20 Cdo 1485/2004 – Nejvyšší soud

NEJVYŠŠÍ SOUD ČESKÉ REPUBLIKY 20 Cdo 1485/2004 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kůrky a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka v právní věci žalobce Opatství S. B., zastoupeného advokátem, proti žalovanému JUDr. V. T., zastoupenému advokátem, o vyklizení nemovitostí, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 43 C 155/97, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17.10.2003, č.j. 26 Co 86/2001-67, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu, jíž se žalobce domáhal uložení povinnosti žalovanému, aby vyklidil označené nemovitosti, zamítl. Odkazuje na rozsáhlou judikaturu Nejvyššího soudu, pokládal za rozhodující důsledky zákona č. 298/1990 Sb. coby speciálního restitučního předpisu, a dospěl k závěru, že i v dané věci platí, že subjekt, který je (podle něho) oprávněn k majetku vypočtenému v jeho příloze, není legitimován k uplatnění vlastnického práva k majetku, který sice byl odňat řeholním řádům a kongregacím při výkonu státního dozoru nad majetkem církví a náboženských společností, ale v příloze tohoto zákona uveden není. Je-li právě to případ sporného nemovitého majetku, už proto žalobě vyhovět nelze. S tím nesouhlasí žalobce, a v dovolání namítá, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podrobil obsáhlé kritice v něm použité právní názory Nejvyššího soudu, kterými – podle jeho názoru – nesrozumitelně usměrňuje rozhodovací praxi nižších soudů; vytkl jim, že jsou stále stejné (nesprávné), nedbají oponentury, jež je jim adresována, a pomíjejí potřebu podrobit je „nové skutečně hluboké revizi“. Oproti tomu dovolatel dovozuje, že zákon č. 298/1990 Sb. nepřekáží tomu, aby bylo podle obecných předpisů zjištěno, že je vlastníkem i jiných nemovitostí, než v jeho přílohách vyjmenovaných. Podle bodu 17., hlavy první, části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 1.1.2001, dále jen „o.s.ř“). Tak je tomu v dané věci proto, že odvolací soud rozhodoval o odvolání proti rozhodnutí, které vydal soud prvního stupně dne 26.9.2000. Ačkoli bylo dovolání podáno po uplynutí lhůty jednoho měsíce ve smyslu ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., má dovolací soud za to, že je nelze odmítnout jako opožděné, jestliže se dovolatel řídil (byť nesprávným) poučením odvolacího soudu, že dovolání lze podat ve lhůtě delší (srov. usnesení velkého senátu obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17.12.2002, sp. zn. 35 Odo 317/2001). Dovolání je ve smyslu § 236 odst.1 o.s.ř. přípustné, neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§ 238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), a dovolatel jím uplatnil způsobilý dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jelikož s výjimkou vad řízení podle § 242 odst. 3 o.s.ř. (jež nebyly dovoláním tvrzeny a z obsahu spisu se nepodávají) je dovolací soud vázán dovolacím důvodem, je předmětem přezkumu správnost posouzení, jaké důsledky pro dotčené právní poměry plynou ze zákona č. 298/1990 Sb., o úpravě některých majetkových vztahů řeholních řádů a kongregací a arcibiskupství olomouckého, ve znění zákona č. 338/1991 Sb. (dále jen „zákona č. 298/1990 Sb.“), které v dané věci uplatnil odvolací soud. Právní posouzení věci je - obecně - nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Dovolání není důvodné. V judikatuře Nejvyššího soudu byl mnohokrát (kupř. v rozsudcích ze dne 30.5.1996, sp. zn. 3 Cdon 647/96, ze dne 29.5.1997, sp. zn. 3 Cdon 404/96, ze dne 23.2.1999, sp. zn. 2 Cdon 669/97, ze dne 25.2.1999, sp. zn. 2 Cdon 1802/97, ze dne 30.6.1999, sp. zn. 20 Cdo 409/98, ze dne 30.11.1999, sp. zn. 20 Cdo 1601/98, ze dne 30.5.2000, sp. zn. 20 Cdo 2044/98, ze dne 29.6.2000, sp. zn. 20 Cdo 2181/98, ze dne 28.11.2001, sp. zn. 20 Cdo 28/2000, ze dne 13.12.2001, sp. zn. 20 Cdo 1276/2000, ze dne 30.1.2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2000, 20 Cdo 1380/2000, 20 Cdo 1314/2001, 20 Cdo 1497/2001 a 20 Cdo 1374/2001, ze dne 28.2.2002, sp. zn. 2303/2000, ze dne 29.4.2002, sp. zn. 20 Cdo 1418/2001, ze dne 