20 Cdo 565/2001 — Nejvyšší soud

20 Cdo 565/2001 citace  Název judikátu:Vydání věci podle zákona č. 87/*1991 Sb. Vyvlastnění bez náhrady. Převzetí věci státem bez právního důvodu. Paušální sazba odměny advokáta za řízení v jednom stupni. Zastupování více osob. Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:3. 7. 2003 Spisová značka:20 Cdo 565/2001 ECLI:ECLI:CZ:NS:2003:20.CDO.565.2001.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 6 odst. 1 písm. j) předpisu č. 87/1991Sb. § 6 odst. 2 písm. j) předpisu č. 87/1991Sb. § 7 odst. 2 písm. e) předpisu č. 484/2000Sb. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 20 Cdo 565/2001 ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Vladimíra Kurky a JUDr. Pavla Krbka, v právní věci žalobců A) M. W., B) L. K. a C) V. A., všech zastoupených advokátem, proti žalovanému městu S. n. S., zastoupenému advokátem, o uzavření dohody o vydání nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 5 C 1062/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. listopadu 2000, č. j. 23 Co 361/2000-173, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit každému ze žalobců na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.315,-- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupce žalobců JUDr. L. S. O d ů v o d n ě n í: Žalobci ve vyjádření navrhli dovolání zamítnout, majíce rozhodnOkresní soud v Havlíčkově Brodě rozsudkem ze dne 6. března 2000, č. j. 5 C 1062/98?144, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 27. března 2000, č. j. 5 C 1062/98?154, uložil žalovanému uzavřít se žalobci dohodu o vydání ve výroku specifikovaného domu a pozemku (stavební parcely), a to tak, že tyto nemovitosti vydá do jejich podílového spoluvlastnictví, každému v rozsahu jedné ideální třetiny. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že ohledně domu je naplněna restituční skutková podstata uvedená v ustanovení § 6 odst. 1 písm. j/ zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „zákon“), neboť rozhodnutí komise pro výstavbu při Městském národním výboru ve S. n. S. (dále též jen „komise“) ze dne 18. května 1964 nebylo rozhodnutím o výši náhrady za vyvlastění (uzavřel, že tento odvolací orgán – ač jeho rozhodnutí znělo tak, že odvolání /žalobců/ se nevyhovuje – v důsledku změny cenového předpisu fakticky zrušil rozhodnutí o výši náhrady). Náhrada za vyvlastnění nebyla nikdy pravomocně stanovena a částky, které žalobci od státu převzali (každý obdržel 11.000,- Kč), za takovou náhradu proto nemohou být pokládány. Soud rovněž dospěl k závěru, že dům není (ve smyslu § 8 odst. 1 zákona) stavbou, která by zásadní přestavbou ztratila svůj původní stavebně technický charakter (a kterou by proto nebylo možné vydat). Z prvků dlouhodobé životnosti stavby se od roku 1964 změnily v rozsahu reprezentujícím nadpoloviční objemový podíl všech konstrukcí daného prvku stropy (53, 33%) a schodiště (64,46%). Stavba se však v základních stavebních prvcích výrazně nezměnila (při přestavbě přibyla sociální zařízení a šatny) a stejně jako před vyvlastněním (kdy šlo o hostinec) slouží pro potřeby veřejného stravování (školní jídelna). Ve vztahu ke stavební parcele odůvodnil soud vyhovující výrok odkazem na ustanovení § 6 odst. 2 zákona, s tím, že vyvlastňovací rozhodnutí označovalo jako předmět vyvlastnění pouze dům, takže pozemek stát převzal bez právního důvodu. K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 7. listopadu 2000, č. j. 23 Co 361/2000-173, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé tak, že žalovaný je povinen uzavřít se žalobci dohodu o vydání věcí, podle které žalovaný vydává žalobcům do jejich podílového spoluvlastnictví, a to každému z nich jednu ideální třetinu tam označeného domu a pozemku a žalobci tyto nemovitosti do podílového spoluvlastnictví přijímají. Nad tento rámec (ohledně jiných ujednání obsažených v dohodě) žalobu zamítl. Odvolací soud přisvědčil