20 Cdo 503/2021 — Nejvyšší soud

20 Cdo 503/2021 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:30. 3. 2021 Spisová značka:20 Cdo 503/2021 ECLI:ECLI:CZ:NS:2021:20.CDO.503.2021.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Výkon rozhodčích nálezů Zastavení exekuce Dotčené předpisy:§ 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:13. 6. 2021 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 20 Cdo 503/2021-102USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněného PŘÍČBYT, bytové družstvo, se sídlem v Brně, Příční 136/30, identifikační číslo osoby 268 95 366, proti povinné L. D., narozené XY, bytem XY, pro 183 375 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 24 EXE 449/2013, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě ze dne 16. 7. 2020, č. j. 72 Co 149/2020-66, t a k t o : I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : 1. Okresní soud v Třebíči usnesením ze dne 19. 2. 2020, č. j. 24 EXE 449/2013-25, zastavil exekuci prováděnou na základě pověření ze dne 25. 4. 2013, č. j. 24 EXE 449/2013-9, (výrok I), oprávněnému ani povinné nepřiznal právo na náhradu nákladů exekučního řízení (výrok II) a oprávněnému uložil zaplatit soudní exekutorce JUDr. Marii Sárové, Exekutorský úřad Jihlava, náhradu nákladů exekuce 7865 Kč do tří dnů od právní moci usnesení. Dospěl k závěru, že rozhodčí doložka, na základě níž byl vydán exekuční titul, je neplatná pro absenci transparentního určení rozhodce a pro obcházení ustanovení zákona o rozhodčím řízení, neboť podle ní rozhodce má určit právnická osoba, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona. Protože rozhodce opíral svou pravomoc o neplatnou rozhodčí doložku, není rozhodčí nález způsobilým exekučním titulem, a proto soud probíhající exekuci podle § 268 odst. 1 písm. h/ o. s. ř. zastavil. 2. Krajský soud v záhlaví označeným rozhodnutím k odvolání oprávněného usnesení soudu prvního stupně ve výroku I a II potvrdil a ve výroku III změnil tak, že soudní exekutorce náhradu nákladů exekuce nepřiznal. Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud zjistil, že exekuce byla zahájena návrhem ze dne 2. 4. 2013 na podkladě rozhodčího nálezu Mgr. Jany Hajdové ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. RŘ 03-JH/2012, k uspokojení pohledávky na uhrazení smluvní pokuty podle smlouvy o nájmu nebytových prostor. Exekuční soud rozhodl o zastavení exekuce bez návrhu (§ 55 odst. 5 e. ř.). Protože rozhodčí doložka, podle níž byla prostřednictvím předsedy tzv. Brněnského arbitrážního centra povolána jako rozhodce Mgr. Jana Hajdová, byla sjednána 1. 10. 2009, bylo třeba otázku určení rozhodce posuzovat v poměrech tehdy účinné právní úpravy (tj. zákon o rozhodčím řízení ve znění do 31. 3. 2012) a ve vztahu mezi podnikateli. Odvolací soud s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 3629/2010 a též na rozhodnutí sp. zn. 23 Cdo 1631/2015 (jež bylo aprobováno Ústavním soudem - srov. jeho usnesení ze dne 23. 5. 2017 sp. zn. I. ÚS 3695/15) neshledal důvodu odchýlit se od závěrů Nejvyššího soudu. 3. Ohledně nákladů řízení a nákladů exekuce odvolací soud odkázal na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 402/2014. Uvedl, že případná náhrada nákladů řízení by náležela povinné, jí však žádné náklady v dosavadním průběhu exekuce nevznikly. Ohledně nákladů exekuce pak bylo zjištěno, že soudní exekutorka již na náklady exekuce vymohla dle pravomocného příkazu k úhradě nákladů exekuce částku 7 959,30 Kč. Odvolací soud s odkazem na § 150 o. s. ř. uzavřel, že vzhledem k okolnostem projednávané věci není na místě ani vrácení již vymožených nákladů povinné, ani uložení povinnosti k jejich úhradě oprávněnému. 4. Usnesení odvolacího soudu ve výroku I (jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku I a II) napadl oprávněný dovoláním. Má za to, že řešená právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak, než jak byla posouzena v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 1631/2015 a na něj navazujícím rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3695/15, o něž odvolací soud v projednávané věci opřel svůj závěr. Dovolatel vytýká pochybení soudu při posouzení otázek: - zda mohly smluvní strany (v obchodněprávním vztahu) podle právní úpravy platné do 31. 