11 Tcu 1/2016 — Nejvyšší soud

11 Tcu 1/2016 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:6. 4. 2016 Spisová značka:11 Tcu 1/2016 ECLI:ECLI:CZ:NS:2016:11.TCU.1.2016.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Právní styk s cizinou Dotčené předpisy:§ 91 odst. 1 písm. o) z. m. j. s. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:1. 7. 2016 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 11 Tcu 1/2016-22 U S N E S E N Í Nejvyšší soud projednal dne 6. 4. 2016 v neveřejném zasedání návrh ministra spravedlnosti podaný podle § 95 odst. 5 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, na přezkoumání usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 6. 2015, sp. zn. 1 Nt 202/2014, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 7. 2015, sp. zn. 2 To 62/2015, o přípustnosti vydání H. E., státního příslušníka Turecké republiky, t. č. v předběžné vazbě ve Vazební věznici B., k výkonu trestu odnětí svobody do Turecké republiky, a rozhodl takto: Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 7. 2015, sp. zn. 2 To 62/2015, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 6. 2015, sp. zn. 1 Nt 202/2014, se zrušují. Krajskému soudu v Brně se přikazuje, aby věc znovu projednal a rozhodl.Odůvodnění: Úřad hlavního prokurátora v Sanliurfa, Turecká republika, požádal na základě Evropské úmluvy o vydávání z 13. 12. 1957 (č. 549/1992 Sb.) dopisem ze dne 25. 3. 2014, č. j. 2012/5642, doručeným Ministerstvu spravedlnosti dne 21. 5. 2014, o vydání H. E. (dále též „vydávaného“), státního příslušníka Turecké republiky, k výkonu trestu odnětí svobody pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin krádeže věcí, jejich uzamčení a schování podle § 142/1.b. 1, § 37/1, § 58/1 a § 53/1-a-b-c-d-e trestního zákoníku Turecké republiky č. 5237. Jak vyplývá z předložených extradičních materiálů, za tento trestný čin, který měl H. E. spáchat tím, že společně s dalšími třemi osobami (A. K., S. A. a R. B.) přijeli z města M. do S. a dne 13. 3. 2006 se vloupali do bytu A. Y. tak, že A. vlezl na ramena K., dostal se tak k oknu, které otevřel pomocí šroubováku, přičemž další dva pachatelé E. a B. čekali v autě. K. se zmocnil 16 ks čtvrtečních zlatých mincí, 5 ks polovičních zlatých mincí a 7 ks úplných zlatých mincí, 1 550 eur a 2 500 tureckých lir v hotovosti a schoval je do speciální části ve stropu auta, mu byl uložen v Turecké republice trest odnětí svobody v délce 6 let a 3 měsíců, z něhož mu zbývá vykonat trest odnětí svobody v trvání 4 roků, 7 měsíců a 6 dní. Po provedení předběžného šetření (§ 92 odst. 1 a násl. zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních - dále též „z. m. j. s.“) podal státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně dne 13. 8. 2014, pod č. j. 1 KZM 2002/2014-138 návrh na rozhodnutí o přípustnosti vydání H. E. podle § 95 odst. 1 z. m. j. s., o němž rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 9. 10. 2014, sp. zn. 1 Nt 202/2014 tak, že vydání H. E. k výkonu trestu odnětí svobody do Turecké republiky pro trestný čin krádeže věcí, jejich uzamčení a schování podle § 142/1.b. 1, § 37/1, § 58/1 a § 53/1-a-b-c-d-e trestního zákoníku Turecké republiky č. 5237, je přípustné. O podané stížnosti vydávaného, v níž se domáhal zrušení napadeného usnesení a vydání nového rozhodnutí, kterým by bylo vysloveno, že vydání je nepřípustné, rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 2 To 118/2014 tak, že podle § 149 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadené usnesení zrušil a krajskému soudu uložil, aby o věci znovu jednal a rozhodl. Soudu prvního stupně zároveň uložil, aby si vyžádal zprávy o stavu lidských práv v Turecké republice, a to za účelem řádného zjištění, zda H. E. vzhledem ke konkrétním okolnostem skutečně hrozí reálné nebezpečí porušení absolutních práv zaručených mezinárodními smlouvami o lidských právech. Následným usnesením ze dne 5. 6. 2015, sp. zn. 1 Nt 202/2014, Krajský soud v Brně opětovně rozhodl, že je přípustné vydání H. E. do Turecké republiky k výkonu trestu odnětí svobody, který mu byl uložen rozsudkem 5. trestního soudu první instance v Sanliurfa ze dne 22. 11. 2006, sp. zn. 2006/347, sp. zn. 2006/512, schváleného rozhodnutím Nejvyššího soudu 13. trestní komory ze dne 17. 9. 