20 Cdo 220/2025 – Nejvyšší soud

20 Cdo 220/2025-142 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly v právní věci oprávněného Z. B., zastoupeného JUDr. Robertem Němcem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Jáchymova 26/2, proti povinnému P. K., zastoupenému JUDr. Danem Dvořáčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1284/37, o uznání cizího rozhodnutí, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 24 EXE 338/2023, o dovolání povinného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2024, č. j. 17 Co 135/2024-72, takto: Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2024, č. j. 17 Co 135/2024-72, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Okresní soud Praha-východ (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. 3. 2023, č. j. 24 EXE 338/2023-18, zamítl návrh na uznání rozsudku soudu Spojených států amerických pro oblast Jižní Karolíny, pracoviště Beaufort, č. j. 9:18-cv-02590-DCN, ze dne 20. 9. 2021, a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že v souzené věci šlo o uznání kontumačního rozsudku, kterým bylo povinnému uloženo zaplatit oprávněnému částku 3 297 340,01 USD z titulu náhrady škody na základě nároků uplatňovaných podle zákona RICO, ztrojnásobenou na částku 9 892 020,03 USD, dále částku 13 000 000 USD za újmu na pověsti a citové strádání na základě nároku vycházejícího z pomluvy a rovněž částku 3 014 126,91 USD z titulu přiměřených nákladů právního zastoupení vynaložených v nalézacím řízení. Dále jím bylo povinnému uloženo zaplatit oprávněnému sankční náhradu škody ve výši 6 500 000 USD (tzv. „punitive damages“), avšak vymožení této částky se oprávněný nedomáhal s ohledem na problematičnost uznávání nároku mimo území USA. Původně byl povinný v řízení zastoupen advokáty, avšak následně zastoupení odvolal. Podle rozsudku je povinný státním občanem XY žijícím v České republice, oprávněný je státním občanem XY a České republiky a žije ve městě XY v XY. Žaloba byla podána v důsledku kampaně povinného, spočívající v obtěžování, pomluvách, zlovolném zasahování do rodinných poměrů oprávněného a jeho obchodních a filantropických vztahů, byla vedena v Evropě i USA a ukončení kampaně povinný podmiňoval zaplacením 23 000 000 USD ze strany oprávněného. 2. Soud prvního stupně uzavřel s odkazem na § 15 a § 6 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „ZMPS“), na § 87 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, na čl. 7 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a rady (EU) č. 1215/2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „nařízení Brusel I bis“) a závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3157/2013, že podle kritérií právní úpravy soudní příslušnosti, jež je součástí českého práva (s přihlédnutím ke skutečnosti, že mezi ČR a USA neexistuje žádná smlouva, která by řešila uznání rozhodnutí), nebyl soud státu Jižní Karolína příslušný k projednání žaloby týkající se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti, protože žaloba nesměřovala proti osobě s bydlištěm na území Spojených států amerických, ale proti státnímu příslušníku XY. Svůj závěr opřel o názor, že i místní příslušnost na výběr daná ve smyslu § 87 občanského soudního řádu je podmíněna tím, že žalovaný má v České republice obecný soud. 3. Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání oprávněného změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se dotčený cizí rozsudek na území České republiky uznává, pokud jde o nároky oprávněného vůči povinnému ve výši 9 892 020,03 USD z titulu náhrady škody, ve výši 13 000 000 USD za újmu na pověsti a citové strádání na základě nároku vycházejícího z pomluvy a ve výši 3 014 126,91 USD z titulu přiměřených nákladů právního zastoupení (výrok I). Odvolací soud také uložil povinnému zaplatit oprávněnému náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 9 804,50 Kč (výrok II). 4. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že povinný byl o řízení před soudem USA řádně informován, žaloba a předvolání k jednání mu byly doručeny prostřednictvím českého soudu, řízení v USA se zpočátku účastnil a zpočátku byl zastoupen advokátem. Soud prvního stupně přehlédl, že po vydání usnesení Nejvyššího soudu pod sp. zn. 30 Cdo 3157/2013 byl velkým senátem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu v usnesení ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Nd 316/2013, vyložen výklad mezinárodní pravomoci českých soudů ve vazbě na otázku místní příslušnosti s opačným závěrem (akceptovaným následnou judikaturou - viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2015, sp. zn. 26 Cdo 1089/2015, usnesení ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 20 Cdo 1852/2020, usnesení ze dne 1. 