20 Cdo 2624/2021 — Nejvyšší soud

20 Cdo 2624/2021 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:26. 1. 2022 Spisová značka:20 Cdo 2624/2021 ECLI:ECLI:CZ:NS:2022:20.CDO.2624.2021.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Žaloba vylučovací (excindační) Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 9 odst. 3 předpisu č. 162/1990 Sb. § 267 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:4. 4. 2022 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí I.ÚS 975/22 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 20 Cdo 2624/2021-144 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly v právní věci žalobce Zemědělského družstva "Agrofarma" v likvidaci, se sídlem v Praze 4 – Cholupicích, Podchýšská 11, identifikační číslo osoby 00314579, zastoupeného JUDr. Alešem Staňkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 43, proti žalovanému L. Š., narozenému dne XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Markem Hejdukem, advokátem se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 620/29, o vyloučení nemovitých věcí z exekuce, vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 34 C 55/2019, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. března 2021, č. j. 20 Co 15/2021- 124, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen nahradit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 4 114 Kč k rukám jeho zástupce do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. O d ů v o d n ě n í : 1. Krajský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozhodnutím potvrdil rozsudek ze dne 29. 6. 2020, č. j. 34 C 55/2019-91 (s tím, že budova bez čp/če – garáž na LV XY k. ú. XY stojí na pozemku p. č. XY namísto p. č. XY), kterým Okresní soudu Praha – západ z exekučního řízení vedeného soudním exekutorem Exekutorského úřadu Zlín Mgr. Markem Jenerálem pod sp. zn. 177 EX 522/18 vyloučil označené (ve výroku I.) nemovité věci. Uzavřel, že žalobce prokázal, že má k sporným nemovitým věcem, jenž byly postiženy výkonem rozhodnutí, takové právo, které nepřipouští, aby nařízený výkon rozhodnutí byl proveden a aby se tak postižený majetek stal zdrojem pro uspokojení oprávněného (žalovaného). 2. Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že exekuce je vedena pro vymožení pohledávky žalovaného ve výši 13 554 769,88 Kč s příslušenstvím, kterou odkoupil po skončení konkursu na majetek povinného Zemědělského družstva Zvole v likvidaci jako nezajištěnou a v podstatě nedobytnou za úplatu ve výši 50 000 Kč (exekučním titulem je seznam přihlášených pohledávek č. j. 39 K 1/2003-1085 vydaný Krajským soudem v Praze dne 22. 6. 2018). Soudní exekutor vydal exekuční příkazy k provedení exekuce prodejem sporných nemovitých věcí, jejichž evidovaným vlastníkem byl v době jejich vydání povinný. Původní vlastník sporných nemovitostí JZD 1. Máj Zvole bylo základě usnesení jeho členské schůze ze dne 26. 10. 1990 rozděleno ke dni 1. 1. 1991 na povinného (původně pod názvem ZD Zvole, Zvole u Prahy) a žalobce (původně pod názvem ZD Agrofarma Cholupice), přičemž byl schválen poměrně neurčitý způsob rozdělení majetku a závazků mezi nástupnická družstva. Vzniklý spor o toto rozdělení skončil rozhodnutím státní arbitráže ze dne 19. 12. 1991, č. 21511/91/19, kterým bylo žalobci uloženo, že je povinen plnit usnesení členské schůze ve smyslu přílohy č. 3 znaleckého posudku ze dne 25. 10. 1991, podle nějž měl na žalobce připadnout majetek v hodnotě 11,88 % z celkového majetku původního družstva, tedy v hodnotě 31 795 945,70 Kč. Po prohlášení konkursu na majetek povinného byly do konkursní podstaty sepsány i sporné nemovitosti, žalobce se však v řízení vedeném u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 53 CmI 103/2003 domohl jejich vyloučení ze soupisu majetku konkursní podstaty, přičemž závěr odvolacího soudu byl aprobován Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 26. 10. 2010, sp. zn. 29 Cdo 2463/2009 a Ústavním soudem v usnesení ze dne 5. 4. 2012, sp. zn. I. ÚS 1128/09. Žalobce se rovněž domáhal určení vlastnictví k sporným nemovitostem žalobou, o níž Okresní soud Praha – západ rozsudkem ze dne 16. 1. 2003, č. j. 8 C 1424/95-295 rozhodl tak, že vlastníkem sporných nemovitostí je žalobce; tento spor byl ukončen uzavřením smíru mezi žalobcem a povinným v průběhu odvolacího řízení, který Krajský soud v Praze schválil usnesením ze dne 14. 