Nejvyšší soud 11 Tdo 295/2026 – Nedovolená výroba a jiné nakládání s omamnými a psychotropní

Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 9. 12. 2024, sp. zn. 81 T 4/2023, byli pod bodem I. obvinění Z. K. a N. B. W. shodně uznáni vinnými zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku. Obviněný L. H. byl týmž rozsudkem krajského soudu pod bodem I. uznán vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku. Obviněný J. A. pak byl týmž rozsudkem krajského soudu pod bodem I. uznán vinným jednak zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, částečně dokonaným a částečně spáchaným ve stadiu přípravy podle § 20 odst. 1 tr. zákoníku, a dále přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. h) tr. zákoníku.

Za uvedené jednání byli všichni výše jmenovaní obvinění Krajským soudem v Ostravě – pobočkou v Olomouci odsouzeni podle § 283 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody, jenž byl v případě obviněného J. A. ukládán za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku jako trest úhrnný, a to konkrétně obvinění Z. K. a obviněný J. A. v trvání jedenácti let, obviněný L. H. v trvání dvanácti let a obviněný N. B. W. v trvání třinácti let. Pro výkon uložených trestů odnětí svobody byli všichni jmenovaní obvinění podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazeni do věznice se zvýšenou ostrahou. Všichni výše uvedení obvinění byli dále týmž rozsudkem krajského soudu odsouzeni podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku rovněž k trestu propadnutí věci v podobě movitých věcí podrobně specifikovaných ve výrokové části tohoto rozsudku a podle § 70 odst. 1 tr. zákoníku k trestu propadnutí věci v podobě finančních částek podrobně specifikovaných tamtéž. Obvinění Z. K. a N. B. W. byli nadto týmž rozsudkem krajského soudu odsouzeni podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 a 3 tr. zákoníku též k peněžitému trestu, a to v případě prvního ze jmenovaných ve výměře 500denních sazeb, kdy denní sazba činila 1.000 Kč, celkem tedy ve výměře 500.000 Kč, a v případě druhého ze jmenovaných obviněných ve výměře 500denních sazeb, kdy denní sazba činila 6.000 Kč, celkem tedy ve výměře 3.000.000 Kč.

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 9. 12. 2024, sp. zn. 81 T 4/2023, byl ze strany všech výše jmenovaných obviněných v zákonné lhůtě napaden podanými odvoláními zaměřenými do všech výrokových částí. O těchto řádných opravných prostředcích následně rozhodl Vrchní soud v Olomouci svým usnesením ze dne 29. 7. 2025, sp. zn. 2 To 53/2025, a to tak, že napadený rozsudek krajského soudu částečně zrušil, a to z podnětu odvolání obviněných Z. K. a N. B. W. podle § 258 odst. 1 písm. b), písm. d), písm. e), odst. 2 tr. ř. ohledně těchto obviněných pouze ve výrocích o peněžitém trestu, zatímco v ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek krajského soudu nezměněn. Naproti tomu odvolání obviněných L. H. a J. A. vrchní soud podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodná.

Podle skutkových zjištění Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci se obvinění Z. K., L. H., N. B. W. a J. A. předmětné trestné činnosti dopustili společně se spoluobviněnými M. A., L. S. a P. T. (kteří dovolání v nyní posuzované věci nepodali) v podstatě tím, že:

Shora citované usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 7. 2025, sp. zn. 2 To 53/2025, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 9. 12. 2024, sp. zn. 81 T 4/2023, napadl obviněný Z. K. prostřednictvím svého obhájce dovoláním, přičemž tak učinil v celém jejich rozsahu. V rámci odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný odkázal na dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř., neboť podle jeho mínění jsou skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jímž byl uznán vinným, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Současně napadené rozhodnutí podle jeho přesvědčení spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, přičemž bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až písm. l) tr. ř.

V úvodu odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný Z. K. namítl, že nebyla naplněna subjektivní stránka kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podle § 283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, pročež má za to, že by měl být skutek kvalifikován pouze jako trestný čin podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Obviněný totiž neměl žádné vazby na Polskou republiku, svoji trestnou činnost páchal pouze na území České republiky, aniž by věděl, že k nákupu předmětných výrobků dochází v Polské republice. Obviněný nesouhlasí se závěrem, že nemohl „nevědět“ o národnosti obviněného W., když poukazuje na to, že s touto osobou nikdy nemluvil a její cizojazyčné příjmení nemůže být důkazem o vědomosti dovolatele o národnosti této osoby. Pokud pak obviněnému bylo v rámci odposlechů sdělováno, že někdo „jede nahoru“, „přijede ze shora“ nebo „čeká na Poláky“, tak z těchto významově neurčitých výrazů nelze učinit žádný relevantní závěr stran jeho povědomí o přeshraniční povaze jednání, když o této skutečnosti nesvědčí ani žádné jiné přímé důkazy či ucelený řetězec nepřímých důkazů. Pokud tedy soudy nižších stupňů dospěly k závěru opačnému, učinily tak v rozporu se zásadou in dubio pro reo.

K výše uvedenému obviněný dále namítl, že samotná vědomost pachatele o možnosti, že nastane nějaká okolnost, ještě nepředznamenává jeho vůli, která je nutným předpokladem úmyslu. Obviněný se pak domnívá, že se soudy vůbec nezabývaly přítomností úmyslu ani rozlišením mezi nedbalostí a nepřímým úmyslem. V souvislosti s tím obviněný poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 11. 9. 2025, sp. zn. I. ÚS 931/25, v němž Ústavní soud zdůraznil nutnost podrobně a bez důvodných pochybností prokázat právě to, že pachatel věděl, že organizovaná skupina, se kterou je ve spojení (či je jejím členem), působí ve více státech. Ústavní soud přitom označil za nedostatečné prokazování úmyslu tím způsobem, že určitá eventualita „nebyla v rozporu s vůlí stěžovatele“. Dále pak obviněný poukázal na skutečnost, že obecně je použití kvalifikované skutkové podstaty oprávněné, pokud skutečnost v ní uvedená sehrála ve skutku významnou roli, z níž by bylo možno dovodit podstatné zvýšení stupně „společenské nebezpečnosti“, jak ve svém nálezu ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. III. ÚS 1481/09, konstatoval Ústavní soud. Nejenže tedy obviněný nemohl zákonný znak kvalifikované skutkové podstaty zločinu podle § 283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku s ohledem na výše uvedené naplnit, ale rovněž není jasné, v čem tato skutečnost sehrála klíčovou a významnou roli, aby naplnila tak vysoký stupeň společenské škodlivosti, který je s předmětnou kvalifikovanou skutkovou podstatou spojen. Z důvodu užití nesprávné kvalifikace ve vztahu k jednání, jímž byl uznán vinným, obviněný nesouhlasí ani s výší jemu uloženého trestu odnětí svobody.

Závěrem svého mimořádného opravného prostředku proto obviněný Z. K. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci, jakož i rozsudek jemu předcházející ve vztahu k jeho osobě, a to v celém rozsahu či ve výroku o trestu a ve výroku o vině v části, v níž byl uznán vinným ze spáchání kvalifikované skutkové podstaty zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, a následně věc vrátil příslušnému soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Obviněný dále podal prostřednictvím svého obhájce doplnění dovolání, v němž poukazuje na „chyby - nesrovnalosti“ ve vyhotovení usnesení odvolacího soudu. V rámci tohoto podání obviněný konstatoval, že v odposleších zaznamenaná sdělení, že někdo „jede nahoru“, „přijede ze shora“ a „čeká na Poláky“, představují sdělení vytržená z kontextu. Obviněný přitom poskytoval svědku A. K. pouze přepravu svým motorovým vozidlem, přičemž jej nezajímalo odkud ani jeho výmluvy. Obviněný dále uvádí, že jmenovaného svědka nikdy neprovázel do Polska, ale pouze do XY a pokud tento svědek v odposlechu sděloval, že „na 14 dní odjel borec shora“, pak vůbec nehovořil s obviněným. K nákupu kilogramu jódu od J. H. dovolatel uvedl, že toto jednání doznal u prvního hlavního líčení, přičemž se jednalo o jednorázovou samostatnou transakci, která neměla nic společného s nyní projednávanou kauzou ani s nikým ze spoluobviněných. Pokud pak u soudu uvedl, že se doznal pod vlivem antidepresiv, sedativ, antipsychotik a opiátů, tak k danému poukazuje, že mu tato léčiva byla naordinována psychiatričkou ve vazební věznici, pročež toto vyjádření nelze označit za nevěrohodné.

Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 7. 2025, sp. zn. 2 To 53/2025, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 9. 12. 2024, sp. zn. 81 T 4/2023, napadl dovoláním, podaným prostřednictvím svého obhájce, rovněž obviněný L. H., který tak učinil v celém jejich rozsahu. V rámci odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný odkázal na dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř., neboť podle jeho mínění jsou skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jímž byl uznán vinným, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Současně napadené rozhodnutí podle jeho přesvědčení spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, přičemž bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až písm. l) tr. ř.

V úvodu odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. namítl nesprávné právní posouzení ohledně naplnění kvalifikačního znaku „organizovaná skupina působící ve více státech“. Soudy nižších stupňů totiž tento kvalifikační znak opírají o obecný popis struktury skupiny, ačkoli nebylo nade vší pochybnost prokázáno, že šlo o „organizovanou skupinu“ a nikoli jen o souběh spolupachatelů a jejich navazujících dodavatelsko-odběratelských vztahů. Nadto nebylo prokázáno, že obviněný jednal „ve spojení“ s takovou skupinou a že skupina „působila ve více státech“, jelikož u tohoto znaku je nezbytné, aby soud u každého obviněného individualizoval, jakým způsobem do struktury skupiny zapadal a zda vědomě jednal v součinnosti s organizovanou skupinou. Závěr o naplnění znaku „ve spojení“ není automaticky dán tím, že se obviněný dopustil trestné činnosti „paralelně“ s jinými osobami nebo přes ně realizoval nákup.

Obviněný dále namítl, že nebyla vyřešena otázka, zda jednání v zahraničí, které je primárně popsáno jako pořizování léčivých přípravků s obsahem efedrinu či pseudoefedrinu, lze bez dalšího považovat za „působení ve více státech“ ve smyslu § 283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku. V této souvislosti obviněný poukazuje na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2022, sp. zn. Tpjn 301/2018, podle něhož léčivé přípravky obsahující efedrin či pseudoefedrin nejsou samy o sobě prekursorem, tudíž samotné pořizování léčiv v Polsku automaticky neznamená, že organizovaná skupina páchala trestnou činnost i na území Polska a mohlo se jednat jen o logistické opatření legálně dostupného zboží, které se stalo relevantním až následným zneužitím v České republice. Soudy se spokojily s obecným rámcem, aniž by jasně vyložily, která konkrétní protiprávní aktivita se odehrávala v zahraničí, kdo ji vykonával jako člen skupiny a jak se tento zahraniční „operační“ prvek pojí s jednáním jmenovaného dovolatele.

S odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný dále namítl, že soudy nižších stupňů nedůvodně neprovedly navrhované podstatné důkazy, které jsou určující ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním, a to odposlechy a výslechy svědků. Smyslem návrhů přitom bylo zejména poukázat na rozpory mezi výpověďmi spoluobviněného L. S. a obsahem odposlechů, ověřit věrohodnost tvrzení o rozsahu výroby a distribuce drog, zachytit komunikaci, z níž má plynout, že se jmenovaný spoluobviněný vyjadřuje o obviněném způsobem, který je v rozporu s tezí o těsné součinnosti, případně že se od jeho činnosti distancuje, a tím přímo zasáhnout do rozhodných skutkových zjištění stran toho, jaká byla v daném případě skutečná míra koordinace mezi osobami a zda dovolatel věděl o přeshraničním prvku. Dovolatel k danému poukazuje, že nemá žádné napojení na jednání uskutečněné na území Polské republiky, přičemž bylo svědecky potvrzeno, že spoluobviněný L. S. uváděl nepravdivá tvrzení o přítomnosti obviněného při výrobě pervitinu. Požadované odposlechy tyto skutečnosti jednoznačně potvrzují, nicméně byť bylo jejich provedení v rámci dokazování navrženo, provedeny nebyly a jejich nadbytečnost byla soudy odůvodněna pouze obecně. Spoluobviněný L. S. následně poslal obviněnému v průběhu vazby dopis, ve kterém se mu za své jednání vůči jeho osobě omlouvá, což potvrzuje doznání obviněného stran toho, že polotovary nakupoval výhradně v České republice.