4. 2021, sp. zn. 20 Cdo 2432/2020, uveřejněné pod č. 46/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), podle něhož k založení mezinárodní pravomoci českých soudů k projednání majetkového sporu postačí, aby byl dán kterýkoli z druhů místní příslušnosti, tedy i jen místní příslušnost podle § 87 písm. b) občanského soudního řádu, resp. čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis. V této souvislosti odvolací soud dále poukázal na rozsudek SDEU ze dne 25. 10. 2011, C-509/09, eDate Advertising a další (a ve spojené věci C-161/10, Martinez a Martinez) a dovodil, že mezinárodní příslušnost amerického soudu k vydání rozsudku byla dána (odst. 17 a 18 odůvodnění). Zdůraznil dále, že žaloba nesměřovala jen proti P. K., ale i proti americkému občanovi a americké společnosti, kteří se škodného jednání na území USA dopouštěli společným konáním se žalovaným P. K., resp. podle jeho pokynů, a jejich jednání tak spolu úzce skutkově souvisí. Nabízí se tak aplikace čl. 8 odst. 1 nařízení Brusel I bis i ustanovení české procesní úpravy řešící otázku příslušnosti pro řízení, ve kterých vystupuje více žalovaných. Odvolací soud uzavřel, že americký soud měl k projednávané věci dostatečně úzkou vazbu, když společně s žalovaným P. K. byly žalovány americké subjekty a jednání zakládající právo na náhradu újmy probíhalo v dostatečné intenzitě i na území USA. Český soud tak může rozsudek amerického soudu uznat na svém území, kde se nachází majetek povinného. Mezinárodní pravomoc soudu v Jižní Karolíně k vydání rozsudku vůči povinnému byla dána v souladu s českým procesním právem a není tak dána podmínka k odepření jeho uznání ve smyslu dle § 15 odst. 1 písm. a) ZMPS. 5. Usnesení odvolacího soudu napadl povinný dovoláním. Namítá, že rozhodnutí závisí na vyřešení otázek, které dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny, případně je třeba, aby je dovolací soud posoudil jinak. Jako dosud neřešenou vznáší otázku procesního práva, zda vůbec bylo možné v dané věci vydat napadené rozhodnutí. Tvrdí, že s odkazem na § 16 odst. 1 ZMPS nemělo být řízení o uznání vůbec vedeno. Protože se u rozhodnutí v majetkových věcech „samostatné uznání neprovádí,“ je třeba napadené rozhodnutí zrušit a řízení zastavit. Dosud neřešená je podle něj i druhá otázka: posouzení mezinárodní příslušnosti (pravomoci) amerického soudu k rozhodování sporu vedeného vůči několika osobám, z nichž některé zjevně pravomoci daného soudu podléhají a jiné nikoli, přičemž v době rozhodování již zbývá v řízení pouze osoba pravomoci soudu nepodléhající. Dovolatel je přesvědčen, že v tomto případě byly současně s ním účelově žalovány i americké subjekty, aby se vytvořila zdánlivá situace umožňující volbu pro žalobce příznivějšího fóra (tzv. forum shopping). Americké subjekty v průběhu řízení uzavřely s oprávněným dohodu o narovnání a nadále byly fakticky v postavení svědků. Účelové umístění sporu do USA, navíc v době epidemie COVID 19, představovalo pro povinného omezení možnosti účastnit se projednání věci. Oprávněný tím také podstatně zlepšil svou hmotněprávní pozici, neboť americké soudy jsou známy ochotou přiznávat v těchto věcech astronomické částky. Založení mezinárodní příslušnosti zahraničního soudu takovým spojením věcí je podle dovolatele možné pouze tehdy, pokud účast dalších osob není jen formální, dočasná a není primárně motivována založením pravomoci soudu proti osobě, která jí samostatně nepodléhá. Dovolatel též (shodně se soudem prvního stupně) prosazuje názor, že k užití pravidla o příslušnosti dané na výběr v § 87 písm. b) občanského soudního řádu je zapotřebí, aby v dané zemi existoval současně i obecný soud žalovaného. Trvá na tom, že toto pravidlo nelze použít tam, kde se o žádný výběr nejedná. Protože následná praxe dovolacího soudu se od tohoto názoru odklonila, měl by dovolací soud nyní tuto otázku posoudit jinak (konkrétně totožně s názorem prezentovaným v rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 3157/2015). Podle dovolatele i použití čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis vyžaduje, aby žalovaný měl bydliště v USA, což zde nebylo splněno. Závěrem navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a řízení zastavil, případně aby zrušil napadený rozsudek a vrátil věc odvolacímu