Nejvyšší soud 11 Tcu 46/2026

Rozsudkem Zemského soudu v Linci, Rakouská republika, ze dne 15. 3. 2023, sp. zn. 20 HV 130/22a, byl D. D. uznán vinným v bodě I. trestným činem profesionálně prováděné závažné krádeže, převážně vloupáním, v rámci organizované zločinecké skupiny podle § 127, § 128 odst. 1 bod 5, § 129 odst. 1 bod 1 a odst. 2 bod 1, § 130 odst. 2 první a druhý případ, § 15 odst. 1 rakouského trestního zákoníku (dále jen „StGB“) v bodě II. trestnými činy zatajení listin podle § 229 odst. 1 StGB a v bodě IV. trestnými činy odcizení bezhotovostních platebních prostředků podle § 241e odst. 3 StGB, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání 30 (třiceti) měsíců.

Odsouzený L. P. byl shora uvedeným rozsudkem uznán vinným v bodě I. (kromě I.16. a I.21.) trestným činem profesionálně prováděné závažné krádeže, převážně vloupáním, v rámci organizované zločinecké skupiny podle § 127, § 128 odst. 1 bod 5, § 129 odst. 1 bod 1 a odst. 2 bod 1, § 130 odst. 2 první a druhý případ, § 15 odst. 1 StGB, v bodě II. trestnými činy zatajení listin podle § 229 odst. 1 StGB, v bodě III. trestnými činy vydírání podle § 15 odst. 1, § 105 odst. 1 StGB, v bodě IV. trestnými činy odcizení bezhotovostních platebních prostředků podle § 241e odst. 3 StGB a v bodě V. trestným činem podle § 50 odst. 1 bod 2 rakouského zákona o zbraních (dále jen „WaffG“), za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání 3 (tří) let.

Podle skutkových zjištění Zemského soudu v Linci, Rakouská republika, se odsouzení shora uvedené trestné činnosti dopustili zkráceně tím, že

Ministerstvo spravedlnosti České republiky podalo ve shora uvedené věci Nejvyššímu soudu návrh na přijetí rozhodnutí podle § 4a odst. 3 zákona č. 269/1994 Sb., o rejstříku trestů a evidenci přestupků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon“).

Nejvyšší soud předmětnou věc přezkoumal a dospěl k následujícím závěrům.

Především je třeba uvést, že Nejvyšší soud s ohledem na čl. II bod 18. přechodných ustanovení zákona č. 427/2023 Sb., kterým se mění zákon č. 269/1994 Sb., o rejstříku trestů a evidenci přestupků, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, i nadále aplikuje § 4a odst. 3 zákona, ve znění účinném přede dnem 1. 7. 2024, pokud pravomocné odsouzení občana České republiky soudy jiného členského státu Evropské unie nebo Spojeného království Velké Británie a Severního Irska bylo přede dnem 1. 7. 2024 zaznamenáno do evidence rejstříku trestů. V takovém případě rozhodne na návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky, že se na odsouzení občana České republiky hledí jako na odsouzení soudem České republiky, jestliže se týká činu, který je trestný i podle právního řádu České republiky a je-li to odůvodněno závažností činu a druhem trestu, který za něj byl uložen. Ustanovení § 4 odst. 4 zákona se použije obdobně.

Z podaného návrhu, jakož i obsahu připojeného spisového materiálu přitom jednoznačně vyplývá, že odsouzení D. D. i L. P. jsou občany České republiky, kteří byli pravomocně odsouzeni soudem jiného členského státu Evropské unie. Cizozemské odsouzení bylo zaznamenáno do evidence českého rejstříku trestů dne 20. 6. 2023 v případě obou odsouzených.

Oboustranná trestnost činu se zásadně, jestliže je předmětem odsuzujícího cizozemského rozsudku více skutků, posuzuje samostatně ve vztahu ke každému skutku zvlášť. Rozhodné je přitom, jak je na jednotu skutku nazíráno z hlediska tuzemského práva, nikoli jak na tuto kategorii nahlížel cizozemský soud. V projednávané věci jednání odsouzených pod body I., II. a IV. cizozemského rozsudku tvoří jeden skutek, který vykazuje zákonné znaky trestných činů i podle příslušných právních předpisů České republiky.