Závěrem svého podání proto jmenovaný obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud ve vztahu k jeho osobě zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci, jakož i jemu předcházející rozsudek krajského soudu, a to ve výroku o vině v části, v níž byl uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy v podobě kvalifikované skutkové podstaty ve smyslu § 283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, a následně věc vrátil příslušnému soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 7. 2025, sp. zn. 2 To 53/2025, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 9. 12. 2024, sp. zn. 81 T 4/2023, napadl dovoláním, podaným prostřednictvím svého obhájce, rovněž obviněný N. B. W., který tak učinil v celém jejich rozsahu. V rámci odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný odkázal na dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř., neboť podle jeho mínění jsou skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jímž byl uznán vinným, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Současně napadené rozhodnutí podle jeho přesvědčení spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, přičemž bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř.

V úvodu odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku jmenovaný obviněný s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítl, že soudy přijatá skutková zjištění nemají oporu v provedených důkazech a jsou založena především na výpovědi svědka A. K., tedy absolutně nevěrohodného narkomana, který svou výpověď z přípravného řízení dementoval, a to jak v rámci svědecké výpovědi učiněné u hlavního líčení v této trestní věci tak i v dopisech, které tento svědek psal svým známým ve výkonu trestu. Podle obviněného oba soudy pochybily, pokud svědku A. K. nepředložily k vyjádření zajištěné důkazy a dále se odchýlily od pravidla zakotveného v § 212 odst. 2 věta poslední tr. ř. Nevzaly totiž do úvahy výpověď svědka K. z hlavního líčení, která je v extrémním rozporu s jejich skutkovými zjištěními, přičemž k důkazu užily procesně nepoužitelnou a v hlavním líčení předestřenou výpověď tohoto svědka, kterou učinil bez přítomnosti obhájce obviněného v rámci přípravného řízení, kdy v dané době byl sám stíhán za zločin podle § 283 tr. zákoníku a měl tedy v dané době velmi silnou motivaci vypovídat tak, aby si sám zajistil co nejlepší výsledek v rámci vlastního trestního stíhání.

Obviněný dalšími námitkami směřoval proti konkrétním skutkovým zjištěním, když zejména poukázal na to, že svědek A. K. byl podle rozsudku vyneseného v jeho trestní věci odsouzen za nákup prekursorů učiněný ve dnech 1. 3. 2021 a 15. 4. 2021 od neustanovených polských státních příslušníků, přičemž v prvním případě se jednalo nejméně o 8 kg jódu a 10 kg červeného fosforu. Dovolatel pak byl v rozporu s těmito závěry odsouzen rozsudkem soudu prvního stupně jakožto prodejce těchto chemikálií, přičemž jde-li o prodej ze dne 1. 3. 2021, tak k tomuto skutkovému závěru není vysvětlen rozdíl ve váze chemikálií uvedené jednak v dovoláním napadeném rozsudku soudu prvního stupně a jednak v rozsudku vyneseným ve věci A. K. K prodeji chemikálií ze dne 15. 4. 2021 nebyl proveden žádný důkaz, jenž by jednoznačně ztotožnil osoby, které byly u předání přítomny. Svědek A. K. obviněného neidentifikoval jako osobu, jež léčiva dovezla, a to i přesto to, že jej v této době již několik měsíců znal. Rozhodné skutečnosti neosvětluje ani důkaz provedený přečtením SMS zprávy ze dne 15. 4. 2021 odeslané ve 22:20 hodin mezi svědkem A. K. a K. S. Předmětná SMS zpráva se vůbec netýká osoby obviněného, když se hovoří o nějaké „buchtě“, tj. ženě, přičemž svědek K. S., jež měl od dovolatele léky zakoupit, v hlavním líčení uvedl, že jej nezná. K předávce léčiv ze dne 3. 6. 2021 obviněný namítl, že není zjevné, z čeho soud prvního stupně dovodil, že mu byla přítomna svědkyně N. Z., když ta uvedla, že dovolatele nikdy neviděla. Jakýmkoliv přímým či nepřímým důkazem pak nebylo prokázáno, že by obviněný měl na území České republiky prodávat či převážet léčiva, pervitin či marihuanu, což potvrzuje i skutečnost, že svědek I. T. jej v rámci rekognice v přípravném řízení neoznačil jako osobu dovážející léčiva do České republiky. Nadto obviněný namítl, že i co se týče jednání ze dne 10. 4., 17. 4., 19. 4., 22. 4., 25. 4., 27. 4., 29. 4., 3. 5., 6. 5., 7. 5., 11. 5., 12. 5., 15. 5. a 3. 6. 2021, pak k těmto nebylo ze strany soudu prvního stupně provedeno jakékoliv dokazování ve vztahu k jeho osobě. Konkrétně např. k jednání ze dne 3. 3. 2021, 17. 4., 29. 4., 14. 5. 2021 a 9. 6. 2022 se soud omezil pouze na konstatování, že závěr o vině v rámci těchto skutků vyplývá z výpovědí svědků, což je v příkrém rozporu s výpověďmi svědků, kteří takový závěr v žádném ohledu nepotvrdily, přičemž žádný jiný důkaz v této souvislosti neexistuje a nebyl ani v rámci dokazování soudy proveden. Provedeným dokazováním tedy nebylo jednoznačně a s nejvyšším stupněm jistoty prokázáno, že se obviněný dopustil jednání, které je mu kladeno za vinu, čímž došlo k porušení zásady presumpce neviny a zásady in dubio pro reo.

Obviněný dále namítl, že do doby vyhlášení rozsudku soudem prvního stupně mu nebyly přeloženy překlady protokolů o výslechu svědků z přípravného řízení, protokoly z hlavního líčení a další listiny, které jsou podstatné pro řádnou obhajobu. Podle jeho mínění mu měly být přeloženy veškeré jím požadované listiny, a to i pokud se jej přímo netýkají, jelikož je souzen jako člen organizované skupiny. Nadto obviněný namítl, že překlad usnesení o zahájení trestního stíhání mu byl doručen až v květnu 2023, byť k zadržení jeho osoby došlo již dne 9. 6. 2022. Rovněž překlad obžaloby byl vyhotoven až dne 3. 8. 2023, a to v rozporu s § 196 odst. 5 tr. ř., dle kterého je nutné doručit opis obžaloby nejpozději s předvoláním k hlavnímu líčení, což se nestalo, jelikož předvolání k hlavnímu líčení mu bylo doručeno již dne 30. 7. 2023. Výpovědi svědků navrhovaných obžalobou pak byly přeloženy do polského jazyka zhruba 8 měsíců po zahájení hlavního líčení. Výpovědi spoluobviněných byly přeloženy do polského jazyka a jemu doručeny až po 9 měsících od zahájení hlavního líčení. Nejdůležitější protokoly, které měly svědčit o vině dovolatele, tedy protokol o sledování osob a věcí, jakož i záznam o telefonním provozu za období od 12. 10. 2021 do 9. 6. 2022, obviněný nikdy neobdržel a tato skutečnost mu nebyla odůvodněna, jelikož soud prvního stupně nikdy nevydal řádné usnesení podle § 28 odst. 4 tr. ř., vůči kterému lze podat opravný prostředek. Obviněný tak měl podstatně ztíženou možnost řádné přípravy a tímto postupem byla podstatným způsobem zkrácena jeho zákonem zaručená práva na řádnou obhajobu, když se např. až u hlavního líčení dne 27. 8. 2024 dozvěděl, že svědek I. T. v přípravném řízení vypovídal v jeho prospěch.

Postoj soudu k překladu listin podle obviněného ukazuje na zřejmou zaujatost soudu vůči jeho osobě a zřejmou snahu nezákonným způsobem uznat jej vinným. Na zaujatost soudu a jeho nezákonný postup vůči jeho osobě podle jeho mínění ukazuje i fakt, že nebyl nikdy v České republice, Polské republice a ani nikde jinde trestán, na rozdíl od spoluobviněných, kteří se také v daleko vyšší míře podíleli na výrobě a distribuci návykových látek. Přesto mu byl soudy uložen nejpřísnější trest odnětí svobody.

Obviněný nadto namítl pochybení soudu prvního stupně, který nikterak nereagoval na jeho žádost ze dne 5. 6. 2023 o předběžné projednání obžaloby.

Obviněný dále s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. namítl, že závěr soudů ohledně jeho trestné činnosti páchané na území České republiky a zapojení do organizované skupiny je zcela nepodložený a neodůvodněný. Sám obviněný, spoluobvinění i slyšení svědci totiž opakovaně uváděli, že dovolatel prodával spoluobviněným léčiva jako samostatná osoba a výhradně na území Polské republiky. Prodával je proto, že o to měli spoluobvinění zájem, stejně jako jim prodával i jiné věci, které si u něj spoluobvinění objednali, jako např. náhradní díly na motorová vozidla či motorky. Dovolatel se nikdy nepodílel na distribuci návykových látek ani na výrobě pervitinu, nevěděl, kdo a kde návykové látky vyrábí a stejně tak nevěděl, jak je nakládáno s jím prodanými léčivy. Za situace, kdy nebyl proveden jediný důkaz o opaku, když za takovýto důkaz nelze považovat videozáznam ze dne 22. 1. 2022, na němž není vidět prodej či předání jakýchkoliv léčiv, je tak podle obviněného zcela nesprávný závěr soudů, že by byl členem organizované skupiny působící ve více státech. S ostatními spoluobviněnými totiž neměl nic jiného společného, než že jim pouze sehnal to, co po něm požadovali. V nyní projednávané věci je pak podstatné, zda pachatelé trestného činu podle § 283 tr. zákoníku musí s ohledem na své zkušenosti vědět o tom, že konkrétní, jím dodávaný lék obsahuje látku, která slouží k výrobě omamné nebo psychotropní látky, což v nyní posuzované věci nevyplývá z žádného provedeného důkazu.

Konečně obviněný namítl rovněž chybné posouzení otázky pravomoci českého soudu, jelikož nikdy na území České republiky neprodal ani neprovezl jakákoli léčiva či návykové látky. I pokud by tato skutečnost byla prokázána, má obviněný za to, že soud je povinen se řídit § 8 tr. zákoníku, podle něhož se posuzuje trestnost činu spáchaného v cizině cizím státním příslušníkem tehdy, jestliže čin je trestný i podle zákona účinného na území, kde byl spáchán, dále jestliže byl pachatel dopaden na území České republiky a zároveň cizí stát nebo jiný oprávněný subjekt, který žádal o vydání nebo předání pachatele k trestnímu stíhání nebo výkonu trestu, požádal o provedení trestního stíhání pachatele v České republice. K takovému požádání ze strany Polska však v nyní posuzované věci nedošlo.

Závěrem svého podání proto obviněný N. B. W. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci, jakož i jemu předcházející rozhodnutí soudu prvního stupně, a věc vrátil příslušnému soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 7. 2025, sp. zn. 2 To 53/2025, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 9. 12. 2024, sp. zn. 81 T 4/2023, napadl dovoláním, podaným prostřednictvím své obhájkyně, rovněž obviněný J. A., který tak učinil v celém jeho rozsahu. V rámci odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný odkázal na dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) a l) tr. ř., neboť podle jeho mínění jsou skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jímž byl uznán vinným, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Současně napadené rozhodnutí podle jeho mínění spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, a zároveň v napadeném rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný.

