Nejvyšší soud 20 Cdo 1907/2026 – Společné jmění manželů

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněné ČSOB Stavební spořitelny, a. s., se sídlem v Praze 5, Radlická č. 333/150, identifikační číslo osoby 49241397, zastoupené Mgr. Markem Lošanem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci č. 2116/15, proti povinnému V. S., za účasti manželky povinného A. S., zastoupené Mgr. Ondřejem Polanským, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Lannova tř. č. 16/13, pro 1 030 956,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 34 EXE 1107/2025, o dovolání manželky povinného proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. února 2026, č. j. 24 Co 68/2026-134, takto:

Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. února 2026, č. j. 24 Co 68/2026-134, a usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. září 2025, č. j. 34 EXE 1107/2025-108, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Českých Budějovicích, k dalšímu řízení.

Okresní soud v Českých Budějovicích (dále též jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 22. září 2025, č. j. 34 EXE 1107/2025-108, zamítl návrh manželky povinného na částečné zastavení exekuce. V odůvodnění uvedl, že exekuci nařídil podle vykonatelného rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. března 2024, č. j. 36 C 133/2023-52, a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. ledna 2025, č. j. 8 Co 1568/224-84. Soudní exekutor vydal ve věci exekuční příkaz k provedení exekuce přikázáním pohledávky z bankovního účtu manželky povinného a dále postihl movité věci, a to (zejména) automobil registrovaný na manželku povinného. Manželka povinného se návrhem domáhala částečného zastavení exekuce v rozsahu svého bankovního účtu a uvedeného automobilu, což odůvodnila tím, že společné jmění povinného a jeho manželky bylo již v roce 2007 soudem zúženo a následně i vypořádáno. Manželka povinného uvedla, že s povinným nemá žádný společný majetek, postižený bankovní účet je její, stejně jako uvedený automobil, který nabyla až v roce 2010. Soud prvního stupně zjistil, že společné jmění povinného a jeho manželky bylo (s ohledem na skutečnost, že povinný získal oprávnění k podnikatelské činnosti) v roce 2007 podle § 148 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinný do 31. prosince 2013 (dále téže jen „obč. zák.“), pravomocným rozsudkem zúženo až na věci tvořící obvyklé vybavení domácnosti. Následně (též v roce 2007) bylo zúžené společné jmění manželů dohodou vypořádáno, přičemž manželka povinného takto převzala pohledávky z nyní exekučně postiženého bankovního účtu. Dále soud zjistil, že nyní exekučně postižený automobil byl na manželku povinného registrován v roce 2010. Rozsudek o zúžení společného jmění manželů byl do Seznamu listin o manželském majetkovém režimu vedeném Notářskou komorou zapsán až dne 19. května 2025. Na základě uvedených zjištění soud prvního stupně uzavřel, že jestliže byl exekuční titul vydán za trvání manželství povinného a jeho manželky a rozsudek o zúžení společného jmění manželů byl do Seznamu listin o manželském majetkovém režimu zapsán až po zahájení exekuce, není návrh manželky povinného na částečné zastavení exekuce důvodný. Exekuce přikázáním pohledávky z bankovního účtu manželky povinného je totiž podle soudu prvního stupně v souladu s ustanovením § 42 odst. 4 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů (dále též jen „e. ř.“), a stejný závěr platí i pro postižení uvedeného automobilu.