2012, sp. zn. 2011/14634, za trestný čin krádeže věcí, jejich uzamčení a schování podle § 142/1.b. 1, § 37/1, § 58/1 a § 53/1-a-b-c-d-e trestního zákoníku Turecké republiky č. 5237, v trvání 6 let a 3 měsíců, pro výkon zbývajícího trestu odnětí svobody v trvání 4 roků, 7 měsíců a 6 dní, jehož se dopustil výše již popsaným skutkem. Současně rozhodl o přeměně předběžné vazby jmenovaného na vazbu vydávací. Na základě stížnosti vydávaného Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 29. 7. 2015, sp. zn. 2 To 62/2015, napadené rozhodnutí částečně zrušil, a to ve výroku podle § 101 odst. 1 z. m. j. s., jímž bylo rozhodnuto o přeměně předběžné vazby na vazbu vydávací; když v ostatních částech, tj. ohledně přípustnosti vydání, ponechal výrok napadeného rozhodnutí beze změn. Dne 6. 10. 2015 předložil Krajský soud v Brně v souladu s ustanovením § 95 odst. 5 věty první z. m. j. s. věc Ministerstvu spravedlnosti. Ministr spravedlnosti (dále též „navrhovatel“) podal dne 6. 1. 2016 pod č. j. MSP-340/2014-MOT-T/33, podle § 95 odst. 5 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, k Nejvyššímu soudu návrh na přezkoumání usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 6. 2015, sp. zn. 1 Nt 202/2014, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 7. 2015, sp. zn. 2 To 62/2015, s tím, aby tato rozhodnutí v celém rozsahu zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Brně k opětovnému projednání a rozhodnutí, neboť dospěl k závěru, že rozhodnutí Krajského soudu v Brně ve spojení s rozhodnutím Vrchního soudu v Olomouci o přípustnosti vydání v dané věci vyvolává pochybnosti o své správnosti z hlediska § 91 odst. 1 písm. o) z. m. j. s. V návrhu na přezkum uvedených rozhodnutí ministr spravedlnosti vymezuje několik okruhů důvodů, pro které považuje rozhodnutí obou soudů o přípustnosti vydání vyžádané osoby H. E. za problematické, resp. vadné. Prvním je podle jeho mínění nepřezkoumatelnost rozhodnutí o přípustnosti vydání, kterou spatřuje ve skutečnosti, že napadená rozhodnutí soudů obou stupňů nesplňují požadavky na přezkoumatelnost rozhodnutí, jak je vymezuje relevantní judikatura Ústavního soudu a potažmo § 134 odst. 2 tr. ř. ve spojení s § 3 odst. 1 z. m. j. s., spočívající v nedostatečně podrobném odůvodnění, ze kterého by bylo patrno, kterými důvody nepřípustnosti se soud zabýval, k jakým závěrům ohledně nich dospěl a na základě jakých důkazů. Tato povinnost obecných soudů řádně odůvodnit svá rozhodnutí a vypořádat se se všemi důkazy pak zároveň odpovídá principu práva na spravedlivý proces (viz nález Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. I. ÚS 113/02). Podle navrhovatele měly soudy bedlivě zkoumat všechny právně relevantní okolnosti, jež se mohou stát překážkou vydání, což však jak soud prvního stupně, tak stížnostní soud opomenuly (viz nález Ústavního soudu ze dne ze dne 3. 1. 2007, sp. zn. III. ÚS 534/06). Další výtka navrhovatele směřuje k tomu, že soudy neposuzovaly přípustnost vydání H. E. z hlediska rizika nebezpečí „špatného zacházení“ ve smyslu čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb., dále též „Úmluva“), (viz např. Soering proti Spojenému království, rozsudek pléna ESLP ze dne 7. 7. 1989, stížnost č. 14038/88, § 91). S poukazem kupř. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2007, sp. zn. 11 Tcu 7/2007, ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 11 Tcu 43/2009, ze dne 19. 10. 2012, sp. zn. 11 Tcu 138/2012, resp. nález Ústavního soudu ze dne 3. 1. 2007, sp. zn. III. ÚS 534/06, uvádí, že je nezbytné v rámci předběžného šetření, resp. nejpozději v rámci rozhodování o přípustnosti vydání posoudit soulad případného vydání osoby do dožadujícího státu mj. i se závazky České republiky vyplývajícími z mezinárodních smluv o lidských právech a základních svobodách. Mezi nejvýznamnější závazky, jejichž porušení by vzhledem k jejich absolutní povaze bylo důvodem nepřípustnosti vydání, patří zákaz mučení a nelidského nebo ponižujícího zacházení nebo trestání podle čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.) a čl. 3 Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání (č. 143/1988 Sb.). Jedná-li se přitom o porušení potenciální, k němuž by mohlo dojít nikoli přímo v České republice samotné, nýbrž v cizím státě, do něhož má být osoba předána, např. v režimu vydání (extradice) či vyhoštění (deportace), je podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále též „ESLP“) nutno posoudit, zda v daném příp