Nejvyšší soud 11 Tcu 105/2026 – Právní styk s cizinou

Rozsudkem Okresního soudu Námestovo, Slovenská republika, ze dne 16. 3. 2023, sp. zn. 6T/9/2023, který nabyl právní moci téhož dne, byl L. S. (dále též jen „odsouzený“) uznán vinným pod bodem 1) zločinem znásilnění podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. e) slovenského trestního zákona a pod bodem 2) zločinem sexuálního násilí podle § 200 odst. 1 slovenského trestního zákona, za což byl odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se středním stupněm střežení. Současně bylo odsouzenému předmětným rozsudkem slovenského soudu uloženo též ochranné sexuologické léčení vykonávané ústavní formou.

Podle skutkových zjištění Okresního soudu Námestovo se odsouzený L. S. shora uvedené sexuálně motivované trestné činnosti dopustil v podstatě tím, že:

Dne 29. 7. 2026 byl Ministerstvem spravedlnosti České republiky podán ve shora uvedené věci Nejvyššímu soudu návrh na přijetí rozhodnutí podle § 4a odst. 3 zákona č. 269/1994 Sb., o rejstříku trestů a evidenci přestupků, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „zákon“), o tom, že se na výše citované odsouzení rozsudkem Okresního soudu Námestovo, Slovenská republika, ze dne 16. 3. 2023, sp. zn. 6T/9/2023, který nabyl právní moci téhož dne, ve vztahu k osobě L. S. hledí jako na odsouzení soudem České republiky.

Nejvyšší soud předmětnou věc přezkoumal a shledal, že jsou v daném případě splněny všechny zákonné podmínky pro rozhodnutí podle § 4a odst. 3 citovaného zákona.

Předně je třeba konstatovat, že podle § 4a odst. 3 citovaného zákona rozhodne Nejvyšší soud na návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky, že se na odsouzení občana České republiky soudem jiného členského státu Evropské unie hledí jako na odsouzení soudem České republiky, jestliže se týká činu, který je trestný i podle právního řádu České republiky a je-li to odůvodněno závažností činu a druhem trestu, který za něj byl uložen.

Současně je namístě připomenout, že s ohledem na znění čl. II bod 18 přechodných ustanovení k zákonu č. 427/2023 Sb. je Nejvyšší soud i po datu 1. 7. 2024 nadále nadán zákonnou pravomocí aplikovat ustanovení § 4a odst. 3 zákona, pokud pravomocné odsouzení občana České republiky soudy jiného členského státu Evropské unie nebo Spojeného království Velké Británie a Severního Irska bylo přede dnem 1. 7. 2024 notifikováno českému rejstříku trestů (tzn. zaznamenáno do jeho evidence).

Z podaného návrhu, jakož i obsahu připojeného spisového materiálu přitom jednoznačně vyplývá, že L. S. je občanem České republiky, byl pravomocně odsouzen cizozemským soudem, resp. soudem jiného členského státu Evropské unie, přičemž toto odsouzení bylo notifikováno českému rejstříku trestů dne 3. 4. 2023. Předmětné odsouzení se navíc týká skutků, které vykazují zákonné znaky trestného činu i podle příslušných právních předpisů České republiky, konkrétně v případě jednání popsaného pod bodem 1) zvlášť závažného zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea třetí, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku a v případě jednání popsaného pod bodem 2) přečinu sexuálního útoku podle § 185a odst. 1 alinea třetí tr. zákoníku. Ze skutkových zjištění příslušného slovenského soudu je totiž zřejmé, že odsouzený s poškozenou vykonal jednak soulož [jednání pod bodem 1)] a jednak jiný pohlavní styk než soulož či než styk provedený způsobem srovnatelným se souloží [jednání pod bodem 2)], přičemž k takovému jednání, kterého se zčásti dopustil s další osobou, zneužil bezbrannosti poškozené, neboť využil toho, že se tato osoba nacházela ve stavu, v němž byla její schopnost utvářet nebo projevovat svoji vůli podstatně snížena z důvodu jejího bezvědomí (vyvolaného ovlivněním alkoholem). Za daného stavu jsou tedy splněny všechny formální podmínky předpokládané ustanovením § 4a odst. 3 citovaného zákona.

V posuzované věci však pro rozhodnutí podle § 4a odst. 3 citovaného zákona svědčí i podmínky materiální povahy, zejména význam celospolečenského zájmu na ochraně lidské důstojnosti a svobody rozhodování v sexuální oblasti, jejž obviněný svým úmyslným jednáním porušil. Společenská škodlivost trestné činnosti odsouzeného je zvyšována zejména jejím charakterem a povahou, když nelze pominout, že odsouzený svým jednáním naplnil zákonné znaky hned dvou úmyslných trestných činů. Přehlédnout současně nelze ani jeho bohatší trestní minulost, neboť z aktuálního opisu z evidence rejstříku trestů je zřejmé, že v rozmezí let 2001 až 2016 byl na území České republiky celkem osmkrát trestně stíhán a odsouzen, a to pro trestnou činnost různorodého, zpravidla majetkového charakteru, byť v důsledku zahlazení některých z těchto odsouzení je na něho třeba zčásti hledět tak, jako by nebyl odsouzen. Z výše uvedeného tak plynou zjevné sklony odsouzeného k porušování závazných právních norem v podobě opakovaného delikventního jednání, páchaného navíc na území více států, když ani předchozí pravomocná odsouzení, včetně opakovaného výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody, mu nezabránila ve spáchání dotčeného jednání, které je předmětem tohoto rozhodnutí.

Rovněž ve vztahu k druhu a výměře uloženého trestu lze konstatovat, že odsouzenému byla za jednání, jímž byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Okresního soudu Námestovo, uložena (z pohledu dosavadní konstantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu) nikoli zanedbatelná sankce odpovídající právnímu řádu České republiky, konkrétně již citelnější nepodmíněný trest odnětí svobody ve výměře šesti let a šesti měsíců, doplněný ochranným sexuologickým léčením vykonávaným ústavní formou. Za tohoto stavu tak lze dospět k jednoznačnému závěru, že v daném případě byly splněny všechny zákonné podmínky pro to, aby se na výše uvedené odsouzení L. S. příslušným soudem Slovenské republiky hledělo jako na odsouzení soudem České republiky.

Ze shora uvedených důvodů tak Nejvyšší soud návrhu Ministerstva spravedlnosti České republiky ve vztahu k osobě odsouzeného zcela vyhověl.