Nejvyšší soud 11 Tdo 664/2026 – Nedovolená výroba a jiné nakládání s omamnými a psychotropní

Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 12. 6. 2025, sp. zn. 48 T 3/2021, byl obviněný MVDr. Peter Kelemen (dále též jen „obviněný“ či „dovolatel“) uznán pod bodem 1. vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Za uvedené jednání byl soudem prvního stupně odsouzen podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále byl obviněnému podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2, 3, 4 a 5 tr. zákoníku uložen peněžitý trest ve výměře 700denních sazeb po 1.200 Kč, tedy v celkové výši 840.000 Kč.

Pro upřesnění Nejvyšší soud dodává, že týmž rozsudkem soud prvního stupně rozhodl o vině a o trestech i ohledně dalších spoluobviněných, a to Ing. MVDr. Josefa Martinka, společnosti BIOPHARM, spol. s r. o. a společnosti WERFFT, spol. s r. o. (dále též jen „společnost BIOPHARM“ a „společnost WERFFT“).

Výše citovaný rozsudek Krajského soudu v Brně byl v zákonné lhůtě napaden odvoláním obviněného, který tak učinil proti výroku o vině i výroku o trestu, jakožto i odvoláními všech výše jmenovaných spoluobviněných. O těchto řádných opravných prostředcích následně rozhodl Vrchní soud v Olomouci svým rozsudkem ze dne 12. 1. 2026, sp. zn. 4 To 26/2025, a to tak, že napadené rozhodnutí krajského soudu z podnětu odvolání obviněného a všech spoluobviněných podle § 258 odst. 1 písm. b), d) a e) tr. ř. zrušil v celém rozsahu. Za splnění podmínek podle § 259 odst. 3 tr. ř. byl poté obviněný citovaným rozsudkem vrchního soudu nově pod bodem 1. uznán vinným zvlášť závažným zločinem neoprávněné výroby a jiného nakládání s omamnými nebo psychotropními látkami, s rostlinami nebo houbami je obsahujícími nebo s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2026 (pozn. Nejvyššího soudu: pokud dále není uvedeno jinak, je při poukazu na trestní zákoník myšleno jeho znění účinné od 1. 1. 2026). Za uvedené jednání byl následně obviněný vrchním soudem podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále byl obviněný podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2, 3, 4 a 5 tr. zákoníku odsouzen k peněžitému trestu ve výměře 700denních sazeb po 1.200 Kč, tedy v celkové výši 840.000 Kč. Týmž rozsudkem pak vrchní soud rozhodl rovněž o vině a o trestech i ohledně spoluobviněných Ing. MVDr. Josefa Martinka a společnosti BIOPHARM, zatímco společnost WERFFT byla podle § 226 písm. c) tr. ř. zproštěna obžaloby, a to z důvodu neprokázání spáchání skutku, který jí byl obžalobou kladen za vinu.

Podle skutkových zjištění Vrchního soudu v Olomouci se obviněný MVDr. Peter Kelemen shora uvedené trestné činnosti dopustil společně s dalšími osobami (tj. se spoluobviněnými Ing. MVDr. Josefem Martinkem a společností BIOPHARM), a to v podstatě tím, že:

Ing. MVDr. Josef Martinek jednající jako zaměstnanec a kvalifikovaná osoba ve společnosti BIOPHARM, spol. s r.o., a tato společnost při její podnikatelské činnosti a v jejím zájmu spočívajícím v přijetí marže, v době nejméně od 1. 1. 2013 do 26. 4. 2017, v rozporu s ustanoveními zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a zákona č. 378/2007 Sb., o léčivech, prodali psychotropní látku ketamin (obsaženou ve veterinárním přípravku s názvem Narketan 100mg/ml, injekční roztok, Ketaminium, 50ml, výrobce Vetoquinol, S.A.) neoprávněné jednateli společnosti WERFFT, spol. s r.o., MVDr. Peteru Kelemenovi, ačkoliv věděli, že společnost WERFFT, spol. s r.o. ani její jednatel nemají povolení k zacházení s návykovými látkami a MVDr. Peter Kelemen není registrovaným veterinárním lékařem v České ani Slovenské republice, přičemž k objednání docházelo telefonicky a k předání přípravků docházelo buď osobním vyzvednutím MVDr. Peterem Kelemenem v sídle společnosti BIOPHARM, spol. s r.o., nebo rozvážkou firemním vozidlem společnosti na různá místa v Brně a okolí na základě osobní dohody mezi MVDr. Peterem Kelemenem a zaměstnancem společnosti BIOPHARM, spol. s r.o., kdy za uvedené období prodala společnost BIOPHARM, spol. s r.o., zastoupená kvalifikovanou osobou Ing. MVDr. Josefem Martinkem, jednateli společnosti WERFFT, spol. s r.o., MVDr. Peteru Kelemenovi, celkem 3.957 ks balení přípravku Narketan, který obsahoval 19.785 g psychotropní látky ketamin; platba byla prováděna výhradně hotově, a to jak v české měně, tak v eurech, přičemž Ing. MVDr. Josef Martinek vytvořil ve firemním softwaru na evidenci přípravků adresní kartu zákazníka na svoji osobu, kam fiktivně zapisoval prodeje těchto přípravků, aby tak zakryl skutečného odběratele veterinárních přípravků obsahujících psychotropní látku;

Shora citovaný rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 1. 2026, sp. zn. 4 To 26/2025, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 12. 6. 2025, sp. zn. 48 T 3/2021, napadl obviněný MVDr. Peter Kelemen prostřednictvím svého obhájce dovoláním, přičemž tak učinil v celém jejich rozsahu. V rámci odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku odkázal na dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř., neboť podle jeho mínění jsou skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění zákonných znaků trestného činu, jímž byl uznán vinným, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Současně podle jeho názoru napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, přičemž bylo zároveň rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí jím podaného řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až písm. l) tr. ř.

Obviněný v úvodu odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku namítl, že se jemu přičítaného jednání popsaného pod bodem 1. výroku o vině nedopustil a v tomto směru jej neusvědčuje žádný přímý důkaz či ucelený okruh nepřímých důkazů. Rozhodnutí soudu prvního stupně obsahuje argumentaci, která je v rozporu s formální logikou a jeho závěry nejenže nevyplývají z provedeného dokazování, ale dokonce mu přímo odporují. Následně se ani odvolací soud v rámci svého rozhodnutí nevypořádal se všemi okolnostmi podstatnými pro rozhodnutí ve věci, když chybným vyhodnocením důkazů dospěl k vadným skutkovým zjištěním, a v důsledku toho provedl nesprávnou právní kvalifikaci a uložil dovolateli nepřiměřený trest.

