11 Tcu 63/2001 — Nejvyšší soud

11 Tcu 63/2001 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:20. 12. 2001 Spisová značka:11 Tcu 63/2001 ECLI:ECLI:CZ:NS:2001:11.TCU.63.2001.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Kategorie rozhodnutí: Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 11 Tcu 63/2001 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky projednal dne 20. prosince 2001 v neveřejném zasedání opravný prostředek ministra spravedlnosti České republiky podaný podle § 380 odst. 3 tr. ř. v trestní věci vydání do ciziny obviněného P. G. T., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 9. 7. 2001, sp. zn. Nt 261/2001, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 8. 2001, sp. zn. 12 To 110/2001, a rozhodl t a k t o : Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 8. 2001, sp. zn. 12 To 110/2001 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 9. 7. 2001, sp. zn. Nt 261/2001 se zrušují. Krajskému soudu v Praze se přikazuje, aby věc znovu projednal a rozhodl. O d ů v o d n ě n í : Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 9. 7. 2001, sp. zn. Nt 261/2001, bylo rozhodnuto, že vydání P. G. T. k trestnímu stíhání do Ruské federace je přípustné. Jde o vydání pro trestný čin podvodu podle § 159 odst. 3 písm. b) tr. zák. Ruské federace, jehož se měl dopustit tím, že v červnu 1997 na základě vylákané plné moci převzal jako zástupce firmy A., „M. závod O.“ od společnosti B. montážní správa „E.“ 74 ks motorů zn. A-41 a 74 ks stojanů k těmto motorům v hodnotě 3 436 200 000 nedenominovaných rublů, avšak zmíněné firmě poskytl pouze 4 kusy motorů a ostatní si ponechal pro svou potřebu, čímž měl způsobit škodu v uvedené výši. Dále bylo rozhodnuto, že podle § 381 odst. 12 tr. ř. se P. G. T. bere do vydávací vazby, která počíná okamžikem propuštění z vazby ve věci 4 T 15/2001 Obvodního soudu pro Prahu 9 případně okamžikem propuštění z výkonu trestu odnětí svobody bude-li mu v této věci uložen. Proti tomuto rozhodnutí podal stížnost obviněný, kterou Vrchní soud v Praze dne 20. 8. 2001 usnesením sp. zn. 12 To 110/2001zamítl. Ministr spravedlnosti České republiky využil v této věci svého oprávnění svěřeného mu ustanovením § 380 odst. 3 tr. ř. a předložil ji Nejvyššímu soudu k přezkoumání správnosti rozhodnutí o přípustnosti vydání. Ministr spravedlnosti poukázal především na to, že dne 18. 4. 2001 bylo doručeno Odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra ČR prohlášení shora jmenovaného ze dne 17. 4. 2001 o úmyslu požádat o udělení azylu na území České republiky, přičemž počínaje tímto dnem se na jmenovaného v souladu s § 3 odst. 9 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu), pohlíží jako na účastníka řízení o udělení azylu. Pochybení Krajského soudu v Praze spatřuje ministr spravedlnosti v tom, že ačkoli mu bylo známo z protokolu Krajského státního zastupitelství v Praze o výslechu obviněného sepsaného dne 30. 5. 2001 pod sp. zn. KZn 558/2001, že obviněný oznámil úmysl požádat v České republice o azyl, nezabýval se otázkou, zda zde nejsou dány právní překážky vydání dané čl. 3 odst. 2 Evropské úmluvy o vydávání, tedy, zda žádost o vydání nebyla podána za účelem stíhání osoby z důvodu rasy, náboženství, národnosti nebo politických názorů. Nesprávně dovozuje, že teprve v okamžiku, kdy by byl osobě udělen azyl, by bylo nutno na změnu situace reagovat, aniž by samostatně posoudil, zda nejsou dány právní překážky bránící vydání, které vyplývají nejen z uvedených ustanovení čl. 3 odst. 2 Evropské úmluvy o vydání, ale též z dalších mezinárodních závazků, zejména závazků vyplývajících z Úmluvy o právním postavení uprchlíků (č. 208/1993 Sb.), Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání (č. 143/1988 Sb.) a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.). Ministr spravedlnosti v této souvislosti poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu v ze dne 26. 6. 2001, sp. zn. 11 Tcu 26/2001, ve kterém byly povinnosti soudu rozhodujícího o přípustnosti vydání ve věci, v níž obviněný požádal o udělení azylu, podrobně rozvedeny. Z uvedených důvodů má ministr spravedlnosti pochybnosti o správnosti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 9. 7. 2001, sp. zn. Nt 261/2001, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 8. 