Nejvyšší soud 11 Tdo 469/2026 – Týrání zvířat

Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 24. 6. 2025, č. j. 3 T 74/2022-1071, byla obviněná L. R. (dále jen „obviněná“) uznána vinnou ze spáchání zločinu týrání zvířat podle § 302 odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 3 písm. a), c) tr. zákoníku, přečinu chovu zvířat v nevhodných podmínkách podle § 302a odst. 2 tr. zákoníku a pokusu přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 283 odst. 1 tr. zákoníku. Uvedených trestných činů se přitom obviněná dopustila ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku se spoluobviněným J. M. (stručně řečeno) tím, že: Ad I. v blíže nezjištěné době do 17. 12. 2020 v domě č. p. XY v ulici XY v XY a přilehlých prostorách chovali nejméně 31 psů v nevyhovujících zoohygienických podmínkách bez dostatečného osvětlení a větrání, nezajišťovali jim řádnou péči o oči, chrup a délku drápků, některé psy překrmovali, dostatečně je nesocializovali, nezajistili odborné ošetření zjištěných onemocnění a vad, nezajistili jim pobyt v hygienicky nezávadném prostředí, většinu psů drželi pouze v klecích bez dostatku volného pohybu, venčili je pouze v chovných místnostech nebo zastřešeném výběhu a současně je rozmnožovali navzdory geneticky podmíněným vadám, čímž je dlouhodobě vystavili negativním stresovým vlivům biologické, fyzikální i chemické povahy, které jim způsobily zdravotní poruchy, bolesti a utrpení zvlášť trýznivým způsobem.

Za uvedené trestné činy jí soud prvního stupně uložil podle § 302 odst. 3 a § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání pěti let. Dále jí podle § 74a odst. 1, 3 tr. zákoníku uložil trest zákazu držení a chovu zvířat v trvání pěti let a podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře 100 denních dávek po 250 Kč, tedy v celkové výměře 25 000 Kč. Soud prvního stupně obviněné rovněž uložil podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci, resp. věcí, které podrobně specifikoval ve výroku o tomto trestu.

Proti uvedenému rozsudku podala odvolání též obviněná, o němž Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) rozhodl usnesením ze dne 9. 12. 2025, č. j. 11 To 262/2025-1145, tak, že jej podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti usnesení odvolacího soudu podává nyní obviněná prostřednictvím svého obhájce JUDr. Lukáše Haase, advokáta, dovolání, které opírá o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Z obsahu podaného dovolání však vyplývá, že uplatněné dovolací důvody nesprávně vymezuje podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2021 [srov. § 265b odst. 1 písm. g), h), i) a m) tr. ř.]. Ve svém dovolání obviněná brojí proti právnímu posouzení skutku III. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, neboť podle jejího názoru použitá právní kvalifikace neodpovídá skutkovým zjištěním soudů. Dále se vymezuje proti bodům I. a II. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, neboť má za to, že použitá právní kvalifikace je vystavěna na vnitřně rozporném a nedostatečně odděleném skutkovém základě. Je rovněž přesvědčena, že v její trestní věci došlo k takové intenzitě rozporu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými právními závěry, že věc již přesahuje rovinu prostého hodnocení důkazů a zasahuje do jejího práva na spravedlivý proces.

Obviněná se ve svém dovolání předně věnuje skutku pod bodem III. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Přibližuje skutková zjištění soudu prvního stupně, že se spoluobviněným vypěstovali 77 ks rostlin konopí v různém stadiu růstu. Současně však soudy konstatovaly, že k jejich dopěstování a následné výrobě drogy nedošlo. Skutková věta je podle ní vnitřně rozporná, neboť na jedné straně hovoří o vypěstovaných rostlinách, na druhé straně o tom, že k jejich dopěstování nedošlo. Poukazuje též na závěry odvolacího soudu, že byly rostliny již vypěstovány, avšak nedošlo k následné výrobě drogy, z čehož dovozuje, že soudy postihly pouze stadium pěstování rostlin. Namítá, že samotné pěstování konopí nelze bez dalšího ztotožňovat s výrobou omamné nebo psychotropní látky ve smyslu § 283 odst. 1 tr. zákoníku a že závěr o pokusu předpokládá jednání bezprostředně směřující k vytvoření drogového produktu. Soudy však podle jejího názoru zjistily pouze existenci živých rostlin v květináčích, aniž by byla prokázána sklizeň, sušení nebo jiné zpracování rostlinného materiálu. Soudy tak nevysvětlily, v čem konkrétně spočívala bezprostřednost jejího jednání směřujícího k dokonání trestného činu, ani se nevypořádaly s možností jiné právní kvalifikace. Dovozuje proto, že skutkový stav zjištěný soudy neodůvodňuje právní závěr o pokusu trestného činu podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku.

Dále obviněná brojí proti výrokům o vině pod body I. a II. rozsudku soudu prvního stupně. Namítá, že skutek pod bodem II. vychází ze stejných skutkových okolností jako skutek pod bodem I., když popisuje stejné prostory, časové období i stejný okruh psů a výslovně odkazuje na psy ve stavu popsaném v bodě I. výroku rozsudku. Současně poukazuje na to, že i v rámci bodu II. soudy pracovaly s tvrzením, že psi byli chováni v podmínkách způsobujících jim utrpení zvlášť trýznivým způsobem. Obviněná nezpochybňuje obecně možnost souběhu § 302 a § 302a tr. zákoníku, avšak tvrdí, že v projednávané věci soudy nevymezily samostatný skutkový základ pro skutek pod bodem II. a do obou výroků promítly totožný skutkový děj, který následně opatřily dvěma různými právními kvalifikacemi. Podle jejího názoru není zřejmé, které skutkové okolnosti měly být podkladem pro závěr o týrání zvířat podle § 302 tr. zákoníku a které měly samostatně zakládat odpovědnost podle § 302a odst. 2 tr. zákoníku. Výrok o vině je proto podle jejího názoru v této části vnitřně rozporný a nepřezkoumatelný.