V úvodu odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku jmenovaný obviněný k důvodu dovolání podle § 265b odstavec 1 písm. l) tr. ř. namítl, že ve výroku napadeného rozsudku soudu prvního stupně jsou neúplným způsobem popsány skutky, za které byl odsouzen. Není zde úplným způsobem popsáno, jakož ani časově, místně a způsobem provedení specifikováno, se kterým ze spoluobviněných se příslušného dílčího skutku dopustil a zda jde o jednání spáchané ve spolupachatelství, účastenství, či jednání samostatné. Dále jsou totožné události popsány ve výrokové větě nejen u dovolatele, ale zejména i u spoluobviněných N. B. W., M. A. a L. H. v navzájem logicky neslučitelných jazykových verzích formulovaných tak, jako by každý z nich spáchal celý příslušný skutek sám. Popis těchto událostí ve výroku o vině pak neodpovídá odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, a to zejména v tom směru, zda obviněný nakoupil sám dva kilogramy jódu a kilogram červeného fosforu. Dále se ve výroku o vině jeho syna, spoluobviněného M. A., uvádí, že část zakoupených léčiv tento spoluobviněný prodal ve dnech 27. 10. 2021, 16. 11. 2021 a 25. 11. 2021 V. H., zatímco ve výroku o vině ve vztahu k osobě dovolatele je v rozporu s tím uvedeno, že tento prodej uskutečnili dovolatel a spoluobviněný M. A. společně. Vady výroku rozsudku jsou přitom natolik závažné, že činí daný rozsudek nepřezkoumatelným, přičemž detekované vady jsou neslučitelné s právem na spravedlivý proces.

K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný v prvé řadě namítl existenci tzv. opomenutých důkazů, kterým je svědecká výpověď V. V., jež byla soudy odmítnuta jako nadbytečná, ačkoli podle obviněného jej jmenovaný svědek mohl vyvinit, jelikož byl přítomen u nákupu jódu a červeného fosforu dne 6. 5. 2022, což odpovídá i odposlechům z tohoto dne. Nadbytečnost navrženého výslechu svědka V. V. přitom vrchní soud nikterak neodůvodnil. Za opomenutý důkaz dále obviněný označil i jím navržený výslech svědka J. Š., který byl přítomen dne 7. 6. 2022 v bytě spoluobviněného M. A., jenž dovolateli (svému otci) před svým odjezdem na dovolenou předal do úschovy léčiva určená pro L. D. Svědek Š. tedy mohl jako svědek vyvrátit obvinění, že tato léčiva měl J. A. zakoupit dne 9. 6. 2022 od obviněného N. B. W.

Další své námitky obviněný zaměřil do hodnocení důkazů a skutečností z nich zjištěných. V tomto kontextu v prvé řadě poukázal na nesprávnost závěru o tom, že obviněný N. B. W. prodával lékové přípravky a chemikálie „především“ jemu, neboť jmenovaný obviněný i spoluobviněný M. A. takovou možnost vyloučili a vypovídali i o jiných obchodech. Obdobně označil dovolatel za důkazně zcela nepodložený závěr o tom, že mu obviněný Z. K. půjčoval peníze na koupi lékových přípravků a chemikálií, což představuje jedinou spojitost mezi tímto obviněným a dovolatelem. Jedná se tedy o skutečnost rozhodnou pro závěr o členství v organizované skupině a spolupachatelství. Obviněný dále zpochybnil rozsah svého zapojení do výroby pervitinu, jelikož provedené odposlechy zachycující konverzaci mezi ním a spoluobviněným M. A. jsou v řadě případů špatně srozumitelné a není znám jejich kontext. Obviněný se přitom neztotožňuje se závěrem, že věrohodnost jeho vyjádření byla snížena tím, že psal spoluobviněnému M. A. instrukce, jak má vypovídat a jak má bagatelizovat jeho podíl na trestné činnosti, jelikož tímto pouze požadoval po svém synovi, aby vypovídal o jeho součinnosti podle skutečného průběhu událostí, který v dopise popsal.

Obviněný dále namítl, že krajský soud ve výroku svého rozsudku neuvádí žádné konkrétní jednání realizované jeho osobou, jež by zakládalo možné spolupachatelství na výrobě pervitinu. Jedinou výjimkou v tomto směru je část výroku o tom, že dovolatel sám zakoupil část léčiv, ovšem tato část výroku není dostatečně specifikována, a navíc nevyčleňuje zcela konkrétně, které nákupy realizoval M. A. sám. Zbývající formy součinnosti popsané ve výroku rozsudku krajského soudu jako pomoc s úhradou kupní ceny za léčiva, pomoc s přepravou léčiv na místo výroby, zajištění vybavení a dovoz jídla lze právně kvalifikovat pouze jako pomoc k výrobě pervitinu, nikoli jako spolupachatelství.

Obviněný následně s výslovným poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. namítl, že svým jednáním nemohl naplnit zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu podle § 283 tr. zákoníku, jelikož předmětem nákupu od N. B. W. nebyla žádná z věcí v tomto ustanovení uvedených, nýbrž léčiva jako předmět určený k nedovolené výrobě omamné nebo psychotropní látky, který je znakem skutkové podstaty trestného činu podle § 286 tr. zákoníku. Obviněný přitom nesouhlasí s tím, že mu byl prokázán nákup červeného fosforu a jódu, přičemž poukazuje na to, že zakoupená léčiva nepoužil k výrobě pervitinu. Jeho jednání tak nepřekročilo hranice vymezené ustanovením § 286 tr. zákoníku, neboť spočívalo v pomoci k opatření léčiva coby jiného předmětu určeného k nedovolené výrobě psychotropní látky.

V další ze svých námitek obviněný vrchnímu soudu vytkl, že nevypořádal jeho odvolací námitky stran toho, že nebyl členem žádné organizované skupiny. Především nebylo vysvětleno, jak si jednotliví obvinění vzájemně rozdělili úkoly, tedy kdo a jak se na rozdělení úkolů domluvil nebo kdo o takovém rozdělení rozhodl, dále jaká byla organizační struktura „skupiny“, jak byl dělen výtěžek atd. Podle mínění dovolatele nemohli všichni obvinění tvořit jednu organizovanou skupinu za situace, kdy je jasně prokázáno, že vařiči pervitinu M. A., L. H. a L. S. fungovali jako „samostatné jednotky“ a případně si mohli vytvořit pouze samostatné skupiny se svými „spolupracovníky“. Za zcela nepřípadnou považuje úvahu, že by snad jednu organizovanou skupinu tvořili všichni tito „vařiči“. Na tom nic nemění skutečnost, že působili v jenom regionu, znali se a občas si poskytli nahodilou dílčí výpomoc. Jestliže tito tři vařiči netvořili organizovanou skupinu, je již touto skutečností vyloučeno, že by ji mohli tvořit spolu s nimi všichni obvinění. K danému dovolatel poukazuje rovněž na skutečnost, že z výroku o vině spoluobviněných Z. K. a L. S. je jasné, že tito nejednali ve spolupachatelství či jakékoli jiné formě trestní součinnosti spolu s ním. Členem organizované skupiny nemohl být ani spoluobviněný N. B. W., jehož činnost byla omezena na prodej léčiv, přičemž neměl nic společného ani s výrobou ani distribucí pervitinu, neměl z ní prospěch a nebyl na tom, co kupující s léčivy dále udělají, nikterak zainteresován. Přitom bylo prokázáno, že dovolatel měl s obviněným W. obchodní vztahy týkající se motorových vozidel, sám léčiva nenakupoval a byl pouze přítomný jejich nákupům domluveným a uhrazeným spoluobviněným M. A., a to pouze s ohledem na jejich nižší cenu, nikoli s úmyslem vytvořit organizovanou skupinu. Dovolatel současně konstatuje, že v daném případě nelze shledat, že všichni obvinění svým jednáním naplnili zákonné znaky skutkové podstaty jim přisouzeného trestného činu s vědomím, že tak činí všichni společně, přičemž znaky společného jednání a úmyslu společně jednat jsou charakteristické jak pro pojem organizovaná skupina, tak pro pojem spolupachatelství.

Obviněný dále namítl, že o organizované skupině působící ve více státech je možné uvažovat jen v případě, kdy k protiprávnímu jednání naplňujícímu znaky trestného činu podle § 283 tr. zákoníku dochází na území nejméně dvou států, přičemž na území Polska k žádnému takovému jednání nedošlo. Prodej léčiv uskutečněný v Polsku nemohl ve smyslu § 4 odst. 2 tr. zákoníku ohrozit zájem chráněný trestním zákoníkem, a to výrobou pervitinu z těchto léčiv na území České republiky, protože porušení zájmu chráněného trestním zákoníkem nenastalo v příčinné souvislosti s prodejem léčiv v Polsku, ale v příčinné souvislosti s jejich užitím kupujícím k jinému účelu, než ke kterému byly určeny. Protiprávním jednáním podle českého práva se stalo teprve převezení zboží přes státní hranici na území České republiky.

Další námitkou obviněný upozornil, že se vrchní soud nevypořádal s jeho námitkou ohledně nepřekažení trestné činnosti ze strany Policie České republiky. K danému dovolatel upozornil, že trestní stíhání proti jeho osobě bylo zahájeno později, než ukládá ustanovení § 160 tr. ř, přičemž zvolený postup zřejmě vedl u obviněných k pocitu, že jim zásah policie nehrozí a tím i k další výrobě a distribuci pervitinu.

Konečně obviněný upozornil i na novelu trestního zákoníku, která s účinností od 1. 1. 2026 snížila dolní hranici trestní sazby stanovené v § 283 odst. 3 a 4 tr. zákoníku. Podle obviněného přitom měla být tato novela, která byla platná již v době rozhodování vrchního soudu, respektována již v odvolacím řízení, byť v té době ještě nenabyla účinnosti. Jelikož došlo ke změně zákona v jeho prospěch, má obviněný za to, že změna trestní sazby je důvodem pro nové posouzení přiměřenosti ukládaného trestu.

Závěrem svého podání obviněný J. A. ze shora uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci, jakož i jemu předcházející rozhodnutí soudu prvního stupně, a věc vrátil příslušnému soudu k novému projednání a rozhodnutí.

K podaným dovoláním výše jmenovaných obviněných zaslal své písemné stanovisko ze dne 19. 3. 2026, č. j. 1 NZO 60/2024-42, státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který k dovolání obviněného N. B. W. uvedl, že jeho podstatnou část představuje pouze předkládání vlastního hodnocení provedených důkazů, poukaz na zcela okrajové rozpory, nebo setrvalé stanovisko obhajoby, že výpovědi svědků jej usvědčujících jsou nepravdivé nebo nevěrohodné. Tyto námitky se podle státního zástupce vymykají dovolacím důvodům, stejně jako námitka, v níž obviněný poukazuje na údajná pochybení spojená s překladem některých písemností. Odvolací vrchní soud se nicméně těmito skutkovými i procesními námitkami odpovídajícím způsobem zabýval, pročež na jeho závěry státní zástupce odkazuje. Jistou výjimku v tomto směru podle státního zástupce tvoří námitka procesní nepoužitelnosti výpovědi svědka A. K., kteroužto lze podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak v tomto směru jde o námitku neopodstatněnou, přičemž i stran této námitky státní zástupce poukazuje na její vypořádání odvolacím soudem.

Za obsahově odpovídající dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze podle státního zástupce považovat námitku obviněného, že není dána jeho trestnost z hlediska místní působnosti trestních norem, a to pouze zčásti, jelikož dílem obviněný i tuto námitku zasazuje do kontextu jemu vyhovujících modifikovaných skutkových zjištění. S poukazem na odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů tedy státní zástupce k této námitce konstatuje, že přinejmenším zčásti se obviněný dopouštěl svého jednání i na území České republiky. Obviněným uplatněný poukaz na § 8 tr. zákoníku je v tomto směru nepřípadný, neboť toto hledisko se uplatní až v případě, že není působnost českých trestních norem dovozena na podkladě předchozích ustanovení, což však není případ tohoto dovolatele.

Posledně uvedenému dovolacímu důvodu dále podle státního zástupce obsahově odpovídá též výhrada obviněného, že svým jednáním nenaplnil zákonný znak „ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech“. Ze skutkových zjištění soudů nicméně plyne, že obviněný nakládal s léčivými prostředky a prekursorem s vědomím zapojení do činnosti výrobní a distribuční skupiny operující na území České republiky. Předkládá-li přitom vlastní výklad pojmu organizované skupiny, činí tak s požadavky, které z dosavadního judikaturního výkladu pojmu organizovaná skupina nevyplývají. Podle státního zástupce tak jde o námitky právně irelevantní.