2001, sp. zn. 12 To 110/2001, a navrhuje, aby tato rozhodnutí byla Nejvyšším soudem zrušena a věc vrácena Krajskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí. Nejvyšší soud na základě tohoto opravného prostředku ministra spravedlnosti přezkoumal podle § 380 odst. 3 tr. ř. správnost napadených rozhodnutí a dospěl k těmto závěrům: V posuzované věci se koná řízení o vydání do ciziny na podkladě Evropské úmluvy o vydávání (uveřejněna pod č. 549/1992 Sb., která zavazuje jak Českou republiku, tak Ruskou federaci. Má-li být tedy P. G. T. vydán do ciziny musí být především splněny právní podmínky, které jsou stanoveny v této mezinárodní smlouvě. Krajský soud v Praze se splněním těchto podmínek pečlivě zabýval, a s jeho závěry je možno se plně ztotožnit. Pokud jde o zvažování podmínek vydání záležejících v oboustranné trestnosti činu, pro něž je vydání žádáno, skutečnosti, že jde o čin, pro které je vydání přípustné a jehož trestnost nezanikla podle obou v úvahu připadajících právních řádů, jakož i jiného občanství vydávané osoby, než je občanství České republiky, jsou závěry Krajského soudu v této věci správné. Správný je i závěr krajského soudu, že námitka obviněného, že důvodem pro jeho trestní stíhání v Ruské federaci je snaha ovlivnit probíhající arbitrážní řízení, není z hlediska posouzení právních podmínek vydání rozhodující. V těchto směrech ministr spravedlnosti České republiky se závěry krajského soudu ve svém opravném prostředku ani nepolemizuje. Dále se Nejvyšší soud zabýval námitkami uvedenými v opravném prostředku ministra spravedlnosti České republiky, které se týkaly otázky rozlišení úloh, které mají v extradičním řízení probíhajícím v České republice nezávislé soudy na jedné straně a ministr spravedlnosti jako správní orgán na straně druhé v souvislosti s problematikou ochrany práv vydávané osoby vyplývající z mezinárodních smluv, jimiž je Česká republika vázána. V průběhu řízení o povolení vydání u ministerstva spravedlnosti bylo přípisy Odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra ČR ze dne 14. 9. 2001 sděleno, že dne 26. 7. 2001 podal jmenovaný návrh na zahájení řízení o udělení azylu v ČR. Správním orgánem I. stupně bylo dne 16. 8. 2001 vydáno rozhodnutí o neudělení azylu, proti němuž podal jmenovaný dne 14. 9. 2001 rozklad. Podle aktuálních informací řízení o udělení azylu nebylo dosud ukončeno. Z odůvodnění usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 9. 7. 2001, sp. zn. Nt 261/2001, vyplývá, že Krajský soud vzal na vědomí skutečnost, že jmenovaný oznámil prohlášením doručeným Odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra ČR dne 18. 4. 2001 úmysl požádat o udělení azylu, přičemž od tohoto dne je na něj nahlíženo jako na účastníka řízení o udělení azylu. Fakt, že jmenovaný žádost o udělení azylu avizoval, by ještě jeho vydání nepřípustným nečinil. Teprve v okamžiku, kdy by mu azyl byl udělen, bylo by nutno na změnu situace reagovat. Krajský soud konstatoval, že faktické povolení vydání ale stejně soudu nenáleží, oprávnění vydání povolit nebo odmítnout má jen ministr spravedlnosti. Zde je třeba především zdůraznit, že při rozhodování o vydání do ciziny soud posuzuje otázku přípustnosti vydání (§ 380 odst. 1 tr. ř.) z hlediska splnění právních podmínek. To znamená, že soud je povinen zjišťovat, zda neexistuje právní překážka vylučující vydání. V případě, že žádná taková překážka není dána, rozhodne soud o přípustnosti vydání. Na základě toho pak vlastní rozhodnutí o povolení vydání do ciziny je svěřeno ministru spravedlnosti (§ 382 odst. 1 tr. ř.), který i přes pravomocné rozhodnutí soudu o přípustnosti vydání není povinen povolit vydání do ciziny (srov. rozhodnutí č. 24/1996 Sb. rozh. tr.). Pokud jde o skutečnost, že v době, kdy Krajský soud rozhodoval o přípustnosti vydání, probíhalo u osoby, o jejíž vydání jde, řízení o azylu. Nejvyšší soud v jiné trestní věci, na níž poukazuje ministr spravedlnosti, zaujal tento právní názor: Samotné zahájení řízení o udělení azylu osobě, o jejíž vydání jde, nebrání příslušnému soudu, aby rozhodoval o přípustnosti vydání. Je plně v kompetenci soudu, aby v rámci extradičního řízení posoudil, zda zde nejsou právní překážky bránící vydání osoby, která se v jiném (správním) řízení domáhá právního postavení azylanta ve smyslu zákona č. 325/1999 Sb. Je třeba ovšem zdůraznit, že soud v takové situaci musí posuz