Obviněná namítá i existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a právními závěry soudů. Konstatuje, že soudy za stěžejní důkaz považovaly znalecký posudek MVDr. Michaela Mazocha, který však při hlavním líčení uvedl, že nebyl na místě přítomen, osobně nic neviděl a nevyšetřoval žádného z posuzovaných psů. Jeho závěry tak podle obviněné vycházely výlučně ze zprostředkované dokumentace a fotografií. V této souvislosti zdůrazňuje, že navrhovala vypracování revizního, případně nového znaleckého posudku, avšak tento návrh byl soudem zamítnut s odkazem na dříve uvedené důvody. Takový postup považuje za nedostatečný.

Obviněná dále namítá, že se soudy nevypořádaly odpovídajícím způsobem zejména s výpovědí J. H., který uvedl, že neviděl psy v dezolátním stavu, a obviněná se podle něj o psy starala dobře. Tvrdí, že tento důkaz byl z nosného odůvodnění fakticky vytěsněn.

Obviněná rovněž zpochybňuje procesní použitelnost domovní prohlídky a na ni navazující důkazy. Tvrdí, že po většinu doby nebyla z důvodu zdravotního kolapsu domovní prohlídce přítomna, protokol nepodepsala a ani jej podepsat nemohla, přičemž příkaz k domovní prohlídce byl adresován osobě odlišné od skutečného uživatele prostor. Podle jejího názoru se odvolací soud s těmito výhradami vypořádal pouze formálně, když konstatoval, že nemovitost byla dostatečně identifikována a že příkaz byl doručen obviněné, aniž by reagoval na konkrétní obsah uplatněné obhajoby.

V návaznosti na uvedené argumenty obviněná navrhuje, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 12. 2025, č. j. 11 To 262/2025-1145, jakož i rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 24. 6. 2025, č. j. 3 T 74/2022-1071, ve výrocích týkajících se její osoby a všechna další rozhodnutí na tato rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke zrušení pozbyla podkladu, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodnul.

Obviněná následně své dovolání prostřednictvím svého obhájce doplnila dne 9. 4. 2026. V doplnění dovolání předně uvádí, že setrvává na uplatněných dovolacích námitkách a dále svou argumentaci rozšiřuje. Předně namítá, že oba soudy se dostatečně nevypořádaly s jejími výhradami týkajícími se zákonnosti a rozsahu domovní prohlídky, z níž vzešla podstatná část důkazního materiálu. Tvrdí, že dům, v němž byl úkon proveden, neměla pronajatý ona, nýbrž pan M., a zpochybňuje závěr soudů, že šlo o objekt pronajatý obviněnou. Podle jejího názoru nebyla tato skutečnost opřena o spolehlivý důkazní základ ani nebyla vypořádána opačná verze obhajoby, ačkoli šlo o okolnost významnou pro posouzení, vůči komu měl být příkaz k domovní prohlídce směřován, kdo byl skutečným uživatelem prostor a v jakém rozsahu bylo možno zasáhnout do domovní sféry. Současně namítá, že při realizaci domovní prohlídky došlo k překročení jejího přípustného rozsahu, neboť podle obhajoby měly být prověřovány pouze prostory související s chovem psů, avšak fakticky byla provedena prohlídka celého domu. Soudům vytýká, že poznatky získané tímto způsobem převzaly jako bezvýhradně použitelné, aniž se konkrétně zabývaly námitkou překročení rozsahu prohlídky. Dále zpochybňuje průběh tohoto procesního úkonu s poukazem na protokol o domovní prohlídce, který obsahuje podpis přisuzovaný obviněné, přestože ta tvrdí, že byla z místa odvezena rychlou záchrannou službou a nemohla být po převážnou část úkonu přítomna ani protokol podepsat. Namítá, že nebylo objasněno, kdo podpis učinil, za jakých okolností a zda vůbec odpovídá jejímu projevu vůle. Současně tvrdí, že podpis na protokolu není pravý.

Další námitky obviněné směřují proti způsobu hodnocení důkazů týkajících se stavu odebraných zvířat. Obviněná uvádí, že významná část fotografické a další dokumentace byla pořízena až přibližně dva týdny po odebrání psů, přesto z ní soudy dovodily stav zvířat ke dni zásahu. Podle jejího tvrzení se zdravotní a celkový stav zvířat v době pořízení dokumentace již lišil od stavu v okamžiku odebrání a byl horší. Současně poukazuje na rozpor ohledně počtu psů nacházejících se v objektu, kdy soudy údajně vycházely z počtu přesahujícího 55 zvířat, zatímco obhajoba od počátku tvrdila, že se v objektu nacházelo pouze 32 psů. Má za to, že tento rozpor nebyl spolehlivě odstraněn, přesto na vyšším počtu zvířat soudy založily část svých skutkových a hodnotících závěrů. Dále namítá, že soudy nepřihlédly odpovídajícím způsobem k existenci výstavních protokolů a ke skutečnosti, že šlo o psy určené pro výstavy, a nevypořádaly se s touto částí obhajoby z hlediska posouzení skutečného stavu zvířat.

Obviněná rovněž zpochybňuje úplnost a způsob provedení dokazování ve vztahu k audiovizuálním a zvukovým důkazům. Namítá, že v řízení bylo nakládáno s videozáznamem pořízeným na její žádost nestrannou osobou z Městského úřadu XY, avšak soud měl podle jejího tvrzení k dispozici pouze zkrácenou a prostříhanou verzi bez zvukové stopy. Dovozuje, že nebyla-li řádně prověřena autenticita, úplnost a původní podoba záznamu, nemohl představovat spolehlivý podklad pro skutkové závěry. Za další pochybení považuje skutečnost, že podle jejího názoru zůstala nevypořádána audionahrávka rozhovoru mezi oznamovatelkou paní J. a inspektorem veterinární správy, z níž měly vyplynout skutečnosti významné pro posouzení motivace podnětu, případné předpojatosti a okolností vedoucích k provedení zásahu. Pokud tento důkaz nebyl proveden nebo pokud se soudy s návrhem na jeho provedení vypořádaly pouze formálně, považuje jej za opomenutý důkaz ve smyslu judikatury vztahující se k požadavkům spravedlivého procesu.

