20 Cdo 676/2016 – Nejvyšší soud

20 Cdo 676/2016U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Vladimíra Kůrky v exekuční věci oprávněné TECHNUM, spol. s r. o., se sídlem v Prešově, K Surdoku 25, Slovenská republika, identifikační číslo osoby 31650180, zastoupené JUDr. Vladimírem Špačkem, advokátem se sídlem v Náchodě, Tyršova 64, proti povinné J. Š., H. V., pro 25 055,27 Eur s příslušenstvím, vedené soudním exekutorem JUDr. Kamilem Součkem, Exekutorský úřad Náchod, pod sp. zn. 083 EX 1286/14, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 11. 2015, č. j. 24 Co 33/2015-37, takto: Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 11. 2015, č. j. 24 Co 33/2015-37, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení. Odůvodnění: Soudní exekutor JUDr. Kamil Souček, Exekutorský úřad Náchod, usnesením ze dne 19. 12. 2014, č. j. 083 EX 1286/14-8, zamítl exekuční návrh oprávněné ze dne 25. 11. 2014 (výrok I.), žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.), stejně tak nepřiznal právo na náhradu nákladů exekuce soudnímu exekutorovi (výrok III.). Návrh zamítl na základě závazného pokynu exekučního soudu. Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 4. 2. 2015, č. j. 24 Co 33/2015-15, usnesení soudního exekutora potvrdil a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Dospěl k závěru, že výkon exekučního titulu (rozhodčího nálezu Rozhodcovského súdu v Košiciach) je nutné odepřít s odkazem na § 121 písm. c) zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém (dále „z. m. p. s.“), ve spojení s § 31 písm. b) zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále „zákon o rozhodčím řízení“), neboť byl vydán na základě neplatné rozhodčí doložky, tedy je stižen vadou, která je důvodem pro zrušení českého rozhodčího nálezu soudem. Nejvyšší soud usnesením ze dne 7. 10. 2015, č. j. 26 Cdo 2983/2015-33, usnesení odvolacího soudu zrušil se závazným právním názorem, že při posouzení vykonatelnosti rozhodčího nálezu vydaného rozhodčím soudem ve Slovenské republice je vyloučen postup podle z. m. p. s., že je třeba posoudit, zda je namístě postup podle Úmluvy o uznání a výkonu rozhodčích nálezů uzavřené dne 10. 6. 1958 v New Yorku, vyhlášené pod č. 74/1959 Sb. (dále též jen „Newyorská úmluva“), či Smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o právní pomoci poskytované justičními orgány a o úpravě některých právních vztahů v občanských a trestních věcech, vyhlášené pod č. 209/1993 Sb. (dále též jen „Smlouva o vzájemné pomoci“). Odvolací soud poté v napadeném rozhodnutí dospěl k závěru, že v dané věci je třeba posoudit vykonatelnost rozhodčího nálezu podle Smlouvy o vzájemné pomoci. Vycházel přitom z čl. 30 odst. 3 a 4 písm. a) Vídeňské úmluvy o smluvním právu, vyhlášené pod č. 15/1988 Sb. (dále též jen „Vídeňská úmluva o smluvním právu“), jíž jsou vázány oba státy. Poté dospěl k závěru, že tento rozhodčí nález nelze na území České republiky vykonat pro rozpor s veřejným pořádkem [čl. 23 písm. e) Smlouvy o vzájemné pomoci]. Vykonávaný cizí rozhodčí nález totiž není podle českého právního řádu a judikatury způsobilým exekučním titulem, neboť byl vydán rozhodcem na základě absolutně neplatné rozhodčí doložky (neobsahovala ujednání o způsobu určení rozhodce a nepřípustně odkazovala na rozhodčí řád vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona), a tedy rozhodce neměl k jeho vydání pravomoc. Oprávněná v dovolání namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno na základě nesprávného právního závěru, přičemž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že v dané věci je třeba bez dalšího postupovat podle Smlouvy o vzájemné pomoci, neboť Vídeňská úmluva o smluvním právu se použije pouze při posuzování mezinárodních smluv, které se týkají téhož předmětu. Pro případ, že obě smlouvy upravují stejný okruh společenských jevů, je možno použít ustanovení té smlouvy, která k dosažení sledovaného výsledku povede snadněji a účinněji. V případě, že se smlouvy netýkají téhož předmětu, nemá Vídeňská úmluva o smluvním právu výslovné ustanovení. Vzhledem k tomu, že smluvně sjednané normy jsou součástí právního řádu smluvního státu, je třeba přijmout pro řešení otázky těchto střetů těchto norem platnost pravidla lex specialis derogat generali, jehož použití lze opřít o důvody vyplývající z právní logiky, z nutnosti systematické koordinace a harmonického působení právních pravidel (v tomto směru dovolatelka cituje publikaci Kučera, Z. Mezinárodní právo soukromé. 