21 Cdo 1067/2003 — Nejvyšší soud

21 Cdo 1067/2003 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:29. 9. 2003 Spisová značka:21 Cdo 1067/2003 ECLI:ECLI:CZ:NS:2003:21.CDO.1067.2003.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Dotčené předpisy:§ 240 odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb. § 240 odst. 3 předpisu č. 99/1963Sb. § 241a odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb. § 241b odst. 3 předpisu č. 99/1963Sb. § 243c odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb. § 43 odst. 2 předpisu č. 99/1963Sb. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 1067/2003 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Ljubomíra Drápala v právní věci žalobce J. V., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice - Ministerstvu financí v Praze 1, Letenská č. 15, o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru a náhradu mzdy, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp.zn. 16 C 21/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. prosince 2001, č.j. 23 Co 479/2001-318, takto: I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í: Dopisem ze dne 25. 9. 1992 žalovaná (její právní předchůdce Střední odborné učiliště strojírenské K. – O. č. 108) sdělila žalobci, že mu dává výpověď z pracovního poměru „dle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) ZP, a to z důvodů soustavného porušování pracovní kázně“. Důvod k tomuto opatření spatřovala v tom, že dne 4. 9. 1992 nezabezpečil teoretickou výuku žáků „třídy N2 – (fyzika)“, že dne 10. 9. 1992 na výtku „pana Z.“ (zástupce ředitele), že přichází do zaměstnání teprve v 9.38 hod., když od 9.30 hod. má vyučovat, reagoval hrubě urážlivými slovy, že ve dnech 17. a 18. 9. 1992 odmítl uposlechnout příkazu nadřízeného „p. Z.“ a nevykonával službu dozoru budovy školy a že dne 18. 9. 1992 uvolnil z teoretické výuky žáky „skupiny M2“, i když podle rozvrhu měl zajišťovat celé „třídy EM2“. Porušení pracovní kázně mu bylo vytknuto již dopisy ze dne 12. 6. 1992 a 19. 6. 1992 a zároveň byl upozorněn, že v případě dalšího porušování pracovní kázně s ním bude rozvázán pracovní poměr. Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná, a aby bylo žalované uloženo zaplatit mu náhradu ušlé mzdy ve výši 35.000,- Kč. Žalobu odůvodňoval zejména tím, že se vytýkaných porušení pracovní kázně nedopustil. Žalovaného označil „Střední odborné učiliště Strojírenské K. – O. 108“. Okresní soud v Berouně rozsudkem ze dne 13. 12. 1993, č.j. 7 C 271/92-65, určil, že výpověď z pracovního poměru daná žalovanou žalobci dopisem ze dne 25. 9. 1992 je neplatná, a uvedl, že rozhodnutí o náhradě ušlé mzdy, jakož i rozhodnutí o nákladech řízení „se zůstavuje“ rozsudku konečnému. Po provedeném dokazování dospěl soud prvního stupně k závěru, že ze tří případů porušení pracovní kázně uvedených v dopisech ze dne 12. a 19. 6. 1992 se žalobce dopustil pouze jednoho, a to neoprávněného podepsání cestovních příkazů. Protože však toto porušení pracovní kázně nedosáhlo intenzity méně závažného porušení pracovní kázně, není splněna podmínka ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce, tedy, že by žalobce byl písemně upozorněn na možnost výpovědi v souvislosti s porušením pracovní kázně v době posledních šesti měsíců. Žalovaného označil „SOU strojírenské K.-O. 108“. K odvolání žalované Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 5. 1996, č.j. 15 Co 611/94-146, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vytknul soudu prvního stupně, že nesprávně vyložil ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce, neboť zákoník práce pojem pracovní kázně nedefinuje, a je proto třeba vycházet z toho, že je jím zaviněné porušení povinností uložených pracovníkovi zejména právními předpisy, vnitřními předpisy zaměstnavatele a závaznými pokyny vedoucích pracovníků. Zákon ale nestanoví intenzitu tohoto porušení a nehovoří o nižším stupni porušení pracovní kázně než je méně závažné porušení. Protože žalobce pracovní kázeň porušil tím, že podepsal neoprávněně cestovní příkazy studenta, je splněna hmotněprávní podmínka pro možnost dání výpovědi podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zákoníku práce, spočívající v tom, že zaměstnavatel v době šesti měsíců před podáním výpovědi v souvislosti s porušením pracovní kázně písemně upozornil zaměstnance na možnost výpovědi. Soudu prvního stupně uložil, aby se zabýval hodnocením porušení pracovní kázně uvedených ve výpovědi z pracovního poměru, jichž se měl žalobce dopustit. Okresní soud v Kladně (poté, co Krajský soud v Praze usnesením ze dne 30. 