Samostatný okruh námitek obviněná uplatňuje proti výroku o trestu propadnutí věcí. Namítá, že v řízení nebyl spolehlivě zjištěn a rozlišen majetek náležející jí samotné, panu M. a kynologickému klubu. Podle jejího názoru nebyly zákonné podmínky pro uložení trestu propadnutí věci splněny, nebyl-li vlastnický režim jednotlivých věcí postaven najisto. Současně tvrdí, že jí nebyl předán přehledný a úplný seznam zabaveného majetku a že v řízení absentuje spolehlivá evidence o tom, jaké konkrétní věci byly zajištěny, kdo byl jejich vlastníkem a které z nich byly zahrnuty do výroku o propadnutí. V této souvislosti poukazuje též na tvrzené zmizení hotovosti ve výši 127 000 Kč, která podle ní není nikde evidována, což považuje za další indicii nedostatečné evidence a individualizace zajištěného majetku. Z těchto důvodů požaduje, aby z okruhu věcí dotčených výrokem o propadnutí byly vyloučeny věci, u nichž nebylo bezpečně prokázáno, že náležely obviněné, zejména věci náležející kynologickému klubu nebo jiným osobám.

Obviněná uzavírá, že uvedené okolnosti nepředstavují jednotlivé izolované výhrady, ale soubor vzájemně souvisejících nedostatků, které zpochybňují správnost a úplnost skutkových zjištění, procesní použitelnost části stěžejních důkazů i hmotněprávní správnost navazujících výroků. Odvolacímu soudu vytýká, že se s těmito námitkami nevypořádal odpovídajícím způsobem a v zásadě převzal závěry soudu prvního stupně. Obviněná přitom setrvala na návrhu podaném v původním dovolání.

K dovolání obviněné se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství JUDr. Michal Basík (dále jen „státní zástupce“). Po úvodní rekapitulaci dosavadního řízení a obsahu dovolání předně uvádí, že obviněná při označení dovolacích důvodů zjevně nevychází z platné a účinné právní úpravy. Současně však konstatuje, že z obsahu dovolání lze dovodit faktické uplatnění dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř., přičemž uvedená formální nepřesnost podle jeho názoru nebrání posouzení vznesených námitek.

Ve vztahu k námitce směřující proti právnímu posouzení jednání pod bodem III. rozsudku soudu prvního stupně státní zástupce uvádí, že právní kvalifikace skutku jako pokusu přečinu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 283 odst. 1 tr. zákoníku odpovídá ustálenému výkladu uvedených ustanovení. Odkazuje přitom na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. Tpjn 300/2014, podle něhož samotné opatření nebo přechovávání rostlin konopí určených k dalšímu zpracování představuje pokus trestného činu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 283 odst. 1 tr. zákoníku, nikoli pouze přípravu podle § 20 odst. 1 tr. zákoníku. Dále poukazuje na to, že konopí je samo o sobě omamnou látkou a že pachatel nedovoleným nakládáním s ním již bezprostředně směřuje k dalšímu zpracování naplňujícímu znaky výroby. Námitku proto označuje za zjevně neopodstatněnou.

Následně se zabývá výhradou obviněné vztahující se k právnímu posouzení jednání pod body I. a II. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Uvádí, že lze do určité míry souhlasit s tvrzením, že skutkový základ obou částí výroku je totožný. Současně však zdůrazňuje, že podle něj jde o jediný skutek, který je třeba posuzovat jako jednočinný souběh zločinu týrání zvířat podle § 302 odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 3 písm. a), c) tr. zákoníku a přečinu chovu zvířat v nevhodných podmínkách podle § 302a odst. 2 tr. zákoníku. K tomu odkazuje na komentářovou literaturu, podle níž je třeba zásadně připustit jednočinný souběh obou uvedených trestných činů. Současně podotýká, že otázka jednočinného či vícečinného souběhu nemá vliv na právní postavení obviněné ani na způsob ukládání úhrnného trestu podle § 43 odst. 1 tr. zákoníku.

Ve vztahu k návrhu na vypracování revizního znaleckého posudku státní zástupce uvádí, že nejde o případ opomenutého důkazu. Poukazuje na bod 49 rozsudku soudu prvního stupně, v němž byla vysvětlena nadbytečnost dalšího znaleckého zkoumání zdravotního stavu psů. Současně připomíná, že odvolací soud tento závěr přezkoumal a ztotožnil se s ním v bodu 10 svého usnesení. Dodává rovněž, že s ohledem na časový odstup od skutku lze pochybovat o tom, zda by revizní znalecké zkoumání mohlo objasnit stav zvířat v době činu.

Stran námitky nezákonnosti domovní prohlídky státní zástupce uvádí, že obviněná neformuluje konkrétní argumentaci proti zákonnosti jejího provedení. K této námitce pak dodává, že ji oba soudy náležitě vypořádaly, k čemuž odkazuje na bod 46 rozsudku soudu prvního stupně a bod 9 usnesení odvolacího soudu.

K námitkám směřujícím proti hodnocení svědeckých výpovědí státní zástupce uvádí, že je nepovažuje za odpovídající některému ze zákonných dovolacích důvodů. Podle jeho názoru nejde o tvrzení zakládající existenci extrémního nesouladu mezi důkazy a skutkovými závěry, nýbrž pouze o polemiku se způsobem hodnocení provedených důkazů soudy.

Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. státní zástupce konstatuje, že jeho druhá alternativa může být naplněna pouze tehdy, jestliže v předcházejícím řízení existuje jiná vada zakládající některý z dovolacích důvodů. Takovou vadu však v projednávané věci neshledává.

Závěrem shrnuje, že oba soudy zjistily skutkový stav v rozsahu odpovídajícím § 2 odst. 5 tr. ř., provedené důkazy hodnotily v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř. a neporušily práva obviněné vyplývající z principů spravedlivého procesu. Skutkový stav byl v zásadě odpovídajícím způsobem právně posouzen, byť poukazuje na absenci výslovného vyjádření vztahu mezi jednáními uvedenými pod body I. a II. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.

Vyjádření Nejvyššího státního zástupce k dovolání zaslal Nejvyšší soud obviněné k případné replice. V ní obviněná prostřednictvím svého obhájce setrvává na podaném dovolání a vyjadřuje nesouhlas s argumentací státního zástupce. Namítá především nesprávné právní posouzení skutku pod bodem III. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, když podle jejího názoru skutková zjištění neumožňují učinit závěr o pokusu trestného činu podle § 21 odst. 1 k § 283 odst. 1 tr. zákoníku. Současně zdůrazňuje, že vyjádření státního zástupce fakticky potvrzuje její námitku týkající se vztahu bodů I. a II. výroku o vině, neboť připouští jejich společný skutkový základ. Dále setrvává na výhradách proti neprovedení revizního znaleckého posudku, proti procesní použitelnosti důkazů získaných při domovní prohlídce a proti hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, které podle jejího názoru vedlo ke zjevnému rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Z těchto důvodů rovněž považuje za naplněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. Závěrem své repliky uvádí, že vyjádření státního zástupce podané dovolání nevyvrací, a navrhuje, aby Nejvyšší soud nevyhověl návrhu státního zástupce na odmítnutí dovolání a rozhodl způsobem uvedeným v podaném dovolání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda je dovolání obviněné přípustné, zda bylo podáno v souladu s § 265a odst. 1, 2 tr. ř., v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s § 265e odst. 1, 3 tr. ř., jakož i oprávněnou osobou ve smyslu § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř. a zda splňuje obligatorní obsahové náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku upravené v § 265f tr. ř. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněné splňuje shora uvedené zákonné náležitosti.

Protože platí, že dovolání lze podat jen z některého z důvodů taxativně vymezených v § 265b tr. ř., musel dále Nejvyšší soud posoudit, zda obviněnou uplatněnou argumentaci lze podřadit pod některý z dovolacích důvodů, jejichž existence je – mimo jiné – podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§ 265i odst. 3 tr. ř.). Jak již bylo uvedeno, obviněná své dovolání obsahově opírá o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. ve spojení s dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a i) tr. ř.

Z logiky věci se Nejvyšší soud dále zabýval dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (první alternativa) nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) tr. ř. (druhá alternativa).

Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl tak, že podle § 256 tr. ř. zamítl odvolání obviněné, tj. rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. přichází v úvahu pouze v jeho druhé alternativě, jež předpokládá spojení s některým z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je naplněn tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů (první alternativa) nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech (druhá alternativa) nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (třetí alternativa). V této souvislosti je vhodné připomenout, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. umožňuje nápravu v případech, kdy došlo k zásadním (extrémním) vadám ve skutkových zjištěních, přičemž věcně upravuje tři okruhy nejzásadnějších vad v rozhodných skutkových zjištěních, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a to případy tzv. zjevného rozporu mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními, která jsou na jejich základě učiněna (zejména případy deformace důkazů, kdy skutkové zjištění je opakem skutečného obsahu daného důkazu), případy použití procesně nepoužitelných důkazů (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.), a konečně vady spočívající v tzv. důkazu opomenutém, tj. důkazu, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku (první alternativa), nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (druhá alternativa). V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Je třeba zdůraznit, že pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované, což znamená, že dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. je dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští (první alternativa), nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným (druhá alternativa). Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z trestů uvedených v § 52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu (blíže srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2004, sp. zn. 11 Tdo 575/2004).

Nejvyšší soud nadto i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatelky (obviněné), včetně jejího práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).

Poté, co se Nejvyšší soud seznámil s obsahem napadeného usnesení odvolacího soudu, jakož i s obsahem rozsudku soudu prvního stupně a rovněž s průběhem řízení, které předcházelo jejich vydání, předně konstatuje, že dovolací námitka obviněné týkající se nesprávného vymezení skutků popsaných pod body I. a II. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně (srov. bod 6 tohoto usnesení) odpovídá dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a je důvodná. Navzdory tomu však Nejvyšší soud nemohl dovolání obviněné vyhovět, neboť po jeho posouzení dospěl k závěru, že je namístě jej odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř., jelikož je zcela zřejmé, že jeho projednání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněné a otázka, která má být z podnětu jejího dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. Naproti tomu námitky obviněné týkající se právního posouzení jednání pod bodem III. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, procesní použitelnosti domovní prohlídky a nezákonně uloženého trestu propadnutí věci lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. ve spojení s § 265b odst. 1 písm. g), h) a i) tr. ř., jsou však zjevně neopodstatněné. Ostatní výhrady obviněné nelze podřadit pod jí výslovně uplatněné, ale ani žádné jiné zákonné dovolací důvody. K jednotlivým dovolacím argumentům Nejvyšší soud uvádí následující.34. Jak již bylo uvedeno, obviněná (mimo jiné) brojí proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení jednání uvedeného pod body I. a II. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Zejména namítá, že závěr soudů o vícečinném souběhu zločinu týrání zvířat podle § 302 odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 3 písm. a), c) tr. zákoníku a přečinu chovu zvířat v nevhodných podmínkách podle § 302a odst. 2 tr. zákoníku je nesprávný, neboť oba skutky vycházejí ze stejného skutkového základu. Výrok formulovaný soudem prvního stupně proto považuje za vnitřně rozporný a ve své podstatě i nepřezkoumatelný.

