20 Cdo 482/2019 — Nejvyšší soud

20 Cdo 482/2019 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:15. 5. 2019 Spisová značka:20 Cdo 482/2019 ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:20.CDO.482.2019.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Rozhodčí doložka Zastavení exekuce Dobré mravy Dotčené předpisy:§ 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:24. 7. 2019 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 20 Cdo 482/2019-153 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněné PROFI CREDIT Czech, a. s., se sídlem v Praze 1, Nové Město, Klimentská 1216/46, identifikační číslo osoby 61860069, zastoupené JUDr. Kateřinou Perthenovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, proti povinné V. D., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Martinem Krumichem, advokátem se sídlem v Kolíně III, Politických vězňů 427/19, pro 109 108 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 21 EXE 6559/2016, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2018, č. j. 26 Co 282/2018-64, t a k t o : Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. října 2018, č. j. 26 Co 282/2018-64, a usnesení Okresního soudu v Nymburce ze dne 8. srpna 2018, č. j. 21 EXE 6559/2016-36, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Nymburce k dalšímu řízení. Odůvodnění: Krajský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím k odvolání povinné potvrdil ve výroku I. usnesení Okresního soudu v Nymburce ze dne 8. 8. 2018, č. j. 21 EXE 6559/2016-36, kterým byl zamítnut návrh povinné na zastavení exekuce, a rozhodl o tom, že se výrok II., kterým bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, vypouští. Vycházel ze zjištění, že exekučním titulem, kterým je v projednávané věci rozhodčí nález Mgr. Radka Lubiny ze dne 7. 9. 2016, č. j. 104 Rozh 4727/2016-7, byla povinné uložena povinnost zaplatit oprávněné částku ve výši 112 708 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05% ročně z této částky ode dne 22. 7. 2016 do zaplacení a smluvní pokutu ve výši 0,25% denně za každý den prodlení s úhradou částky 84 188 Kč ode dne 22. 6. 2016 do zaplacení a náhradu nákladů rozhodčího řízení ve výši 15 426,40 Kč. Odvolací soud se ztotožňuje se soudem prvního stupně v tom, že v daném případě nejsou splněny zákonné podmínky pro zastavení exekuce. Na základě rozhodčí smlouvy uzavřené mezi účastníky 29. 8. 2014 se strany dohodly, že pravomoc k řešení veškerých sporů o nároky ze smlouvy o revolvingovém úvěru ze dne 29. 8. 2014, má v rozhodčím řízení kterýkoliv ze třinácti ve smlouvě taxativně uvedených rozhodců, kterému žalobce doručí žalobu. Odvolací soud považuje rozhodčí smlouvu za platně sjednanou. Dále dospěl k závěru, že v případě rozhodčích nálezů nepřísluší exekučnímu soudu přezkoumávat, zda smlouva o spotřebitelském úvěru, resp. rozhodčí smlouva neobsahuje ujednání, které by způsobilo významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran v neprospěch spotřebitele, jelikož je exekuční řízení ovládáno zásadou, podle níž exekuční soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost exekučního titulu, a nepřihlíží ani k vadám řízení. Odvolací soud zdůrazňuje, že možnost řešení sporů prostřednictvím rozhodce dává smluvním stranám zákon o rozhodčím řízení. Vzhledem k omezenému počtu osob rozhodců a narůstajícímu počtu sporů ze smluv o půjčce (úvěru), u nichž je sjednána rozhodčí smlouva (doložka), považuje odvolací soud argument počtu sporů, které pro oprávněného rozhodci rozhodli, a tím i ekonomickou závislost rozhodců za zavádějící. Navíc všech třináct rozhodců, uvedených v rozhodčí doložce, jsou zároveň advokáty. Je tedy zřejmé, že jejich příjmem nejsou jen příjmy z činnosti rozhodců. Odvolací soud považuje za správné, aby i při zohlednění ochrany spotřebitele dle §§1810 a násl. občanského zákoníku, bylo do smluvní a potažmo právní jistoty smluvních stran zasahováno v co nejmenší míře. Danou smlouvu o úvěru jakož i rozhodčí smlouvu uzavřela povinná dobrovolně, vážně a bez nátlaku. Povinná navíc měla možnost brojit proti vydanému rozhodčímu nálezu ve smyslu ust. § 27 a § 31 zákona o rozhodčím řízení. Odvolací soud tedy shledává rozhodčí smlouvu za platně uzavřenou. