20 Cdo 2737/2025 – Nejvyšší soud

20 Cdo 2737/2025-85 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněného Společenství vlastníků S.V. J. XY. zastoupeného JUDr. Janem Mejzlíkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Nekázanka č. 881/9, proti povinným 1. L. S., 2. M. S., oběma zastoupeným Mgr. Viktorem Pavlíkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická č. 4, pro nepeněžité plnění, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 49 EXE 1617/2025, o dovolání povinných proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. srpna 2025, č. j. 91 Co 229/2025-72, takto: Dovolání povinných se odmítá. Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 1 (dále též jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 5. června 2025, č. j. 49 EXE 1617/2025-40, zastavil exekuci vedenou na základě pověření soudu prvního stupně ze dne 25. dubna 2025, č. j. 49 EXE 1617/2025-12, ve spojení s opravným usnesením ze dne 26. května 2025, č. j. 49 EXE 1617/2025-36, podle rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 3. prosince 2024, č. j. 7 C 85/2024-18 (dále též jen „exekuční titul“) k vymožení nepeněžité povinnosti - odstranění nástavby postavené na severní terase v 5. nadzemním podlaží domu č. p. XY na pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, obec XY, kterážto nástavba spočívá ve zřízení místnosti, která navazuje na severní straně na jednotku č. XY (zapsanou na LV č. XY, k. ú. XY, obec XY) a na jednotku č. XY (zapsanou na LV č. XY, k. ú. XY, obec XY), a povinnosti zaplatit náklady exekuce a náklady oprávněného (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení a nákladů exekuce (výrok II a III). Soud prvního stupně přisvědčil námitce povinných, že exekuční titul není materiálně vykonatelný, neboť povinní v době vyhlášení exekučního titulu nebyli vlastníky uvedených bytových jednotek (zcizili je ještě před vydáním exekučního titulu L. S., a M. S.,), a proto nejsou schopni splnit vymáhanou povinnost. Městský soud v Praze (dále též jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 15. srpna 2025, č. j. 91 Co 229/2025-72, rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že návrh povinných na zastavení exekuce zamítl. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že exekuční titul je formálně i materiálně vykonatelný. Byl řádně doručen účastníkům řízení, nelze již napadnout odvoláním a uplynula lhůta k plnění. Obsahuje přesnou specifikaci osoby oprávněné, osob povinných, obsah a rozsah povinnosti, která má být vymožena. Jeho exekuci lze provést podle § 59 odst. 2 písm. d) zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „e. ř.“, provedením prací a výkonů. Skutečnost, že povinní postrádali pasivní věcnou legitimaci ke dni vyhlášení exekučního titulu, na jeho vykonatelnost nemá žádný vliv. V nalézacím řízení žalovaní (povinní) zmeškali první jednání, které se konalo ve věci, a žalobce (oprávněný) navrhl vydání rozsudku pro zmeškání. Nalézací soud proto pokládal tvrzení žalobce obsažená v žalobě o skutkových okolnostech za nesporná a na tomto základě rozhodl. Z obsahu spisu rovněž neplyne, že by již došlo ke splnění vymáhané povinnosti. Odvolací soud dále uvedl, že exekuční soud zásadně není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost vykonávaného rozhodnutí, jeho obsahem je vázán a je povinen z něj vycházet (k tomu odkázal např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. června 2009, sp. zn. 20 Cdo 3907/2007 nebo nález Ústavního soudu ze dne 17. ledna 2012, sp. zn. I. ÚS 871/11). V projednávané věci neshledal žádné mimořádné okolnosti, pro které by bylo třeba exekuci zastavit ve smyslu rozhodovací praxe Ústavního soudu vyslovené např. v nálezu Ústavního soudu ze dne 1. listopadu 2016, sp. zn. II. ÚS 2230/16 nebo ze dne 1. dubna 2019, sp. zn. II. ÚS 3194/18. Neoprávněnou stavbu postavili právě povinní. Stavba narušuje izolaci, způsobuje protékání a zatékání do budovy a jiné jednotky. V průběhu nalézacího řízení o odstranění stavby pak převedli (zjevně účelově) vlastnické právo k uvedeným jednotkám na své příbuzné (mj. i na nezletilé dítě), aniž by o tom informovali nalézací soud či oprávněného. Exekuční titul byl povinným doručen, přičemž proti jim uložené povinnosti nijak nebrojili. Námitku nedostatku pasivní věcné legitimace mohli uplatnit již v nalézacím řízení. Pokud povinní neoprávněnou nástavbu postavili, čímž