21 Cdo 1081/2017 — Nejvyšší soud

21 Cdo 1081/2017 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:22. 8. 2017 Spisová značka:21 Cdo 1081/2017 ECLI:ECLI:CZ:NS:2017:21.CDO.1081.2017.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Dovolání Obnova řízení Dotčené předpisy:§ 243c odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb. § 241a odst. 2 předpisu č. 99/1963Sb. § 228 odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb. ve znění do 31.12.2000 Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:8. 11. 2017 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 1081/2017 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce J. V., zastoupeného JUDr. Květoslavem Baslem, advokátem se sídlem v Novém Boru, Na Slovance č. 567, proti žalovanému M. V., o žalobě na obnovu řízení, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 10 C 16/2016, o dovolání J. V. proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. října 2016, č. j. 84 Co 738/2016-29, takto: I. Dovolání J. V. se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): Nejvyšší soud České republiky dovolání J. V. proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. 10. 2016, č. j. 84 Co 738/2016-29, podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl, neboť neobsahuje údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.; k tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 116, ročník 2014; usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4807/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 1115/2013), a v dovolacím řízení nelze pro uvedený nedostatek pokračovat. Nadto napadá-li dovolatel závěr odvolacího soudu o nedostatku jeho aktivní věcné legitimace k podání žaloby na obnovu dědického řízení po V. V., zemřelém dne 30. 11. 1993, ve smyslu ustanovení § 228 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád [ve znění právních předpisů účinném do 31. 12. 2000, neboť pro postup soudu v řízení o dědictví a i v řízení o návrhu na obnovu řízení o dědictví je určující okamžik smrti zůstavitele (srov. Část dvanáctou, Hlavu I bod 16. zákona č. 30/2000 Sb.)], a to z důvodu, že dovolatel nebyl účastníkem řízení o dědictví po zůstaviteli, je z odůvodnění napadeného usnesení zřejmé, že odvolací soud vycházel při posouzení této otázky z ustálené judikatury soudů (srov. právní názor, podle něhož žalobu na obnovu řízení nemůže podat ten, kdo nebyl účastníkem původního řízení, přičemž není rozhodné, zda účastníkem tohoto řízení mohl být nebo měl být, popřípadě z jakého důvodu se řízení nezúčastnil, vyjádřený např. v rozsudku býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30. 3. 1984, sp. zn. 4 Cz 24/84, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 19, ročník 1986; usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. 29 Odo 558/2001, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 43, ročník 2004; usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 5. 2004, sp. zn. 21 Cdo 312/2004; usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. 21 Cdo 4629/2009, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 15, ročník 2012 nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 1. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5273/2016), a proto není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak. Pro úplnost dovolací soud dodává, že uvedené samozřejmě neznamená, že by se dovolatel svých (případných) práv k dědictví nemohl domáhat žalobou na ochranu oprávněného dědice, není-li však jeho právo oprávněného dědice promlčeno [§ 101 a § 105 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů účinném do 31. 12. 1994 (dále jen „obč. zák.“; srov. § 3069 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník)], jelikož prostředkem ochrany dědice, se kterým v původním řízení o dědictví nebylo jednáno jako s účastníkem řízení, není obnova původního dědického řízení, ale postup podle ustanovení § 485 obč. zák. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 1. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1039/2016). Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 22. srpna 2017 JUDr. Roman Fiala předseda senátu