11 Tdo 6/2021 — Nejvyšší soud

11 Tdo 6/2021 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř. Datum rozhodnutí:14. 1. 2021 Spisová značka:11 Tdo 6/2021 ECLI:ECLI:CZ:NS:2021:11.TDO.6.2021.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Předběžná vazba Vydání do ciziny Dotčené předpisy:§ 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. § 94 odst. 2 z. m. j. s. § 71a tr. ř. § 73 odst. 1 písm. a), b), c), odst. 4 tr. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:21. 3. 2021 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 11 Tdo 6/2021USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 1. 2021 o dovolání vyžádaného S. K., nar. XY v XY, Ruská federace, státního příslušníka Ruské federace, trvale bytem XY, Mordvinská republika, v České republice fakticky bytem XY, t. č. ve výkonu předběžné vazby ve Vazební věznici Praha - Pankrác, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 7. 2020, sp. zn. 14 To 88/2020, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. Nt 424/2019, t a k t o : Podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. řádu se dovolání vyžádaného S. K. odmítá. Odůvodnění: 1. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 2. 3. 2020, sp. zn. Nt 424/2019, bylo rozhodnuto, že podle § 95 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 104/2013 Sb.“), je přípustné vydání S. K. k trestnímu stíhání do Ruské federace pro trestný čin podvodu podle článku 159 trestního zákoníku Ruské federace, a to za současného přijetí záruk uvedených v žádosti o vydání Generální prokuratury Ruské federace ze dne 24. 12. 2019, č. j. 81/3-533-2019, jež byly městským soudem ve výrokové části dotčeného usnesení podrobně specifikovány. Proti tomuto usnesení městského soudu podal vyžádaný S. K. stížnost, která však byla usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 3. 2020, sp. zn. 14 To 29/2020, podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu jako nedůvodná zamítnuta. 2. Následně bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2020, sp. zn. Nt 424/2019, rozhodnuto podle § 94 odst. 2 zákona č. 104/2013 Sb. za použití § 71a tr. řádu o zamítnutí žádosti vyžádaného S. K. o propuštění z předběžné vazby na svobodu, a to za současného nepřijetí písemného slibu vyžádaného, záruky nabídnuté N. S., stejně jako dohledu probačního úředníka nabídnutých v náhradu vazby. Citovaným usnesením městského soudu byl podle § 73 odst. 4 tr. řádu současně zamítnut návrh vyžádaného na zajištění výkonu elektronické kontroly plnění povinností v souvislosti s některým opatřením uvedeným v § 73 odst. 1 tr. řádu. 3. Proti shora označenému usnesení soudu prvního stupně podal vyžádaný S. K. stížnost, která však byla usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 7. 2020, sp. zn. 14 To 88/2020, podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítnuta jako nedůvodná. 4. Vyžádaný S. K. s tímto rozhodnutím soudu druhého stupně nesouhlasil a prostřednictvím svého obhájce proti němu podal v zákonné lhůtě dovolání. V tomto mimořádném opravném prostředku, výslovně podávaném z procesní opatrnosti, přitom odkázal na dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, přestože si je vědom, že trestní řád podání dovolání v dané situaci výslovně neumožňuje. Na podporu svého názoru přitom odkázal na vybraná rozhodnutí Ústavního soudu (zejména sp. zn. I. ÚS 4/04, sp. zn. I. ÚS 55/04 a sp. zn. II. ÚS 855/08) a Nejvyššího soudu (zejména sp. zn. 3 Tdo 791/2016 a sp. zn. 3 Tdo 992/2016), na základě kterých přijal Nejvyšší soud za své nevykládat dovolací důvody příliš formalisticky a restriktivně, když v rámci interpretace daného dovolacího důvodu je dle vyžádaného třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, konkrétně právo na spravedlivý proces a právo na osobní svobodu, jež však byla v jeho případě porušena. 