20 Cdo 3356/2007 — Nejvyšší soud

20 Cdo 3356/2007 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:19. 8. 2009 Spisová značka:20 Cdo 3356/2007 ECLI:ECLI:CZ:NS:2009:20.CDO.3356.2007.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 20 Cdo 3356/2007 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného F. ú. v Š., proti povinnému J. M., prodejem podniku povinného pro 1 961 245,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. E 328/2004, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 23. 3. 2006, č. j. 40 Co 227/2006-131, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Usnesením ze dne 30. 11. 2005, č. j. E 328/2004-121, Okresní soud v Šumperku nařídil podle označených vykonatelných výkazů nedoplatků oprávněného k uspokojení pohledávky 1 961 245,- Kč a nákladů předcházejících řízení ve výši 38 970,- Kč výkon rozhodnutí prodejem podniku povinného J. M., (výrok I.), ustanovil správce podniku (výrok II.), zakázal disponovat s předmětem prodeje (výrok III.), nepřiznal účastníkům právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.), uložil povinnému zaplatit soudní poplatek 38 000,- Kč (výrok V.). Nařízení výkonu rozhodnutí vztáhl i na vymožení nákladů předcházejícího řízení, nákladů výkonu rozhodnutí včetně soudního poplatku a dalších nákladů, které budou oprávněnému v průběhu přiznány (výrok VI.). Odvolací soud v záhlaví uvedeným rozhodnutím k odvolání povinného potvrdil usnesení soudu prvního stupně v části výroku I. (jíž nařídil výkon rozhodnutí podle vykonatelných nedoplatků oprávněného k uspokojení pohledávky ve výši 1 961 245,- Kč) a dále ve výrocích II., III., VI. a rovněž (posuzováno podle obsahu) ve výrocích IV. a V. Pokud se týká další části výroku I. (o nařízení výkonu rozhodnutí pro náklady předcházejícího řízení ve výši 38 970,- Kč) usnesení změnil tak, že návrh na výkon rozhodnutí podle exekučních příkazů ze dne 23. 4. 2001, ze dne 13. 11. 2001, ze dne 6. 3. 2002, a ze dne 15. 10. 2002, k vymožení „exekučních nákladů za výkon zabavení“ zamítl. Účastníkům nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud uzavřel, že exekučními tituly navrženými k výkonu jsou vykonatelné výkazy nedoplatků (§ 274 písm. f/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů /dále též jen „o. s. ř.“/), které obsahují obligatorní náležitosti (§ 73 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb. o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů /dále jen „zákon č. 337/1992 Sb.“/), oprávněný řádně označil prodávaný podnik - shodně s označením ve výpisu z živnostenského rejstříku - a doložil, že je v majetku povinného J. M. jakožto fyzické osoby. Skutečnost, že povinný podnik prodal, není ve fázi nařízení výkonu rozhodnutí podstatná, zakládá důvod k vylučovací žalobě dle § 267 o. s. ř. Není rozhodná ani námitka dosud neskončeného řízení o prominutí daňového nedoplatku, jež by mohla být pouze důvodem odkladu (§ 266 odst. 2 o. s. ř.). Nařízený způsob výkonu rozhodnutí není ani zřejmě nevhodným. Odvolací soud shledal důvody pro částečnou změnu usnesení soudu prvního stupně v rozsahu nařízení výkonu rozhodnutí pro částku 38 970,- Kč (spočívající v nákladech předcházejícího řízení), neboť z obsahu spisu vyplývá, že jde o náklady za výkon zabavení, které byly povinnému předepsány exekučními příkazy (§ 73a odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb.). Exekuční příkaz je nástrojem daňové exekuce k vymožení daňového nedoplatku, avšak nesplňuje kvalitu exekučního titulu a není způsobilým exekučním titulem. Pohledávka náhrady nákladů za výkon zabavení, upravená zákonem č. 337/1992 Sb., nemá povahu účelně vynaložených nákladů spojených s nařízením výkonu rozhodnutí nebo s jeho prováděním (§ 270 o. s. ř.). Proto podle uvedených exekučních příkazů nelze výkon rozhodnutí nařídit. Usnesení odvolacího soudu v části, jíž byl zamítnut návrh na výkon rozhodnutí k vymožení „exekučních nákladů za výkon zabavení“ v celkové výši 38 970,- Kč, napadl oprávněný dovoláním. Přípustnost dovolání opírá o § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Naplnění dovolacích důvodů dle § 241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř. (řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci) spatřuje v nemožnosti oprávněného vyjádřit se k odvolání povinného, jež mu bylo zasláno až dne 16. 