K dovolání obviněného Z. K. státní zástupce ve svém vyjádření konstatuje, že za obsahově odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. považuje jeho námitky, že trestnou činnost páchal pouze na území České republiky. Jde nicméně o námitku, která nemůže jakkoli zpochybnit přijatou právní kvalifikaci jeho jednání. Znak „ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech“ totiž není závislý na fyzickém výskytu všech pachatelů na území všech států, na jejichž území je trestná činnost páchána. Již samotná formulace „ve spojení“ totiž vyjadřuje určitý volnější vztah k takové organizované skupině, nehledě na to, že ani všichni členové či další spolupracující osoby se nemusí na činnosti organizované skupiny podílet stejnou měrou. Ani skutečnost, že pachatel nikdy neopustil území České republiky, nikterak nevylučuje jeho trestní odpovědnost ve vztahu k uvedené okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby. Zpochybňuje-li dále obviněný v této souvislosti svou vědomost o přeshraničním dosahu aktivit organizované skupiny, činí tak v podstatné míře z pozic skutkových.

Za obsahově relevantní lze dále podle státního zástupce považovat pouze výhradu obviněného vůči nevyjádření volní složky subjektivní stránky ve formě úmyslu v popisu skutku. Nicméně ani tato výhrada nemá jakékoli opodstatnění, neboť poskytoval-li tento obviněný finance s vědomím, že slouží k opatření prostředků pro výrobu drog, lze z tohoto popisu skutkových okolností dovodit nejméně srozumění s tím, že k takové výrobě dojde. Stejně tak lze z toho, že obviněný doprovázel motorová vozidla spoluobviněných s úkolem hlásit případné policejní kontroly, dovodit úmyslné zavinění, neboť si lze jen obtížně představit, že by s vědomím další výroby přijal obviněný takový úkol, přitom však snad měl spoléhat na to, že tím nezpůsobí následek spočívající v porušení zájmu společnosti na potírání ilegální produkce a šíření psychotropních látek. Poukazuje-li dále obviněný na závěry vyplývající z nálezů Ústavního soudu, je z jejich obsahu zřejmé, že jde o důkazně a skutkově zcela nesrovnatelné situace, když se navíc nález Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. III. ÚS 1481/09, zabývá interpretací předchozí právní úpravy trestního zákona, tj. zákona č. 140/1961 Sb., jež byla založena na tzv. materiálním pojetí trestného činu.

Zpochybňuje-li pak obviněný jemu uložený trest, je podle státního zástupce patrné, že nejde o samostatně uplatněnou námitku podřaditelnou pod jakýkoli zákonný dovolací důvod, neboť ji obviněný výslovně váže jen na svůj nesouhlas s použitou právní kvalifikací.

Pokud jde o doplnění dovolání obviněného, pak k danému státní zástupce poukazuje na obsahové meze dovolacích námitek ve smyslu § 265a odst. 4 tr. ř., jelikož toto doplnění argumentačně ničeho nového nad rámec dovolání nepřináší a svým obsahem se jedná spíše o komentář k odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu.

Konečně k dovolání obviněného J. A. státní zástupce konstatuje, že formulační nedostatky či nepřesnosti v popisu skutku nelze považovat za vadu odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Státní zástupce se přitom neztotožňuje s námitkou, že z popisu skutku nevyplývá specifikace, se kterým ze spoluobviněných se příslušného „dílčího skutku“ dovolatel dopustil, a to již proto, že jednání obviněných mělo trvající charakter a nerozpadalo se tak do jednotlivých oddělitelných dílčích útoků či skutků. Z hlediska právní kvalifikace trestného činu na bázi organizované skupiny není nezbytné ani podrobně individualizovat, které konkrétní dílčí jednání bylo spácháno tím kterým ze zúčastněných spolupachatelů. Státní zástupce se neztotožňuje ani s výtkou obviněného proti údajně logicky neslučitelné jazykové verzi, neboť má za to, že členění popisu skutku je dostatečně přehledné. Pro právní posouzení je přitom primární vlastní popis jednání ve výroku o vině, nikoli v odůvodnění soudního rozhodnutí. Obecně lze jen zmínit, že mezi výrokem o vině obviněného J. A., že měl část léčiv sám zakoupit a na části nákupů se podílet, a výrokem o vině u obviněného M. A. státní zástupe nespatřuje žádný obviněným tvrzený rozpor. Současně nelze pominout, že dovolatel není osobou oprávněnou poukazovat na případné vady výroku o vině u spoluobviněného M. A., neboť nejde o výrok, který by se dovolatele bezprostředně týkal.

Námitky obviněného spočívající v údajně opomenutých důkazech státní zástupce považuje za obsahově odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., zároveň je však označuje za zjevně neopodstatněné. Za opomenutý lze totiž označit pouze takový důkaz, který lze považovat za podstatný z hlediska tvorby skutkových zjištění a jehož neprovedení nebylo ze strany soudu věcně adekvátním způsobem odůvodněno. K takové vadě ovšem v nyní posuzované věci nedošlo, neboť důkazními návrhy obviněného se odvolací soud dostatečným způsobem zabýval. Nadbytečnost provedení určitého důkazu je přitom relevantním důvodem pro zamítnutí takového důkazního návrhu.

Skutkové námitky obviněného pak podle státního zástupce nevybočily z rámce prosté polemiky s hodnocením těchto důkazů soudy obou stupňů a nelze je podřadit po žádný ze zákonem vymezených dovolacích důvodů. Pokud v téže pasáži obviněný rozporuje zjištění ohledně míry své účasti na výrobě pervitinu, jde o námitku do jisté míry obsahově odpovídající hmotněprávnímu dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., avšak ani tu státní zástupce nepovažuje za opodstatněnou. Z popisu jednání tohoto obviněného je patrné, že spoluobviněnému M. A. asistoval při výrobě účastí na ní, což nelze zaměňovat s pojmem pomoci k trestnému činu, neboť osoba zúčastněná na výrobním procesu již pouze nepodporuje pachatele, nýbrž naplňuje objektivní stránku trestného činu.

Státní zástupce dále nepovažuje z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. za obsahově relevantní výhrady obviněného poukazující na právní posouzení nakládání s léčivy, která sice obsahují prekursor, ale podle stávajícího pojetí sama o sobě prekursorem nejsou. Dovolává-li se totiž posouzení svého jednání podle § 286 tr. zákoníku, je tato proponovaná právní kvalifikace založena na skutkové podmíněné premise dovolatele, že nenakládal s prekursorem v podobě červeného fosforu a jódu či takové nakládání nesměřuje již ke konkrétní výrobě psychotropní látky metamfetamin. Podmínka vztahu ke konkrétní výrobě je v případě obviněného J. A. naplněna a jeho jednání by tedy „tak jako tak“ odpovídalo přisouzenému zločinu.

Obsahově dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podle státního zástupce odpovídá námitka obviněného, jíž se vymezuje proti závěrům odvolacího vrchního soudu stran naplnění znaků organizované skupiny. Vzhledem k nekonkrétnosti této námitky k ní státní zástupce ovšem jen obecně uvádí, že na činnosti organizované skupiny nemusí participovat všechny osoby v postavení spolupachatelů, neboť se může jednat i o účastníky na trestném činu. Nicméně tento závěr obviněnému v nyní posuzované věci nikterak nesvědčí. Zpochybňuje-li v této souvislosti obviněný naplnění znaku spolupachatelství, nelze se s ním ztotožnit již proto, že samotný závěr o spolupachatelství nepředstavuje znak trestného činu a jde tedy o námitku nespadající pod právní posouzení skutku. Závěr, že spolupachatelé se na spáchání trestného činu nemusí podílet stejnou měrou a skutková podstata trestného činu může být spáchána dokonce až souhrnem dílčích jednání spolupachatelů, je přitom doktrinálně i judikaturně ustálený a obviněný k jeho zpochybnění nepředkládá žádnou konkurující argumentaci. V právních závěrech odvolacího vrchního soudu tak státní zástupce nespatřuje obviněným poukazovaný rozpor. K otázce naplnění znaků organizované skupiny obviněný podle státního zástupce dále předkládá, a to z hlediska dovolání irelevantním způsobem, toliko vlastní verzi skutkových zjištění, konstruující existenci dvou nezávislých organizovaných skupin a poukazuje na nerozhodnou skutečnost, zda se všechny do její činnosti zapojené osoby znaly, či nikoli.

Zpochybňuje-li dále obviněný uplatnění zásady teritoriality, není podle státního zástupce patrné, v jakém směru jde o námitku, která by měla jakkoli svědčit tomuto dovolateli, který je občanem České republiky, pobývá na jejím území a trestné činnosti se na tomto území i dopouštěl. Není přitom ani správný závěr obviněného, že samotný nákup léčiv v Polsku spoluobviněným W. by nebyl trestný ani podle českého práva, jelikož takový nákup sám o sobě by bylo možno za splnění dalších předpokladů považovat za přípravu zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy. K otázce nákupu léčiv od spoluobviněného W. pak státní zástupce dodává, že úzká, vzájemná a dlouhodobá spolupráce všech zainteresovaných osob zjevně překračovala rámec pouze dodavatelsko-odběratelských vztahů.

Za otázku obsahově neodpovídající uplatněným dovolacím důvodům považuje státní zástupce obviněným předestřenou tezi zpochybňující právní posouzení věci tvrzením, že policejní orgány měly trestní stíhání dovolatele zahájit opožděně.

Dožaduje-li se obviněný J. A. přihlédnutí k novele trestního zákoníku provedené zákonem č. 270/2025 Sb., nepředkládá k tomu podle státního zástupce žádný hmotněprávně relevantní argument, přičemž tomuto jeho požadavku nebylo možno vyhovět již proto, že tato právní úprava nabyla účinnosti až po právní moci rozhodnutí o vině a o trestu učiněném v nyní posuzované věci.

K dovolání L. H. státní zástupce konstatuje, že za obsahově odpovídající uplatněným dovolacím důvodům lze s jistou mírou benevolence považovat výhrady tohoto dovolatele proti naplnění zákonného znaku „ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech“, avšak s těmito se státní zástupce neztotožňuje. Pokud jde o vlastní pojem organizované skupiny, je zřejmé, že jednotliví obvinění spolupracovali a měli rámcově vymezené úkoly, přičemž takto si počínali s vědomím, že obchod s léčivy, prekursory a následná výroba psychotropní látky mají zřetelný přeshraniční charakter, zároveň se jednalo o činnost zjevně koordinovanou a dlouhodobou. Dovolatel oproti tomuto svou tezi o možném souběžném pachatelství argumentačně nijak nerozvíjí a státní zástupce nemůže jeho námitky v tomto směru domýšlet. Rovněž dílčí znak „ve spojení“ s takovou organizovanou skupinou podle názoru státního zástupce námitky obviněného relevantně nezpochybňují. Obviněný zde totiž požaduje individualizované vyjádření způsobu zapojení do struktury organizované skupiny, aniž by ovšem reflektoval, že samotný popis skutku dostatečně vystihuje jeho pozici mezičlánku zajišťujícího přísun materiálu pro výrobu metamfetaminu, podíl na jeho výrobě a částečnou distribuci takto následně vyrobeného metamfetaminu, a to za součinnosti dalších členů organizované skupiny působící na území Česka a Polska.

Státní zástupce se dále neztotožňuje s názorem tohoto dovolatele, že znak „ve více státech“ je vyloučen tím, že opatřování léčivých prostředků v Polsku není možné považovat za trestné s odkazem na vymezení prekursoru, pod nějž však léčivé přípravky nespadají. Ani tomuto názoru není možno podle státního zástupce přitakat, neboť i z obviněným poukazovaného stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu vyplývá, že již samotné opatřování léčivých přípravků s obsahem (pseudo)efedrinu lze za splnění dalších podmínek podřadit pod skutkovou podstatu trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 tr. zákoníku. Za skutkového stavu zjištěného soudy lze přitom spolehlivě vyloučit dovolatelem nastíněnou variantu, že by se jednalo až o následné protiprávní využití jinak v Polsku zcela legálně nabytého léčivého přípravku, nehledě na to, že obviněný zcela pomíjí, že takto nakládal i s látkami, které prekursorem jsou.