Jak již Nejvyšší soud konstatoval, tato námitka odpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a je též zčásti důvodná. Obviněné lze přisvědčit v tom směru, že soud prvního stupně nepostupoval správně, jestliže jednání popsané pod body I. a II. výroku o vině svého rozsudku rozdělil do dvou samostatných skutků. Je tomu tak proto, neboť skutkový základ jednání obviněné je v tomto případě shodný. Ze skutkových zjištění obsažených v bodech I. a II. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně i z jeho odůvodnění je zřejmé, že nejde o dva samostatné skutkové děje, nýbrž o jediný skutek založený na totožném skutkovém základu. Z tohoto důvodu také mělo být uvedené jednání obviněné správně právně posouzeno jako jediný skutek spáchaný v jednočinném souběhu; použití obou uvedených právních kvalifikací je však správné.

Přestože Nejvyšší soud považuje argumentaci obviněné v uvedeném směru za důvodnou, současně sdílí názor státního zástupce, že zjištěná vada nemá podstatný dopad do právního postavení obviněné. Je totiž zcela zřejmé, že i při správném vymezení jednání obviněné jako jediného skutku a správném právním posouzení takového jednání by obviněné byl i v takovém případě ukládán úhrnný trest podle § 43 odst. 1 tr. zákoníku. Případná náprava by tedy nezměnila rozsah trestní odpovědnosti obviněné, použitou právní kvalifikaci, trestní sazbu ani způsob ukládání trestu. Zjištěná vada proto nemůže zásadně ovlivnit postavení obviněné. Současně nejde o otázku, která by byla po právní stránce zásadního významu.

Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že v případě zločinu týrání zvířat podle § 302 odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 3 písm. a), c) tr. zákoníku a přečinu chovu zvířat v nevhodných podmínkách podle § 302a odst. 2 tr. zákoníku je jednočinný souběh těchto trestných činů možný (srov. PÚRY, F. In ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník III. § 272 až 421. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 3887 až 3888). V tomto ohledu tedy pochybnosti o správné právní kvalifikaci nevznikají a z tohoto důvodu také nelze tuto právní otázku považovat za významnou po právní stránce, natož pak za otázku zásadního právního významu.

Lze tedy v této části uzavřít, že přestože se soudy nižších stupňů dopustily pochybení, případné zrušení jejich rozhodnutí a nové rozhodnutí ve věci by ve vztahu k obviněné nebylo s to zásadně ovlivnit její postavení. V této souvislosti je namístě připomenout ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, podle níž není účelné zasahovat kasačním způsobem do pravomocných rozhodnutí soudů nižších stupňů, je-li zjevné, že nové projednání věci by na postavení obviněného nemohlo ničeho zásadního změnit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2022, sp. zn. 5 Tdo 833/2022). Stejně by tomu bylo i v nyní posuzované věci obviněné.39. Pokud jde o námitku obviněné, jejímž prostřednictvím se vymezuje vůči právnímu posouzení jejího jednání uvedeného pod bodem III. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, pak Nejvyšší soud konstatuje, že tato odpovídá obviněnou materiálně uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je však zjevně neopodstatněná. Obviněná v rámci svých námitek brojí především proti právnímu závěru, že se měla dopustit pokusu jí přisouzeného přečinu. V tomto ohledu totiž poukazuje jednak na rozpornost vymezení tzv. skutkové věty, v níž je uvedeno, že rostliny byly vypěstovány, a současně že k jejich dopěstování nedošlo, jednak na to, že nebylo prokázáno, že by její jednání dospělo do stadia pokusu, nikoli pouze přípravy.

Nejvyšší soud předně konstatuje, že obviněnou namítaná vnitřní rozpornost tzv. skutkové věty dána není. Samotná skutečnost, že je v ní uvedeno, že obviněná spolu se spoluobviněným vypěstovala rostliny konopí, a dále že k jejich dopěstování a následné výrobě drogy nedošlo, nepředstavuje vnitřní rozpor. Z jednání obviněné uvedeného pod bodem III. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně totiž vyplývá, že se jednotlivé rostliny nacházely v různém stadiu růstu. Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně je tedy zřejmé, že rostliny byly pěstovány do popsaného stavu, avšak v době provedení domovní prohlídky dosud nedošlo k plnému vyvinutí jejich květenství (vrcholíků).

Nejvyšší soud pak k samotné právní kvalifikaci jednání obviněné nejprve připomíná závěry stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. Tpjn 300/2014, uveřejněného pod č. 1/2015 Sb. rozh. tr., ze kterých se podává, že: „Neoprávněným vypěstováním rostliny konopí [§ 24 odst. 1 písm. a) zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, ve znění pozdějších předpisů], která je sama o sobě omamnou látkou ve smyslu přílohy č. 3 (seznamu č. 3 omamných látek) k nařízení vlády č. 463/2013 Sb., může pachatel s ohledem na množství vypěstovaných rostlin, způsob jejich pěstování a na další okolnosti naplnit zákonné znaky trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku spočívající v tom, že „jinému opatří“ nebo „pro jiného přechovává“ omamnou látku. Samotné neoprávněné pěstování rostliny konopí nelze ztotožňovat s pojmem „výroba“ omamné nebo psychotropní látky ve smyslu § 283 odst. 1 tr. zákoníku (viz rozhodnutí pod č. 18/2007 Sb. rozh. tr.). O výrobu, resp. některou její fázi, by mohlo jít pouze v případech, pokud by rostlina konopí byla sklizena a následně došlo k jejímu neoprávněnému zpracování v procesu, v němž by jako vstupní komponent byla dále upravována, a to buď do stavu způsobilého již ke spotřebě (marihuana), anebo k získání psychotropní látky tetrahydrokanabinolu (THC). To platí i tehdy, jestliže pachatel uskutečnil takovou výrobu pro vlastní potřebu a za tím účelem si opatřil nebo přechovával rostliny konopí; v tomto případě samotné opatření nebo přechovávání rostlin konopí je již pokusem trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 21 odst. 1 a § 283 odst. 1 tr. zákoníku, a nikoli jen přípravou ve smyslu § 20 odst. 1 tr. zákoníku.“.