7. opr. a dopl. vyd. Brno: Doplněk, 2009, str. 51-52). Uvedla dále, že odvolací soud obsah mezinárodních smluv neporovnal a výše uvedená kritéria neposoudil. Připustila, že také v Newyorské úmluvě je výhrada veřejného pořádku upravena v čl. V odst. 2 písm. b). Pro aplikaci této výhrady však není dán důvod. Uvedla, že krajský soud dal zcela nedůvodně přednost právu dlužníka na úkor práv věřitele. Odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4196/2007 (uveřejněný pod číslem 104/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), v němž Nejvyšší soud nepodpořil ochranu zaměstnavatele, která je v národním právním řádu nastavena na velmi vysoké úrovni, protože neshledal rozpor s veřejným pořádkem, bez ohledu na to, že většina ustanovení zákoníku práce je kogentních. Dále připomněla usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3157/2013, v němž se Nejvyšší soud zabýval otázkou veřejného pořádku v případě uznání a výkonu rozhodnutí, jehož předmětem byly punitive damages. Krajský soud podle dovolatelky řádně nezdůvodnil, proč je nutné na rozhodčí nález aplikovat národní normy; krajský soud měl rozhodčí nález bez dalšího uznat. Navrhla proto, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále též jen „o. s. ř.“). Dovolání je přípustné, neboť Nejvyšší soud se dosud otázkou uznání a výkonu rozhodčího nálezu vydaného rozhodčím soudem ve Slovenské republice při řešení otázky, zda je třeba postupovat podle Newyorské úmluvy či Smlouvy o vzájemné pomoci, nezabýval. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v ustanoveních § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. V souzené věci je exekučním titulem „rozhodcovský rozsudok“ Rozhodcovského súdu v Košiciach ze dne 8. 10. 2014, č. j. 5R/8/2014/1, kterým bylo povinné uloženo zaplatit oprávněné 25 055,27 Eur a náhradu nákladů řízení ve výši 1 053 Eur do tří dnů od doručení rozhodčího nálezu, o jehož uznání a výkon na území České republiky oprávněná požádala. Ve věci je třeba posoudit, zda při uznání a výkonu tohoto exekučního titulu má soud postupovat podle Newyorské úmluvy, kterou je vázána Česká republika (na základě ustanovení čl. 5 odst. 2 ústavního zákona č. 4/1993 Sb.) a Slovenská republika (na základě ustanovení čl. 153 Ústavy Slovenské republiky) nebo zda je namístě postup podle Smlouvy o vzájemné pomoci, jež upravuje také uznání a výkon rozhodčích nálezů vydaných v rozhodčím řízení. V případě, že jsou státy vázány dvěma mezinárodními smlouvami, přičemž vztah mezi těmito smlouvami není upraven výslovným ustanovením alespoň jedné z nich, je třeba pro výklad, podle jaké smlouvy je třeba postupovat, použít ustanovení Vídeňské úmluvy o smluvním právu. Čl. 30 této úmluvy stanoví pravidla pro provádění po sobě uzavřených smluv, které se týkají téhož předmětu. Právní teorie (na níž odkazuje i dovolatelka) vykládá pojem tentýž předmět v kontextu mezinárodních smluv v oblasti mezinárodního práva soukromého tak, že smlouvy se týkají téhož předmětu, pokud mají tentýž přímý a nepřímý předmět. Podmínku téhož přímého předmětu přitom splní smlouvy, které pro určitou rozhodovanou věc obsahují normy téhož druhu (např. kolizní). O stejný nepřímý předmět se pak jedná, pokud předmětné smlouvy mají stejně vymezenou oblast použití (např. poměry z kupní smlouvy), neboli stejně vymezený rozsah právních poměrů či otázek (srov. Kučera, Z. a kol. Mezinárodní právo soukromé. 8. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s. r. o., 2015, str. 63-65). Pro řešení střetu smluv týkajících se téhož předmětu nabízí explicitně řešení samotná Vídeňská úmluva o smluvním právu. Zásadně se vychází z pravidla lex posterior derogat legi priori. Pokud se však platnost dřívější smlouvy nepřerušila a ani nebylo přerušeno její provádění, tedy je-li možné současné použití obou smluv dle čl. 59 odst. 1 písm. b) Vídeňské úmluvy o smluvním právu, dřívější smlouva s