20 Cdo 2347/2017 — Nejvyšší soud

20 Cdo 2347/2017 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:21. 3. 2018 Spisová značka:20 Cdo 2347/2017 ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:20.CDO.2347.2017.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Výkon rozhodčích nálezů Dotčené předpisy:§ 19 odst. 1 předpisu č. 216/1994Sb. § 19a předpisu č. 216/1994Sb. ve znění od 01.01.2014 § 23 předpisu č. 216/1994Sb. ve znění od 01.04.2012 Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:4. 6. 2018 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 20 Cdo 2347/2017-82 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Aleše Zezuly a JUDr. Vladimíra Kůrky v exekuční věci oprávněného IPB Invest, a. s., se sídlem v Třebíči, Karlovo náměstí 34, identifikační číslo osoby 25522248, proti povinným 1) MUDY s. r. o., se sídlem v Praze 9, Podnikatelská 565, identifikační číslo osoby 28509366, 2) M. Z., P., zastoupeným Mgr. René Gemmelem, advokátem se sídlem v Ostravě, Poštovní 39/2, za účasti manželky povinného 2) M. Z., T., zastoupené JUDr. Ctiborem Palichem, advokátem se sídlem v Kroměříži, Vejvanovského 384/1, pro 305 354 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 75 EXE 2728/2016, o dovolání povinných 1) a 2) proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2016, č. j. 70 Co 449/2016-55, takto: Dovolání se zamítá. O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 9 usnesením ze dne 11. 7. 2016, č. j. 75 EXE 2728/2016-28, zamítl návrh povinného 2) a jeho manželky na odklad exekuce, současně však též nařízenou exekuci zastavil a rozhodl o nákladech řízení a nákladech exekuce. Soud uzavřel, že exekuční titul (rozhodčí nález rozhodce Mgr. Michaely Rotterové ze dne 15. 2. 2016, sp. zn. 1/2016-RŘ) nebyl povinným řádně doručen, pročež je třeba exekuci zastavit (§ 268 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.). Zjistil totiž, že rozhodčí nález nebyl prvnímu povinnému doručován do datové schránky, ale dodejkou podanou na poště 16. 2. 2016 na adresu jeho sídla, přičemž zásilka se vrátila 18. 2. 2016 s tím, že adresát je na uvedené adrese neznámý. K vyvěšení na úřední desce nedošlo. Druhému povinnému byl doručován dodejkou podanou dne 16. 2. 2016 na adresu P.,. Tato zásilka se vrátila 18. 2. 2016 s tím, že adresát je na uvedené adrese neznámý, ač je zde od 20. 1. 2016 hlášen k trvalému pobytu. K vyvěšení na úřední desce taktéž nedošlo. Poté byl rozhodčí nález druhému povinnému znovu doručován 18. 2. 2016 na adresu T., na níž byl druhý povinný hlášen do 19. 1. 2016. Tato zásilka byla jako nevyzvednutá vrácena. Soud dále uvedl, že odklad exekuce je za dané situace bezpředmětný, navíc manželka povinného není k podání návrhů legitimována, neboť není účastníkem řízení. Protože exekuční titul je od počátku nevykonatelný, nese náklady exekuce ve výši 7865 Kč oprávněný, mezi účastníky však soud procesní zavinění na zastavení exekuce u žádného neshledal a právo na náhradu nákladů řízení tedy žádnému nepřiznal. Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že se exekuce nezastavuje. Uvedl, že doručování předmětného rozhodčího nálezu je třeba posuzovat podle režimu sjednaného dohodou stran ze dne 30. 7. 2013, a že podle něho byl rozhodčí nález oběma povinným řádně doručen. Prvnímu povinnému byl doručen poštovní zásilkou na adresu sídla s tím, že zásilka byla vrácena zpět 18. 2. 2016, a druhému povinnému na adresu jeho bydliště uvedenou v rozhodčí smlouvě. Zásilka se posléze vrátila jako nevyzvednutá. Vzhledem k tomu, že exekuce se nezastavuje, pozbyly opodstatnění i závislé výroky o nákladech řízení a nákladech exekuce. Neobstojí pak ani závěr, že manželka povinného není účastníkem exekučního řízení, neboť dne 9. 5. 