neprávem zasáhli do práv vlastníků jednotek ke společným částem domu, jsou ji povinni odstranit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2024, sp. zn. 20 Cdo 110/2024, proti kterému byla ústavní stížnost odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. srpna 2024, sp. zn. I. ÚS 2176/24). Usnesení odvolacího soudu napadli povinní dovoláním. Namítli, že odvolací soud posoudil otázku, zda výkonem exekučního titulu dochází ke zcela zjevné nespravedlnosti, v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017, ze dne 12. listopadu 2019, sp. zn. 20 Cdo 3459/2019, nebo nález Ústavního soudu ze dne 10. ledna 2018, sp. zn. II. ÚS 502/17). Chybně se zabýval pouze okolnostmi ve vztahu k povinným, nikoliv ve vztahu k vlastníkům bytových jednotek, do jejichž práv je výkonem exekučního titulu bezprostředně zasahováno. Odvolací soud v odůvodnění napadeného usnesení odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2024, sp. zn. 20 Cdo 110/2024, nicméně na rozdíl od této věci ve zde projednávaném případě vlastníci bytových jednotek nebyli účastníky nalézacího řízení a nemohli bránit svá práva (viz rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 3. října 2024, sp. zn. II. ÚS 2167/24). K tomu podotkli, že se nejednalo o účelový převod vlastnických práv, nýbrž o vypořádání majetkových práv bývalých manželů po rozvodu manželství. V souvislosti s již uvedeným předložili dovolacímu soudu k řešení otázku, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, a to zda lze vykonat rozhodnutí, jímž byla uložena povinnost osobě odlišné od vlastníka nemovitosti, které se výkon rozhodnutí týká, v případě, že vlastník nemovitosti nebyl účastníkem nalézacího řízení. Podle názoru povinných takový exekuční titul vykonat nelze. Pro podporu svého tvrzení odkázali na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2005, sp. zn. 22 Cdo 458/2005, z něhož vyplývá, že stavebníku nelze uložit odstranění přístavby, pokud stavebník není vlastníkem stavby hlavní a přístavba se stala její součástí, neboť nelze uložit stavebníku, aby zasahoval do vlastnictví osoby na řízení nezúčastněné. Změnou vlastnictví bytových jednotek včetně předmětné nástavby proto zaniklo právo oprávněného domáhat se vůči povinným jejího odstranění. Nadto povinní dodali, že exekuční titul postrádá účinky materiální vykonatelnosti, protože ke dni jeho vyhlášení neměli pasivní věcnou legitimaci. S ohledem na shora uvedené navrhli, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu změnil tak, že usnesení soudu prvního stupně se potvrzuje, případně aby napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna 2022 (srov. část první čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné. Povinní ve svém dovolání rozporovali materiální vykonatelnost exekučního titulu, protože ke dni jeho vyhlášení již nebyli vlastníky bytových jednotek, jejichž součástí je i neoprávněně postavená nástavba. Podle § 261a odst. 1 o. s. ř. výkon rozhodnutí lze nařídit jen tehdy, obsahuje-li rozhodnutí označení oprávněné a povinné osoby, vymezení rozsahu a obsahu povinností, k jejichž splnění byl výkon rozhodnutí navržen, a určení lhůty ke splnění povinnosti. Nezbytným předpokladem pro nařízení výkonu rozhodnutí tedy je, aby práva a jim odpovídající povinnosti byly ve vykonávaném rozhodnutí určeny přesným a nepochybným způsobem. Rozhodnutí musí vždy obsahovat přesnou individualizaci oprávněného a povinného, přesné vymezení práv a povinností k plnění, jakož i přesný rozsah a obsah plnění a přesně stanovenou lhůtu k plnění tam, kde tuto lhůtu nestanoví přímo procesní předpis. Rozhodnutí, které tyto náležitosti nemá, není rozhodnutím vykonatelným a nemůže být podkladem pro výkon soudního rozhodnutí (srov. Ze zhodnocení rozhodování soudů a státních notářství při výkonu rozhodnutí, sp. zn. Cpj 159/79, Nejvyššího soudu ČSR z 18. února 1981, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 9-10/1981, č. 21, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. července 2001, sp. zn. 21 Cdo 1531/2000). Mezi materiální předpoklady vykonatelnosti exekučního titulu naopak nepatří věcná legitimace, neboť její existencí se zabývá soud v nalézacím soudním řízení. Případné nedostatky lze zhojit již v rámci nalézacího řízení skrze opravné prostředky. Odvolací soud proto v souladu se shora citovanou judikaturou Nejvyššího soudu uzavřel, že nedostatek pasivní věcn