Ve vztahu k nákupům přípravku Narketan od společnosti BIOPHARM dovolatel konkrétně namítl, že spoluobviněný Ing. MVDr. Josef Martinek jménem výše uvedené společnosti obchodoval s tímto léčivem v rámci širšího okruhu osob, přičemž nelze prokázat, že v jejím systému byly evidovány právě obchody obviněného. Pokud totiž jmenovaný spoluobviněný úmyslně postupoval tak, aby zakryl skutečného odběratele veterinárních přípravků přenastavováním adresních karet ve firemním softwaru, pak mohlo docházet k libovolným dalším manipulacím s těmito záznamy a změnám v nich obsažených údajů. K danému obviněný poukázal na protokol č. 82/06/2018 ze dne 1. 6. a 5. 6. 2018, v němž bylo ze strany Ústavu pro státní kontrolu veterinárních biopreparátů a léčiv (dále též jen „ÚSKVBL“) konstatováno, že společnost BIOPHARM má zásadní nesrovnalosti v evidenci přípravku Narketan a nepředložila žádnou dokumentaci k osobě obviněného či společnosti WERFFT. Dále je z tohoto protokolu zjevné, že faktury vztahující se k nákupům přípravku Narketan byly předloženy až ex post, a to pět dní po proběhlé kontrole. Závěry obsažené v těchto protokolech přitom podle obviněného odpovídají rovněž opomenuté výpovědi svědkyně P. M. S přihlédnutím k těmto skutečnostem je tedy podle dovolatele namístě konstatovat, že z faktur provedených k důkazu nelze vzít za prokázané, kdo předmětné zboží ve skutečnosti odebral a jak s ním naložil, když údaje na nich odpovídají pouze a jen tomu, co si v systému zaevidoval sám Ing. MVDr. Josef Martinek, a to zřejmě ještě dodatečně při zpětném vytváření těchto faktur, neboť v reálném čase při kontrole provedené v období od 1. 6. do 5. 6. 2018 tyto ještě fyzicky neexistovaly, a tudíž nemohly být kontrolnímu orgánu ihned předloženy. Tyto faktury současně neobsahují standardní náležitosti faktur, které společnost BIOPHARM v dané době běžně vystavovala, když u nich zejména absentují skladové čárové kódy. Podle obviněného přitom neobstojí závěr soudů o tom, že bylo prokázáno, že nedošlo ke zpětnému upravení faktur a dodacích listů ze strany společnosti BIOPHARM, jelikož tyto úpravy nemusely být odhaleny a mohly se po zásahu do informací o osobě odběratele jevit jako řádné faktury, včetně správného označení v číselné řadě. Samotná faktura nadto podle obviněného není sama o sobě důkazem realizovaného obchodu, k čemuž poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2006, sp. zn. 32 Odo 276/2005, podle kterého „faktura jako účetní doklad sama o sobě neprokazuje existenci smluvního vztahu mezi stranami”. Dále dovolatel poukázal na skutečnost, že společnosti BIOPHARM v rámci soudního řízení nepředložila účetní knihy, dodací listy ani jiné důkazy, ze kterých by bylo možné ověřit, zda do předmětných účetních dokladů nebylo dodatečně zasahováno. Pokud jde o svědecké výpovědi, pak z těchto by bylo podle obviněného možno dovodit realizaci nákupů veterinárního přípravku Narketan nanejvýš v jednotkách případů. I za situace, kdy by byla v obecné rovině pravdivá premisa o tom, že obviněný měl v některých případech koupit od společnosti BIOPHARM tento přípravek, pak není naprosto zřejmé, z jakého důkazního prostředku soud stanovil množství případů, ve kterých se tak mělo stát, když soudem uváděný výčet faktur v tomto směru ničeho neprokazuje a z jiného důkazu nelze počet nákupů přípravku Narketan dovodit.

Ve vztahu k jednání spočívajícímu v jím realizovaném prodeji přípravku Narketan dovolatel dále namítl, že svědek P. Š. v rámci svého výslechu uvedl, že mu měl obviněný na benzínové čerpací stanici předat krabici, v níž bylo asi 28 až 30 lahviček Narketanu po 50 mililitrech. Podle obviněného proto není zřejmé, z jakého důkazního prostředku soudy dovodily, že případů bylo více a dne 15. 11. 2016 mělo dojít k předání nejméně 40 ks tohoto přípravku. Zároveň není zřejmé, z čeho odvolací soud dovodil, že od jeho osoby pochází 99 ks balení přípravku Narketan, č. šarže 6C2072C, expirace 31. 12. 2018, s nímž byl dne 15. 11. 2026 na bývalém hraničním přechodu do Maďarské republiky zachycen Z. L. Uvedené přitom není ani možné a jedná se o závěr odporující ostatním skutkovým závěrům a provedeným důkazům. Z označené šarže totiž byly na obviněného vykázány ve fakturách pouze dva nákupy v celkovém množství 62 ks. Oproti tomu L. L. nakoupil od spoluobviněného Ing. MVDr. Josefa Martinka dne 15. 11. 2016 celkem 300 balení tohoto přípravku dané šarže a dané expirace. Podle obviněného je tedy zjevné, že tímto zbožím disponovaly v předmětné době i jiné osoby, a to v množství, které by mohlo odpovídat šetřené trestné činnosti.

Své závěrečné námitky pak obviněný směřoval proti odvolacím soudem uloženému trestu odnětí svobody, který označil za nepřiměřený, jelikož závěry stran přitěžujících okolností, které vzal odvolací soud v úvahu při ukládání trestu, nemají oporu v provedeném dokazování, resp. jsou s provedenými důkazy i dalšími skutkovými závěry tohoto soudu v přímém rozporu. Obviněnému totiž bylo soudem prvního stupně přičteno k tíži, že zneužil svého postavení jednatele právnické osoby WERFFT, která byla distributorem veterinárních léčiv, což mu usnadnilo páchání trestné činnosti (pozn. Nejvyššího soudu: obviněný zřejmě zamýšlel poukázat na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, jelikož přímo cituje v něm obsažené závěry). V rámci rozhodnutí odvolacího soudu ovšem došlo ve vztahu ke společnosti WERFFT k vyhlášení zprošťujícího výroku, neboť bylo shledáno, že obviněný odebíral veterinární přípravek jako fyzická osoba, a nikoli jako jednatel jmenované společnosti v rámci její činnosti. Ze skutkových závěrů odvolacího soudu nadto nelze nikterak vyvodit, že by ve vztahu ke společnosti BIOPHARM dovolatel usiloval o koupi přípravku Narketan s poukazem na svoji činnost u společnosti WERFFT. Z tohoto důvodu jsou podle obviněného jakékoliv úvahy hodnotící jeho jednání ve vztahu ke společnosti WERFFT bezpředmětné.