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala povinná dovolání. Namítá, že podle závěrů Nejvyššího soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1387/2016) se v souvislosti s uzavíráním úvěrových smluv nejedná o věcný přezkum exekučního titulu, je-li zkoumáno, zda je úvěrová smlouva neplatná pro rozpor s dobrými mravy (ve smyslu např. nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12). Je třeba zkoumat, za jakých okolností byla úvěrová smlouva uzavírána, včetně zohlednění kritérií vytyčených judikaturou Nejvyššího soudu ve vztahu ke smluvní pokutě, úrokům, zajištění pohledávky apod. Není vyloučeno, aby se otázka platnosti hlavní (úvěrové) smlouvy stala významnou pro hodnocení na ni navazující rozhodčí smlouvy. Povinná je přesvědčena, že již sama odměna u smlouvy o revolvingovém úvěru byla nepřiměřeně vysoká. Jen samotná odměna a následné sankční ujednání mají dávící a rdousící efekt. Povinná měla zaplatit za úvěr ve výši 60 000 Kč částku 157 920 Kč. V době zesplatnění povinná oprávněné zaplatila 84 300 Kč a zbývalo jí doplatit již jen 84 188 Kč. Navíc se aktivovala výše další lichevní úrokové sazby ve výši 148,18% ročně (bez revolvingu) a 121,33% (u revolvingu). Oprávněná zbývající část 84 188 Kč zesplatnila spolu s pokutou, tedy celkem na 112 708 Kč, což požadovala po povinné neprodleně zaplatit. Tato částka byla dále znovu úročena zákonným úrokem z prodlení a denní pokutou, tedy s ročním úrokem 91,25% z částky 84 188 Kč. Z této částky tak klientka zaplatila roční úrok ve výši 98,3%. Dále byla povinna zaplatit náhradu nákladů řízení ve výši 15 426,40 Kč. Povinná výše uvedené považuje v rozporu s dobrými mravy, když při posuzování vychází z takzvaného standardu mezní výše smluvní výpůjční sazby úroku spotřebitelského úvěru, kterou nastavil Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004. Dále povinná namítá ekonomickou závislost rozhodců, které měla oprávněná uvedené v adhézní smlouvě, kdy jejich výběr nevznikl konsenzem stran, ale byl dán pouze o vůli oprávněné, a to bez možnosti povinné se na tomto výběru podílet. Přičemž u některých vybraných rozhodců bylo zjištěno, že pro oprávněnou rozhodují tisíce sporů a jsou na ní ekonomicky závislý. Neplatnost rozhodčí smlouvy je dána také tím, že obsahuje ustanovení, kde byl tzv. způsob určení rozhodce, který byl v plné dikci úvěrujícího. V daném článku se uvádí: „V případě, že žalovaný svého práva vybrat rozhodce dle tohoto ustanovení Rozhodčí smlouvy nevyužije, popřípadě tuto volbu neprovede (například v rámci oznámení o výběru rozhodce uvede osobu neuvedenou v bodě 3.3 této Rozhodčí smlouvy, zvoleného rozhodce oznámí úvěrujícímu až po uplynutí sjednané 15-denní lhůty, volbu rozhodce úvěrujícímu neoznámí písemně, popřípadě vybere více rozhodců) je úvěrující oprávněn rozhodce ze seznamu v bodě 3.3 této Rozhodčí smlouvy vybrat sám - tuto svoji volbu projeví tak, že danému rozhodci doručí rozhodčí žalobu.“ Tato libovůle výběru úvěrujícím není výběrem transparentním (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. 33 Cdo 68/2014). Ujednání v rozhodčí smlouvě navíc vylučuje právo spotřebitele podat žalobu k soudu, což povinná označuje za nepřiměřenou smluvní podmínku. Na danou rozhodčí smlouvu je proto nutné pohlížet jako na absolutně neplatnou. Z výše uvedených důvodů dovolatelka navrhuje, aby bylo napadené usnesení spolu s usnesením soudu prvního stupně zrušeno a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Oprávněná ve svém vyjádření sděluje, že s argumentací povinného nesouhlasí. Exekučnímu soudu nepřísluší přezkoumávat, zda smlouva o spotřebitelském úvěru, resp. rozhodčí smlouva neobsahuje ujednání, které by způsobilo významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran v neprospěch spotřebitele. Navíc je zapotřebí upozornit, že i kdyby relativně byla neplatná smlouva hlavní, nemá to vliv na rozhodčí smlouvu. Nevztahuje-li se důvod neplatnosti smlouvy na rozhodčí doložku týkající se sporů z této smlouvy, nemá neplatnost smlouvy vliv na neplatnost rozhodčí doložky. Neplatnost smlouvy o úvěru nezpůsobí neplatnost rozhodčí smlouvy, kromě situací, kdy důvod neplatnosti smlouvy o úvěru obstojí samostatně i jako důvod neplatnosti rozhodčí smlouvy. Povinný měl možnost brojit proti rozhodčímu nálezu (vyjadřovat se do rozhodčího řízení, požádat o přezkum rozhodčího nálezu, podat návr