Krajský soud v Českých Budějovicích (dále též jen „odvolací soud“) k odvolání povinného a manželky povinného usnesením ze dne 23. února 2026, č. j. 24 Co 68/2026-134, usnesení soudu prvního stupně potvrdil, neboť podle jeho názoru soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav a rovněž dospěl ke správným právním závěrům. Odvolací soud uvedl, že vznikla-li pohledávka oprávněné za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z.“), je třeba rozsah postižitelného majetku nebo majetku manželky povinného posuzovat podle tohoto zákona, k čemuž odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2021 sp. zn. 20 Cdo 3526/2020. Jestliže se manželka povinného ve vztahu k případným dluhům vzniklým z podnikání povinného chtěla dovolat smlouvy o zúžení společného jmění manželů, měla postupovat podle § 719 odst. 2 o. z. (získat souhlas oprávněné se smlouvou o zúžení společného jmění manželů), popř. podle § 721 odst. 2 o. z. (zapsat smlouvu o zúžení společného jmění manželů do Seznamu listin o manželském majetkovém režimu). Ač povinný a jeho manželka měli v souladu s ustanovením čl. XIII bodu 4 přechodných ustanovení zákona č. 303/2013 Sb. již od 1. ledna 2014 možnost vložit smlouvu o zúžení společného jmění manželů do Seznamu listin o manželském majetkovém režimu, do vzniku vymáhané pohledávky tak neučinili. Odvolací soud uvedl, že v době vzniku vymáhaného závazku povinného smlouva o modifikaci zákonem stanoveného rozsahu společného jmění manželů sice platně existovala, nebyla však vložena do Seznamu listin o manželském majetkovém režimu, a tedy nebyla vůči třetím osobám účinná. Ve smyslu § 262a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen „o. s. ř.“), je proto podle odvolacího soudu možné vést exekuci i na výlučný majetek manželky povinného. Odvolací soud dodal, že nebylo povinností soudu po nabytí účinnosti o. z. rozsudek a dohodu o zúžení společného jmění manželů do Seznamu listin o manželském majetkovém režimu vložit. K námitce manželky povinného, že o závazku povinného nevěděla, a nemohla proto oprávněnou s rozsudkem o zúžení společného jmění manželů seznámit, uvedl, že jelikož povinný a jeho manželka spolu žijí na společné adrese, je prakticky vyloučeno, aby manželka povinného nevěděla o problémech v podnikání povinného. Judikatura, na níž manželka povinného odkazovala (níže citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. října 2022, sp. zn. 20 Cdo 2318/2022), není podle názoru odvolacího soudu přiléhavá a je manželkou povinného nesprávně interpretována. Závěr, že smlouvu o zúžení společného jmění manželů uzavřenou ještě za právní úpravy účinné do 31. prosince 2013 je zásadně potřeba vložit do Seznamu listin o manželském majetkovém režimu, považuje odvolací soud za nezpochybnitelný, a nemůže být zvrácen ani vyjádřením nesouhlasu manželky povinného podle § 732 o. z. vůči oprávněné.

Manželka povinného napadla usnesení odvolacího soudu dovoláním, v němž formulovala následující právní otázky:

1) Je povinností soudu zaslat rozhodnutí o manželském majetkovém režimu notářské komoře ke zveřejnění v Seznamu listin o manželském majetkovém režimu dle § 721 odst. 2 o. z. i pro rozhodnutí vydaná před účinností o. z.? Tato otázka nebyla podle dovolatelky dosud dovolacím soudem vyřešena.

2) Má rozhodnutí soudu o zúžení společného jmění manželů vydané před účinností o. z. účinky vůči třetím osobám i po účinnosti o. z.? Tato otázka je podle dovolatelky dovolacím soudem rozhodována rozdílně.

3) Má vědomost manželky povinného o vzniku závazku povinného vliv na úspěšné uspokojení pohledávky oprávněného v exekuci z jejího výlučného majetku nabytého po zúžení a vypořádání společného jmění? Tato otázka je podle dovolatelky dovolacím soudem rozhodována rozdílně.

4) Má vyjádření nesouhlasu manželky povinného dle § 732 o. z. vliv na úspěšné uspokojení pohledávky oprávněné v exekuci z jejího výlučného majetku nabytého po zúžení a vypořádání společného jmění? Tato otázka nebyla podle dovolatelky dosud dovolacím soudem vyřešena.

Co se týče první formulované otázky, dovolatelka z ustanovení § 721 odst. 2 o. z. dovozuje povinnost soudu zasílat rozhodnutí o manželském majetkovém režimu notářské komoře ke zveřejnění v Seznamu listin o manželském majetkovém režimu, přičemž tato povinnost by podle dovolatelky měla dopadat rovněž na modifikace společného jmění manželů před účinností o. z. Opačný výklad by byl v rozporu se zásadou právní jistoty a legitimního očekávání účastníků právních vztahů. Pakliže dovolatelka v době, kdy s povinným zúžila společné jmění manželů, měla jistotu toho, že modifikace společného jmění je účinná i vůči třetím osobám, má za to, že by tato jistota měla nadále trvat i za účinnosti nové právní úpravy.