Z výše uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 1. 2026, sp. zn. 4 To 26/2025, stejně jako jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 12. 6. 2025, sp. zn. 48 T 3/2021, a následně věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

K dovolání obviněného zaslal své písemné stanovisko ze dne 2. 8. 2026, č. j. 1 NZO 418/2026-16, státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který předně konstatuje, že totožně formulované námitky uplatňoval dovolatel již v rámci řízení před soudy obou stupňů, přičemž ty se těmito námitkami dostatečně zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí je vypořádaly. Ke skutkovým námitkám, jež obviněný podřadil pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., státní zástupce konkrétně uvádí, že představují pouze předkládání vlastního hodnocení provedených důkazů a polemiku s obsahem odůvodnění soudních rozhodnutí, pročež je nelze podřadit pod žádný ze zákonem vymezených dovolacích důvodů. Z tohoto důvodu státní zástupce považuje za dostatečné poukázat na úvahy soudů nižších stupňů obsažené v odůvodněních jejich rozhodnutí, z nichž lze uzavřít, že soudy řádně nepřehlédly, že spoluobviněný Ing. MVDr. Josef Martinek adresní karty v rámci svého interního systému účelově přizpůsoboval podle konkrétního odběratele, jelikož vlastní dodávky přípravku Narketan technicky probíhaly prostřednictvím nezaviněně jednajících běžných zaměstnanců společnosti BIOPHARM. Z tohoto důvodu musel být na příslušném dodacím listu reálný odběratel, aby se k němu zásilka s daným přípravkem vůbec dostala a lze tedy vyloučit, že by snad dodávky konkrétně nastavené na adresní kartu obviněného směřovaly k někomu jinému. Skutková zjištění soudů přitom vyvrátila tvrzení obviněného, že s příslušnými doklady mělo být manipulováno, přičemž číselné řady faktur nevykazovaly nesrovnalosti a osvětlena byla také odlišnost některých faktur. Závěr soudů o tom, že právě faktury dostatečně prokazují objem nelegálních dodávek dovolateli za účelem další distribuce, tak má logické ukotvení v provedených důkazech. Na tom podle státního zástupce ničeho nemění ani jinak nepochybná okolnost, že spoluobviněný Ing. MVDr. Josef Martinek přípravek Narketan skutečně dodával i dalším osobám, což však soudy ve věci dostatečně odlišily. Zcela bezpředmětná je pak námitka obviněného poukazující na závěr obchodněprávní judikatury k povaze faktur, neboť důkazní hodnota souhrnu „narketanových faktur“ nabyla ve vztahu k prokázání trestného jednání na významu ve spojení s dalšími důkazy.

Jde-li o poukaz obviněného na šetření ze strany ÚSKVBL a výpověď svědkyně P. M., pracovnice tohoto ústavu, pak daná argumentace podle názoru státního zástupce sice formálně odpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jde však o námitku zjevně neopodstatněnou. Uvedená námitka je totiž založena na dílčích, z kontextu vytržených pasáží výpovědi jmenované svědkyně, které je však třeba posuzovat v kontextu dalších zjištěných skutečností a které odpovídají zjištění o mechanismu zavedeném spoluobviněným Ing. MVDr. Josefem Martinkem, jenž sloužil k zakrytí dodávek přípravku Narketan a oddálil jejich odhalení. Z výpovědi uvedené svědkyně ani z jiného důkazu ovšem podle státního zástupce nikterak nevyplývá, že by evidencí Narketanu na dovolatele snad mělo dojít jen k jakési ex post kamufláži dodávek, jejichž skutečným odběratelem měla být osoba odlišná. Ani tato námitka tak nemůže podle státního zástupce nikterak zpochybnit správnost skutkových zjištění soudů.

Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podle státního zástupce nelze podřadit ani námitku dovolatele o údajné existenci extrémního rozporu mezi zjištěním soudů o následné dodávce jím získaného Narketanu svědkovi P. Š. Zpochybnění jedné dílčí transakce ze dne 15. 11. 2016 by totiž nemohlo mít vliv na přijatou právní kvalifikaci jednání obviněného. Tato námitka se navíc podle státního zástupce míjí se skutečným obsahem dovolateli přisouzeného jednání. Tomu totiž není kladeno za vinu, že by přes další prostředníky měl poskytnout všech 99 balení Narketanu, která byla nalezena u svědka Z. L., ale pouze 40 balení tohoto přípravku, přičemž skutečnost, že svědek Z. L. měl Narketan i z jiného zdroje, dovolatele nikterak nevyviňuje z jednání spočívajícího v dodávce, kterou sám prokazatelně uskutečnil. Zpochybňuje-li dále obviněný objem dalších dodávek Narketanu svědku P. Š., jde o prosté vyjádření nesouhlasu s tímto skutkovým závěrem, který však není podpořen jakoukoli relevantní argumentací, jež by odpovídala uplatněným dovolacím důvodům.

Jakoukoli relevanci z hlediska uplatněných dovolacích důvodů podle státního zástupce nemá ani námitka dovolatele směřující proti uloženému trestu odnětí svobody poukazující na závěry odvolacího soudu ke zproštění spoluobviněné společnosti WERFFT. Důvody zproštění této právnické osoby totiž tkví výlučně v okolnostech rozhodných pro posouzení přičitatelnosti jednání dovolatele této právnické osobě. Odůvodnění úvah odvolacího soudu vztahujících se k druhu a výměře ukládaných trestů je přitom přiléhavé, a to i s uvedením zmínky, že dovolatel ke spáchání trestné činnosti zneužil svého postavení ve společnosti WERFFT. Obviněný přitom ve svých námitkách mimoběžně poukazuje na odůvodnění výroku o trestu z rozsudku soudu prvního stupně, ačkoli tento výrok byl zrušen a trest mu byl uložen dovoláním napadeným rozsudkem odvolacího soudu, pročež není patrné, jaký dílčí závěr by měl být touto námitkou vlastně relevantně zpochybněn.

Státní zástupce tedy shrnuje, že soudy obou stupňů v dané věci řádně zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí. Zároveň řádně provedené důkazy pečlivě hodnotily přihlížejíce ke všem skutečnostem jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech a v souladu s pravidly formální logiky, tj. zcela v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů. Nelze tak ve věci shledat žádný, natož zjevný, rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Takto řádně zjištěný skutkový stav následně soudy obou stupňů i odpovídajícím způsobem právně posoudily, což však obviněný svými námitkami ani nikterak nezpochybňoval. Dovolací námitky obviněného, pokud je vůbec lze obsahově podřadit pod deklarované dovolací důvody, jsou tedy zjevně neopodstatněné. Za tohoto stavu proto státní zástupce navrhl, aby takto podané dovolání Nejvyšší soud v neveřejném zasedání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

Vyjádření státního zástupce k dovolání podanému obviněným bylo Nejvyšším soudem následně zasláno obhájci obviněného k jeho případné replice, která však do okamžiku zahájení neveřejného zasedání o podaném dovolání nebyla tomuto soudu nikterak předložena.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda dovolání obviněného bylo podáno v souladu s § 265a odst. 1, 2 tr. ř., zda bylo podáno v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s § 265e odst. 1, 3 tr. ř., jakož i oprávněnou osobou ve smyslu § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku upravené v § 265f tr. ř.

Po jeho prostudování Nejvyšší soud shledal, že obviněný všechna výše uvedená ustanovení trestního řádu respektoval, pročež předmětné dovolání vyhodnotil jako přípustné a vyhovující všem relevantním ustanovením trestního řádu, to znamená, že nebyly shledány žádné skutečnosti bránící jeho věcnému projednání.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů výslovně uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze obviněným MVDr. Peterem Kelemenem uplatněné dovolací důvody považovat za některé z důvodů taxativně uvedených v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

V souvislosti s obviněným uplatněnými námitkami Nejvyšší soud předně připomíná, že jím výslovně namítaný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán jen tehdy, pokud „rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy“. Ve smyslu tohoto dovolacího důvodu tak lze za relevantní dovolací námitku považovat správnost a úplnost rozhodných skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, dále úplnost a procesní bezvadnost provedeného dokazování, jakož i správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř.

