20 Cdo 262/2007 — Nejvyšší soud

20 Cdo 262/2007 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:9. 10. 2008 Spisová značka:20 Cdo 262/2007 ECLI:ECLI:CZ:NS:2008:20.CDO.262.2007.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Dotčené předpisy:§ 243b odst. 5 předpisu č. 99/1963Sb. § 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb. § 104 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 20 Cdo 262/2007 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Miroslavy Jirmanové ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného S. č. a m. d., proti povinnému V. d. V. ř., zastoupenému advokátem, prodejem nemovitostí, pro částku 682.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 2 E 2264/98, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze z 27. 6. 2006, č. j. 16 Co 200/2006-177, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Usnesením z 23. 2. 2006, č. j. 2 E 2264/98-155, obvodní soud (pro Prahu 8, nikoli tedy pro Prahu 5, jak nesprávně uvádí v záhlaví svého rozhodnutí odvolací soud) zamítl návrh na zastavení výkonu rozhodnutí, odůvodněný s poukazem na ustanovení § 268 odst. 1 písm. g/ o.s.ř. tvrzením, že vymáhaná pohledávka oprávněného zanikla započtením (proti)pohledávky, kterou měl povinný vůči oprávněnému z titulu nároku na vypořádací podíl (po vyloučení členského výrobního družstva /povinného/ ze S. č. a m. v. d. /oprávněného/). Obvodní soud dovodil, že (proti)pohledávka povinného neexistovala, jelikož mu nárok na vypořádací podíl s ohledem na datum zániku (20. 10. 1998, viz č. l. 98) jeho členství ve S. č. a m. v. d. (dále jen „svaz“) nevznikl. Svůj závěr obvodní soud odůvodnil poukazem na ustanovení článku 24 bodu 7. stanov svazu (č. l. 96), dle něhož nárok na vypořádací podíl podle tohoto článku nevznikne členským družstvům, jejichž členství ve svazu zanikne do 31. 12. 1999. Odvolací soud usnesení soudu prvního stupně – aniž se (na rozdíl od obvodního soudu) „zabýval určitostí námitky započtení a její splatností“ (správně má být „splatností pohledávky povinného) – potvrdil. Se závěrem, že (proti)pohledávka povinného za oprávněným vůbec nevznikla, i s poukazem na ustanovení článku 24 bodu 7. stanov svazu se ztotožnil a připomenul, že oprávněný je právnickou osobou, jejíž právní poměry se řídí pouze stanovami, neboť tento druh sdružení založených podle § 20f a násl. občanského zákoníku žádnou podrobnější zákonnou úpravu nemá. Podle článku 20 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále též jen „Listina“) jsou sdružení oddělena od státu, a tento princip tak sdružením zaručuje plnou autonomii, pokud jde o zásahy státu, tedy i soudní pravomoci, do vnitřních záležitostí sdružení. Pojmovým znakem spolku je tedy tzv. odloučenost od státu. Mezi spolky se podle odvolacího soudu řadí i sdružení právnických osob založená podle § 20f a násl. občanského zákoníku. Odloučenost od státu je tedy ústavně zaručena a promítá se zejména v tom, že stát vznik spolku jako právnické osoby svým rozhodnutím, vyplývajícím ze správního nebo soudního uvážení nepovoluje, pouze je administrativně registruje. Dále se tato odluka od státu promítá v tom, že stát nijak nezasahuje do vnitřních poměrů spolků, což znamená, že nemá pravomoc zasahovat ani do znění stanov. Pokud byly stanovy předmětného sdružení přijaty ve smyslu ustanovení § 20h odst. 2 občanského zákoníku a změněny způsobem určeným ve stanovách (toto zjištění, uvádí městský soud, nedoznalo změny ani v odvolacím řízení), nutno z nich vycházet a dovodit, že podle článku 24 bodu 7. stanov svazu nevznikl povinnému nárok na vypořádací podíl. Je na vůli účastníků, uzavírá odvolací soud, jaké stanovy si schválí, resp. jaké podmínky si určí při vzniku či nároku na vypořádací podíl při zániku členství, a nelze zde hovořit o případné nerovnosti jednotlivých členů či o rozporu stanov se zákonem. Usnesení odvolacího soudu napadl povinný dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v tom, že „odvolací soud řešil otázku, zda oddělení (odloučenost) zájmových sdružení právnických osob ve smyslu čl. 20 odst. 4 Listiny od státu znamená, že soudní moc nemůže rozhodnout o důvodnosti započtení majetkového nároku povinného jakožto bývalého člena zájmového sdružení (svazu) vůči majetkovému nároku, jehož splnění v řízení o výkon rozhodnutí vymáhá oprávněný (svaz) proti povinnému. Nárok, jejž použil povinný k započtení, spočívá v jeho nároku na majetkový podíl (vypořádání) po zrušení jeho členství ve svazu, k němuž došlo vyloučením povinného dne 22. 