právním závěrům soudu prvního stupně jak co do úvahy o absenci rozhodnutí o náhradě za vyvlastnění, tak co do výkladu ustanovení § 6 odst. 2 a § 8 odst. 1 zákona. utí odvolacího soudu za správné. Podle bodu 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001). O takový případ jde – se zřetelem k datu vyhlášení napadeného rozsudku – i v této věci. Nejvyšší soud nejprve zkoumal přípustnost dovolání. Podle dovolatele má být dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. a/ a b/ o. s. ř. Pro posouzení toho, zda je rozsudek odvolacího soudu rozsudkem měnícím ve smyslu ustanovení § 238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., není rozhodující, jak jej odvolací soud označil, ale jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníků, případně zda práva a povinnosti účastníků stanovil oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně (shodně srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 52/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Z tohoto pohledu má rozsudek odvolacího soudu v napadené vyhovující části zjevně povahu rozsudku potvrzujícího (také odvolací soud zavázal žalovaného k uzavření dohody o vydání nemovitostí). Přípustnost dovolání proti takovému rozsudku je nutno poměřovat ustanoveními § 237, § 238 odst. 1 písm. b/ a § 239 o. s. ř. Vady řízení ve smyslu § 237 odst. 1 o. s. ř., k nimž Nejvyšší soud přihlíží i z úřední povinnosti, nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají. Podle § 239 o. s. ř. nenŽalovaný podal proti rozsudku odvolacího soudu (a to zjevně protŽalovaný podal proti rozsudku odvolacího soudu (a to zjevně proti té části jeho výroku, jíž byl zavázán k uzavření dohody o vydání nemovitostí) včas dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 238 odst. 1 písm. a/ a b/ o. s. ř., namítaje, že je dán dovolací důvod dle § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř., jehož prostřednictvím lze odvolacímu soudu vytýkat, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Konkrétně dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že závěr o naplnění restitučního důvodu dle § 6 odst. 1 písm. j/ zákona formuloval na základě chybného posouzení vlastního průběhu vyvlastňovacího řízení. Dle jeho přesvědčení byla žalobcům přiznána náhrada za vyvlastněnou nemovitost ve výši odpovídající tehdy platným předpisům a v plné výši jim byla rovněž vyplacena. Žalobcům náležela vyvlastňovací náhrada ve výši 680,10 Kč, takže tím, že obdrželi 33.000,-Kč, došlo k výraznému zvýhodnění v jejich prospěch. Zabývala-li se komise možností zvýšení náhrady, nemělo to žádný vliv na obsah původního rozhodnutí, jež ani zčásti zrušeno nebylo. Dle dovolatelova přesvědčení bylo vyvlastňovací řízení skončeno již určením částky 737,90 Kč, proto úvahy o navýšení náhrady za vyvlastnění nepodléhaly režimu správního řízení. Nesprávný je podle dovolatele též závěr o zachování původního stavebně technického charakteru stavby, jenž odporuje znaleckému posudku i konstantní soudní judikatuře. Žalobcům podle dovolatele nesvědčí restituční podmínky ani ohledně pozemku, když z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 1003/96 (správně jde o rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 1005/96, ze dne 28. listopadu 1997, uveřejněný v příloze časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 1998, pod číslem 10) plyne, že byla?li podle obsahu vyvlastňovacího výměru poskytnuta náhrada i za věc, která nebyla jako předmět vyvlastnění ve výměru výslovně označena, pak platí, že došlo i k vyvlastnění této věci. Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalobci ve vyjádření navrhli dovolání zamítnout, majíce rozhodnutí odvolacího soudu za správné. Podle bodu 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001). O takový případ jde – se zřetelem k datu vyhlášení napadeného rozsudku – i v této věci. Nejvyšší soud nejprve zkoumal přípustnost dovolá