21 Cdo 1105/2024 – Nejvyšší soud

21 Cdo 1105/2024-250 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobce Ľ. M., zastoupeného JUDr. Zuzanou Špitálskou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Plzeňská č. 232/4, proti žalované STYLBAU, s.r.o. se sídlem v Hradci Králové – Plačicích, Pardubická č. 118/79, IČO 25957481, zastoupené JUDr. Kamilem Podroužkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Orlické nábřeží č. 376/17, za účasti Kooperativa pojišťovny, a.s., Vienna Insurance Group se sídlem v Praze 8, Pobřežní č. 665/21, IČO 47116617, jako vedlejší účastnice na straně žalované, o zaplacení 937 500 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 10 C 97/2022, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. listopadu 2023, č. j. 26 Co 205/2023-226, takto: Dovolání žalované se odmítá. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): 1. Dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 11. 2023, č. j. 26 Co 205/2023-226, směřující proti výroku II tohoto rozsudku, neobsahuje způsobilé vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. a v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat. 2. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky než na řádné opravné prostředky. K jeho projednatelnosti tedy již nestačí, aby dovolatel jen uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu; je třeba konkrétně vymezit i důvody přípustnosti dovolání. Teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně a také správně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5461/2016). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části, neboť v tomto zákonném ustanovení jsou uvedeny celkem čtyři rozdílné předpoklady přípustnosti dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné pod č. 116/2014 v časopise Soudní judikatura, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). 3. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, argument, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání, jen je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. již uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem je řešená právní otázka rozhodována rozdílně“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání jen tehdy, je-li z dovolání patrno, jaká rozdílná řešení dané právní otázky a v jakých rozhodnutích se z judikatury dovolacího soudu podávají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3032/2013); způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, podle kterého „dovolacím soudem vyřešená otázka má být posouzena jinak“, předpokládá uvedení údajů, ze kterých vyplývá, od kterého svého řešení (nikoli tedy řešení odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí) otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit, a alespoň stručné uvedení, pro jaké důvody by měla být taková právní otázka dovolacím soudem posouzena jinak (srov. například již uvedená usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). 4. Uvedeným požadavkům dovolání v posuzované věci nevyhovuje. 5. Námitky dovolatelky o přetržení příčinné souvislosti (obsažené v bodu 9 dovolání) a o naplnění liberačního důvodu podle § 270 odst. 2 písm. b) zákoníku práce (obsažené v bodu 10 dovolání) představují pouhý nesouhlas s právním posouzením věci odvolacím soudem, aniž by dovolatelka jakkoliv formulovala, v čem je řešení přijaté odvolacím soudem nesprávné a znamená odklon od rozhodovací praxe dovolacího soudu, popř. v čem řešení představuje otázku novou, doposud v judikaturní praxi neřešenou, či řešenou rozdílně, popř. důvod, proč by již řešená otázka měla být vyřešena jinak. Přehlíží přitom, že pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu či polemika s jeho závěry k založení přípustnosti dovolání nepostačují (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013). K přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání, neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. 21 Cdo 3628/2021). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15). 6. Svůj nesouhlas se závěrem odvolacího soudu o naplnění předpokladu odpovědnosti žalované (zaměstnavatele) za nemajetkovou újmu (utrpěnou bolestí) způsobenou žalobci (zaměstnanci) pracovním úrazem spočívajícího v příčinné souvislosti mezi pracovním úrazem a vznikem nemajetkové újmy navíc žalovaná založila na skutečnostech, jež uvedený předpoklad nejsou způsobilé zpochybnit. Z předkládaných skutečností [že „v okamžiku, kdy došlo k předmětnému pádu žalobce, vykonával žalobce svou činnost ve prospěch a dle pokynů společnosti PSV STAVEBNÍ s.r.o., se sídlem Čs. odboje 964, 518 01 Dobruška, IČO: 60199946 (dále ‚PSV‘), která jako zhotovitel a subdodavatel (jako odborně způsobilá osoba, a na své náklady a nebezpečí) na základě Smlouvy o dílo č. 18/1421/279 uzavřené dne 4.2.2019 … prováděla pro žalovanou na předmětném staveništi subdodávku“, že „společnost PSV přitom dne 25.2.2019 převzala od žalované celé staveniště na stavbě ‚XY‘“, že „předáním a převzetím staveniště společností PSV od žalované došlo současně i k převzetí odpovědnosti za zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví společností PSV na celém předmětném staveništi, a to vůči všem osobám nacházejícím se na staveništi, tj. i vůči žalobci“, že „společnost PSV tak rovněž měla i povinnost zajistit pro žalobce osobní ochranné pomůcky a měla povinnost kontrolovat, zda tyto osobní ochranné pomůcky používá, a měla kontrolovat žalobce při žalobcem prováděné činnosti“, a že „společnost PSV však svým povinnostem nedostála …, a právě v důsledku jednání společnosti PSV došlo k poškození zdraví žalobce“] nesprávně dovozuje přetržení (přerušení) příčinné souvislosti mezi pracovním úrazem a vzniklou nemajetkovou újmou. 7. Žalovaná přehlíží, že k přerušení příčinné souvislosti dochází jen za situace, kdy nová okolnost působila jako rozhodující příčina, která způsobila vznik škody (nemajetkové újmy) bez ohledu na původní škodnou událost (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 25 Cdo 1474/2011, uveřejněného pod č. 55/2015 v časopise Soudní rozhledy, a z novějších rozhodnutí např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2022, sp. zn. 25 Cdo 2949/2021). Zůstala-li původní škodná událost tou skutečností, bez níž by k následku nedošlo, příčinná souvislost se nepřerušuje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4841/2009, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2022, sp. zn. 30 Cdo 868/2022). V souvislostech posuzovaného případu to tedy znamená, že skutečností, bez níž by ke vzniku újmy nedošlo (původní příčinou), byl především pád žalobce z výšky, v důsledku něhož žalobce utrpěl poškození zdraví, které (v