10. 1998.“ Z článku 24 bodu 7. stanov svazu, dle něhož nárok na vypořádací podíl nevznikne členským družstvům, jejichž členství ve svazu zanikne do 31. 12. 1999, lze dle názoru povinného dovodit, že družstvům, jejichž členství zanikne po tomto datu, nárok na vypořádací podíl vznikne. Není-li ovšem rozdíl mezi členskými družstvy založen na ničem jiném než na datu zániku členství, je podle názoru dovolatele ustanovení článku 24 bodu 7. stanov v rozporu s článkem 1 Listiny, podle něhož jsou lidé v právech rovni. Dospěly-li soudy obou stupňů k závěru opačnému, že tedy ustanovení stanov s článkem 1 Listiny v rozporu není, pak – v rozporu s ustanovením článku 4 Ústavy – „neposkytly ochranu rovnosti povinného v právech.“ Týž závěr – o neposkytnutí ochrany rovnosti povinného v právech – vyvozuje povinný z názoru soudů obou stupňů, že „nemohou nijak zasahovat do vztahu mezi povinným jako bývalým členem oprávněného a oprávněným, pokud jde o rozhodnutí o námitce povinného spočívající v započtení jeho vzájemného nároku z vypořádacího podílu proti nároku, jehož splnění vymáhá výkonem rozhodnutí oprávněný“. Kromě toho podle povinného soudy „neposkytly ochranu právu povinného vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny, když toto právo spočívá v právu vlastnit nemovitosti, jejichž zpeněžení se domáhá povinný, popřípadě – pokud by vzájemný nárok povinného byl nižší než pohledávka oprávněného – v právu vynaložit ze svého majetku na úhradu pohledávky oprávněného jen částku nezbytně nutnou“. Povinný je názoru, že odluka zájmových sdružení právnických osob od státu nemůže jít tak daleko, aby jejich stanovy mohly být v rozporu s obecnými ustanoveními Listiny a se základními právy a svobodami, tj. zde konkrétně s ústavně zaručeným principem rovnosti v právech a s ústavně zaručeným právem vlastnit majetek. Politické právo, jímž je oddělení sdružení od státu, nemůže být v rozporu se základními právy a svobodami ani obecnými ustanoveními článků 1 – 4 Listiny. Pokud by stanovy sdružení byly v rozporu s obecnými ustanoveními Listiny nebo se základními právy svobodami, stát by nepochybně musel zasáhnout tak, že by návrh na registraci příslušeného sdružení zamítl. Z toho podle odvolatele plyne, že stát nemůže strpět, aby změnou stanov došlo k porušení základních práv a svobod či obecných ustanovení Listiny. Jelikož vykonávací řízení není řízením, jímž se sdružení registruje, musí se podle odvolatelova názoru zásah státu nutně projevit tak, že soulad příslušného článku stanov s ústavním pořádkem České republiky soud posoudí jako otázku předběžnou pro účely konkrétní právní věci, tedy řízení o návrhu povinného na zastavení výkonu rozhodnutí. Protože soudy obou stupňů podle odvolatelova přesvědčení rozhodly v rozporu s ustanoveními článku 4 Ústavy a článků 1 a 11 Listiny, spočívají jejich rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci. Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v tomto směru dospěl k závěru, že dovolání přípustné není. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. – jež podle § 238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení § 238a odst. 1 písm. d/ o.s.ř. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či soudem dovolacím rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.). Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním význam