11 Tvo 9/2019 – Nejvyšší soud

11 Tvo 9/2019-23USNESENÍ Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 14. 3. 2019 stížnost vyžádaného L. Ch.-A., nar. XY, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 2. 2019, sp. zn. 14 To 131/2018, a rozhodl t a k t o : Podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu se stížnost vyžádaného L. Ch.-A. zamítá. O d ů v o d n ě n í : 1. Vrchní soud v Praze v rámci řízení vedeného o stížnosti vyžádaného L. Ch.-A. (dále jen „vyžádaný“) proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 8. 2018, sp. zn. Nt 406/2018, jímž bylo rozhodnuto, že podle § 95 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 104/2013 Sb.“), a čl. 16 odst. 1 Úmluvy OSN proti nadnárodnímu organizovanému zločinu, je přípustné vydání vyžádaného do Čínské lidové republiky (dále jen „ČLR“) k trestnímu stíhání pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin podvodu podle čl. 266 trestného zákona Čínské lidové republiky, rozhodl usnesením ze dne 7. 2. 2019, sp. zn. 14 To 131/2018, o zamítnutí žádosti vyžádaného o propuštění z předběžné vazby, a to za současného nepřijetí jeho písemného slibu a nabídky peněžité záruky, nevyslovení dohledu probačního úředníka nad jeho osobou a neuložení předběžného opatření v podobě zákazu vycestování. 2. Proti tomuto usnesení podal vyžádaný prostřednictvím svého obhájce stížnost, ve které namítl, že zde nejsou dány důvody pro jeho setrvání ve vazbě, a to s ohledem na nestandardní průběh extradičního řízení. Dle vyžádaného se vrchní soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí náležitým způsobem nevypořádal s možností náhrady vazby jednotlivými instituty, jež byly v daném řízení nabídnuty, když tyto pouze obecně odmítá. Ve vztahu k nabídce písemného slibu vyžádaného se tak vrchní soud nikterak nezabýval např. nálezem Ústavního soudu ze dne 15. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 1260/17, dle kterého je tento institut použitelný i v případě předběžné vazby a extradičního řízení. V případě zákazu vycestování pak vrchní soud v podstatě najisto staví skutečnost, že by vyžádaný v případě svého propuštění z předběžné vazby uprchl, ačkoli ten k tomu nemá důvod a svým jednáním takový názor nikterak neodůvodňuje. Ve vztahu k nabídce peněžité záruky pak vrchní soud pouze presumuje, že by složená peněžitá částka byla vykoupením vyžádaného, neboť ten by uprchl, v důsledku čehož by extradiční řízení ztratilo svůj smysl, byť takovýto závěr soudu lze označil za čirou spekulaci. Vrchní soud svým přístupem k žádosti o propuštění z předběžné vazby dle vyžádaného porušil zásadu presumpce neviny, neboť na jedné straně uvádí, že nelze prokázat majetkové poměry vyžádaného, na druhé straně však ani na přímou žádost obhajoby vyžádaného sám neurčil požadovanou výši peněžité záruky s tím, že se omezil toliko na konstatování, že nabízená výše peněžité záruky je nedostatečná, což vyvozuje z výše údajně způsobené škody. Vyžádaný současně namítá, že se vrchní soud nikterak blíže nezabýval souhlasem vyžádaného s elektronickou kontrolou jeho pohybu či s návrhem na dostavování se ke kontrole na cizineckou policii. V souvislosti se svým setrváním ve vazbě vyžádaný poukazuje v kontextu jím citované judikatury Ústavního soudu rovněž na subsidiaritu a restriktivní užití tohoto institutu. V další části své stížnosti vyžádaný podrobně rozebírá jednotlivé důvody trvání předběžné vazby tak, jak byly shledány vrchním soudem (krátkodobost pobytu na území ČR, absence vazeb vyžádaného k České republice (dále jen „ČR“), hrozba vysokého trestu za trestnou činnost, pro kterou má být vydán do ČLR, nedostatečnost či nepoužitelnost institutů nahrazujících vazbu, nepravomocné rozhodnutí o vyslovení přípustnosti vydání do ČLR, odmítavé stanovisko vyžádaného k jeho vydání do ČLR), s jehož závěry polemizuje, a to mimo jiné i odkazem na citovanou judikaturu Ústavního soudu či rozsudek Soudního dvora EU ze dne 25. 7. 