Ohledně druhé formulované otázky dovolatelka odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu (na usnesení ze dne 26. února 2019, sp. zn. 20 Cdo 169/2019, a ze dne 4. října 2022, sp. zn. 20 Cdo 2318/2022), podle níž pokud k zúžení společného jmění manželů došlo do 31. prosince 2013, je pro posouzení účinnosti modifikace vůči třetím osobám rozhodná tehdejší právní úprava, která pro účinnost vůči třetí osobám nezakládala povinnost zápisu do Seznamu listin o manželském majetkovém režimu. Rozhodnutí soudu o zúžení společného jmění manželů vydané do 31. prosince 2013 má podle dovolatelky účinky vůči třetím osobám i za účinnosti o. z., přestože bylo do Seznamu listin o manželském majetkovém režimu zapsáno až po vzniku vymáhaného závazku.

K třetí formulované otázce dovolatelka namítá, že se odvolací soud nevypořádal s argumentací ve vztahu k vědomosti dovolatelky o vzniku vymáhaného závazku povinného a objektivní možnosti seznámit oprávněnou s rozsudkem o zúžení společného jmění manželů, k čemuž odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. května 2016, sp. zn. 20 Cdo 5236/2015, podle něhož jestliže o vzniku závazku manželka povinného nevěděla, a nemohla tak oprávněnému sdělit obsah smlouvy o zúžení společného jmění manželů, nemůže se oprávněný úspěšně domoci exekučního uspokojení pohledávky z výlučného majetku manželky povinného nabytého po zúžení a vypořádání společného jmění manželů. Dovolatelka v tomto ohledu dále nesouhlasí s argumentací odvolacího soudu, že je prakticky vyloučeno, aby nevěděla o problémech s podnikáním povinného z důvodu, že žijí na společné adrese. Odvolací soud podle jejího názoru tento skutkový závěr učinil svévolně, aniž by měl oporu v provedeném dokazování, čímž porušil právo dovolatelky na spravedlivý proces.

Ohledně čtvrté formulované otázky dovolatelka namítá, že odvolací soud bez dalšího odůvodnění pouze konstatoval, že nesouhlas dovolatelky podle § 732 o. z. nemůže zvrátit závěr, že smlouvu o zúžení společného jmění manželů uzavřenou do 31. prosince 2013 je zásadně potřeba po 1. lednu 2014 vložit do Seznamu listin o manželském majetkovém režimu, aby byla účinná vůči třetím osobám. Podle názoru dovolatelky se však může oprávněná v případě včas projeveného nesouhlasu podle § 732 o. z. domoci uspokojení své pohledávky ze společného jmění manželů jen do výše, již by představoval podíl povinného, kdyby bylo společné jmění zrušeno a vypořádáno podle § 742 o. z. Současně nelze postihnout výlučný majetek dovolatelky, proto by mělo dojít k částečnému zastavení exekuce.

V závěru dovolání manželka povinného vytýká odvolacímu soudu i soudu prvního stupně formální vady jejich rozhodnutí. Dovolatelka považuje formální úroveň rozhodnutí soudů obou stupňů za zcela neodpovídající požadavkům kladeným na soudní rozhodnutí, přičemž závažné formální i procesní nedostatky obou rozhodnutí vedou k jejich nepřezkoumatelnosti a uvedeným postupem podle dovolatelky došlo k porušení zásady řádného a srozumitelného odůvodnění soudního rozhodnutí.

Dovolatelka z uvedených důvodů navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu, jakož i usnesení soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Povinný ve vyjádření k dovolání své manželky uvedl, že s ním plně souhlasí.

Oprávněná ve vyjádření k dovolání manželky povinného ohledně první dovolací otázky uvedla, že odpovědnost za zajištění publicity rozhodnutí o zúžení společného jmění manželů vůči třetím osobám nesli od počátku manželé, nikoliv soud. Tato otázka však v žádném případě nemůže učinit zúžení společného jmění manželů účinným vůči oprávněné. K druhé dovolací otázce oprávněná uvedla, že dovolatelkou odkazované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2019, sp. zn. 20 Cdo 169/2019, se týká pouze výjimečných okolností, kdy dluh povinného není součástí společného jmění manželů proto, že do 31. prosince 2013 došlo k zúžení společného jmění manželů. V nyní řešeném případě jde však podle oprávněné o jinou situaci, neboť dluh povinného není součástí společného jmění manželů nikoliv z důvodu předchozího zúžení společného jmění manželů, ale z důvodu, že se jedná o výlučný dluh povinného z titulu náhrady škody ve smyslu § 710 o. z. Ohledně třetí dovolací otázky oprávněná uvedla, že usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. května 2016, sp. zn. 20 Cdo 5236/2015, na které dovolatelka poukazuje, se týká § 143a obč. zák., zatímco v nyní řešené věci je podle oprávněného třeba aplikovat právní úpravu obsaženou v o. z.

Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna 2022 (srov. část první čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb.). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. (neboť při řešení otázky, zda má rozhodnutí soudu o zúžení společného jmění manželů vydané před účinností o. z. účinky vůči třetím osobám i po účinnosti nového občanského zákoníku, se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu), přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.

Co se týče první dovolací otázky, dovolatelka přehlíží, že Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, zdůraznil, že dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013). Tak je tomu i v nyní projednávané věci. Odvolací soud nezaložil své rozhodnutí na řešení otázky, zda je povinností soudu zaslat rozhodnutí o manželském majetkovém režimu notářské komoře ke zveřejnění v Seznamu listin o manželském majetkovém režimu dle ustanovení § 721 o. z. Byť se odvolací soud k této otázce ve svém usnesení vyjádřil, na jejím vyřešení napadené rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí. Tato otázka proto nemůže založit přípustnost dovolání.

Dále se Nejvyšší soud zabýval druhou dovolací otázkou, tedy tím, zda má rozhodnutí soudu o zúžení společného jmění manželů vydané do 31. prosince 2013 (tj. za účinnosti obč. zák.) účinky vůči třetím osobám i po nabytí účinnosti o. z., resp. tím, zda za situace, kdy ke zúžení společného jmění povinného a jeho manželky došlo do 31. prosince 2013, je zvláštním právním předpisem ve smyslu ustanovení § 262b odst. 1 o. s. ř., na jehož základě soud posoudí, zda je majetek ve společném jmění manželů nebo majetek manžela povinného postižen ve větším rozsahu, právní předpis, který byl účinný v době, kdy vznikl závazek povinného, jenž je předmětem exekuce.

Podle § 262b odst. 1 o. s. ř. je-li výkonem rozhodnutí postižen majetek ve společném jmění manželů nebo majetek manžela povinného ve větším rozsahu, než připouští zvláštní právní předpis, nebo nelze-li ho výkonem rozhodnutí postihnout, může se manžel povinného domáhat v této části zastavení výkonu rozhodnutí. O tom musí být soudem poučen.

Nejvyšší soud již v dovolatelkou odkazovaném usnesení ze dne 26. února 2019, sp. zn. 20 Cdo 169/2019, uveřejněném pod číslem 6/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vysvětlil, že ačkoliv ve své ustálené rozhodovací praxi (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. srpna 2016, sp. zn. 20 Cdo 3416/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. března 2017, sp. zn. 20 Cdo 5823/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. května 2017, sp. zn. 20 Cdo 1786/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. dubna 2017, sp. zn. 20 Cdo 4714/2016) dospěl k závěru, že „zvláštním právním předpisem“ ve smyslu ustanovení § 262b odst. 1 o. s. ř., na jehož základě soud posoudí, zda je majetek ve společném jmění manželů nebo majetek manžela povinného postižen ve větším rozsahu, je právní předpis, který byl účinný v době, kdy vznikl závazek povinného, který je předmětem exekuce (soudního výkonu rozhodnutí), v uvedených případech vznikl exekvovaný závazek za trvání manželství v období do 31. prosince 2013, a nebyl tak dán důvod aplikace právní úpravy účinné od 1. ledna 2014. Dovolací soud toto shora uvedené obecné pravidlo formuloval za stavu, kdy kromě doby vzniku závazku neexistovala žádná další specifická okolnost, která by mohla mít vliv na posouzení, zda nyní již výlučný majetek manžela povinného je exekučně postižitelný k uspokojení závazku povinného; šlo tedy o situaci, kdy se společné jmění manželů zcela řídilo zákonným režimem, aniž by bylo modifikováno zúžením, k němuž došlo do 31. prosince 2013. Došlo-li však k zúžení společného jmění manželů do 31. prosince 2013, je třeba shora uvedené obecné pravidlo doplnit tak, že v případě, že dluh povinného, jenž není součástí společného jmění manželů proto, že do 31. prosince 2013 (tedy před účinností o. z.) došlo k zúžení společného jmění manželů, lze oprávněného uspokojit z výlučného majetku manželky povinného jen v případě, že to s ohledem na toto zúžení připouští právní úprava účinná do 31. prosince 2013. Rozhodující právní skutečností zde totiž není doba vzniku závazku povinného v režimu zúženého společného jmění manželů, ale skutečnost uzavření dohody o zúžení společného jmění manželů a její účinky, které je způsobilá vyvolat. Uvedená odchylka od výše prezentovaného obecného závěru plyne z ustanovení § 3028 odst. 2 o. z., podle něhož není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.