5. 2006, tj. po vydání rozhodnutí odvolacího soudu, a dále v nesprávné interpretaci právní normy, kterou odvolací soud na správně zjištěný skutkový stav aplikoval. Podle dovolatele exekuční náklady nemohou nikdy jít na vrub správce daně a vymáhají se zároveň s nedoplatkem, pro který se exekuce provádí. Dlužník je povinen uhradit exekuční náklady u výkonu zabavení, jakmile byl odeslán exekuční příkaz (§ 73a zákona č. 337/1992 Sb.). Správce daně nemůže podle svého uvážení či konkrétní situace použít došlou finanční částku na jinou úhradu (v jiném pořadí), než pro jakou byla určena příslušnými ustanoveními zákona (§ 59 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb.). Exekuční příkazy správce daně lze považovat za vykonatelná rozhodnutí orgánů veřejné správy resp. jiná rozhodnutí (§ 274 písm. f/ o. s. ř.), mají všechny formální i materiální náležitosti exekučního titulu. Oprávněný má právo na náhradu všech účelných nákladů, a to jak nákladů vzniklých v předcházející exekuci tak i nákladů výkonu rozhodnutí (§ 270 odst. 1, 2 o. s. ř.). Není v souladu se zásadou hospodárnosti, aby správce daně mohl své zákonem stanovené náklady předchozí neúspěšné daňové exekuce vůči povinnému vymáhat soudním výkonem rozhodnutí teprve po získání pravomocného rozsudku nalézacího soudu, čímž by náklady dále narostly. Ustanovení § 137 o. s. ř. náklady řízení vymezuje pouze demonstrativně. Vydání exekučního příkazu správcem daně je procesním úkonem, s jehož provedením jsou spojeny výdaje, které je třeba za náklady řízení považovat. Odvolací soud nesprávně zúžil výklad § 270 odst. 2 o. s. ř., neboť za účelné náklady výkonu rozhodnutí považoval pouze účelné náklady výkonu rozhodnutí prodejem podniku povinného nikoli náklady daňové exekuce. Výkonem rozhodnutí je třeba chápat jakýkoli postup, kterým se provádí nucená realizace práva přiznaného rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu. Navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dovolání – přípustné podle § 238a odst. 1 písm. c) a odst. 2 o. s. ř., ve znění do 30. 6. 2009, ve spojení s § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. – není důvodné. Předně je třeba uzavřít, že žádné vady ve smyslu ustanovení § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a) a b), odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), k nimž je dovolací soud – je-li dovolání přípustné – povinen přihlédnout i z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3, věta druhá, o. s. ř.), z obsahu spisu nevyplývají. Námitce dovolatele, že v řízení došlo k vadě, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přisvědčit nelze. Vytýkaná nemožnost oprávněného vyjádřit se k odvolání (jež mu bylo zasláno až dne 16. 5. 2006, tj. po vydání rozhodnutí o odvolání) v projednávaném případě nemohla mít za následek nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu; rozhodnutí odvolacího soudu totiž spočívalo výhradně na posouzení právní otázky, a sice otázky (ne)způsobilosti exekučního příkazu správce daně (zahrnujícího náklady předchozí neúspěšné daňové exekuce) být exekučním titulem pro nařízení výkonu rozhodnutí podle občanského soudního řádu. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Podle § 274 o. s. ř., ve znění účinném do 8. 11. 2008, se § 251 - 271 použijí s výjimkou § 261a odst. 2 a 3 i na výkon: a) vykonatelných rozhodnutí soudů a jiných orgánů činných v trestním řízení, pokud přiznávají právo nebo postihují majetek; b) vykonatelných rozhodnutí soudů ve správním soudnictví; c) vykonatelných rozhodnutí rozhodčích komisí a smírů jimi schválených; d) vykonatelných rozhodnutí státních notářství a dohod jimi schválených; e) notářských zápisů se svolením k vykonatelnosti sepsaných podle zvláštního zákona; f) vykonatelných rozhodnutí orgánů státní správy a územní samosprávy včetně platebních výměrů, výkazů nedoplatků ve věcech daní a poplatků, jakož i smírů schválených těmito orgány; g) vykonatelných