Poukazuje-li dále obviněný na neprovedení některých navrhovaných důkazů, pak je podle státního zástupce již ze samotné formulace této námitky patrné, že se nejednalo o návrhy důkazů podstatných, na nichž by měla být vystavěna rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění zákonných znaků trestného činu. Tyto námitky tedy dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obsahově neodpovídají. Sám dovolatel totiž připouští, že se jednalo o důkazní návrhy, které měly případně jen ověřit věrohodnost dalších provedených důkazů. Zároveň sám dovolatel uvádí, že soudy se jeho důkazními návrhy zabývaly a jejich neprovedení odůvodnily, takže jeho nynější výhrady jsou v podstatě jen polemikou s tímto odůvodněním.

Státní zástupce tedy v závěru svého vyjádření shrnul, že soudy nižších stupňů dospěly ke korektním skutkovým zjištěním a těm přisoudily odpovídající právní kvalifikaci. Konkrétní námitky uvedené jednotlivými obviněnými dílem žádnému z dovolacích důvodů neodpovídají a dílem jsou neopodstatněné, pročež za tohoto stavu navrhl, aby Nejvyšší soud jejich dovolání v neveřejném zasedání odmítl postupem podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

Vyjádření státního zástupce k dovoláním podaným shora jmenovanými obviněnými bylo následně Nejvyšším soudem zasláno obhájcům jednotlivých obviněných k jejich případným replikám. Do okamžiku zahájení neveřejného zasedání o podaných dovoláních využil svého práva na repliku k vyjádření státního zástupce pouze obviněný J. A., který v této replice v podstatě zopakoval své zásadní dovolací argumenty k jím uplatněným dovolacím důvodům. Zejména konstatoval, že i pro trvající trestný čin platí požadavky § 130 odst. 3 tr. ř. stran zcela konkrétního popisu skutku ve výroku rozsudku, vady výroku o vině nelze bagatelizovat a bylo nutno podrobně individualizovat, které dílčí jednání bylo spácháno tím, kterým ze zúčastněných spolupachatelů. Obviněný dále zopakoval, že za zásadní pro právní posouzení je skutečnost, zda nakládal s prekursory v podobě červeného fosforu a jódu, pročež nelze považovat za nadbytečné důkazy k prokázání opaku. Pokud je pak jeho jednání označeno za asistenci k výrobní činnosti spoluobviněného M. A., jedná se podle něj o pojem neurčitý a pro závěr o spáchání trestného činu ve spolupachatelství bylo nutno popsat konkrétní jednání, které by bylo možné považovat za součást společného jednání při výrobě pervitinu. Obviněný dále konstatoval, že jeho jednání mělo být právně kvalifikováno podle § 286 tr. zákoníku, jelikož s prekursory nenakládal, na samotné výrobě pervitinu se nepodílel a léčiva dovážel na žádost M. A., který je nakoupil pro svoji potřebu. Obviněný současně setrval na své námitce založené na tvrzení, že nebyla doložena existence organizované skupiny splňující požadavky stanovené judikaturou a působící na území více států, přičemž k daném opětovně namítl, že se dopustil jednání pouze v pozici pomocníka, a to pouze ve vztahu k jednání spoluobviněného M. A. Obviněný setrval rovněž na svém přesvědčení, že o protiprávnosti držení léčiv lze uvažovat až od okamžiku překročení státní hranice s nakoupeným zbožím a že k trestnému jednání na území Polské republiky nedošlo, dále že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces v důsledku opožděného zahájení trestního stíhání a z hlediska míry společenské škodlivosti souzeného jednání mělo být přihlédnuto k novele trestního zákoníku účinné od 1. 1. 2026.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda jsou jednotlivá dovolání obviněných přípustná a zda vyhovují všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda byla podána v souladu s § 265a odst. 1, 2 tr. ř., zda byla podána v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s § 265e odst. 1, 3 tr. ř., jakož i oprávněnými osobami ve smyslu § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda učiněná podání splňují obligatorní obsahové náležitosti upravené v § 265f tr. ř.

Po prostudování podaných dovolání Nejvyšší soud shledal, že obvinění všechna výše uvedená ustanovení trestního řádu respektovali, pročež předmětná dovolání vyhodnotil jako přípustná a v tomto směru vyhovující relevantním ustanovením trestního řádu, tzn. že nebyly shledány žádné skutečnosti bránící jejich věcnému projednání.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze jednotlivými obviněnými uplatněné dovolací důvody považovat za některý z důvodů taxativně uvedených v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

V souvislosti s dovolacím důvodem uvedeným v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž byl souhlasně uplatněn všemi obviněnými, Nejvyšší soud předně připomíná, že tento důvod dovolání spočívá v tom, že „rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy“. Ve smyslu tohoto dovolacího důvodu tak lze za relevantní dovolací námitku považovat jednak správnost a úplnost rozhodných skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, dále úplnost a procesní bezvadnost provedeného dokazování, jakož i správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř.

Tento dovolací důvod přitom umožňuje nápravu toliko v případech, kdy došlo k zásadním (extrémním) vadám ve skutkových zjištěních a věcně podchycuje tři okruhy nejzásadnějších vad ve skutkových zjištěních, kterými jsou jednak případy tzv. extrémního (zjevného) nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkových zjištění, která jsou na jejich základě učiněna (zejména případy deformace důkazů, kdy skutkové zjištění je opakem skutečného obsahu daného důkazu), dále případy použití procesně nepoužitelných důkazů (typicky důkazu, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcného důkazu zajištěného při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkazu nezákonným odposlechem apod.), a konečně případ vady spočívající v tzv. důkazu opomenutém (tj. v důkazu, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení ani nebylo soudem věcně adekvátně odůvodněno). Zakotvením uvedeného dovolacího důvodu (s účinností ode dne 1. 1. 2022) naopak nedošlo k nikterak obecnému (plošnému či automatickému) rozšíření mezí dovolacího přezkumu též na jakékoli otázky skutkového charakteru, neboť – jak již bylo konstatováno výše – umožňuje nápravu jen v těch nejzávažnějších případech, kdy došlo k zásadním vadám v rozhodných skutkových zjištěních.

Všichni obvinění ve svých podáních odkázali též na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je možné iniciovat tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze zásadně namítat vady hmotněprávní povahy, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny právní vady v napadených rozhodnutích spatřované. To znamená, že předmětný dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).

Obviněný J. A. nadto v rámci jím podaného mimořádného opravného prostředku uplatnil také dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, který je dán jednak tehdy, pokud v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Za chybějící je třeba považovat výrok, který v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou. Chybějícím je některý výrok jako celek, pokud není obsažen v určitém rozhodnutí, přestože podle zákona ho měl soud pojmout do výrokové části svého rozhodnutí. Naopak za neúplný je třeba považovat výrok, který sice byl v napadeném rozhodnutí učiněn, ale není úplný. Neúplným je přitom takový výrok rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem. Pod tento dovolací důvod tedy není možno řadit výtky údajného neúplného popisu skutku (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2006, sp. zn. 3 Tdo 939/2006, nebo ze dne 2. 10. 2013, sp. zn. 3 Tdo 989/2013).

Konečně k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., na který ve svém podání výslovně neodkázal pouze obviněný J. A., nicméně ve shodě s judikaturou Ústavního soudu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2006, sp. zn. I. ÚS 17/05) nelze pominout, že i tento obviněný ve svém dovolání fakticky brojí proti postupu a závěrům učiněným soudem prvního stupně, čímž de facto (implicitně) i on stejně jako všichni ostatní dovolatelé uplatnil zbylé jím materiálně (výslovně) uplatněné dovolací důvody ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., a to v jeho druhé alternativě, neboť jím podané odvolání bylo Vrchním soudem v Olomouci podle § 256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné, lze v obecné rovině připomenout následující. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě je dán jen tehdy, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. (tj. po provedení věcného přezkumu odvolacím soudem podle § 254 tr. ř. s tím, že podané odvolání odvolací soud neshledal důvodným), přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. V takovémto případě nebylo osobě obviněného odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, nýbrž tento soud, přestože v řízení o řádném opravném prostředku napadené rozhodnutí soudu prvního stupně věcně přezkoumával, podle mínění obviněného jím vytýkanou vadu řádně neodstranil.

Nadto Nejvyšší soud i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a Listinou základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva obviněných, včetně jejich práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).

Nejvyšší soud v duchu výše citované judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu zkoumal, zda dovolání jednotlivých obviněných splňují kritéria jimi uplatněných dovolacích důvodů, načež po prostudování jejich obsahu a připojeného spisového materiálu dospěl k závěru, že všichni obvinění ve svých dovoláních vznesli námitky, které jsou alespoň částečně formálně podřaditelné pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., přičemž pouze obviněný J. A. ve svém dovolání současně uplatnil námitky, jež jsou zčásti formálně podřaditelné i pod jím uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nicméně všechny tyto námitky Nejvyšší soud z níže rozvedených důvodů vyhodnotil jako zjevně neopodstatněné.

Pokud jde o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pak je z podaných dovolání zřejmé, že tento všichni obvinění uplatnili zejména v jeho první alternativě. V této souvislosti Nejvyšší soud znovu odkazuje na výše uvedená teoretická východiska, podle kterých je dovolání ve smyslu § 265b odst. 1 tr. ř. mimořádným opravným prostředkem, který není určen k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Jak již bylo konstatováno výše, těžiště dokazování se nachází v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popř. korigovat toliko soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně je pak Nejvyšší soud oprávněn zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje reálně existující extrémní (zjevný) rozpor mezi provedenými důkazy a rozhodnými skutkovými zjištěními z nich učiněnými. Za případ extrémního (zjevného) nesouladu však nelze považovat tu situaci, kdy hodnotící úvahy soudů nižších stupňů, splňující požadavky formulované v § 2 odst. 6 tr. ř., ústí do skutkových a na ně navazujících právních závěrů, které jsou odlišné od pohledu obviněného, přičemž z obsahu provedených důkazů jsou odvoditelné postupy nepříčící se zásadám formální logiky ani požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.

V této souvislosti Nejvyšší soud rovněž připomíná, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), když platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má ryze procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové tedy není způsobilé naplnit obviněným zvolené (avšak ani žádné jiné) dovolací důvody. Nejvyšší soud v rámci své konstantní rozhodovací praxe doposud nepřipouští, aby bylo dodržení této zásady (až na výjimky) zkoumáno v dovolacím řízení. Z bohaté judikatury lze v tomto směru poukázat např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014, a na to navazující usnesení ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016, podle nichž ani porušení zásady in dubio pro reo „… pokud nevygraduje až do extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy, nezakládá onu mimořádnou přezkumnou povinnost skutkových zjištění učiněných nižšími soudy Nejvyšším soudem“.

Z výše popsaných důvodů je tak nutno za irelevantní považovat námitky skutkového charakteru, jejichž prostřednictvím žádný z dovolatelů nikterak věcně konkrétními a řádně odůvodněnými námitkami nebrojí proti tomu, že by soudy nižších stupňů přijaté závěry údajně nasvědčovaly jakémukoli extrémnímu (resp. zjevnému) rozporu mezi skutkovými zjištěními a skutečným stavem plynoucím z výsledků provedeného dokazování, tedy proti tomu, že by rozhodná skutková zjištění učiněná v nyní projednávané věci neměla vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, nebo že by takováto rozhodná skutková zjištění při žádném z logických způsobů jejich hodnocení z provedených důkazů nevyplývala, nebo byla dokonce pravým opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna. Všichni obvinění se totiž ve svých dovoláních převážnou většinou své argumentace omezili na opětovné předložení výtek stran údajně chybného hodnocení provedených důkazů a následně na základě vlastního hodnocení těchto důkazů odmítli rozhodná skutková zjištění stran jimi páchané trestné činnosti jako nepodložená či chybná, jelikož podle jejich mínění nebyla dostatečně prokázána jejich účast na jednání popsaném pod body I. a II. výrokové části rozsudků soudů prvního a druhého stupně. Takovéto námitky obviněných však nelze podřadit pod žádný dovolací důvod taxativně uvedený v § 265b odst. 1 tr. ř. a tyto nebyly způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu, neboť podstata jejich dovolací argumentace nespočívá v tom, že by osvědčovala vadu plynoucí ze skutečnosti, že skutková zjištění soudů projevující se v závěru o jejich vině přisouzenými zločiny nemají podklad v soudem hodnocených důkazech, nýbrž ve snaze důkazy, z nichž soudy vyšly, zpochybnit a s poukazem na zásadu in dubio pro reo prosadit vlastní (pro jejich osoby příznivější) variantu průběhu skutkového děje.

