20 Cdo 2055/2019 — Nejvyšší soud

20 Cdo 2055/2019 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:9. 6. 2020 Spisová značka:20 Cdo 2055/2019 ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:20.CDO.2055.2019.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Výkon rozhodčích nálezů Zastavení exekuce Dotčené předpisy:§ 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:18. 8. 2020 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 20 Cdo 2055/2019-268 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněné Intrum Czech, s. r. o., se sídlem v Praze 9, Prosecká 851/64, identifikační číslo osoby 27221971, zastoupené JUDr. Ervínem Perthenem, MBA, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, proti povinnému J. S., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Petrem Němcem, advokátem se sídlem v Praze 4, Mendíků 1396/9, pro 298 201,87 Kč s příslušenstvím a pro smluvní pokutu, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 15 EXE 8049/2012, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2018, č. j. 27 Co 189/2018-203, takto: Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2018, č. j. 27 Co 189/2018-203, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Berouně usnesením ze dne 31. 5. 2018, č. j. 15 EXE 8049/2012-54, zamítl návrh povinného na zastavení exekuce. Uvedl, že exekučním titulem je rozhodčí nález vydaný rozhodcem Mgr. Markem Landsmannem ze dne 16. 4. 2012, č. j. P 105/12-10, na základě rozhodčí smlouvy uzavřené dne 18. 10. 2011, v níž se účastníci dohodli, že veškeré spory vzniklé z Dohody o uznání dluhu č. 1084093116 se splátkovým kalendářem (dále jen „dohoda o uznání dluhu“) budou řešeny v rozhodčím řízení. Soud uzavřel, že smluvní strany se v rozhodčí smlouvě jednoznačně (transparentně) dohodly na rozhodci (rozhodcích) způsobem vyhovujícím § 7 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, a rozhodce měl pravomoc k vydání rozhodčího nálezu. Uvedl též, že rozhodčí smlouva je smlouvou samostatnou a samostatně je tak posuzována i její platnost (nevztahuje-li se důvod neplatnosti smlouvy na rozhodčí doložku týkající se sporů z této smlouvy, nemá neplatnost smlouvy vliv na platnost rozhodčí doložky). Z dohody o uznání dluhu je jednoznačné, jaký závazek povinný uznává, včetně jeho rozsahu. Povinný navíc nepopírá existenci uznaného dluhu, jeho námitky směřují k výkladu účelu uzavření dohody o uznání dluhu a k získání finančního prospěchu oprávněnou (zvýšení postoupené pohledávky o smluvní pokutu v částce 57 866,11 Kč, jež tvoří 25% nárůst původní dlužné částky) a pouze tvrdí, že jednání oprávněné spočívající ve vnucení takové závazku nemůže požívat právní ochrany a je v rozporu s dobrými mravy. Tvrzení povinného, že oprávněná pouze využila strachu a snahy o oddálení řešení problémů dlužníky obecně, soud shledal obstrukčním a poukázal na to, že povinnému byl poskytnut úvěr, smlouva o úvěru byla uzavřena dne 11. 6. 2009 a až dne 18. 10. 2011 z důvodu neplnění závazku byla uzavřena dohoda o uznání dluhu. Uvedl, že ve světle závěrů usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1387/2016, a ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017 (byť nemá jít o věcný přezkum rozhodčího nálezu, není vyloučeno, aby se otázka platnosti „hlavní“ – úvěrové – smlouvy stala významnou pro hodnocení na ni navazující rozhodčí smlouvy a je třeba hodnotit specifické okolnosti konkrétních závazků dlužníka, včetně sankčních, zakomponovaných do úvěrové smlouvy), se nemůže přiklonit k možné úvaze o neplatnosti úvěrové smlouvy, neboť podkladem pro vydání rozhodčího nálezu nebyla úvěrová smlouva, ale dohoda o uznání dluhu, a rovněž proto, že kromě jednorázové pevně stanovené smluvní pokuty ve výši 57 866,11 Kč a smluvní pokuty ve výši 0,15 % denně z dlužné částky žádné další zajišťovací sankce ujednány nebyly. Dospěl k závěru, že nelze vyhodnotit, že by povinný byl uveden v omyl ohledně smyslu a konkrétního dopadu obou uzavíraných smluv a byl schopen domyslet význam jím uzavíraných dokumentů, v jednání oprávněné proto neshledal rozpor s dobrými mravy. Pokud měl povinný výhrady k uvedeným smluvním pokutám, měl možnost dohodu o uznání dluhu neuzavřít, neboť poskytnutí žádných finančních prostředků od oprávněné na ni