Nejvyšší soud zdůrazňuje, že pouze počet pěstovaných rostlin sám o sobě nepředstavuje rozhodující kritérium pro posouzení vývojového stadia tohoto trestného činu. Rozhodujícím je úmysl omamnou nebo psychotropní látku vyrábět, přičemž tento úmysl lze dovodit zejména z množství pěstovaných rostlin, způsobu jejich pěstování, míry technického a materiálního zabezpečení pěstírny, předpokládaného výnosu a z dalších okolností vypovídajících o zamýšleném způsobu využití vypěstovaných rostlin.

V projednávané věci bylo prokázáno, že obviněná pěstovala rostliny za využití speciálního pěstitelského zařízení se zavlažovacím systémem o kapacitě až 350 rostlin a za užití specializované pěstitelské chemie. Významné bylo rovněž množství zajištěných rostlin a obsah její výpovědi, v níž uvedla, že rostliny konopí v minulosti již byly „ostříhány“ a takto zpracovaná rostlinná hmota byla dále obviněnou údajně podávána psům, ostatně za tímto účelem byly podle výpovědi obviněné rostliny konopí pořízeny (srov. bod 2 a bod 48 rozsudku soudu prvního stupně). Tyto skutečnosti ve svém souhrnu bez důvodných pochybností prokazují, že jednání obviněné, popsané v odsuzujícím rozsudku soudu prvního stupně, již překročilo rámec pouhé přípravy a bezprostředně směřovalo k dokonání přečinu podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2025.

Závěrem k těmto dovolacím námitkám obviněné Nejvyšší soud uzavírá, že právní závěr soudu prvního stupně, aprobovaný odvolacím soudem, že uvedené jednání obviněné naplňuje znaky pokusu přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 283 odst. 1 tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2025, je správný a nelze mu ničeho relevantního vytknout.

Nejvyšší soud se následně zabýval další dovolací argumentací obviněné, konkrétně námitkami uplatněnými v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho druhé variantě, jejichž prostřednictvím brojí proti tvrzené nezákonnosti realizované domovní prohlídky. V této souvislosti obviněná především namítá procesní nepoužitelnost důkazů zajištěných při tomto úkonu, poukazuje na svoji částečnou nepřítomnost při jejím provedení, absenci řádného podpisu protokolu o tomto úkonu a na nezákonný rozsah jejího provedení (srov. body 9 a 11 tohoto usnesení). Podle jejího názoru se odvolací soud s těmito výhradami vypořádal pouze formalisticky a v zásadě jen prohlásil, že nemovitost byla dostatečně identifikována a že příkaz k provedení tohoto úkonu byl doručen obviněné. Z tohoto důvodu považuje napadené usnesení odvolacího soudu a jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně za zatížené vadou, která má přímý dopad do hodnocení zákonnosti provedených důkazů.

Nejvyšší soud, zcela ve shodě se státním zástupcem, konstatuje, že domovní prohlídka byla provedena zákonným způsobem. V tomto ohledu lze plně odkázat na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, který se uvedenými námitkami zabýval a tyto též odpovídajícím způsobem vypořádal, byť s tímto závěrem obviněná opakovaně nesouhlasí (srov. bod 46 rozsudku soudu prvního stupně). Z tohoto důvodu se Nejvyšší soud zabýval toliko námitkou obviněné týkající se její částečné absence při realizaci domovní prohlídky a jejím tvrzením, že protokol o tomto úkonu nepodepsala. S ohledem na obecné vymezení této námitky Nejvyšší soud pouze stručně konstatuje, že z předloženého trestního spisu Okresního soudu v Hradci Králové, sp. zn. 3 T 74/2022, vyplývá, že obviněná protokol o tomto úkonu nepodepsala, neboť byla z důvodu zdravotní indispozice v průběhu úkonu přepravena do zdravotnického zařízení za účelem poskytnutí neodkladných zdravotních služeb (srov. č. l. 113). Z obsahu protokolu o provedení domovní prohlídky, který je založen na č. l. 110 až 113, je zřejmé, že obviněná byla přítomna u převážné části tohoto úkonu a do zdravotnického zařízení byla přepravena dne 17. 12. 2020 v 17:36 hodin, tedy přibližně jednu hodinu před skončením tohoto úkonu, který probíhal dne 17. 12. 2020 od 10:00 hodin. Protokol o provedení domovní prohlídky byl podepsán spoluobviněným J. M., kterému byl také předán. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že obviněná byla převážné části předmětného úkonu osobně přítomna, což vyplývá mimo jiné i z pořízené videodokumentace, na níž je obviněná zachycena. Absence podpisu obviněné na protokolu o provedení domovní prohlídky tak nemůže způsobit obviněnou tvrzenou nezákonnost domovní prohlídky a nepoužitelnost důkazů při ní opatřených, neboť ze spisového materiálu je patrné, že tato proběhla v souladu se zákonem (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2000, sp. zn. 5 Tz 32/2000, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č. 9/2000, s. 278).