Tento dovolací důvod přitom umožňuje nápravu toliko v případech, kdy došlo k zásadním (extrémním) vadám ve skutkových zjištěních a věcně podchycuje tři okruhy nejzásadnějších vad ve skutkových zjištěních. Těmi jsou jednak případy tzv. extrémního (zjevného) nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkových zjištění, která jsou na jejich základě učiněna (zejména případy deformace důkazů, kdy skutkové zjištění je opakem skutečného obsahu daného důkazu), dále případy použití procesně nepoužitelných důkazů (typicky důkazu, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcného důkazu zajištěného při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkazu nezákonným odposlechem apod.), a konečně případ vady spočívající v tzv. důkazu opomenutém (tj. v důkazu, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení ani nebylo soudem věcně adekvátně odůvodněno, přičemž se jedná o důkaz, který je z pohledu skutkových zjištění, jež jsou určující pro naplnění zákonných znaků přisouzeného trestného činu, podstatný). Zakotvením uvedeného dovolacího důvodu (s účinností ode dne 1. 1. 2022) naopak nedošlo k nikterak obecnému (plošnému či automatickému) rozšíření mezí dovolacího přezkumu též na jakékoli otázky skutkového charakteru, neboť – jak již bylo konstatováno výše – umožňuje nápravu jen v těch nejzávažnějších případech, kdy došlo k zásadním vadám ve skutkových zjištěních, která jsou z pohledu závěru stran viny obviněného určující (rozhodná).

Obviněný ve svém podání odkázal též na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je možné iniciovat tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze zásadně namítat vady hmotněprávní povahy, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu přitom nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny právní vady v napadených rozhodnutích spatřované. To znamená, že předmětný dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).

Konečně důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., na který obviněný ve svém podání rovněž výslovně odkázal, je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán některý ze zbylých důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo buď k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl řádný opravný prostředek zamítnut, přestože již v předcházejícím řízení byl dán některý z ostatních dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 tr. ř.

Nadto Nejvyšší soud i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva obviněného, včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).

V duchu výše citované judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu dovolací soud zkoumal, zda mimořádný opravný prostředek obviněného MVDr. Petera Kelemena splňuje kritéria jím uplatněných dovolacích důvodů, načež po prostudování připojeného spisového materiálu a obsahu podaného mimořádného opravného prostředku dospěl k závěru, že jím vznesené námitky žádné z variant uplatněných dovolacích důvodů neodpovídají. Obviněný navzdory uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nevznáší jedinou námitku směřující proti právnímu posouzení skutku nebo jinému nesprávnému hmotněprávnímu posouzení, když prostřednictvím podstatné části svých námitek pouze polemizuje s hodnocením provedených důkazů a usiluje o přijetí jím předkládané verze skutkového stavu. Nad rámec toho pak již pouze odmítá jemu pravomocně uložený trest odnětí svobody jako z jeho pohledu zcela nepřiměřený.

Jde-li o obviněným namítaný dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pak je z obsahu podaného dovolání patrno, že byl uplatněn v jeho první alternativě spočívající v existenci zjevného rozporu mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů. K danému tak Nejvyšší soud znovu odkazuje na výše uvedená teoretická východiska, podle kterých je dovolání ve smyslu § 265b odst. 1 tr. ř. mimořádným opravným prostředkem, který není určen k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Jak již bylo konstatováno výše, těžiště dokazování se nachází v řízení před soudem prvního stupně, a jeho skutkové závěry může doplňovat, popř. korigovat toliko soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně je Nejvyšší soud oprávněn zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje reálně existující extrémní (zjevný) rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými. Za případ extrémního (zjevného) nesouladu přitom nelze považovat tu situaci, kdy hodnotící úvahy soudů nižších stupňů, splňující požadavky formulované v § 2 odst. 6 tr. ř., ústí do skutkových a na ně navazujících právních závěrů, které jsou odlišné od pohledu obviněného, přičemž z obsahu provedených důkazů jsou odvoditelné postupy nepříčící se zásadám formální logiky ani požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.

V této souvislosti Nejvyšší soud dále připomíná, že pravidlo „in dubio pro reo“, jehož aplikace se dovolatel výslovně domáhá, vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), když platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má ryze procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové tak není způsobilé naplnit obviněným zvolený (ale ani žádný jiný) dovolací důvod. Nejvyšší soud v rámci své konstantní rozhodovací praxe doposud nepřipouští, aby bylo dodržení této zásady zkoumáno v dovolacím řízení. Z bohaté judikatury lze v tomto směru poukázat např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, usnesení ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, usnesení ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014, a na to navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016, podle nichž ani porušení zásady in dubio pro reo „…pokud nevygraduje až do extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy, nezakládá onu mimořádnou přezkumnou povinnost skutkových zjištění učiněných nižšími soudy Nejvyšším soudem“.

Ze shora popsaných důvodů je tak z pohledu dovolacího řízení nutno považovat za irelevantní námitky obviněného, jejichž prostřednictvím nikterak věcně nebrojí proti v dané věci učiněným skutkovým závěrům s tím, že by soudem prvního stupně přijaté a odvolacím soudem potvrzené skutkové závěry vztahující se k jeho jednání měly nasvědčovat jakémukoli extrémnímu (resp. zjevnému) rozporu mezi skutkovými zjištěními a skutečným stavem plynoucím z výsledků provedeného dokazování, tedy proti tomu, že by rozhodná skutková zjištění soudů nižších stupňů neměla mít vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, nebo že by rozhodná skutková zjištění při žádném z logických způsobů jejich hodnocení z provedených důkazů nevyplývala, nebo byla dokonce pravým opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna. Skutkové námitky vznesené obviněným v jeho dovolání se totiž opírají pouze o předložení vlastního izolovaného hodnocení úzké části provedených důkazů se zaměřením na faktury vztahující se k prodeji veterinárního přípravu Narketan společností BIOPHARM jeho osobě. Na základě toho pak obviněný předkládá tvrzení, že provedenými důkazy nemohla být zcela vyvrácena jeho obhajoba popírající jakékoliv nakládání s přípravkem Narketan, a i kdyby tomu tak bylo, nebylo prokázáno, v jakém rozsahu tak činil. Takovéto námitky vyjadřující nespokojenost dovolatele s hodnocením důkazů soudy nižších stupňů však nelze podřadit pod žádný dovolací důvod taxativně uvedený v § 265b odst. 1 tr. ř. a jako takové tedy nebyly způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu.