Na uvedený závěr Nejvyšší soud odkázal rovněž v usnesení ze dne 4. října 2022, sp. zn. 20 Cdo 2318/2022 (též citovaném dovolatelkou), v němž zopakoval, že pro případ, kdy k modifikaci společného jmění manželů došlo do 31. prosince 2013, je pro posouzení, zda a do jaké míry lze pro dluh povinného postihnout nyní již výlučný majetek manželky (tedy i právo manželky povinného na vyplacení její pohledávky z účtu), rozhodná právní úprava účinná do 31. prosince 2013, nikoliv právní úprava účinná od 1. ledna 2014, a to i v případě, že ke vzniku dluhu založeného povinným došlo až po 1. lednu 2014. Jinými slovy hmotněprávní účinek modifikace společného jmění manželů, k níž došlo do 31. prosince 2013, je třeba posoudit podle právních poměrů do 31. prosince 2013. V poměrech právní úpravy účinné do 31. prosince 2013 přitom Nejvyšší soud zdůraznil, že manželka povinného se v rámci exekuce s úspěchem nemůže modifikace společného jmění manželů dovolat, jestliže vymáhaná pohledávka vznikla (za trvání manželství jednomu z manželů) předtím, než k modifikaci (např. k uzavření smlouvy o zúžení společného jmění) došlo (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2004, sp. zn. 20 Cdo 1389/2003, uveřejněný pod číslem 85/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. července 2010, sp. zn. 20 Cdo 2909/2009, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. srpna 2011, sp. zn. 20 Cdo 3005/2009), když v právních poměrech do 31. prosince 2013 se k účinnosti modifikace společného jmění manželů ve vztahu ke třetím osobám nevyžadoval zápis do Seznamu listin o manželském majetkovém režimu podle § 35l odst. 1 zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) – dále též jen „n. ř.“.

Uvedené závěry je přitom třeba aplikovat i na nyní řešenou věc, neboť z napadeného usnesení odvolacího soudu se podává, že společné jmění povinného a dovolatelky bylo zúženo rozsudkem ze dne 25. června 2007 a následně vypořádáno dohodou ze dne 6. listopadu 2007. K modifikaci společného jmění manželů tak došlo (stejně jako ve shora citovaných rozhodnutích Nejvyššího soudu) ještě za účinnosti obč. zák., a proto je i v tomto případě pro posouzení, zda a do jaké míry lze pro dluh povinného postihnout nyní již výlučný majetek manželky povinného, rozhodná právní úprava účinná do 31. prosince 2013. Na tomto závěru nic nemění skutečnost, že ke vzniku vymáhaného závazku došlo až za účinnosti o. z., ani právní důvod vzniku závazku. Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2021, sp. zn. 20 Cdo 3526/2020, na které v odůvodnění napadeného usnesení odkazuje odvolací soud, opačný závěr neplyne.

