20 Cdo 1455/2001 — Nejvyšší soud

20 Cdo 1455/2001 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:23. 7. 2002 Spisová značka:20 Cdo 1455/2001 ECLI:ECLI:CZ:NS:2002:20.CDO.1455.2001.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Dotčené předpisy:§ 260a předpisu č. 99/1963Sb. § 236 odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 20 Cdo 1455/2001 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kurky a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka ve věci návrhu oprávněné A. U. C., s.r.o., zastoupené advokátkou, na prohlášení o majetku povinné M.-T., spol. s r.o., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 5 Nc 3006/2001, o dovolání oprávněné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31.5.2001, č.j. 64 Co 175/2001-30, takto: Dovolání se odmítá. O d ů v o d n ě n í : Odvolací soud potvrdil usnesení, jímž soud prvního stupně zamítl návrh na prohlášení o majetku povinné, neboť oprávněná neosvědčila, že její pohledávka nemohla být uspokojena výkonem rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu, a to ani s pomocí soudu podle 260 o.s.ř. Oprávněná (zastoupena advokátem) ve včasném dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., namítla, že podmínku (marné) pomoci soudu podle § 260 o.s.ř. lze mít za splněnou i tím, že sama podnikla „shodné kroky“, jež by jinak měl učinit v rámci tohoto ustanovení soud. Dovolání není přípustné. Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Ustanovení § 238, § 238a a § 239 o.s.ř. jsou k založení přípustnosti dovolání nepoužitelná zcela zjevně, neboť napadené usnesení pod ta, jež jsou zde vyjmenována - jako rozhodnutí proti kterým je dovolání přípustné - podřadit nelze. Totéž platí o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. již proto, že usnesení odvolacího soudu není rozhodnutím měnícím, resp. rozhodnutím potvrzujícím za podmínky, že dřívějším rozhodnutím soud prvního stupně rozhodl jinak. Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podmínka, aby se jednalo o rozhodnutí ve věci samé, není v daném případě splněna. Odvolací soud potvrdil usnesení, které soud prvního stupně vydal v rámci institutu podle § 260a a násl. o.s.ř. o prohlášení o majetku, který od účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. nahradil prohlášení o majetku podle § 259 o.s.ř. v dřívějším znění, zařazené pod rubriku „činnost soudu před nařízením výkonu rozhodnutí“. Podle § 260a odst. 1 o.s.ř. platí, že kdo má vykonatelným rozhodnutím přiznanou peněžitou pohledávku, může soudu před podáním návrhu na výkon rozhodnutí navrhnout, aby předvolal povinného a vyzval ho k prohlášení o majetku. Návrhu soud vyhoví tím, že určitou osobu k prohlášení o majetku předvolá (§ 260d odst. 1 o.s.ř.) a o jejím majetku vyslechne (§ 260e odst. 1, 2 o.s.ř.); zvláštní rozhodnutí o návrhu na prohlášení o majetku nevydává. Postupy soudu podle § 260a a násl. o.s.ř. nejsou řízením ve vlastním smyslu; nesměřují k vydání rozhodnutí, nýbrž k provedení faktického procesního úkonu. Připodobňují se tak „činnostem soudu před nařízením výkonu rozhodnutí“ upraveným v § 258, § 259 o.s.ř., případně i „jiné činnosti soudu“, již předjímá ustanovení § 352 o.s.ř. Proto ani návrh ve smyslu § 260a odst. 1 o.s.ř. nelze považovat za návrh, jímž se zahajuje řízení. Tomu by odpovídalo, že ani v případě, kdy soud návrhu na prohlášení majetku vyhovět nemíní, není třeba formálního rozhodnutí, resp. že postačí, aby soud (přípisem) o tom vyrozuměl navrhovatele. Avšak okolnost, že prohlášení o majetku (§ 260a a násl. o.s.ř.) je oproti činnostem soudu před nařízením výkonu rozhodnutí (§ 258, § 259 o.s.ř.) upraveno zjevně precizněji, a že postupy soudu v jeho rámci - především co do podmínek, ale i obsahu - jsou relativně formalizovány, jakož i to, že prohlášení o majetku může pro oprávněného představovat instrument významného dosahu, jenž implikuje potřebu silnější ochrany jeho procesního postavení, vede naopak k závěru, že je namístě negativní úsudek o splnění předpokladů pro prohlášení o majetku vyjádřit nikoli fakticky, nýbrž rozhodnutím (usnesením). Proti tomuto rozhodnutí je pak nutno připustit odvolání, neboť jde o rozhodnutí okresního soudu, ve vztahu k němuž není stanoveno, že odvolání přípustné není (§ 254 odst. 1, § 201, § 202 odst. 1 o.s.ř.); subjektivně legitimován je toliko navrhovatel. Jiné opravné prostředky nepřicházejí v úvahu. Je tomu tak proto, že nejde-li o řízení ve vlastním slova smyslu, nemůže být řeč ani o rozhodnutí ve „věci samé“ (srov. § 228 odst. 1, § 229 odst. 2 a 3, § 237 odst. 1 o.s.ř.). Bez ohledu na to, že postupy soudu podle § 260a a násl. o.s.ř. nejsou součástí samotného řízení o výkon rozhodnutí, jsou - z hlediska systematiky právní úpravy, jakož i účelu - procesní fází, jež se k němu věcně připíná (což se projevuje kupř. při rozhodování o nákladech řízení o výkon), a to potud, že rozhodnutím o věci samé je až rozhodnutí, jímž se výkon rozhodnutí buď nařizuje anebo návrh na nařízení výkonu zamítá. Z obdobných důvodů nemůže být rozhodnutí, jímž soud zamítl návrh na prohlášení o majetku, pojímáno jakožto „rozhodnutí, jímž se řízení končí“ (srov. § 229 odst. 1 o.s.ř.). Jestliže napadené rozhodnutí není usnesením ve věci samé, nemůže být přípustnost dovolání dovozena ani z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.; úvahy, zda rozhodnutí je zásadního právního významu či nikoli, jsou již nevýznamné. Jelikož možnost založit přípustnost dovolání jinak byla již dříve vyloučena, rezultuje odtud konečný závěr, že dovolání v dané věci není přípustné. Nepřípustné dovolání Nejvyšší soud nemohl než podle § 243b odst. 5, § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítnout. Z důvodů, uvedených shora, nepřichází v úvahu v rámci institutu prohlášení o majetku rozhodovat o nákladech, jež případně oprávněné vznikly. V Brně dne 23. července 2002 JUDr. Vladimír K u r k a , v.r. předseda senátu