Nad rámec shora uvedeného konstatování o irelevantnosti předmětných námitek [jak z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tak dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] Nejvyšší soud toliko v obecné rovině konstatuje, že Krajský soud v Brně ve vztahu k jednání popsanému v jeho rozsudku pod bodem 1. výroku o vině v dané věci postupoval v souladu s § 2 odst. 5, 6 tr. ř., tedy zjistil skutkový stav tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který byl nezbytný pro jeho rozhodnutí. Provedené důkazy poté vyhodnotil podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech zjištěných okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Identické pak lze konstatovat i ve vztahu k postupu Vrchního soudu v Olomouci stran jednání popsaného v jeho rozsudku pod bodem 1. výroku o vině. Skutkový stav vztahující se k jednání obviněného tak, jak je popsán ve výroku o vině v rozsudcích soudů nižších stupňů, zejména soudu odvolacího, a jak vyplývá i z dalších skutečností popsaných především v odůvodněních jejich rozhodnutí, je přitom plně v souladu s provedenými důkazy, aniž by vyvstávaly jakékoli, natož důvodné, pochybnosti o jeho správnosti. Z odůvodnění rozsudků soudů nižších stupňů zároveň nelze nikterak vyvodit, že by se v nyní posuzovaném případě tyto soudy dopustily jakéhokoliv svévolného hodnocení důkazů v neprospěch obviněného. Jejich závěry jsou tedy zcela v souladu se zákonnými požadavky uvedenými v § 125 odst. 1 tr. ř. a nikterak neodporují principům formální logiky. Vrchní soud v Olomouci současně plně dostál rovněž svým povinnostem jako soud odvolací, jelikož odvolání obviněného řádně přezkoumal a se všemi jeho námitkami se přesvědčivě vypořádal. V odůvodnění svého rozhodnutí přitom opětovně podrobně, přesvědčivě a logicky zdůvodnil, z jakých důvodů ani on neuvěřil obhajobě prezentované obviněným. Tuto skutečnost ovšem dovolatel ponechal bez povšimnutí a ve svém mimořádném opravném prostředku pouze zopakoval své předchozí odvolací námitky mající ryze skutkový charakter, aniž by se jakkoli věcně pokusil závěry odvolacího soudu relevantním způsobem rozporovat.

V nyní posuzovaném případě považuje Nejvyšší soud za nezbytné poukázat zejména na závěry obou soudů nižších stupňů, jelikož se obhajobou dovolatele, zopakovanou v rámci jeho mimořádného opravného prostředku, řádně zabývaly. Oba soudy přitom v tomto ohledu poukázaly na skutečnost, že obviněný je z podílu na jednání popsaném pod bodem 1. usvědčován zejména výpovědí spoluobviněného Ing. MVDr. Josefa Martinka. Obviněný ve svém dovolání vlastní obsah výpovědi jmenovaného spoluobviněného a jím tvrzené skutečnosti nikterak nerozporuje, nýbrž se omezil na předložení hypotézy o tom, že jeho výpověď mohla být motivována snahou zakrýt obchod s přípravkem Narketan realizovaný v rámci širšího okruhu osob, přičemž za tímto účelem mohl jmenovaný spoluobviněný také v interním systému společnosti BIOPHARM upravovat faktury po realizaci dodávek přípravku Narketan tak, aby zněly na jméno dovolatele. Obviněný se přitom z provedených důkazů zaměřil výlučně na rozporování průkaznosti těchto faktur vztahujících se k nákupu přípravku Narketan. Nad rámec toho již pouze zcela okrajově namítl, že pokud se jedná o odposlechy a výpovědi svědků z řad zaměstnanců společnosti BIOPHARM, pak tyto lze považovat za usvědčující pouze ke zlomku z jemu přisuzovaných nákupů daného veterinárního přípravku. Obviněný tedy nikterak nereflektuje a nerozporuje skutečnost, že ze souladných výpovědí spoluobviněného Ing. MVDr. Josefa Martinka a svědka L. S. vyplynulo, že to byl právě on, kdo se na společnost BIOPHARM obrátil s žádostí na zjištění dodávek přípravku Narketan, doplněnou o požadavek na utajení těchto dodávek před obchodními zástupci. Za tímto účelem tedy spoluobviněný Ing. MVDr. Josef Martinek v systému společnost BIOPHARM přejmenoval adresní kartu vedenou na jeho vlastní jméno s jeho číslem veterinárním komory a DIČ na kartu označenou jako „WERFFT – MVDr. Kelemen“. Svědek L. S. nadto k danému vypověděl, že byl seznámen s tím, že si obviněný objednal přípravek Narketan přibližně v deseti až dvaceti případech, přičemž tyto objednávky si obviněný nechal vozit na různá místa a platil za ně v korunách či eurech. Vlastní realizace prodejů přípravků přímo obviněnému pak byla potvrzena rovněž svědky L. Š., E. S. a V. S. pracujícími v rozhodné době ve společnosti BIOPHARM, přičemž poslední z nich mimo jiné vypověděl, že jako rozvozce od obviněného přijímal za zboží platby rovněž v eurech, což nebylo obvyklé a činil tak pouze obviněný.

Skutečnosti zjištěné na základě výše uvedených důkazů pak plně zapadly do kontextu dalších důkazů, z nichž vyplynuly jak kontakty obviněného na veterináře na Slovensku, tak jím realizované prodeje přípravku Narketan, když se kromě výpovědi svědkyně Z. V. jednalo zejména o protokol o výslechu svědka P. Š., který byl soudem prvního stupně v rámci hlavního líčení přečten postupem podle § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř. z důvodu úmrtí jmenovaného svědka. V této výpovědi jmenovaný svědek uvedl, že mu obviněný dodával přípravky, přičemž se v listopadu 2016 nebo 2017 jednalo o prodej 28 až 30 lahviček přípravku Narketan, u něhož byl přítomen rovněž R. S. Z listinných a písemných dokladů poskytnutých ze strany Policie Slovenské republiky nadto vyplynulo, že dne 15. 11. 2017 byl zachycen Z. L. na slovensko-maďarském hraničním přechodu v XY s 99 kusy balení přípravku Narketan, z čehož 40 kusů balení odpovídalo zabalením tomu, jak popisoval okolnosti nákupů svědka P. Š. svědek G. K. Svědek G. K. totiž popsal svou účast na třech až čtyřech cestách do České republiky, kde na veřejných místech P. Š. od osob, jež svědek G. K. neviděl, přebíral krabice od vitamínů blíže neurčeného obsahu. Obviněný přitom zakoupil od společnosti BIOPHARM počátkem téhož měsíce celkem 62 kusů přípravku Narketan stejné šarže a data expirace. Dále byla cestou mezinárodní justiční spolupráce získána dokumentace záznamů telekomunikačního provozu a sledování osoby P. Š., která obsahovala konspirativně vedené hovory, v nichž tento svědek domlouval s obviněným prodej desítek kusů zboží označovaného pouze jako „Ž“ či „žetony“, baví se o lécích v lahvičkách a domlouvá s ním platby. Z komunikace realizované ve dnech 1. 4. 2017, 20. 4. 2017, 25. 4. 2017 lze přitom dovodit, že se týkala domluvy prodeje přípravku Narketan uskutečněné ve dnech 3. 4. 2017 a 26. 4. 2017. V návaznosti na tuto komunikaci pak svědek P. Š. rovněž telefonicky domlouval přeprodej léků do Maďarska.