Jestliže odvolací soud své rozhodnutí založil na opačném právním závěru, není jeho rozhodnutí v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Rovněž ostatní právní závěry přijaté odvolacím soudem s odkazem na hmotné právo účinné od 1. ledna 2014 není na místě pokládat za přiléhavé, neboť jsou uskutečněny ve hmotněprávních poměrech účinných od 1. ledna 2014 a na posuzovanou situaci nedopadají. Podle čl. XIII bod 4 zákona č. 303/2013 Sb., má být i v případě modifikací společného jmění manželů, k nimž došlo do 31. prosince 2013, na základě žádosti obou manželů proveden zápis modifikace do Seznamu listin o manželském majetkovém režimu. Z dikce tohoto ustanovení však samo o sobě nevyplývá, že by se tyto dřívější modifikace měly stát ex post neúčinnými, jestliže po datu 31. prosince 2013 nedojde k jejich dodatečnému zápisu do Seznamu listin o manželském majetkovém režimu podle § 35l odst. 1 n. ř. Ze znění citovaného ustanovení se podává, že ustanovení n. ř., včetně účinků modifikace ve vztahu ke třetím osobám předpokládaných § 35l odst. 1 n. ř. ve znění od 1. ledna 2014, se použijí až po zápisu modifikace do Seznamu listin o manželském majetkovém režimu. Do doby zápisu tedy nelze z existence § 35l odst. 1 n. ř. ve znění od 1. ledna 2014 činit žádné právní závěry ohledně účinků modifikace společného jmění manželů vůči třetím osobám.

Návrh manželky povinného na částečné zastavení exekuce je (z hlediska možnosti postižení a případně též rozsahu postižení majetku manželky povinného, včetně posouzení námitky stran její nevědomosti o vzniku vymáhaného závazku povinného způsobující nemožnost oprávněnou seznámit s obsahem rozsudku o zúžení společného jmění manželů) třeba posoudit podle právních předpisů účinných do 31. prosince 2013 s tím, že dohoda o zúžení společného jmění manželů uzavřená do 31. prosince 2013 nepozbývá svých účinků po 1. lednu 2014 (tedy po účinnosti o. z.), a proto je třeba ji respektovat i v případě, že závazek povinného vznikl po 1. lednu 2014.

Nejvyšší soud závěrem dodává, že do jisté míry lze souhlasit též s námitkou dovolatelky ohledně značného množství formálních nedostatků napadeného usnesení odvolacího soudu. Jde jednak o ryze formální chyby jako nesprávné adresy povinného a manželky povinného v záhlaví rozhodnutí, poučení o „odvolání“ namísto dovolání (byť zde jde zjevně pouze o překlep), označení JUDr. Bohuslava Petra, Ph.D., za „předsedkyni“ senátu, ale též o odkazy na neexistující ustanovení právních předpisů a neexistující judikaturu. Nejedná se o zcela smyšlené odkazy vygenerované halucinující umělou inteligencí, ale patrně o chybně zapsané odkazy na skutečné zdroje. Odvolací soud např. odkazuje na neexistující usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3526/2020 a 22 Cdo 2318/2022, přičemž má zřejmě na mysli usnesení sp. zn. 20 Cdo 3526/2020 a 20 Cdo 2318/2022. Odvolací soud rovněž odkazuje na neexistující ustanovení § 351 (tři sta padesát jedna) n. ř., přičemž správně měl uvést § 35l (třicet pět el) n. ř. Odkazuje-li opakovaně na čl. 7 bod 4 přechodných ustanovení zákona č. 303/2013, má patrně na mysli čl. XIII bod 4 uvedeného zákona, zjevně chybný je též odkaz na § 280 odst. 1 o. z. týkající se dostatečné jistoty při fúzi spolku. Byť žádná z těchto vad není sama o sobě fatální, jejich koncentrace (samotná argumentační část odůvodnění odvolacího soudu je obsažena přibližně na jedné straně textu, kde se všechny uvedené chybné odkazy nacházejí) překračuje přijatelnou úroveň. Tato skutečnost výrazně znesnadňuje pochopení argumentace odvolacího soudu, negativně přispívá k přesvědčivosti odůvodnění a zejména účastníkům komplikuje uplatnění dovolacích námitek. Je proto zcela případné konstatování, že napadené rozhodnutí se nachází na samé hraně přezkoumatelnosti.

Z uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem je nesprávné. Nejvyšší soud proto, aniž by se zabýval dalšími dovolacími námitkami, bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) rozhodnutí odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také pro usnesení soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí, a podle ustanovení § 243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Se zřetelem k tomu, že o dovolání bylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě, dovolací soud již samostatně nerozhodoval o návrhu dovolatelky na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, který je návrhem akcesorickým ve vztahu k dovolání a rozhodnutím o dovolání se stal bezpředmětným (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 23. srpna 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).

O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 22. 9. 2026

JUDr. Zbyněk Poledna

předseda senátu