Nejvyšší soud 11 Tcu 57/2026

Rozsudkem Okresního soudu Seligenstadt, Spolková republika Německo (dále jen „cizozemský soud“), ze dne 23. 6. 2022, sp. zn. 6 Ds – 1200 Js 84552/21, který nabyl právní moci dne 1. 7. 2022, byl T. S. (dále jen „odsouzený“) uznán vinným ze spáchání trestného činu zvlášť závažné krádeže a trestného činu poškození věci. Za uvedené trestné činy byl odsouzenému cizozemským soudem uložen (nepodmíněný) trest odnětí svobody v trvání jednoho roku.

Podle skutkových zjištění cizozemského soudu se odsouzený shora uvedených trestných činů (stručně řečeno) dopustil takto: v období mezi 24. 7. 2020 a 27. 7. 2020 se dostal do obchodních prostor využívaných jako občerstvení na rohu ulic XY a XY v XY, a to tak, že dovnitř vlezl bočním oknem. Tam odcizil peněženku s drobnými v celkové hodnotě přibližně 30 až 50 eur; dále poškodil automat na cigarety.

Usnesením cizozemského soudu ze dne 23. 1. 2023, sp. zn. 6 Ds – 1200 Js 84552/21, které nabylo právní moci dne 8. 2. 2023, bylo rozhodnuto o následném stanovení souhrnného trestu uloženého jednak rozsudkem Okresního soudu Langen, Spolková republika Německo, ze dne 31. 3. 2021, sp. zn. 31 Ds – 500 Js 41030/19, který nabyl právní moci dne 2. 9. 2021, jednak citovaným rozsudkem cizozemského soudu. Uložené tresty byly cizozemským soudem podle § 460 a § 462 německého trestního řádu zrušeny a sloučeny do nového souhrnného trestu odnětí svobody v délce trvání dvou let a tří měsíců.

Ministerstvo spravedlnosti České republiky podalo ve shora uvedené věci Nejvyššímu soudu návrh na přijetí rozhodnutí podle § 4a odst. 3 zákona č. 269/1994 Sb., o rejstříku trestů a evidenci přestupků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon“).

Nejvyšší soud předmětnou věc přezkoumal a shledal, že v daném případě nejsou splněny zákonné podmínky pro rozhodnutí podle § 4a odst. 3 zákona.

Především je třeba uvést, že Nejvyšší soud s ohledem na čl. II bod 18. přechodných ustanovení zákona č. 427/2023 Sb., kterým se mění zákon č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, i nadále aplikuje § 4a odst. 3 zákona, ve znění účinném přede dnem 1. 7. 2024, pokud pravomocné odsouzení občana České republiky soudy jiného členského státu Evropské unie nebo Spojeného království Velké Británie a Severního Irska bylo přede dnem 1. 7. 2024 zaznamenáno do evidence Rejstříku trestů. V takovém případě rozhodne na návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky, že se na odsouzení občana České republiky hledí jako na odsouzení soudem České republiky, jestliže se týká činu, který je trestný i podle právního řádu České republiky a je-li to odůvodněno závažností činu a druhem trestu, který za něj byl uložen. Ustanovení § 4 odst. 4 zákona se použije obdobně.

Z podaného návrhu a z obsahu připojeného spisu vyplývá, že odsouzený je občanem České republiky a byl odsouzen soudem jiného členského státu Evropské unie. Cizozemské odsouzení bylo zaznamenáno do evidence rejstříku trestů dne 16. 10. 2023.

Nejvyšší soud při posuzování případu odsouzeného dospěl k závěru, že podmínka oboustranné trestnosti činu není splněna, neboť jednání odsouzeného uvedené v rozsudku cizozemského soudu nevykazuje znaky žádného trestného činu podle příslušných právních předpisů České republiky (srov. zejména § 205 tr. zákoníku a § 228 tr. zákoníku). Za daného stavu tak nejsou splněny všechny formální podmínky § 4a odst. 3 citovaného zákona.

Z uvedených důvodů proto Nejvyšší soud návrhu Ministerstva spravedlnosti České republiky nevyhověl a tento zcela zamítl.