18.12.2003, sp. zn. 20 Cdo 2157/2002, ze dne 31.8.2004, sp. zn. 20 Cdo 919/2003 a sp. zn. 20 Cdo 1184/2004, jakož i ze dne 27.1.2005, sp. zn. 20 Cdo 382/2004, a implicite v rozhodnutích dalších) vysloven názor (z něhož odvolací soud vycházel), že subjekt, který je podle zákona č. 298/1990 Sb. oprávněným k majetku vypočtenému v příloze tohoto zákona, není legitimován k uplatnění vlastnického práva k tomu majetku, který sice byl odňat řeholním řádům a kongregacím při výkonu státního dozoru nad majetkem církví a náboženských společností, ale v příloze tohoto zákona uveden není (s touto právní větou byl rozsudek ve věci sp. zn. 3 Cdon 404/96 uveřejněn v časopise Soudní judikatura pod č. 78/1997). Ve všech těchto rozhodnutích Nejvyšší soud vysvětlil, proč tomu tak je; dovolatel tyto názory zná, a oponuje jim, stejně jako ostatní žalující církevní subjekty (řeholní řády a kongregace) předtím. Namítá-li, že Nejvyšší soud si vede stále svou, je třeba připomenout, že uplatňované závěry vyslovil – od počátku – i ve vztahu k té argumentaci, kterou nyní dovolatel již jen opakuje; Nejvyšší soud míní, že je správné, je-li jeho judikatura ustálená a konzistentní. Není tomu tak, že Nejvyšší soud jen znovu (a znovu) uplatňuje svůj názor, aniž by čelil novým námitkám; Nejvyšší soud vychází z názoru, kterým – již dříve – se k těmto (ve skutečnosti starým) námitkám vyslovil. Restituční předpisy tím, že majetek „navracejí“, logicky navazují na ty typické způsoby, jimiž byl dříve „odnímán“; tyto způsoby jsou pak v nich zakotveny jakožto věcný základ tzv. „restitučních skutkových podstat“. Také ohledně majetku řeholních řádů a kongregací restituční zákon (č. 298/1990 Sb.) reagoval na historicky známé postupy, jež poúnorový politický režim proti němu použil, a které uplatňoval zásadně univerzálně. Proto výklad speciality zákona č. 298/1990 Sb. Nejvyšší soud spojuje s vymezením jeho celkového restitučního charakteru; subjektová určení (osob oprávněných a povinných) stejně jako právní nástroje obnovy vlastnictví (prohlášení výčtem) jsou z něj samozřejmé, a „restituční skutkovou podstatu\" (odpovídající určité formě odnětí majetku) lze dovodit; její konstrukce (korespondující tomu, co bylo řečeno výše) vychází z existence státního dozoru nad majetkem církví a náboženských společností, jenž nalézal výrazu v působnosti Státního úřadu pro věci církevní, resp. ministerstva školství a kultury, v existenci správy majetkových podstat řádů a kongregací (jež nesloužily řeholním účelům) Náboženskou maticí, a v oprávněních, plynoucích pro ni z jejího statutu, jež byly posléze - ohledně spravovaného majetku - (typicky) finalizovány darovacími smlouvami ve prospěch československého státu. Vymezení restituční skutkové podstaty tedy není – jak je namítáno – ani „svévolné“ ani „neoprávněně induktivní“; jako v případech jiných restitučních zákonů jde o takový výklad rozhodného zákona, který vystihuje jeho logiku, jejímž základem je historická identifikace způsobů, jimiž byl ten který majetek původním vlastníkům odnímán. Zákon č. 298/1990 Sb. tím nabývá znaků (a individuálně výčtový charakter tomu nepřekáží) obdobných těm, jež náleží restitučním předpisům ostatním, pročež se uplatní právě ty rysy speciality, které jsou jim vlastní. Problém vztahu speciálních (restitučních) předpisů k předpisům obecným je v soudní praxi dlouhodobě známý; zjevně převažujícím názorem je, že jsou-li splněny subjektové i předmětové předpoklady aplikace předpisů restitučních, lze užít jen je, a k vlastnické obnově jsou k dispozici pouze ty instrumenty, které jsou jimi upraveny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.11.1997, sp. zn. 2 Cdon 1393/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 9/1999, nebo rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11.9.2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001). Standardně dovozovaným důsledkem toho (v daných souvislostech) je, že – za vymezených předpokladů – není rozhodná právní kvalifikace úkonů, které odnětí majetku (řeholních řádů a kongregací) završovaly, resp. zda byly úkony „platnými“ nebo