Konkrétně u odsouzeného D. D. nejméně znaky pokusu pokračujícího zločinu krádeže podle § 21 odst. 1 k § 205 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. a) a c) tr. zákoníku, ve spojení s § 116 tr. zákoníku (bod I. cizozemského rozsudku) v jednočinném souběhu s přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku (bod IV. cizozemského rozsudku). U bodu II. cizozemského rozsudku sice v tuzemské právní úpravě absentuje obdobný trestný čin, jakým je v Rakousku zatajení listin podle § 229 odst. 1 StGB, to však není na překážku zaznamenání daného odsouzení ve smyslu § 4a odst. 3 zákona, neboť jednání bod bodem II. cizozemského rozsudku tvoří časově, místně i věcně spojitý celek s krádežemi popsanými v bodě I. cizozemského rozsudku.

Totéž platí u odsouzeného L. P., u něhož je stran zločinu krádeže navíc naplněn i znak speciální recidivy podle § 205 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku. Konečně jeho jednání v bodě III. cizozemského rozsudku vykazuje znaky zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. f) tr. zákoníku. Naproti tomu skutek popsaný pod bodem V. cizozemského rozsudku není podle platné české právní úpravy trestným činem, neboť se nejedná o předměty, konkrétně zbraně či bojové prostředky, k jejichž držení (přechovávání) by bylo zapotřebí zvláštního povolení ve smyslu § 279 či § 280 českého tr. zákoníku. Nepřichází v úvahu ani použití jiné skutkové podstaty obsažené ve zvláštní části trestního zákoníku České republiky. Vzhledem k těmto skutečnostem Nejvyšší soud návrh Ministerstva spravedlnosti podle § 4a odst. 3 zákona ohledně cizozemského odsouzení ve vztahu k osobě odsouzeného L. P. stran tohoto skutku popsaného pod bodem V. cizozemského rozsudku zamítl.

Odpovídající část trestu připadající na oboustranně trestnou delikvenci odsouzeného P. určil Nejvyšší soud na 2 léta a 11 měsíců z uložených 3 let, kdy vzal v potaz, že i z hlediska rakouského práva představovalo držení v Rakousku zakázané zbraně marginální delikvenci. Naproti tomu krádež přivodila výraznější škodu na majetku poškozených (cca 2,5 násobek spodní hranice značné škody) a byla doprovázena i poškozením některých napadených objektů. Vydírání bylo dle tuzemské právní úpravy spácháno dokonce v kvalifikované skutkové podstatě, když se jednalo o vydírání svědka, což samo o sobě svědčí o jeho znatelnější společenské škodlivosti. Dlužno též dodat, že z výpisu rejstříku trestů (18 záznamů) odsouzeného plynou jeho zjevné sklony k porušování závazných právních norem v podobě opakovaného deliktního jednání, přičemž ani několik předchozích pravomocných odsouzení, včetně opakovaného výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody, mu nezabránilo ve spáchání dotčeného jednání, které je předmětem tohoto rozhodnutí.

U obou odsouzených jsou konečně dány i podmínky materiální povahy. Trest uložený odsouzenému D. cizozemským rozsudkem i trest určený odsouzenému P. za oboustranně trestnou delikvenci přesahují výměru 1 roku odnětí svobody, která je dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu – viz např. usnesení ze dne 3. 8. 2010, sp. zn. 11 Tcu 57/2010, ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. 11 Tcu 19/2013, či ze dne 18. 7. 2018, sp. zn. 11 Tcu 29/2018 – pokládána za mez, u níž závažnost činu a druh trestu ve smyslu § 4a odst. 3 zákona opodstatňuje závěr, že na cizozemské rozhodnutí, potažmo jeho část, se hledí jako na odsouzení tuzemským soudem.

Z výše popsaných důvodů Nejvyšší soud návrhu Ministerstva spravedlnosti plně vyhověl ohledně odsouzeného D., zatímco stran odsouzeného P. jí vyhověl jen zčásti a ve zbytku ji zamítl.