2018, ve věci 220/18 PPU. Vyžádaný poukazuje zejména na délku extradičního řízení, v rámci něhož dochází k průtahům, způsobeným zejména na straně orgánů ČLR, jež tak nemohou být kladeny k jeho tíži. Vyžádaný současně poukazuje na skutečnost, že podklady pro extradiční řízení, které byly poskytnuty čínskými orgány, jsou pochybné formy, často velmi špatné kvality, aniž by specifikovaly, z jakého důvodu jsou vyžádány konkrétní osoby či jakým způsobem měly tyto osoby přispět ke spáchání trestné činnosti. Vyžádaný v této souvislosti vyjadřuje pochybnosti o dodržení záruk poskytnutých příslušnými orgány ČLR, neboť z postupu těchto orgánů nabývá dojmu o jejich snaze rozšířit trestní stíhání jeho osoby, bude-li do ČLR vydán, i o další případy, které však nejsou v extradičním skutku uvedeny. Záruky, jež byly poskytnuty ze strany ČLR, přitom nejsou dle vyžádaného individualizovány ve vztahu k jeho osobě, přičemž byly poskytnuty též v rozporu s čl. 50 čínského zákona o extradici, pročež nejsou závazné. V neposlední řadě vyžádaný namítá, že z důvěryhodných zdrojů plyne, že v ČLR není zaručeno právo na spravedlivý a nezávislý soudní proces, přičemž v celé věci spatřuje i politický podtext, pročež v jeho případě nelze s ohledem na skutečnost, že je občanem Tchaj-wanu, vyloučit riziko uložení exemplárního trestu. Vyžádaný současně namítá rovněž nedůvodnost extradičního řízení ohledně jeho vydání do ČLR s tím, že předmětná trestná činnost měla být páchána z území ČR, následek měl nastat v Austrálii, přičemž s ČLR má celá činnost společného v zásadě jen občanství poškozených osob. Závěrem tak vyžádaný navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze zrušil a rozhodl tak, že se vyžádaný propouští z vazby na svobodu, a to případně za současného přijetí peněžité záruky ve výši 45.000 €, písemné slibu, stanovení dohledu probačního úředníka, nebo stanovení předběžného opatření v podobě zákazu vycestování a odevzdání cestovního pasu. 3. Nejvyšší soud podle § 94 zákona č. 104/2013 Sb. za užití § 147 odst. 1 tr. řádu z podnětu podané stížnosti přezkoumal správnost výroku napadeného usnesení i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že vyžádaným podaná stížnost není důvodná. 4. Z předloženého spisového materiálu je zřejmé, že usnesením Městského soudu v Praze ze dne 7. 8. 2018, sp. zn. Nt 406/2018, bylo podle § 95 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb. a čl. 16 odst. 1 Úmluvy OSN proti nadnárodnímu organizovanému zločinu, dosud nepravomocně rozhodnuto o přípustnosti vydání L. Ch.-A. do ČLR k trestnímu stíhání pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin podvodu podle čl. 266 trestního zákona ČLR, kterého se měl dopustit tím, že společně s dalšími osobami od července 2017, kdy společně v P. založili organizovanou skupinu, jejíž členové se vydávali za policii, prokurátory a ostatní představitele státních orgánů ČLR a jiných subjektů, kontaktovali cestou internetové komunikace z nemovitosti nacházející se v P. státní příslušníky ČLR žijící v Austrálii, od kterých pod různými záminkami vylákali převedení různě vysokých finančních částek na bankovní účty v ČLR v celkové výši 16.433.000 yuanů a 515.000 australských dolarů. Proti tomuto usnesení městského soudu podal vyžádaný stížnost, o níž nebylo dosud vrchním soudem v Praze rozhodnuto. 5. O vzetí L. Ch.-A. do předběžné vazby bylo rozhodnuto usnesením Městského soudu v Praze ze dne 15. 1. 2018, sp. zn. Nt 406/2018, načež bylo usneseními téhož soudu ze dne 24. 5. 2018, sp. zn. Nt 406/2018, a ze dne 24. 7. 2018, sp. zn. Nt 406/2018, ve spojení s usneseními Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. 14 To 103/2018, a ze dne 5. 9. 2018, sp. zn. 14 To 130/2018, opakovaně rozhodnuto o zamítnutí žádosti L. Ch.-A. o propuštění z předběžné vazby, a to za současného nepřijetí jeho písemného slibu, nabídky peněžité záruky ve výši 20.000 €, dohledu probačního úředníka a předběžného opatření v podobě zákazu vycestování a odevzdání cestovního pasu. Naposledy bylo o zamítnutí opětovné žádosti vyžádaného o propuštění z předběžné vazby za současného nepřijetí jeho písemného slibu, nabídky peněžité záruky, předběžného opatření v podobě zákazu vycestování do zahraničí a nestanovení dohledu probačního úředníka nad jeho osobou, rozhodnuto napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 2. 2019, sp. zn. 14 To 131/2018. Vrchní soud v této souvislosti konstatoval, že i přes poměrně dlouhou dobu jejího trvání důvod předběžné vazby nikterak nepominul, přičemž s ohledem na závažnost a okolnosti související s osobou vyžádaného nelze vazbu ani reálně nahradit některým z alternativních opatření. Oproti předchozím dvěma rozhodnutím o žádostech vyžádaného o propuštění z předběžné vazby došlo dle vrchního soudu ke dvěma změnám majícím z hlediska rozhodování o dalším trvání předběžné vazby relevantní význam, a to jednak k prodloužení doby trvání vazby v důsledku vyžádání doplňujících informací od vyžadujícího státu, jejichž dodání bylo dle vrchního soudu avizováno bezprostředně před vazebním zasedáním konaným dne 7. 2. 2019, pročež doposud nemohlo být rozhodnuto o stížnosti vyžá