vázáno nebylo. Tvrzení povinného o formulářovém tiskopise rozhodčí smlouvy a nemožnosti ovlivnit osoby rozhodců shledal účelovým. Povinný netvrdil žádné mimořádné okolnosti, které by proces uzavírání rozhodčí smlouvy provázely, a napadá jen samotný adhezní způsob jejího uzavření. Z pouhé formulářové podoby rozhodčí smlouvy uzavřené se spotřebitelem však její neplatnost pro rozpor s dobrými mravy dovodit nejde. Vztah ekonomické závislosti rozhodce pak nelze spatřovat pouze v tom, že rozhodci vzhledem ke každé jím vyřízené věci vzniká nárok na odměnu. Dospěl k závěru, že rozhodčí nález je řádným exekučním titulem, neboť nebylo shledáno, že by proces sjednání dohody o uznání dluhu a související rozhodčí smlouva trpěly takovými vadami, které by zapříčinily neplatnost rozhodčí smlouvy, a po obsahové stránce nekolidují ujednání o smluvní pokutě z dohody o uznání dluhu zákonným principům ochrany spotřebitele, a tedy nejsou v přímém rozporu s dobrými mravy. 2. Krajský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Dospěl k závěru, že rozhodčí doložka je transparentní a dostatečně určitá, a tedy platná. Uvedl, že námitka podjatosti rozhodce není způsobilá probíhající exekuci zvrátit, neboť případná podjatost rozhodce není součástí transparentnosti a určitosti doložky, a i kdyby byla prokázána, nezakládá neplatnost rozhodčí doložky; nadto dovodil, že v daném případě ani o zjevnou závislost (podjatost) rozhodce nejde. Neobstojí argument, že rozhodce byl podle doložky oprávněn rozhodovat pouze spor z dohody o uznání dluhu a nikoli spor z hlavního závazku (úvěru), protože formulace obsahující „spor z dohody o uznání dluhu a v souvislosti s ní“ nepochybně míří na všechny závazky z dohody o uznání dluhu vznikající a touto dohodou změněné či utvrzené. Odvolací soud se po podrobném a rozsáhlém rozboru dřívější i stávající judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu přiklonil k závěru, že věcný přezkum rozhodčího nálezu není v exekučním řízení možný, a není proto nutné zjišťovat „míru a zjevnost rozporu rozhodcem přisouzeného plnění s dobrými mravy z pohledu hmotného práva“ (i s ohledem na výši smluvní pokuty a smluvní úrok z poskytnuté částky) a řešit, v jaké finanční situaci (tísni) byl povinný v době podepsání rozhodčí doložky a smlouvy o úvěru, do jaké míry s touto situací mohla a měla být oprávněná obeznámena, zda po povinném měla požadovat osvědčení o jeho úvěruschopnosti apod. Uvedl, že není podstatné, proč povinný své výhrady neuplatnil již v rámci rozhodčího řízení či nepodal návrh na zrušení rozhodčího nálezu. Dodal, že i kdyby zohlednil nové judikatorní trendy (s nimiž se však neztotožňuje, nebudou-li osvědčeny rozhodnutím velkého senátu či stanoviskem Nejvyššího soudu), nebyla podkladem rozhodčího nálezu samotná úvěrová smlouva, ale dohoda o uznání již dříve existujícího dluhu ze strany povinného, přičemž tento uznaný dluh ani nemohl být rozhodcem ex officio přezkoumán bez námitky povinného vznesené v rozhodčím řízení. V dohodě o uznání dluhu došlo k navýšení původního závazku o úrok (simulovaný smluvní pokutou) ve výši přibližně 6,8 % ročně a o skutečnou smluvní pokutu (pro případ prodlení s placením nově dohodnutých splátek, které nastalo) ve výši 0,15 % denně z dluhu; odvolací soud v tom žádné překročení základních principů demokratického právního řádu nespatřuje. 3. Povinný napadl rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že závisí na vyřešení následujících otázek hmotného a procesního práva, které s ohledem na specifika daného případu v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny: A) Je pro příčení se dobrým mravům a obcházení zákona podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále „obč. zák.“), účinného ke dni 18. 10. 2011, neplatná dohoda mezi věřitelem (podnikatelem) a dlužníkem (spotřebitelem), jejímž meritem je splnění dluhu do 10 dní a tato povinnost je zajištěna pokutou 25 % jistiny, jestliže při uzavírání dohody obě strany vědí, že závazek nebude ve lhůtě splněn, ale dojde k uplatnění smluvní pokuty, která má de facto funkci poplatku za možnost splácet dluh ve splátkách? Pokud je takový závazek neplatný, je neplatná i celá dohoda o uznání dluhu a o splátkovém kalendáři, do které byl takový závazek včlen