ve výši 450 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu aplikovaného analogicky.16. Z uvedeného důvodu odvolací soud stanovil výši paušální náhrady výdajů za jeden úkon 450 Kč.