Pokud se jedná o obviněným poukazované faktury ze systému společnosti BIOPHARM vztahující se k prodeji veterinárního přípravku Narketan v období od 1. 1. 2013 do 26. 4. 2017, pak ty v žádném případě nepředstavovaly jediný důkaz vedoucí k závěru o vině obviněného, když zásadní byly pouze pro určení celkového objemu obviněným realizovaných nákupů tohoto přípravku. Z žádného z provedených důkazů přitom nevyplynulo nic, co by zpochybnilo jejich obsah a podpořilo ryze teoretické úvahy obviněného o možnosti jejich zpětných úprav po kontrole ze strany ÚSKVBL, k jejímuž výsledku byl jako důkaz proveden protokol č. 82/06/2018 ze dne 1. 6. a 5. 6. 2018. Z poukazovaného protokolu o kontrole realizované ze strany ÚSKVBL a výpovědi ředitelky jeho odboru inspekce P. M. totiž vyplynulo pouze to, že při provádění této kontroly obviněný nefiguroval na kontrolovaných počítačových záznamech společnosti BIOPHARM, přičemž prodeje obviněnému byly doloženy až po realizaci kontroly a vytknutí nesrovnalostí v příjmech a výdejích veterinárních léčivých přípravků s obsahem ketaminu. Ani z těchto důkazů ovšem nikterak nevyplynulo podezření o možné snaze zastřít další odběratele přípravku Narketan z řad jiných osob odlišných od obviněného. K danému je namístě upozornit, že na základě údajů ze systému společnosti BIOPHARM bylo realizováno dodání přípravků obviněnému, na němž se v období od 1. 1. 2013 do 26. 4. 2017 nezaviněně podílela celá řada zaměstnanců této společnosti, kteří obecně k realizaci dodávek přípravků obviněnému vypovídali a popsali, že na nich nevnímali nic podezřelého. Již tato skutečnost vyvrací tvrzení obviněného o tom, že by faktury znějící na jeho jméno měly být ex post v roce 2018 vytvořeny úpravou faktur dokládajících prodej jiným blíže neurčeným subjektům. Tyto faktury navíc odpovídaly podle soudů nižších stupňů zajištěným příjmovým pokladním dokladům, které společnost BIOPHARM zavedla do svého účetnictví a evidovala je na společnost WERFFT.

K možnosti dodatečných úprav faktur a dodacích listů ze strany společnosti BIOPHARM přitom již odvolací soud konstatoval, že v řízení byla opakovaně prováděna jak kontrolní šetření ze strany ÚSKVBL, tak finanční šetření ze strany Finančního úřadu pro Jihomoravský kraj, přičemž žádná nesrovnalost v tom směru, že by došlo k úpravám dokumentů v systému společnosti BIOPHARM, zjištěna nebyla. Rovněž policejní orgán provedl namátkové kontroly posloupnosti číselných řad důkazních faktur na dodávky přípravku Narketan s ostatními fakturami vedenými v počítačovém systému společnosti BIOPHARM, načež nezjistil žádné podstatné nesrovnalosti. Obviněným poukazované odlišnosti mezi jednotlivými fakturami byly vysvětleny spoluobviněnou společností BIOPHARM tím, že tisk čárových kódů a používání jejich čteček bylo zaváděno v průběhu páchání dotčené trestné činnosti, přičemž tiskárna používaná spoluobviněným MVDr. Josefem Martinkem v té době tisk čárových kódů neumožňovala. Pokud se tedy obviněný ve svém dovolání pokusil popřít jakýkoliv nákup přípravku Narketan s přednesením vlastní, ničím nepodložené teorie o možnosti účelového pozměnění obsahu faktur Ing. MVDr. Josefem Martinkem, nemohl tímto způsobem úspěšně odůvodnit své tvrzení o údajné existenci extrémního nesouladu mezi kterýmkoli z provedených důkazů a rozhodnými skutkovými zjištěními, na nichž základě byl ustálen skutkový popsaný pod bodem 1. výroku o vině rozsudku Vrchního soudu v Olomouci.

Dále je třeba zdůraznit, že namítá-li obviněný existenci nesouladu provedených důkazů stran jednání spočívajícího v prodeji přípravku Narketan svědku P. Š., pak zcela opomíjí, že uvedeným svědkem tvrzené dodání pouze jediné dodávky tohoto přípravku bylo podrobeno řádnému hodnocení soudy nižších stupňů, které jej shledaly za vyvrácené s ohledem na výše poukazované odposlechy a výpověď svědka G. K. Nadto odmítá-li obviněný, že by od něho mohlo pocházet celých 99 kusů přípravku Narketan, s nimiž byl dne 15. 11. 2016 zadržen Z. L. na slovensko-maďarském hraničním přechodu v XY, brojí touto argumentací proti skutkovému zjištění, které však žádný ze soudů nižších stupňů neučinil, jelikož ze skutkové věty meritorních rozhodnutí obou soudů je zřejmé, že uvedeného dne obviněný prodal svědku P. Š. pouze (nejméně) 40 kusů balení tohoto přípravku, které se následně dostaly do dodávky přípravku Narketan určené k vývozu do Maďarska. Existence dalších blíže neurčených osob, které se podílely na zajištění další části této dodávky Narketanu, pak obviněného nikterak nevyviňuje a nevyvrací žádné z rozhodných skutkových zjištění soudů nižších stupňů.

S ohledem na výše uvedené důkazy, jimiž byly zdokumentovány nákupy přípravku Narketan obviněným, jakož i následné prodeje části takto zakoupeného přípravku za účelem jejich zneužití na území Slovenské republiky, Nejvyšší soud ke shora uvedenému souhrnně konstatuje, že se zcela ztotožňuje se závěry soudů nižších stupňů, podle kterých byla zcela vyloučena obhajoba obviněného, podle níž s žádným přípravkem Narketan nikdy nenakládal a provedené důkazy údajně nelze považovat za průkazné, přičemž i za obecného předpokladu, že by s tímto přípravkem skutečně nakládal, nebylo možné jakkoli určit, v jakém rozsahu tak měl činit. Jak již zcela správně zdůraznil Vrchní soud v Olomouci, rozsáhlé spektrum provedených usvědčujících důkazů bylo namístě vnímat a posuzovat ve vzájemném kontextu, přičemž tyto důkazy spolu byly v souladu, navzájem plně korespondovaly a zcela vyvrátily omezenou popěrnou obhajobu obviněného, který se v řízení před soudem prvního stupně rozhodl nevypovídat a nepředložil tak vnitřně možnou, koherentní a uvěřitelnou alternativu skutkového stavu.