Nad rámec shora uvedeného konstatování o irelevantnosti předmětných námitek [jak z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tak dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] Nejvyšší soud uvádí, že Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci v dané věci postupoval v souladu s § 2 odst. 5, 6 tr. ř., tedy zjistil skutkový stav tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který byl nezbytný pro jeho rozhodnutí. Provedené důkazy poté vyhodnotil podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech zjištěných okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Skutkový stav, tak jak je popsán ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně a jak vyplývá i z dalších skutečností popsaných především v odůvodnění tohoto meritorního rozhodnutí, je přitom plně v souladu s provedenými důkazy, aniž by vyvstávaly jakékoli, natož důvodné, pochybnosti o jeho správnosti. Drobné nedostatky ve skutkové větě výroku o vině přitom neměly vliv na právní kvalifikaci jednání obviněných a jednalo se o zřejmá administrativní pochybení v podobě uvedení odporujících si údajů, která jsou ovšem odstranitelná prostým logickým výkladem jejího znění. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně zároveň nelze nikterak vyvodit, že by se v nyní posuzovaném případě tento soud dopustil jakéhokoliv svévolného hodnocení důkazů v neprospěch dovolatelů. Jeho závěry jsou tedy zcela v souladu se zákonnými požadavky uvedenými v § 125 odst. 1 tr. ř. a nikterak neodporují principům formální logiky. Svým povinnostem současně dostál též Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací, který v návaznosti na odvolání obviněných rozsudek soudu prvního stupně přezkoumal a v odůvodnění svého rozhodnutí opětovně, důkladně, přesvědčivě a logicky zdůvodnil, z jakých důvodů ani on neuvěřil obhajobě prezentované obviněnými.

Pakliže s ohledem na výše uvedené obviněný L. H. v rámci svého mimořádného opravného prostředku stran jednání popsaného pod bodem I. namítl, že z provedených důkazů není možné prokázat jeho vinu v důsledku neprovedení jím navrhovaných důkazů, jimiž měla být prokázána nevěrohodnost výpovědi spolupracujícího obviněného L. S., fakticky se tak nad rámec vznesení námitky stran existence tzv. opomenutých důkazů spokojil pouze s prostým konstatováním toho, že soudy nerespektovaly zásadu in dubio pro reo a chybně hodnotily výpověď výše jmenovaného spolupracujícího obviněného jako věrohodnou. K danému tedy považuje Nejvyšší soud za zcela dostatečné poukázat na níže uvedené vypořádání námitek jmenovaného obviněného vztahujících se k jeho námitce stran existence opomenutých důkazů a konstatovat, že z řady podkladů (jejichž podrobný obsah zde není třeba, a to zejména z důvodu procesní ekonomie, opětovně detailně rekapitulovat) podporujících zjištění učiněná na základě odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu a výpovědi spolupracujícího obviněného L. S., byl zjevný charakter i četnost úkonů, jimiž se obviněný L. H. podílel na chodu organizované skupiny tak, jak je jeho činnost vymezena v rámci jednání popsaného pod bodem I., jakož i skutečnost, že tak činil po delší dobu a v úzké kooperaci s dalšími spoluobviněnými a tedy s vědomím své role v organizované skupině zaměřené na dosažení zisku soustavnou výrobou a distribucí pervitinu z léčiv s obsahem efedrinu či pseudoefedrinu a prekursorů, které byly opatřovány v naprosté většině případů na území Polska, a tedy s vědomím o přeshraničním působení této skupiny.

Jde-li o námitky obviněného Z. K. ohledně údajného neprokázání toho, že by věděl, že k nákupu předmětů určených k výrobě pervitinu dochází v Polské republice, pak i k těmto Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené shledal, že se jedná o zcela irelevantní skutkové námitky. Obviněný totiž jejich prostřednictvím nikterak nepoukazuje na zásadní rozpory mezi provedenými důkazy a rozhodnými skutkovými zjištěními, nýbrž předkládá-li vlastní rozbor části provedených odposlechů, činí tak pouze na podkladě jejich izolovaného hodnocení a zcela pomíjí zjištění učiněná na základě řady dalších důkazů, a to zejména usvědčujících výpovědí svědka A. K. a spolupracujícího obviněného L. S. V jejich kontextu přitom soudy nižších stupňů správně hodnotily zbylé důkazy spojující jmenovaného obviněného s činností organizované skupiny, načež shledaly, že bylo spolehlivě vyloučeno, že by nevěděl o jejím přeshraničním působení, a to za situace, kdy byl sám úzce spojen s činností této organizované skupiny a zainteresován finančně na jejím chodu, přičemž v jeho hovorech s dalšími členy organizované skupiny týkajících se trestné činnosti byly detekovány opakované výrazy odkazující na Polskou republiku. Vědomí obviněného K. o přeshraničním působení organizované skupiny tedy není soudy pouze bezdůvodně presumováno, kterak se sám domnívá, nýbrž je podloženo výsledky řádně provedeného dokazování. Obviněný přitom ve svém dovolání nikterak nerozporuje skutková zjištění ohledně zapůjčení finančních prostředků ve výši přesahující jeden milion korun, své fungování v roli hlídky monitorující trasu při převozu léčiv, jím realizovanou distribuci léčiv s obsahem efedrinu či pseudoefedrinu a chemikálií určených k výrobě či samotné drogy. V kontextu výše uvedeného je pak zcela irelevantní, pokud obviněný ve svém dovolání neguje své doznání, které učinil v přípravném řízení, a to s poukazem na vliv léků, které mu měly být předepsány ve vazební věznici. Zcela mimo meze přezkumu dovolacím soudem pak zůstaly v jím podaném doplnění formulované výhrady, jejichž prostřednictvím polemizuje s rozsahem a kvalitou odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž nepředkládá žádnou relevantní argumentaci, z níž by bylo možno dovodit věcnou nesprávnost samotného výroku soudního rozhodnutí. K těmto výhradám tedy Nejvyšší soud připomíná, že dovolání podané toliko proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. § 265 odst. 4 tr. ř.).

Stran námitek, jimiž obviněný N. B. W. namítá nevěrohodnost svědka A. K., neprokázání podstatné části jeho jednání a opakovaně popírá, že by se dopustil jakéhokoliv jednání na území České republiky, Nejvyšší soud ve shodě s výše uvedeným konstatuje, že ani tento obviněný fakticky neoznačuje rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů a provedenými důkazy. Obviněný přitom nemohl relevantně zpochybnit věrohodnost výpovědi svědka A. K. z přípravného řízení prostým poukazem na jeho drogovou závislost, snahu o dosažení uzavření dohody o vině a trestu a následný obrat učiněný ve prospěch dovolatele v rámci výpovědi jmenovaného svědka učiněné v hlavním líčení. Obsahem jednotlivých výpovědí jmenovaného svědka se totiž již velmi pečlivě zabývaly oba soudy nižších stupňů, přičemž řádně a pečlivě odůvodnily, že jeho výpověď z přípravného řízení byla shledána jako věrohodná s ohledem na její soulad s celou řadou dalších ve věci učiněných skutkových zjištění vyplynuvšími především ze sledování osob a věcí, odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu, prostorových odposlechů z několika motorových vozidel, zajištěného obsahu mobilního telefonu dovolatele, výpovědí svědků N. Z. a K. S., jakož i z výpovědí spoluobviněných L. S. a M. A. V tomto kontextu je pak irelevantní rovněž obviněným předložený vlastní výklad obsahu SMS zprávy ze dne 15. 4. 2021, kterou opřel o poukaz na výpověď svědka A. K. z hlavního líčení, jejíž nevěrohodnost byla shledána a řádně odůvodněna zejména soudem prvního stupně.

Námitkami dovolatele stran jím tvrzeného neprokázání části jeho trestné činnosti, srozumění s účelem, k němuž byly od něj léčiva a chemikálie zakupovány, jakožto i páchání trestné činnosti na území České republiky se zabýval již odvolací soud v bodech 73 až 75 odůvodnění dovoláním napadeného usnesení. Nejvyšší soud nepovažuje za nezbytné rekapitulovat obsáhlé výsledky dokazování a poukazuje proto na tyto závěry za současného odkazu na přesvědčivé a komplexní závěry obsažené v bodech 136 až 148 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, a to s ohledem na skutečnost, že shledal, že veškerá rozhodná skutková zjištění soudu prvního stupně mají oporu v provedeném dokazování a byla také řádně odůvodněna, což dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku fakticky pouze bez dalšího neguje a k danému nanejvýš poukazuje na výpovědi části spoluobviněných, s nimiž se však již řádně vypořádal zejména soud prvního stupně. Jakýkoli rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy pak nelze shledat ani v důsledku obviněným poukazovaných rozporů v údajích o množství prodaného jódu a červeného fosforu ze dne 1. 3. 2021 pod bodem I. oproti údajům uvedeným ve skutkové větě rozsudku, kterým byla schválena dohoda o vině a trestu uzavřená mezi svědkem A. K. a státním zástupcem. Popis skutkového stavu obsažený v tomto rozsudku vydaném ve věci jmenovaného svědka, v níž nebylo prováděno dokazování a tento popis byl pouze převzat ze znění dohody uzavřené mezi A. K. v procesním postavení obviněného a státním zástupcem, totiž nebyl v nyní projednávané věci nikterak závazný. Soud prvního stupně tedy zcela správně opřel svá rozhodná skutková zjištění o výpovědi svědků A. K. a K. S. ohledně nákupu těchto chemikálií a jejich následného prodeje, které byly učiněny v nyní posuzované věci a které byly podpořeny zejména lokalizací telefonu obviněného W., zajištěnou komunikací z téhož dne, jakožto i následným odborným vyjádřením k vlastním zajištěným chemikáliím. Za zcela irelevantní je pak namístě označit rovněž obviněným učiněný poukaz na to, že svědkyně N. Z. potvrdila svou přítomnost při předávce léčiv proběhlé dne 3. 6. 2021, kterou však neměla možnost přímo sledovat a obviněného tak neviděla, což neodporuje rozhodným skutkovým zjištěním prvního stupně.

Konečně je namístě konstatovat, že ani obviněný J. A. nevznesl ve svém dovolání námitky, jimiž by relevantním způsobem zpochybnil rozhodná skutková zjištění soudů nižších stupňů, nýbrž fakticky pouze odmítá výsledky dokazování a v návaznosti na vlastní hodnocení provedených důkazů označuje své jednání, jakož i zapojení do organizované skupiny, za neprokázané. Vina jmenovaného obviněného ovšem byla spolehlivě prokázána zejména odposlechy, sledováním osob, protokolem o domovní prohlídce, množstvím a hodnotou zajištěných léčiv a v neposlední řadě i obsahem poznámek nalezených u obviněného W. Ačkoli se ve svém dovolání stejně jako v předchozím řízení obviněný J. A. pasuje do role pouhého kurýra realizujícího nákupy léčiv s obsahem efedrinu a pseudoefedrinu pro svého syna, spoluobviněného M. A., ve svém dovolání se přesto spokojil se zcela obecným a neodůvodněným popřením své účasti na obchodu s červeným fosforem a jódem, a dále již jen s vyjádřením svého přesvědčení o špatné srozumitelnosti a absenci kontextu k jejich obsahu. Nikterak věcně a relevantním způsobem nezpochybnil rozhodná skutková zjištění a ani se tak nepokusil učinit zejména ve vztahu k zjištěním týkajícím se jím realizovaných prodejů části těchto léčiv, zapojení se do výroby pervitinu z něj a následného prodeje této drogy.