3. 2012 platně uzavřít dohodu, kterou by svěřily jmenování rozhodce třetí fyzické osobě tak, jak si to sjednali účastníci v této věci (appointing autority); - zda mohly smluvní strany podle právní úpravy účinné do 31. 3. 2012 platně ujednat, že určitý dokument obsahující podrobnou úpravu vedení rozhodčího řízení, zpracovaný třetí osobou, a to ve stavu, jak existoval ke dni dohody, bude součástí smluvního vztahu, aniž by k ní byl fyzicky nedílně připojen, jak se stalo mezi účastníky v této věci. Dovolatel připomněl, že jen věcně správná a náležitě odůvodněná rozhodnutí naplňují ústavní kritéria plynoucí z Listiny. Zdůraznil odlišnosti situace řešené v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1945/2010 a v nyní posuzované věci (zde nejde o spotřebitelský vztah a jedná se o určení rozhodce pomocí pravidel, která si účastníci vtělili přímo do rozhodčí smlouvy, naproti tomu ve sjednocujícím rozhodnutí byl rozhodce určen odkazem na rozhodčí řád vydaný osobou k tomu neoprávněnou). Odvolací soud navzdory odlišnostem stejně posuzoval i tuto věc, ale tento postup dostatečně nevysvětlil (podobně jako i při aplikaci závěrů rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 174/2014). Podle dovolatele se sjednocující rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, zdůvodněné ochranou slabší strany, zvrtlo, stát v řádně neodůvodněném výkladu absence transparentnosti rozhodčí doložky občanům resp. podnikatelům znemožnil rozhodovat o svém osudu a ingeruje do jejich vztahu, nadto za situace, kdy obě strany jsou si svých práv a povinností vědomy (viz odst. 22 odůvodnění odvolacího soudu) nijak proti nim nebrojí. Dovolatel podobně vytýká nedostatečné odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 1112/2013, významně rozšiřujícího dosah sjednocujícího stanoviska, dále rozhodnutí sp. zn. 23 Cdo 2017/2012, z nějž podle dovolatele nevyplývá, jak konkrétně byl obcházen zákon o rozhodčím řízení za situace, kdy si strany do textu rozhodčí smlouvy opsaly pravidla výběru rozhodce a rozhodčího řízení vydaná třetí osobou (subjektem odlišným od zákonem ustanoveného stálého rozhodčího soudu), čímž si tato pravidla strany vlastně „napsaly samy“ (podobně jako dovolatel, který si pravidla ke své smlouvě přiložil). Z ustanovení § 7 zákona č. 216/1994 Sb., ve znění účinném v době podpisu rozhodčí doložky, nevyplývá žádná restrikce dohod nebo pravidel vtělených či přiložených do rozhodčích doložek, naopak úmysl zákonodárce byl deklarován novelizací zákona k 1. 4. 2012 (viz jeho § 7 a § 19) a není důvod tak postupovat i před novelizací. Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený výrok a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 5. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále též „o. s. ř.“. Dovolání není přípustné. 6. Napadené usnesení odvolacího soudu spočívá na řešení procesní otázky, zda rozhodce měl pravomoc vydat exekuční titul (rozhodčí nález), která se odvíjí od vyřešení hmotněprávní otázky (ne)platnosti rozhodčí doložky. Projednávanou věc je třeba posuzovat s ohledem na to, že rozhodčí doložka byla sjednána ve smlouvě o nájmu nebytových prostor ze dne 1. 10. 2009, podle zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění účinném do 31. 3. 2012 (dále též jen „zákon č. 216/1994 Sb.“). 7. Ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb. stanovilo, že rozhodčí smlouva má zpravidla určit počet i osoby rozhodců anebo stanovit způsob, jak počet i osoby rozhodců mají být určeny. Konečný počet rozhodců musí být vždy lichý. Podle druhého odstavce téhož ustanovení nemá-li rozhodčí smlouva ustanovení podle odstavce 1, jmenuje každá ze stran jednoho rozhodce a tito rozhodci volí předsedajícího rozhodce. 8. Podle ustanovení § 13 zákona č. 216/1994 Sb. stálé rozhodčí soudy mohou být zřízeny pouze na základě zákona (odst. 1). Stálé rozhodčí soudy mohou vydávat své statuty a řády, které musí být uveřejněny v Obchodním věstníku; tyto statuty a řády mohou určit způsob jmenování rozhodců, jejich počet, a mohou výběr rozhodců vázat na seznam vedený u stálého rozhodčího soudu. Statuty a řády mohou též u