Za dané situace lze ke zjištěnému skutkovému stavu v souladu s výše uvedeným souhrnně konstatovat, že soudy nižších stupňů posuzovaly věrohodnost provedených důkazů důkladně a pečlivě, načež ze všech souvislostí, které se nabízely, logickým a přesvědčivým způsobem vyvodily shora uvedené skutkové závěry, respektujíce přitom princip presumpce neviny a § 2 odst. 5, 6 tr. ř., tedy zjistily skutkový stav tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který byl nezbytný pro jejich rozhodnutí. Nejvyšší soud tak s ohledem na výše uvedené v dané věci neshledal žádných pochybností v tom smyslu, že by skutkové závěry krajského soudu se zohledněním jejich korekce, k níž přistoupil vrchní soud stran jednání vymezeného pod bodem 1. (s ohledem na zprošťující výrok ve vztahu k původně spoluobviněné společnosti WERFFT, spol s r. o.), neměly oporu v provedených důkazech. V nyní posuzované věci se přitom nejednalo ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů ve smyslu konstantní judikatury Ústavního soudu, tj. o vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09, a ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97), jež by měla za následek porušení zásady in dubio pro reo. Toliko odlišná interpretace jednotlivých skutkových zjištění předložená obviněným v rámci jeho mimořádného opravného prostředku či jím plošně učiněné odmítnutí většiny skutkových zjištění jakožto nepodložených nemají procesní sílu odůvodnit zrušení napadených rozhodnutí soudů nižších stupňů, což platí zvláště za situace, kdy mezi provedenými důkazy a z nich plynoucími skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé je patrná zjevná logická návaznost. Za tohoto stavu tak Nejvyšší soud neshledal žádný důvod k zásahu do skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně a odvolacím soudem, a to při plném respektování práva obviněného na spravedlivý proces ve smyslu relevantní judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu.

Jde-li o námitku stran nepřiměřenosti obviněnému uloženého trestu odnětí svobody uplatněnou s poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., pak je z obsahu podaného dovolání zjevné, že tuto námitku obviněný opřel výlučně o prostou deklaraci nepřiměřenosti tohoto trestu a poukaz na údajný rozpor, který spatřuje mezi tím, že mu bylo v rámci ukládání trestu přičteno k tíži zneužití postavení jednatele společnosti WERFFT při spáchání trestného činu, přestože odvolací soud na podkladě jím učiněných skutkových zjištění shledal, že obviněný se jednání popsaného pod bodem 1. výroku o vině jeho rozsudku dopustil jako fyzická osoba, nikoliv jako jednatel společnosti WERFFT, v důsledku čehož bylo ve vztahu k označené společnosti rozhodnuto o zproštění viny. Takto formulovanou námitku ovšem neshledal Nejvyšší soud za podřaditelnou pod kterýkoli ze zákonných dovolacích důvodů.

Nejvyšší soud totiž ve své judikatuře již dříve mnohokrát uvedl, že námitky směřované vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit toliko v rámci zákonného důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., tedy jen za podmínek, kdy byl obviněnému uložen trest takového druhu, který zákon nepřipouští nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Naopak jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu nebo výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 37 až 39 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu vymezeného v § 265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno dovoláním napadené rozhodnutí, je pak ve smyslu dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. možno považovat – jde-li o výrok o trestu – toliko jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popřípadě společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

Současně je třeba připustit, že uvedené zásady neplatí bezvýjimečně, neboť pokud by bylo zjištěno, že uložený trest je v natolik extrémním rozporu s povahou a závažností obviněnému přisouzeného trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe, implikovalo by to zásah Nejvyššího soudu v dané věci (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2018, sp. zn. 8 Tdo 718/2018). Zásada přiměřenosti trestních sankcí je totiž předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí.

Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda a z principu právního státu vyjadřujícího vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je si třeba klást otázku, zda zásah do osobní svobody pachatele – obecně ústavním pořádkem předvídaný – je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv. Je třeba zkoumat vztah veřejného statku, který je představován účelem trestu a základním právem na osobní svobodu, které je omezitelné jen zákonem, stejně jako za předpokladu, že jde o opatření v demokratické společnosti nezbytné a nelze-li sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími prostředky (viz nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04).

Ústavní soud ve své judikatuře zastává názor, že ukládání trestu obecnými soudy se nemůže ocitnout vně rámce ústavní konformity a v této souvislosti zohledňuje případy, kdy obecné soudy při rozhodování o trestu porušily (či mohly porušit) některé ústavně zaručené základní právo či svobodu obviněného. O takové případy může jít tehdy, je-li rozhodnutí o trestu v důsledku absence odůvodnění nepřezkoumatelné, nachází-li se mimo kritéria pro volbu druhu a stanovení konkrétní výměry trestu či je-li založeno na skutkovém stavu zjištěném v extrémním rozporu s provedeným dokazováním či zjištěném nezákonným způsobem anebo zjištěném nedostatečně v důsledku existence tzv. opomenutých důkazů (viz nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. IV. ÚS 2947/17). O takovou situaci se však v nyní posuzované věci obviněného MVDr. Petera Kelemena zcela zjevně nejedná.

Z rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud ověřil, že tento soud při svých úvahách o druhu a výměře trestu akceptoval ve smyslu § 38 a § 39 tr. zákoníku všechny okolnosti důležité pro odůvodnění ukládaných trestů ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. Přitom přihlédl zejména k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, k osobním, rodinným, majetkovým a jiným poměrům obviněného, jakož i k jeho dosavadnímu způsobu života a k možnostem jeho nápravy, stejně jako k účinkům a důsledkům, které lze očekávat od trestu pro jeho budoucí život. V této souvislosti soud druhého stupně s odkazem na závěry soudu prvního stupně, s nimiž se v tomto směru plně ztotožnil, konstatoval, že ve prospěch obviněného je namístě hodnotit jeho dosavadní bezúhonnost. Jako přitěžující ovšem vyhodnotil skutečnost, že se obviněný dopouštěl trestné činnosti po dobu více než čtyř let. Odvolací soud současně zdůraznil, že obviněný v rámci trestné činnosti zneužil svého postavení jednatele právnické osoby WERFFT, která byla známá jako distributor veterinární léčiv, dále jednal ze ziskuchtivosti a množství jím obchodovaného přípravku Narketan mnohonásobně převyšovalo obvyklou praxi. Po zohlednění všech zjištěných skutečností, jakož i délky trestního řízení odvolací soud shledal, že je možno v případě obviněného přistoupit k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody za užití § 58 odst. 1 tr. zákoníku a vzhledem k uloženému peněžitému trestu aplikovat rovněž § 58 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku.