Další námitka obviněné směřuje proti údajnému rozporu ve stanovení počtu psů, kterých se mělo týkat jednání, za které byla odsouzena. Obviněná tvrdí, že tento rozpor nebyl spolehlivě odstraněn, avšak soudy přesto na vyšším počtu zvířat údajně založily část svých skutkových a hodnotících závěrů. Nejvyšší soud podotýká, že rozsudek soudu prvního stupně vychází z počtu 31 psů, které jednotlivě a detailně tento soud popisuje v bodě I. výroku o vině svého rozsudku. V této souvislosti lze odkázat na protokol o provedení domovní prohlídky ze dne 17. 12. 2020, kde bylo policejním orgánem identifikováno celkem 31 psů. V bodech 20 a 48 rozsudku soudu prvního stupně je skutečně uveden obviněnou zmiňovaný počet 51 psů. Nejvyšší soud ovšem zdůrazňuje, že tento počet je v rozsudku soudu prvního stupně uveden pouze ve vztahu ke kontrole, která byla provedena veterinárními lékaři krajské veterinární správy v květnu 2020, při které byl přítomen svědek L. P., který se též účastnil domovní prohlídky ve stejném objektu v prosinci 2020. Z obsahu rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, že tento soud při formulaci skutkových zjištění zcela nepochybně vycházel právě z protokolu o provedení domovní prohlídky ze dne 17. 12. 2020 a nikoli z jiných údajů, jak se snaží obviněná tvrdit. Z tohoto důvodu nelze obviněné v této části její dovolací argumentace přisvědčit.

Další námitky obviněné směřují proti údajné nezákonnosti uloženého trestu propadnutí věci, který jí byl soudem prvního stupně uložen. Obviněná tvrdí, že nebylo spolehlivě zjištěno a individualizováno, které věci náležely jí, jiné osobě nebo kynologickému klubu, a proto nebyly splněny zákonné podmínky pro uložení tohoto trestu. Dále tvrdí, že jí nebyl předán úplný a přehledný seznam zajištěných věcí a namítá nedostatečnou evidenci věcí, které byly zajištěny, komu tyto náležely a které byly předmětem tohoto trestu. Nejvyšší soud k této dovolací argumentaci předně uvádí, že pokud obviněná zpochybňuje skutkové zjištění, komu jednotlivé věci náležely, jde o prostou polemiku s hodnocením důkazů. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. lze její argumentaci podřadit pouze potud, pokud tvrdí, že trest propadnutí věci byl uložen bez splnění zákonných podmínek. V této souvislosti Nejvyšší soud konstatuje, že z obsahu trestního spisu vyplývá, že obviněná byla přítomna rozpečeťování pytlů se zajištěnými věcmi, dále byl vyhotoven protokol o předání zajištěných věcí (č. l. 193, 194), z něhož jasně vyplývá, že obviněná převzala podrobný soupis a fotodokumentaci zajištěných věcí. Z trestního spisu se též podává, že jak policejní orgán (srov. č. l. 201), tak následně soud prvního stupně se pokusily zjistit, kdo je vlastníkem zajištěných věcí (srov. bod 52 jeho rozsudku). Vzhledem k tomu, že obviněná v tomto ohledu neposkytla potřebnou součinnost, rozhodl soud prvního stupně o propadnutí toliko věcí, u nichž bez důvodných pochybností dovodil, že jí náležejí. Závěr o vlastnictví jednotlivých věcí tedy nebyl založen na nečinnosti obviněné, nýbrž na konkrétních zjištěních soudu prvního stupně. V tomto ohledu tedy nelze obviněné přisvědčit, že soud prvního stupně rozhodl o uložení trestu propadnutí věci, resp. věcí, které podrobně specifikoval ve výroku o tomto trestu, v rozporu se zákonem. Nejvyšší soud shledává zdrženlivý přístup soudu prvního stupně správným, a především pak zákonným. Z tohoto důvodu považuje tuto dovolací argumentaci obviněné za zjevně neopodstatněnou.

Dále se Nejvyšší soud zabýval námitkami obviněné [vznesenými v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první a třetí variantě], jejichž prostřednictvím namítá zjevný rozpor mezi obsahem provedených důkazů a učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozených a dále též poukazuje na existenci tzv. opomenutých důkazů.

Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první variantě nelze podřadit žádnou z námitek, jimiž obviněná zpochybňuje správnost, věrohodnost či přesvědčivost odborných závěrů znalce MVDr. Michaela Mazocha, LL.M., obsažených ve znaleckém posudku. Jakkoli lze v rámci uvedeného dovolacího důvodu uplatnit námitky skutkové povahy, Nejvyšší soud jako soud dovolací není třetí instancí plného skutkového přezkumu. Dovolání je určeno především k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla detailně přezkoumávána ještě třetí instancí. Není smyslem řízení o dovolání a úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, zda soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, nedopustily se žádné zásadní deformace důkazů, ani jinak zjevně nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. a své hodnotící úvahy srozumitelně a logicky přijatelně vysvětlily (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1368/2021).

V obecné rovině přitom platí, že o zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními se jedná tehdy, když skutková zjištění i) postrádají obsahovou spojitost s důkazy, nebo ii) nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo iii) jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů (přiměřeně viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další).

Obviněné lze přisvědčit pouze v tom směru, že soud prvního stupně považoval za jeden ze stěžejních důkazů právě znalecký posudek MVDr. Michaela Mazocha, LL.M., znalce z oboru zemědělství, odvětví veterinářství, specializace veterinární medicína – malá, drobná a zoo zvířata, veterinární péče v chovech koní (srov. bod 49 jeho rozsudku), který své závěry nečinil na základě vlastního pozorování či klinického vyšetření psů, nýbrž výlučně ze zprostředkované dokumentace a fotografií těchto zvířat. Takový postup však nelze označit za jakkoli vadný, neboť pořízená fotodokumentace ve spojení s protokoly veterinárních lékařů, odbornými vyjádřeními a navazujícími zdravotními zprávami poskytovala dostatečný podklad pro závěry tohoto znalce, že se jednalo o dlouhodobě týraná zvířata.