11. 2018, č. j. 29 Co 713/2013-753, jímž bylo určeno, že vlastnické právo k sporným nemovitostem náleží žalobci. Žalovaný tento smír napadl odpůrčí žalobou, jíž se domáhal určení, že je vůči němu neúčinný, s odůvodněním, že jím bylo porušeno inhibitorium založené exekučními příkazy. Okresní soud Praha – západ rozsudkem ze dne 4. 12. 2019, č. j. 3 C 157/2019-58, ve spojení s (potvrzujícím) rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2020, č. j. 27 Co 31/2020-98, odpůrčí žalobu zamítl; dovolání Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 7. 1. 2021, sp. zn. 24 Cdo 2841/2020. 3. Odvolací soud dovodil, že pokud soudy rozhodly o vyloučení sporných nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty (a to i kdyby jen z důvodu žalovaným tvrzené existence tzv. práva žalobce na vypořádání k těmto nemovitostem, aby tak nedošlo k újmě žalobce), je obdobně nutno z téhož důvodu - při nezměněném skutkovém stavu – vyloučit tyto nemovitosti i z exekučního řízení ve smyslu § 267 o. s. ř. V této souvislosti poukázal na to, že soudy rozhodly o vyloučení sporných nemovitostí na základě vyřešení předběžné otázky o vlastnictví k sporným nemovitostem tak, že toto právo svědčí žalobci, byť si byly vědomy formálních nedostatků nabývacích dokumentů (usnesení členské schůze z 26. 10. 1990 a rozhodnutí státní arbitráže z roku 1991). Nadto již bylo pravomocně deklaratorně rozhodnuto (soudem schváleným smírem) o určení vlastnictví k jednotlivým, přesně identifikovaným sporným nemovitostem ve prospěch žalobce, přičemž odpůrčí žaloba na určení neúčinnosti smíru byla pravomocně zamítnuta. Dostatečnost označení sporných nemovitostí shledal i Ústavní soud v citovaném usnesení. 4. Žalovaný napadl rozsudek odvolacího soudu dovoláním. Jeho přípustnost spatřuje ve vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu: 1) předpokladů vyloučení sporných nemovitostí z konkursní podstaty dlužníka, 2) nabytí vlastnického práva ke sporným nemovitostem v případě, kdy tyto nejsou v domnělém nabývacím titulu dostatečně identifikovány a dále otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to 3) vypořádání vlastnického práva ke sporným nemovitostem, které patřily družstvu, které zaniklo podle § 9 zákona č. 162/1990 Sb., o zemědělském družstevnictví, rozdělením na dvě nástupnická družstva, aniž by došlo k rozdělení konkrétních nemovitostí mezi nástupnická družstva. K otázce 1) dovolatel namítá, že soudy obou stupňů se vlastnickým právem k sporným nemovitostem vůbec nezabývaly, nevedly k této otázce žádné dokazování a své závěry neodůvodnily, když pouze poukázaly na dřívější rozhodnutí soudů v řízeních, kterých se žalobce ani jeho právní předchůdce neúčastnil. Podle jeho názoru z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 1998, sp. zn. 2 Odon 86/97, ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3210/2009, a ze dne 29. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 683/2011 ve spojení s rozsudkem ze dne 26. 10. 2010, sp. zn. 29 Cdo 2463/2009 vyplývá, že sporné nemovitosti nejsou ve vlastnictví žalobce, ale mají být vypořádány, přičemž žalobce prokázal, že mu ke sporným nemovitostem svědčí právo na vypořádání. K otázce 2) uvedl, že nabývacím titulem ke sporným nemovitostem není usnesení členské schůze ve spojení s rozhodnutím státní arbitráže, neboť tyto listiny neobsahují specifikaci sporných nemovitostí, nýbrž je jím až usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2018, č. j. 29 Co 713/2013-753, o schválení smíru, které identifikaci sporných nemovitostí obsahuje. Pokud by soud prvního stupně v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (rozhodnutí ze dne 22. 5. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2374/98) určil, že nabývacím titulem ke sporným nemovitostem je až označené usnesení o schválení smíru, znamenalo by to, že daný smír byl uzavřen v rámci speciálního inhibitoria (po vydání exekučních příkazů) a tedy je absolutně neplatný. K otázce 3 (v návaznosti na již předestřenou argumentaci) uvedl, že žalobce a povinný jakožto nástupnická družstva se staly podílovými spoluvlastníky, přičemž procentuální vyjádření jejich podílu je stanoveno usnesením členské schůze (rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 2. 1997, sp. zn. 11 Cmo 193/96). Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a vě