V návaznosti na výše uvedené Nejvyšší soud připomíná, že za spáchání zvlášť závažného zločinu neoprávněné výroby a jiného nakládání s omamnými nebo psychotropními látkami, s rostlinami nebo houbami je obsahujícími nebo s jedy podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku bylo možno v době rozhodování odvolacího soudu pachateli uložit trest odnětí svobody v zákonném rozpětí od pěti do dvanácti let. Pokud Vrchní soud v Olomouci po zvážení všech zákonných kritérií ve vztahu k osobě obviněného s přihlédnutím k tomu, že od rozhodnutí soudu prvního stupně nabyla dne 1. 1. 2026 účinnosti novela trestního zákoníku provedená zákonem č. 270/2025 Sb., kterou došlo mimo jiné k citelnému snížení dolní hranice zákonné sazby zakotvené v § 283 odst. 3 tr. zákoníku, – stejně jako soud prvního stupně – využil v jeho prospěch fakultativní možnosti mimořádného snížení trestu odnětí svobody a uložil mu trest odnětí svobody pod spodní hranicí zákonné trestní sazby, konkrétně ve výměře čtyř let, přičemž pro jeho výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou, nelze takový trest za žádných okolností označit za trest nezákonný, nepřiměřeně přísný, exemplární či dokonce za excesivní. Při jeho ukládání přitom byla ze strany odvolacího soudu výslovně reflektována rovněž skutečnost, že obviněnému byl současně ukládán i poměrně vysoký peněžitý trest.

Na uvedeném nemohla ničeho změnit ani dovolací argumentace obviněného, který jím tvrzenou nepřiměřenost uloženého trestu odnětí svobody fakticky odůvodnil pouze odmítnutím úvah odvolacího soudu o tom, že při páchání trestné činnosti zneužil svého postavení jednatele ve společnosti WERFFT. K danému je ovšem namístě konstatovat, že tento závěr má plnou oporu ve skutkových zjištěních soudů nižších stupňů, podle nichž se obviněný jednání vymezeného pod bodem 1. výroku o vině rozsudku vrchního soudu dopustil v období, v němž působil jako jednatel jmenované společnosti a prezentoval se jako osoba zabývající se obchodem s veterinárními přípravky mající příslušné vzdělání. V tomto postavení pak oslovil svědka L. S. jakožto zaměstnance společnosti BIOPHARM, a to s požadavkem na realizaci dodávek přípravků Narketan bez toho, aniž by tyto dodávky byly hlášeny obchodním zástupcům. Následně způsob plnění tohoto požadavku vyjednal se spoluobviněným Ing. MVDr. Josefem Martinkem. Ten přitom podle své výpovědi vyšel obviněnému vstříc proto, že jej znal – stejně jako zaměstnanci společnosti BIOPHARM – z předchozího dlouhodobého obchodního styku, v němž obviněný zastupoval společnost WERFFT, která byla stálým a solidním obchodních partnerem společnosti BIOPHARM, přičemž tyto společnosti si vzájemně dodávaly léčivé přípravky. Ze stejného důvodu pak nepřišlo na objednávkách obviněného ničeho zvláštního ani žádnému ze svědků z řad zaměstnanců společnosti BIOPHARM, když si nadto objednané zboží nechal zasílat rovněž do sídla společnosti WERFFT a tyto objednávky byly realizovány na adresní kartě, na níž bylo vedle jeho jména uvedeno rovněž jméno společnosti WERFFT. V důsledku uvedeného je namístě označit za zcela irelevantní tvrzení obviněného o tom, že nebylo shledáno, že by nákupy přípravku Narketan prezentoval vůči společnosti BIOPHARM jako nákupy realizované pro společnost WERFFT. Zároveň nelze nikterak přisvědčit obviněnému v tom, že závěr o existenci přitěžující okolnosti spočívající ve zneužití postavení jednatele společnosti WERFFT odporuje tomu, že odvolací soud jmenovanou společnost v nyní posuzované věci zprostil viny, jakož i k tomu se vztahujícím právním závěrům, učiněným odvolacím soudem na základě vyhodnocení podmínek přičitatelnosti jeho jednání této společnosti. Skutečnost, že obviněný nejednal v zájmu společnosti WERFFT, popř. v rámci její činnosti, totiž nikterak nevylučuje to, že sám při páchání trestné činnosti zneužil svého postavení v této společnosti ryze ve vlastním zájmu s využitím důvěry, obchodních kontaktů a vztahů, které si vybudoval v rámci svého působení právě a jedině v postavení jejího jednatele.

Nejvyšší soud proto s ohledem na výše uvedené uzavírá, že k porušení hmotného práva ze strany soudu prvního stupně při ukládání trestu odnětí svobody, resp. ze strany odvolacího soudu při jím následně provedeném přezkumu, v žádném ohledu nedošlo.

Konečně jde-li o uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., lze jednoznačně konstatovat, že jeho naplnění nepřipadalo v úvahu v žádné z jeho dvou zákonných variant. Odvolací soud totiž po věcném přezkumu rozsudku soudu prvního stupně přistoupil k jeho zrušení mimo jiné i z podnětu řádného opravného prostředku podaného obviněným, načež ve věci sám rozhodl rozsudkem. Za tohoto stavu tak nebyla splněna formální podmínka pro úspěšné uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. spočívající v zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku. Skutečnost, že odvolací soud nepřisvědčil odvolání obviněného v plném rozsahu, totiž nelze z procesního hlediska klást na roveň vydání rozhodnutí o odmítnutí nebo zamítnutí podaného odvolání. Na základě výše uvedeného tak v nyní posuzované věci nemohl být naplněn (a to po formální ani věcné stránce) ani tento dovolací důvod.

V souvislosti s uplatněnou argumentací dovolatele je třeba opětovně zdůraznit, že obviněný MVDr. Peter Kelemen podstatnou část svých dovolacích námitek uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení, přičemž se s nimi oba soudy nižších stupňů již řádně vypořádaly. S ohledem na charakter námitek obviněného považuje Nejvyšší soud na tomto místě za vhodné připomenout mimo jiné i právní závěr obsažený v usnesení Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle kterého právo na spravedlivý proces není možné vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele (tj. obviněného). Uvedeným právem je zajišťováno „pouze“ právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

Současně je třeba zdůraznit, že oba soudy nižších stupňů se v přezkoumávané věci nezpronevěřily přísnému pravidlu prokázání viny obviněného mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost, přičemž dbaly o dosažení co nejvyšší možné jistoty ohledně závěru vyplývajícího z jednotlivých důkazů. Obecně přitom platí, že procesní předpisy ponechávají, pokud jde o hodnocení důkazů, volnou úvahu rozhodujícímu soudu, byť volné uvážení nemůže být zcela absolutní. Naopak, ochrana skrze ústavně zaručená základní práva vztahující se k postavení obviněného v trestním řízení nepochybně tvoří rámec, který je třeba i při volném uvážení respektovat. Existují proto určité základní a podstatné zásady, které je třeba při nakládání s důkazem respektovat (viz nález Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2016, sp. zn. I. ÚS 368/15). V nyní posuzovaném případě však byly všechny základní zásady trestního řízení plně respektovány, a to včetně ústavně garantovaného práva obviněného na spravedlivý proces. Současně byl projednávaný skutek, jímž byl obviněný pravomocně uznán vinným, správně právně kvalifikován, a tento závěr logickým a přesvědčivým způsobem odůvodněn.

Nejvyšší soud tak s ohledem na shora uvedené po přezkumu napadeného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 1. 2026, sp. zn. 4 To 26/2025, jakož i jemu předcházejícího postupu dospěl k jednoznačnému závěru, že dovolání obviněného MVDr. Petera Kelemena bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., pročež toto dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.