Obviněná však ve svém mimořádném opravném prostředku v podstatě pouze polemizuje s hodnotícími úvahami soudů nižších stupňů. Její výhrady fakticky představují pouhou subjektivní nespokojenost s tím, že soudy důkazy vyhodnotily jinak, než by si ona představovala či přála. Takovou argumentaci však nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů. Soudy vyčerpávajícím způsobem hodnotily provedené důkazy, kdy komplexně posuzovaly všechny jejich aspekty jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemném souhrnu. Své hodnocení důkazů poté soudy obou instancí ve svých rozhodnutích též řádně odůvodnily.

Obviněné nelze přisvědčit ani v její námitce o údajné selektivnosti hodnotících úvah soudů, natož v tvrzení, že mezi provedenými důkazy a rozhodnými skutkovými zjištěními existuje rozpor, natož rozpor zjevný.

Ve vztahu k § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. alternativě třetí pak obviněná namítá, že v rámci své obhajoby navrhovala zpracování revizního znaleckého posudku, který soud prvního stupně neprovedl a toto své rozhodnutí dostatečně neodůvodnil. K těmto námitkám je nutno připomenout, že o rozsahu dokazování rozhoduje soud a že není povinností soudu provést všechny stranami řízení navrhované důkazy, což v řadě svých rozhodnutí konstatoval i Ústavní soud (např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. III. ÚS 150/93, II. ÚS 542/2000, IV. ÚS 449/03, I. ÚS 152/05, I. ÚS 972/09). O tzv. opomenutý důkaz jde pouze v případě, že soud neprovedení navrhovaného důkazu adekvátním způsobem neodůvodnil, popř. o důkazním návrhu vůbec nerozhodl, nebo důkaz sice provedl, při hodnocení důkazů však k němu nezaujal žádné stanovisko. Takovou vadou důkazní řízení v předmětné trestní věci netrpí. Obviněnou navrhovaný důkaz byl zamítnut pro nadbytečnost, soud prvního stupně na důkazní návrhy obviněné adekvátně reagoval a jejich případné zamítnutí odůvodnil (srov. zejména bod 49 jeho rozsudku, dále srov. protokoly z hlavního líčení ze dne 15. 5. 2025 a 18. 6. 2025 založené na č. l. 1041, 1049).

Obviněná dále vznesla námitky týkající se neúplnosti dokazování ve vztahu k audiovizuálním a zvukovým důkazům a rovněž námitky vůči tomu, jak soudy hodnotily výpověď svědka H., či skutečnost, že se obviněná se psy údajně měla účastnit výstav. Tyto námitky rovněž nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů. Obviněnou tvrzené námitky jsou pouze polemikou s tím, jak v rámci volného hodnocení důkazů postupovaly soudy. Nejvyšší soud v podrobnostech odkazuje na body 50 až 51 tohoto usnesení. Nadto, pokud jde o audiozáznam, pak skutečnosti, které uvádí obviněná (předpojatost a okolnosti iniciace zásahu) ani nepředstavují rozhodné skutkové zjištění ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Pokud obviněná namítá, že se odvolací soud dostatečně nevypořádal se všemi jejími odvolacími výhradami, jeho rozhodnutí považuje za nepřezkoumatelné a zasahující do jejího práva na spravedlivý proces, pak tuto dovolací argumentaci nelze podřadit pod žádný ze zákonných dovolacích důvodů. K této výtce Nejvyšší soud navíc poznamenává, že odvolací soud odvolání obviněné řádně přezkoumal a vyjádřil se sice stručně, avšak věcně k podstatným výhradám uvedeným v řádném opravném prostředku obviněné. Nejvyšší soud nezjistil, že by v řízení před soudy nižších stupňů došlo v tomto ohledu k porušení práva obviněné na spravedlivý proces. Smyslem odvolacího řízení totiž není opětovně vymezovat a hodnotit provedené důkazy a obsáhle opakovat skutková zjištění či právní závěry. Rozhodnutí odvolacího soudu tak splňuje požadavky na rozhodnutí kladené rozhodovací praxí Ústavního soudu (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. I. ÚS 31/12, ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 3189/09 nebo ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16), Nejvyššího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1345/2020, uveřejněné pod č. 37/2021 Sb. rozh. tr.), ale i Evropského soudu pro lidská práva, který konstatoval, že při zamítnutí odvolání se může odvolací soud omezit i na převzetí odůvodnění nižšího soudu (srov. jeho rozsudek ze dne 19. 12. 1997, Helle proti Finsku, č. 20772/92, odst. 59–60; dále též rozsudek velkého senátu ze dne 21. 1. 1999, García Ruiz proti Španělsku, č. 30544/96). Ve světle ustálené soudní praxe tedy napadené usnesení odvolacího soudu nelze posuzovat izolovaně, nýbrž jedině v návaznosti na rozsudek soudu prvního stupně, se kterým tvoří jeden celek. Je-li tento celek posuzován v projednávané trestní věci komplexně, pak z hlediska požadavků na přezkoumatelnost zcela jistě obstojí.

Nejvyšší soud uzavírá, že jedna z dovolacích námitek obviněné, týkající se vymezení jednání pod body I. a II. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně jako dvou samostatných skutků, je důvodná. Zjištěná vada však nemůže zásadně ovlivnit postavení obviněné a řešená otázka není po právní stránce zásadního významu. Další námitky, které odpovídaly uplatněným dovolacím důvodům, Nejvyšší soud shledal zjevně neopodstatněnými; zbývající argumentace žádnému zákonnému dovolacímu důvodu neodpovídala. Dovolání obviněné proto podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. odmítl. Současně Nejvyšší soud nezjistil pochybení orgánů činných v trestním řízení, jež by mohla vést k závěru o porušení ústavně zaručeného práva obviněné na spravedlivý proces. O odmítnutí dovolání rozhodl podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.