5. V úvodu svého dovolání vyžádaný namítá, že odůvodnění rozhodnutí o zadržení jeho osoby, jež obavu z jeho útěku staví toliko na faktu, že se svým pobytem mimo území státu, kde je stíhán, vyhýbá trestnímu stíhání, nelze považovat za dostatečné, neboť napadená rozhodnutí nejenže odůvodňují předběžnou vazbu jeho osoby pouhou obavou z útěku, nýbrž tak činí zcela svévolně, když ve svých odůvodněních účelově přehlížejí jeho tvrzení a jím předložené důkazy. Byť jsou soudy povinny nad rámec pouhého uvedení důvodů zadržení tyto ještě blíže objasnit a v každém konkrétním případě doložit konkrétním odůvodněním, v nyní posuzované věci na tuto svoji povinnost příslušné soudy dle vyžádaného zcela rezignovaly, když bez přihlédnutí ke konkrétním okolnostem případu pouze opakují paušální důvody, které by bylo možné bez dalšího aplikovat na kterýkoliv jiný obdobný případ s mezinárodním prvkem, přičemž v rozporu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu, jakož i Evropského soudu pro lidská práva (jíž blíže cituje) žádným jednáním jeho osoby další trvání předběžné vazby neodůvodňují. V této věci rozhodující soudy dle vyžádaného dostatečným způsobem neposoudily veškeré jim známé okolnosti případu, když nejenže má vyžádaný v České republice dostatečné zázemí, ale současně nemá ani důvod v současné době z České republiky prchat, jelikož by si tímto v budoucnu pouze přitížil. Vydání jeho osoby do cizího státu nelze ke dni podání dovolání dle jeho tvrzení označit za vysoce pravděpodobné, jak to bez dalšího činí obecné soudy, v důsledku čehož se dle vyžádaného jedná o projev svévole rozhodujících soudů, ježto takovýto závěr okolnosti jeho případu nikterak neodůvodňují. 6. Dle vyžádaného nelze považovat za pravdivé ani vyjádření obecných soudů, že v odůvodnění svých rozhodnutí respektovaly doktrínu zesílených důvodů, kterak to v obdobných věcech vyžaduje Ústavní soud, když zcela ignorovaly konstantní judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, dle které je třeba důsledně odlišovat účel vydání do dožadujícího státu, tedy to, zda je osoba vyžádána teprve za účelem vedení trestního řízení či naopak již za účelem výkonu pravomocného rozsudku. V případě dovolatele se přitom jedná o první variantu, přičemž obecné soudy nejenže zcela ignorují princip presumpce neviny, ale pokračujícím zdržením jeho osoby výrazně snižují možnosti jeho obrany ve vedeném trestním řízení. Podle dovolatele nelze souhlasit s názorem vrchního soudu vyjádřeným v napadeném rozhodnutí, dle kterého není závěr o hrozbě vysokého trestu pouze hypotetickou úvahou, neboť takovýto závěr není, s ohledem na poskytnuté odůvodnění, dle dovolatele ničím jiným, než právě svévolnou hypotetickou úvahou rozhodujícího soudu. Podle dovolatele nelze předběžnou vazbu jeho osoby za situace, kdy příslušným orgánům České republiky nebyly zaslány doklady požadované mezinárodními smlouvami, respektive byly zaslány podklady, které byly v Ruské federaci pravomocně prohlášeny za nezákonné a porušující právo vyžádaného na obhajobu, považovat za vazbu zákonnou. 7. V neposlední řadě dovolatel vyjádřil přesvědčení, že s přihlédnutím ke všem okolnostem jeho případu jsou dány důvody pro jeho propuštění z předběžné vazby na svobodu, a to i za případného schválení alternativních zajišťovacích institutů, pročež považuje zásah do své osobní svobody v podobě trvání předběžné vazby za zcela nepřiměřený. Současně dovolatel namítá, že v napadených rozhodnutích nižších soudů zcela chybí jakékoliv konkrétní odůvodnění odmítnutí elektronického monitoringu jako jedné z nejvýznamnějších alternativ k předběžné vazbě. Dle vyžádaného nelze souhlasit ani s odmítnutím dalších jím nabízených zajišťovacích institutů představujících alternativu k předběžné vazbě, a to s ohledem na skutečnost, že jediným důvodem pro zadržení jeho osoby je obava z jeho útěku. Jestliže vyžádaný v rámci svých možností nabídl maximální možné záruky, které lze v souladu s českým právním řádem poskytnout, aby rozhodující orgány ubezpečil o tom, že bude v případě potřeby dostupný, pak byly orgány rozhodující o předběžné vazbě povinny jej propustit na svobodu. 8. Závěrem pak vyžádaný navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 7. 2020, sp. zn. 14 To 88/2020, stejně jako jemu předcházející, obsahově navazující rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2020, sp. zn. Nt 424/2019. 9. K podanému dovolání zaslal své písemné stanovisko ze dne 24. 11. 2020, č. j. 1 NZO 1058/2020-10, státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), jenž argumentuje tím, že dovolání vyžádaného směřuje proti usnesení, jímž byla soudem druhého stupně zamítnuta stížnost vyžádaného proti usnesení soudu prvního stupně, jenž rozhodl o žádosti vyžádaného o propuštění z předběžné vazby na svobodu, tedy proti rozhodnutí, které není uveden