Dále ve svém dovolání obviněný J. A. učinil zejména poukazy na jím vnímané nedostatky skutkové věty, které ovšem neměly žádného vlivu na rozhodná skutková zjištění učiněná ve vztahu k jeho osobě, s nimiž se již řádně vypořádal odvolací soud. Ten přitom vysvětlil, že údajné i skutečné rozpory neměly žádného vlivu na užitou právní kvalifikaci, přičemž jednalo-li se zejména o chybné uvedení dovolatele ve výčtu osob, jimž obviněný Z. K. poskytoval finance na pořízení léčiv, jednalo se o pochybení, které bylo zcela zjevné a logicky odstranitelné, jelikož bylo opraveno v navazující části výroku o vině. Konečně pak Nejvyšší soud shledal, že ani není nikterak zjevné, jak je pro rozhodná skutková zjištění podstatná obviněným poukazovaná skutečnost, že spoluobviněný N. B. W. vypověděl i o jiných odběratelích. Obviněný totiž tímto prostým poukazem nemohl nikterak zpochybnit zjištění vyplývající z řady důkazů, jimiž byl z trestné činnosti usvědčen a tyto zcela opomíjí, přičemž z nich vyplývá četnost uskutečněných prodejů uskutečněných jeho osobou, které svým množstvím převyšovaly prokázané nákupy realizované jinými osobami. V kontextu výše uvedeného je pak zcela irelevantní rovněž snaha obviněného J. A. argumentovat tím, že ve svých dopisech v rámci přípravného řízení neinstruoval svého syna, spoluobviněného M. A., k tomu, jak má vypovídat, nýbrž se jej snažil pouze vést k pravdivé výpovědi.

Za dané situace lze ke zjištěnému skutkovému stavu v souladu s výše uvedeným souhrnně konstatovat, že soud prvního stupně posuzoval věrohodnost provedených důkazů důkladně a pečlivě, načež ze všech souvislostí, které se nabízely, logickým a přesvědčivým způsobem vyvodil shora uvedené skutkové závěry, respektujíce přitom princip presumpce neviny a § 2 odst. 5, 6 tr. ř., tedy zjistil skutkový stav tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který byl nezbytný pro jeho rozhodnutí. Nejvyšší soud tedy s ohledem na výše uvedené v nyní posuzované věci neshledal žádných pochybností v tom smyslu, že by skutkové závěry krajského soudu neměly oporu v provedených důkazech, přičemž k identickému závěru dospěl v napadeném rozhodnutí rovněž soud odvolací. V nyní posuzované věci se přitom nejednalo ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů ve smyslu konstantní judikatury Ústavního soudu, tj. o vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09, a ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97), jež by měla za následek porušení zásady in dubio pro reo. Odlišná interpretace jednotlivých skutkových zjištění předložená obviněnými v rámci jejich mimořádného opravného prostředku či jimi plošně učiněné odmítnutí většiny skutkových zjištění jakožto nepodložených přitom nemají procesní sílu odůvodnit zrušení napadených rozhodnutí soudů nižších stupňů, což platí zvláště za situace, kdy mezi provedenými důkazy a z nich plynoucími skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé je patrná zjevná logická návaznost. Za tohoto stavu tak Nejvyšší soud neshledal žádný důvod k zásahu do skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, s nimiž se bezezbytku ztotožnil i soud odvolací, a to při plném respektování práva obviněných na spravedlivý proces ve smyslu relevantní judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu.

Jedná-li se o námitky obviněných L. H. a J. A. směřující proti úplnosti provedeného dokazování, pak ani ty nelze podřadit pod žádnou z alternativ dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Své tvrzení o existenci vady v podobě tzv. opomenutého důkazu totiž oba obvinění vznesli pouze v kontextu svých výše vypořádaných skutkových námitek a toto jejich tvrzení tak fakticky představuje toliko prosté zopakování jejich přetrvávajícího přesvědčení, že v dané věci bylo pro prokázání míry jejich participace na trestné činnosti nezbytné, aby byl soudy nižších stupňů proveden v případě obviněného L. H. důkaz výpovědí dalších v dovolání blíže nespecifikovaných svědků a odposlechů, a v případě obviněného J. A. důkaz výslechem svědků V. V. a J. Š.

Nejvyšší soud k tomuto opětovně připomíná, že soudy vždy hodnotí shromážděné důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak plně na úvaze soudu, kterak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude okolnosti významné pro zjištění skutkového stavu objasňovat. Oba soudy nižších stupňů přitom svá meritorní rozhodnutí vydaná v nyní posuzované věci řádně odůvodnily, přičemž v souladu s požadavky kladenými na odůvodnění svých rozhodnutí vždy náležitě uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů, jakož i to, jakým způsobem se vypořádaly s obhajobou jednotlivých obviněných, včetně obviněných L. H. a J. A. Dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze namítat, že ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním určujícím pro naplnění znaků trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, přitom reflektuje ustálenou judikaturu. Ta vylučuje, aby se ve smyslu tohoto dovolacího důvodu jednalo o tzv. opomenutý důkaz v případě nadbytečnosti takovéhoto důkazu (k tomu srovnej např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 733/01 a další). Nerespektování práva na spravedlivý proces garantovaného v čl. 36 odst. 1 Listiny je totiž založeno až situací, kdy by neprovedení obviněným navrženého důkazu představovalo závažný deficit z hlediska plnění zákonné povinnosti soudu stran zjištění skutkového stavu věci, o němž nevznikají důvodné pochybnosti, k čemuž však v nyní posuzované věci nedošlo.

Nadto je s ohledem na stav a výsledky provedeného dokazování v nyní posuzované věci podle zjištění Nejvyššího soudu zřejmé, že se v případě námitek obviněného L. H., jakož i námitky obviněného J. A. zaměřené na neprovedení důkazu výslechem svědka J. Š., o tzv. opomenuté důkazy nejedná a jednat ani nemůže, neboť za opomenuté nelze označit takové důkazní návrhy, jimiž se soudy nižších stupňů řádně zabývaly, nicméně rozhodly, že dalšího dokazování či jeho doplnění již není zapotřebí, neboť skutkový stav věci byl náležitě zjištěn ostatními v řízení provedenými důkazy a obviněnými navrhované důkazy by neměly na posouzení skutkového stavu věci žádný vliv. Zjednodušeně řečeno, o existenci opomenutých důkazů se nejedná v důsledku prosté nespokojenosti obviněného s úplností provedeného dokazování. Výše uvedené je nutno zdůraznit zejména za situace, kdy obviněný L. H. ve svém dovolání obecně bez označení konkrétních důkazů a k nim se vztahující argumentace zcela irelevantním způsobem namítl, že nebyly provedeny výslechy blíže neurčeného „množství svědků“, k jejichž podstatnosti nevnesl žádnou vlastní argumentaci. Nejvyšší soud se v dané věci plně ztotožňuje se závěry odvolacího soudu, který v odůvodnění svého usnesení přiléhavě uvedl, že soud prvního stupně provedl dokazování v rozsahu potřebném pro řádné zjištění skutkového stavu, o němž není důvodných pochyb (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Nejvyšší soud se rovněž bezvýhradně ztotožnil se způsobem, jímž vrchní soud v bodech 93 a 94 odůvodnění dovoláním napadeného usnesení důkladně vypořádal obviněnými L. H. a J. A. výše označené navrhované důkazy, když vysvětlil, proč je považuje za nadbytečné. Nelze tedy než zopakovat, že odvolací soud nepochybil, pokud zamítl návrh obhajoby obviněného L. H. na doplnění dokazování přehráním několika desítek hovorů zaznamenaných v rámci odposlechů, jelikož v rámci dosavadního dokazování byly po dobu několika měsíců krajským soudem prováděny důkazy v podobě odposlechů a záznamů uskutečněného telekomunikačního provozu v takovém rozsahu, že umožnily ve věci meritorně rozhodnout bez důvodných pochybností. Nadbytečnost tohoto důkazu pak obviněný nemohl ani ve svém dovolání nikterak relevantně zpochybnit, pokud zcela obecně ve vztahu k blíže neurčenému množství hovorů uvedl pouze to, že těmito by nemělo být provedeno dokazování ke kterýmkoli rozhodným skutečnostem, nýbrž by jimi měla být ověřována věrohodnost svědka L. S. a zjišťován jeho vztah ke jmenovanému obviněnému. Jde-li o obviněným J. A. navrhované provedení důkazu výpovědí svědka J. Š., platí, že ve vztahu k tomuto odvolací soud řádně odůvodnil jeho nadbytečnost, jelikož i při absenci výpovědi tohoto svědka jiné, dostupné a náležitě provedené důkazy soudu umožnily v dané věci řádně rozhodnout, a to bez důvodných pochybností. Zároveň bylo s ohledem na napojení tohoto svědka na činnost spoluobviněných zjevné, že by jeho výpověď nemohla vyvrátit rozhodná skutková zjištění učiněná na základě zbylých důkazů, navíc za situace, kdy měl vypovídat k jedinému jednání, které lze v rámci skutku, pro nějž byl obviněný J. A. odsouzen, považovat za víceméně nevýznamné a jeho výpověď by nemohla ničeho změnit na rozhodných skutkových zjištěních a závěru o vině tohoto obviněného.

Pokud obviněný J. A. současně namítl nedůvodné neprovedení podstatného důkazu v podobě výpovědi svědka V. V., jenž by jej podle jeho mínění mohl vyvinit z nákupu jódu a červeného fosforu uskutečněného dne 6. 5. 2022, platí, že tuto námitku Nejvyšší soud shledal věcně podřaditelnou pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jelikož obviněný uvádí, že přestože byl jeho návrh na provedení tohoto důkazu odvolacím soudem odmítnut pro nadbytečnost, v odůvodnění jeho rozhodnutí není tento závěr nikterak odůvodněn. K danému je však nutno poukázat na skutečnost, že byť se odvolací soud ve svém rozhodnutí explicitně (výslovně) nevěnoval důvodům vedoucím k zamítnutí předmětného návrhu obviněného, v bodě 87 odůvodnění svého rozhodnutí se věnoval hodnocení důkazů vztahujících se k nákupu jódu a červeného fosforu ze dne 6. 5. 2022 tímto obviněným, přičemž s poukazem na závěry soudu prvního stupně a jím provedené hodnocení dospěl k závěru, že tyto závěry mají oporu v provedených důkazech, když byla zaznamenána nejen komunikace dovolatele s obviněným W. obsahující domluvu prodeje a v rámci sledování byla zachycena i vlastní cesta do Polska, ale zejména prostorovým odposlechem motorového vozidla užitého k této cestě bylo zachyceno vlastní vyjádření obviněného J. A., který k proběhlému prodeji prohlásil „já jsem mu dával 30, 2 kila jódu a kilo fosforu“. Jmenovaný obviněný nadto v hlavním líčení v rámci své výpovědi potvrdil, že k prodeji chemikálií skutečně došlo, byť již neví, zda se tak stalo dne 6. 5. 2022 nebo dříve a uvedeného dne byla pouze doplacena jejich cena. Za tohoto stavu je z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů zjevné, že se požadavek obviněného na výslech jakékoliv další osoby, která měla být dne 6. 5. 2022 přítomna prodeji chemikálií, jeví jako zjevně nadbytečný, přičemž – jak již bylo konstatováno výše, zjevná nadbytečnost určitého důkazu vylučuje možnost, že by se jednalo o důkaz opomenutý a je judikatorně uznávaným relevantním důvodem pro zamítnutí takového důkazního návrhu. S ohledem na výše uvedené tedy Nejvyšší soud shledal, že byť se odvolací soud přímo (explicitně) uvedeným důkazním návrhem obviněného J. A. ve svém usnesení podrobně nezaobíral, materiálně tak učinil, v důsledku čehož jde jen o formální nedostatek jeho odůvodnění a na podkladě uplatňovaného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak jde o námitku zjevně neopodstatněnou.