11. 1999, č.j. 26 Nc 47/99-235, rozhodl, že soudci Okresního soudu v Berouně Mgr. E. M., Mgr. J. Č., Mgr. G. H. a JUDr. M. P. jsou vyloučeni z projednávání a rozhodování věci vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp.zn. 7 C 271/92, a přikázal tuto věc Okresnímu soudu v Kladně) rozsudkem ze dne 26. 4. 2001, č.j. 16 C 21/2000-295, „žalobu na určení, že výpověď z pracovního poměru daná právním předchůdcem žalovaného žalobci dopisem ze dne 25. 9. 1992, je neplatná a o uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobci 35.000,- Kč“ zamítl a nepřiznal žalované náhradu nákladů řízení. Vycházeje z toho, že žalobce porušil pracovní kázeň tím, že dne 31. 3. 1992 podepsal cestovní příkazy studenta, ač k tomu nebyl oprávněn, a že toto porušení pracovní kázně žalobci žalovaná vytkla dopisem ze dne 12. 6. 1992, přičemž ho i upozornila na možnost výpovědi v případě dalšího porušení pracovní kázně, dovodil, že „byla splněna hmotněprávní podmínka pro možnost dání výpovědi žalobci podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce“. Zabývaje se pak jednotlivými (ve výpovědi z pracovního poměru uvedenými) porušeními pracovní kázně, dospěl k závěru, že žalobce porušil pracovní kázeň tím, že dne 4. 9. 1992 nezabezpečil kolem desáté hodiny teoretickou výuku „ve třídě N2“, neboť bylo prokázáno, že „existovala povinnost, byť přímo nezakotvená v pracovním řádu učiliště, která byla všem učitelům známa a vesměs všemi dodržována“; žalobce ji vědomě nerespektoval. Dne 10. 9. 1992 žalobce poté, co mu byl vytknut pozdní příchod do zaměstnání, hrubými urážkami napadl zástupce ředitele Z., čímž rovněž porušil povinnosti zaměstnance podle § 73 odst. 1 písm. a), b) zák. práce a tomu odpovídající ustanovení pracovního řádu žalované (povinnost plně využívat pracovní dobu a dodržoval zásady spolupráce s ostatními zaměstnanci). Za prokázané považoval také porušení pracovní kázně, kterého se žalobce dopustil dne 17. 9. 1992 tím, že neuposlechl příkaz nadřízeného, aby vykonával dozor. Naproti tomu tvrzené porušení takového příkazu dne 18. 9. 1992 posoudil jako neprokázané. Protože nebylo v kompetenci žalobce uvolnit žáky, aby „si něco zařídili“, a to pouze z toho důvodu, že se nudili a vyrušovali, považoval soud prvního stupně také toto jednání žalobce za porušení pracovní kázně. Další v řízení provedené důkazy, zejména výslechy svědků Z., A., N., Ing. N., Č., H. a listinné důkazy, neměly podle jeho názoru, vyjma vytýkacího dopisu z 12. 6. 1992 a výpovědi z pracovního poměru z 25. 9. 1992, vzhledem k jejich obsahu na rozhodování soudu žádný vliv, neboť neprokazovaly nic z toho, co bylo předmětem sporu v tomto řízení. Od výslechu dalších žalobcem navržených svědků (Ing. I. V., PaeDr. S. S., PaeDr. Z. S., Mgr. E. K., P. M. a D. Š.) upustil, když dospěl k závěru, že tyto důkazy nejsou způsobilé prokázat žádné skutečnosti, které by mohly mít zásadní vliv na posouzení sporu. Mělo jimi být pouze prokázáno, jaké poměry „panovaly na SOU K., které žalobce kritizoval a stal se proto nepohodlným“. Protože bylo prokázáno, že se žalobce, ač byl v předchozí době nepřesahující šest měsíců v souvislosti s porušením pracovní kázně písemně upozorněn na možnost výpovědi, dopustil dalších porušení pracovní kázně, posoudil výpověď, jež byla žalobci doručena dne 1. 10. 1992, jako platnou. Žalovanou označil „Česká republika – Okresní úřad v Berouně“. K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 12. 2001, č.j. 23 Co 479/2001-318, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně a odmítl opakovaně vyslýchat svědky před odvolacím soudem s odůvodněním, že svědci byli v řízení před soudem prvního stupně řádně poučeni podle § 126 o.s.ř. o právech a povinnostech i o trestních následcích křivé výpovědi a že z dosud provedených důkazů nelze dovozovat, že se dopustili křivé vý