2016 byl vydán exekuční příkaz k provedení exekuce přikázáním pohledávky z účtu manželky povinného a prodejem pozemků v jejím výlučném vlastnictví. Povinní 1) a 2) napadli usnesení odvolacího soudu dovoláním. Nesouhlasí s právním názorem odvolacího soudu, že doručování rozhodčího nálezu v dané věci se řídí dohodou stran, neboť mají za to, že § 19a zákona č. 216/1994 Sb. je kogentním ustanovením, neumožňujícím odchylné ujednání. Ujednání vylučující doručování do datové schránky je tak pro rozpor se zákonem neplatné. Protože povinnému 1) nebylo doručováno do datové schránky, je doručení neúčinné. V případě povinného 2) bylo doručováno na adresu trvalého bydliště, avšak zásilka se vrátila s tím, že adresát je neznámý. Protože § 19a pro tento případ speciální úpravu neobsahuje, nastupuje bez dalšího obecná úprava o. s. ř. (konkrétně pak rovněž kogentní ustanovení § 49 odst. 2), jež vyžaduje vyvěšení výzvy k vyzvednutí na úřední desce. Současně namítají, že dohoda stran povinnost vyvěšení oznámení na úřední desce nevyloučila, neboť mlčí-li dohoda, logicky platí obecná úprava o. s. ř. o vyvěšení oznámení na úřední desce, a to i kdyby se jednalo o úpravu dispozitivní. Dovolatelé navrhli, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (srov. část první čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a dále část první čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Dovolání je přípustné, protože dovolací soud se otázkou možnosti stran rozhodčí smlouvy odchýlit se ve svých ujednáních od ustanovení § 19a zákona č. 216/1994 Sb. upravujícího adresu pro doručování ve své rozhodovací činnosti dosud nezabýval. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a), b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Takové vady se však z obsahu spisu nepodávají. Podle § 19 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, dále jen „zákon č. 216/1994 Sb.“, vždy platilo, že se strany mohou dohodnout na postupu, kterým mají rozhodci vést řízení. Otázky řízení mohou být rozhodnuty předsedajícím rozhodcem, jestliže k tomu byl zmocněn stranami nebo všemi rozhodci. Protože však podle § 23 zákona č. 216/1994 Sb. ve znění účinném do 31. 3. 2012 končilo rozhodčí řízení vydáním rozhodčího nálezu, jeho doručování již nebylo možno zahrnout mezi otázky, které si strany rozhodčího řízení mohly dohodnout (otázky postupu vedení řízení). Bylo tak třeba trvat na tom, aby se řídilo stejnými pravidly, jimž se řídí doručování rozhodnutí vydaných v občanském soudním řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 20 Cdo 1612/2006). Zákonem č. 19/2012 Sb. byl s účinností od 1. 4. 2012 novelizován § 23 zákona č. 216/1994 Sb. tak, že rozhodčí řízení je (až na jednu výjimku) skončeno právní mocí rozhodčího nálezu. Podle důvodové zprávy k této novele, mělo toto řešení umožnit stranám, aby si dohodly postup týkající se doručování rozhodčího nálezu samostatnou dohodou podle § 19 a nemuselo být postupováno, v návaznosti na judikaturu Nejvyššího soudu, striktně podle ustanovení § 45 a násl. o. s. ř. Ve výše popsaném právním rámci účastníci v projednávané věci uzavřeli rozhodčí smlouvu (30. 7. 2013) a dohodli se i na konkrétním režimu doručování v případném rozhodčím řízení včetně příslušných doručovacích adres. Ustanovení § 19a zákona č. 216/1994 Sb. ve znění zákona č. 303/2013 Sb. stanoví, že rozhodce doručí písemnost na adresu datové schránky; není-li možné písemnost doručit do datové schránky, doručí písemnost na elektronickou adresu, kterou adresát rozhodci sdělil nebo kterou určil jako doručovací v rozhodčí smlouvě. Není-li možné doručit písemnost na adresy uvedené výše, doručí rozhodce písemnost na adresu, kterou adresát rozhodci sdělil nebo adresu uvedenou v rozhodčí smlouvě. Toto pravidlo, jež určuje doručovací adresy a jež se stalo součástí zákona č. 216/1994 Sb. s účinností od 1. 1. 2014 (důvodová zpráva k zákonu č. 303/2013 Sb. je však nezmiňuje a část XVII zákona č. 303/2013 Sb. – Změna zákona o rozhodčím řízení - neobsahuje přechodná ustanovení), však nevylučuje, aby se i nadále strany rozhodčího řízení na postupu při doručování dohodly. Nejvyšší soud má proto zato, že v dané věci je třeba vycházet při posuzování otázek spojených s doručováním rozhodčího nálezu z právní úpravy účinné v době uzavření rozhodčí smlouvy (přičemž tento závěr se neocitá v rozporu s výslovným zněním novely zákona o rozhodčím řízení, provedené zákonem č. 303/2013 Sb.). Jinými slovy zákonnou úpravu doručovacích adres účastníků rozhodčího řízení, jež byla vložena do zákona s účinností od 1. 1. 2014, nelze v projednávané věci použít, b