Námitky obviněných L. H. a J. A. stran existence opomenutých důkazů v důsledku zamítnutí návrhů obhajoby je tak s ohledem na výše uvedené namístě označit za zcela irelevantní, jelikož oba obvinění ve svých dovoláních ani netvrdí, že by některý z jimi učiněných důkazních návrhů zůstal v rámci úvah soudů nižších stupňů zcela opomenut. Taktéž podle zjištění Nejvyššího soudu ze spisového materiálu jasně vyplynulo, že oba soudy nižších stupňů nikterak neopomněly rozhodnout o každém vzneseném důkazním návrhu, jehož provedení jmenovaní obvinění v rámci hlavního líčení či veřejného zasedání o odvolání výslovně žádali, přičemž odmítnutí obhajobou vznesených důkazních návrhů ve svých rozhodnutích z materiálního hlediska také fakticky dostatečným způsobem odůvodnily.

V tomto směru považuje Nejvyšší soud za potřebné se na prvním místě vypořádat s námitkami, v nichž obviněný N. B. W. s odkazem na druhou alternativu dovolacího důvodu vymezeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítl, že skutkem popsaným pod bodem I. byl uznán vinným především na základě svědecké výpovědi A. K. učiněné v přípravném řízení, kterou však nelze v jeho případě procesně využít jako usvědčujícího důkazu. Tuto výpověď totiž jmenovaný svědek uskutečnil v průběhu jeho vlastního trestního stíhání a obviněný ani jeho obhájce neměli možnost se tohoto procesního úkonu zúčastnit, díky čemuž neměli ani možnost klást této osobě otázky a jakkoli se spolupodílet na vytvoření tohoto důkazu. Takto formulovanou námitku sice lze po formální stránce podřadit pod obviněným zvolený dovolací důvod, nicméně z níže rozvedených důvodů ji Nejvyšší soud shledal zjevně neopodstatněnou.

Předně Nejvyšší soud k posuzované otázce v obecné rovině zdůrazňuje, že dokazování v trestním řízení lze v zásadě provádět až po zahájení trestního stíhání. Smyslem a účelem této procesní zásady je totiž garance práva obviněného na spravedlivý proces, jehož součástí je i právo na obhajobu. Pokud trestní řád umožňuje provedení důkazu mimo hlavní líčení, musí tak být zajištěno právo na obhajobu a zásada kontradiktornosti řízení ve stejné míře, v jaké je garantováno v rámci hlavního líčení (srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2001 sp. zn. III. ÚS 376/01, N 174/24 SbNU 291). Součástí práva na spravedlivý proces je (mimo jiné) zachování rovnosti stran při provádění důkazu výslechem spoluobviněného nebo svědka. To prakticky znamená bezpodmínečnou nutnost umožnit obviněnému nebo jeho obhájci zúčastnit se výslechu osoby i v rámci přípravného řízení.

Současně platí, že odchyluje-li se svědek nebo spoluobviněný v podstatných bodech od své dřívější výpovědi a nejde-li o případy uvedené v § 211 odst. 3 tr. ř. nebo o výpověď provedenou jako neodkladný nebo neopakovatelný úkon podle § 158a tr. ř., může mu být postupem podle § 212 odst. 1 tr. ř. protokol o jeho výslechu z přípravného řízení, u nějž nebyla obhájci poskytnuta možnost, aby mu byl přítomen, anebo jeho příslušné části některou ze stran nebo předsedou senátu pouze předestřeny k vysvětlení rozporů v jeho výpovědích, aby soud mohl v rámci volného hodnocení důkazů posoudit věrohodnost a pravdivost jeho výpovědi učiněné v hlavním líčení. Pro úplnost je vhodné doplnit, že předestření dřívější výpovědi spočívá v reprodukci těch částí protokolu o předchozím výslechu, ke kterým se má vyslýchaná osoba vyjádřit a objasnit vzniknuvší rozpory. Podle § 212 odst. 2 tr. ř. přitom nemůže být protokol o předchozí výpovědi svědka, který mu byl toliko předestřen (postupem podle § 212 odst. 1 t. ř. za účelem posouzení jeho věrohodnosti a pravdivosti jeho výpovědi učiněné v hlavním líčení), podkladem pro učinění výroku o vině obviněného, a to ani ve spojení s jinými ve věci provedenými důkazy.

Jde-li o otázku, zda se soud prvního stupně nedopustil pochybení, pokud výrok o vině opřel o výpověď svědka A. K. z přípravného řízení, kterou mohl podle obviněného N. B. W. tomuto svědkovi pouze předestřít za účelem vysvětlení rozporů mezi touto jeho výpovědí a výpovědí jmenovaného svědka z hlavního líčení, lze s ohledem na výše uvedené ve shodě se závěry odvolacího soudu konstatovat, že výslechu tehdy spoluobviněného A. K. uskutečněného v rámci přípravného řízení dne 29. 7. 2024 se podle protokolu zachycujícího tento úkon zúčastnil obhájce obviněného W. a ačkoli tak učinil formou substitučního zastoupení, mohl se tak řádně spolupodílet na vytváření tohoto důkazu (zejména kladením otázek, vznášením případných námitek proti způsobu provádění tohoto úkonu apod.). V projednávaném případě tedy bylo možné protokol o výpovědi jmenovaného svědka z přípravného řízení ve vztahu k osobě dovolatele u hlavního líčení nikoli toliko předestřít postupem podle § 212 odst. 1 a 2 tr. ř., nýbrž jej k důkazu přečíst postupem podle § 211 odst. 3 tr. ř. Daný postup tedy Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci zvolil zcela správně, přičemž s tímto závěrem se ztotožnil taktéž Vrchní soud v Olomouci, který identickou námitku obviněného již zevrubně vypořádal v bodě 55 odůvodnění svého rozhodnutí. Za zjevně neopodstatněnou je tudíž namístě označit argumentaci obviněného, který v námitkách formulovaných v jím podaném mimořádném opravném prostředku závěry odvolacího soudu nikterak nerozporuje, a směřuje ji proti blíže neurčenému většímu množství výpovědí svědka A. K. z přípravného řízení s tím, že popírá účast svého obhájce na kterékoli z nich, ačkoli je tato skutečnost v příkrém rozporu s obsahem spisu a údaji obsaženými v protokolu o výpovědi jmenovaného svědka založeném na č. l. 682. Jelikož byl dřívější výslech svědka A. K. proveden způsobem, který vyhovuje požadavkům kladeným na spravedlivý proces (tj. obviněnému nebo jeho obhájci byla poskytnuta možnost zúčastnit se výslechu tohoto svědka v přípravném řízení a klást mu otázky), bylo procesně možné protokol o jeho výpovědi přečíst k důkazu podle § 211 odst. 3 tr. ř. ve vztahu k osobě výše jmenovaného dovolatele, přičemž tímto postupem bylo vyhověno ústavně garantovaným požadavkům spravedlivého procesu, jehož atributem je zachování rovnosti stran při provádění důkazu výslechem spoluobviněného nebo svědka (srov. P. Šámal a kolektiv: Trestní řád, komentář, Díl II, 5. vydání, 2005, komentář k § 212 odst. 1, str. 1644 a násl.).

Namítl-li dále obviněný N. B. W., že mu nebyly přeloženy veškeré důkazy a listiny podstatné pro jeho řádnou obhajobu, a to včetně těch, které se týkají dalších spoluobviněných osob, s nimiž měl tvořit organizovanou skupinu působící ve více státech, případně mu byly přeloženy opožděně, Nejvyšší soud k danému konstatuje, že ačkoliv uvedená dovolací argumentace neodpovídá obviněným uplatněnému – ale ani žádnému jinému dovolacímu důvodu – dovolací soud ji neoslyšel. Její podstata totiž spočívá v porušení ústavně zaručeného základního práva na řádné tlumočení a překlad listin, jež jsou garantovány čl. 6 odst. 3 písm. e) Úmluvy a čl. 37 odst. 4 Listiny. Již na úvod však Nejvyšší soud konstatuje, že na dané námitky obviněného soudy nižších stupňů zcela adekvátně reagovaly.

Z pohledu zvolené argumentace je možno obecně konstatovat, že podle čl. 6 odst. 3 písm. e) Úmluvy (upravující právo na spravedlivý proces) má mít každý, kdo je obviněn z trestného činu, bezplatnou pomoc tlumočníka, jestliže nerozumí jazyku používanému před soudem nebo tímto jazykem sám nehovoří. Obdobně čl. 37 odst. 4 Listiny (upravující právo na soudní a jinou ochranu) stanoví, že ten, kdo prohlásí, že neovládá jazyk, jímž se vede jednání, má právo na tlumočníka. Byť Úmluva hovoří o soudu, je třeba mít za to, že na pomoc tlumočníka (či překladatele) má obviněný právo v každé fázi trestního řízení, tedy i v přípravném řízení, čemuž odpovídá i znění ustanovení čl. 37 odst. 4 Listiny a ustanovení § 2 odst. 14 tr. ř. a § 28 odst. 1 tr. ř.

Podle § 28 odst. 1 tr. ř. přitom platí, že pokud obviněný využije právo uvedené v § 2 odst. 14 tr. ř. (tedy prohlásí, že neovládá český jazyk) ustanoví tlumočníka orgán činný v trestním řízení, když tímto orgánem se rozumí ten orgán, před kterým se v době ustanovení tlumočníka trestní řízení vede. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení platí, že za podmínek uvedených v odstavci 1 tohoto ustanovení je třeba obviněnému písemně přeložit usnesení o zahájení trestního stíhání, usnesení o vazbě, usnesení o nařízení pozorování obviněného ve zdravotnickém ústavu, obžalobu, dohodu o vině a trestu a návrh na její schválení, návrh na potrestání, rozsudek, trestní příkaz, rozhodnutí o odvolání a o podmíněném zastavení trestního stíhání. To neplatí jen tehdy, jestliže obviněný po poučení prohlásí, že pořízení překladu takového rozhodnutí nepožaduje. Týká-li se takové rozhodnutí více obviněných, je třeba obviněnému přeložit jen tu část rozhodnutí, která se jej týká, pokud ji lze oddělit od ostatních výroků rozhodnutí a jejich odůvodnění. Pořízení písemného překladu rozhodnutí a jeho doručení přitom zajišťuje ten orgán činný v trestním řízení, o jehož rozhodnutí se jedná.

Podle § 28 odst. 4 tr. ř. za podmínek uvedených v odstavci 1 tohoto ustanovení je třeba obviněnému písemně přeložit i písemnost neuvedenou v odstavci 2 citovaného ustanovení, je-li to zapotřebí pro zaručení spravedlivého procesu, zejména pro řádné uplatnění práva na obhajobu, a to v rozsahu určeném orgánem činným v trestním řízení, který je zcela nezbytný k seznámení obviněného se skutečnostmi, které jsou mu kladeny za vinu. Není-li odůvodněnému návrhu obviněného, který využil právo uvedené v § 2 odst. 14 tr. ř., na pořízení překladu takové písemnosti vyhověno, je o tom orgán činný v trestním řízení, který řízení vede, povinen rozhodnout usnesením. Namísto písemného překladu podle věty první citovaného ustanovení však lze písemnost nebo její podstatný obsah obviněnému přetlumočit. Ustanovení věty první se přitom nepoužije, jestliže již byla tato písemnost nebo její podstatný obsah obviněnému přetlumočena nebo jestliže obviněný po poučení prohlásí, že pořízení jejího překladu nepožaduje. Proti rozhodnutí podle věty první citovaného ustanovení je přípustná stížnost. Pořízení písemného překladu a jeho doručení přitom zajišťuje ten orgán činný v trestním řízení, který řízení v dané době vede.

V návaznosti na právě uvedené lze uzavřít, že právo na tlumočníka (vč. zajištění písemného překladu) slouží k zajištění spravedlivého procesu jako kompenzace nevýhody na straně obviněného, který neovládá český jazyk. Takovému obviněnému zajistí právo na tlumočníka (vč. písemného překladu písemností) obhajobu v mateřském jazyce, případně jazyce, o kterém uvede, že ho ovládá (§ 2 odst. 14 tr. ř.). Za právo na tlumočení se přitom nepovažuje pouze překlad mluvené řeči, nýbrž i překlad písemností (tlumočení jejich obsahu). Z výše uvedených odstavců ustanovení § 28 tr. ř. je současně nepochybné, že faktické využití práva na tlumočníka je v každé jednotlivé věci vždy otázkou osobní volby toho kterého obviněného (typicky cizího státního příslušníka či osoby komunikující za pomoci znakové řeči), jemuž toto základní právo v obecné rovině svědčí.