21 Cdo 1246/2015 — Nejvyšší soud

21 Cdo 1246/2015 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:20. 4. 2016 Spisová značka:21 Cdo 1246/2015 ECLI:ECLI:CZ:NS:2016:21.CDO.1246.2015.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Dědické řízení Dotčené předpisy:§ 175m o. s. ř. ve znění do 31.12.2013 § 175k odst. 3 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013 § 175l o. s. ř. ve znění do 31.12.2013 § 175q o. s. ř. ve znění do 31.12.2013 Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:1. 7. 2016 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 20.7.2016III.ÚS 2398/16prof. JUDr. Josef Fiala, CSc.-- Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 1246/2015 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Ljubomíra Drápala ve věci dědictví po J. R., zemřelém dne 9. května 2010, za účasti 1) D. H., 2) Ing. P. R., zastoupeného JUDr. Danielem Novotným, Ph.D., advokátem se sídlem v Jičíně, Valdštejnovo náměstí č. 76, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 24 D 534/2010, o dovolání Ing. P. R. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 4. září 2014, č. j. 24 Co 304/2014-440, takto: Dovolání Ing. P. R. se zamítá. Odůvodnění: Řízení o dědictví po J. R., zemřelém dne 9.5.2010 (dále též jen „zůstavitel“), bylo zahájeno usnesením Okresního soudu v Nymburce ze dne 21.5.2010, č.j. 24 D 534/2010-9. Provedením úkonů v řízení o dědictví po zůstaviteli byla pověřena (§ 38 občanského soudního řádu) JUDr. Hana Vančurová, notářka v Nymburce, posléze JUDr. Marcela Svobodová, notářka v Městci Králové. Ing. P. R. se návrhem ze dne 31.10.2011 domáhal, aby soud v řízení o dědictví po zůstaviteli „vydal usnesení, kterým určí, že po smrti J. R. členství ve Stavebním bytovém družstvu Nymburk a nájem družstevního bytu s příslušenstvím a družstevní garáže přešlo na M. R.“. V návrhu uvedl, že právo na družstevní byt s příslušenstvím a družstevní garáž v N. „bylo nabyto za trvání manželství“ zůstavitele a jeho bývalé manželky (M. R.); že se stali „společnými členy Stavebního bytového družstva Nymburk a společnými nájemci bytu a garáže“ a že podle § 707 odst. 2 obč. zák. smrtí zůstavitele „přechází členství ve Stavebním bytovém družstvu Nymburk a nájem družstevního bytu a garáže výhradně na M. R.“ a „jí výhradně patří členský podíl“. Okresní soud v Nymburce usnesením ze dne 3.4.2014, č.j. 24 D 534/2010-397, Nd 176/2010, návrh Ing. P. R. zamítl. Zjistil, že manželství zůstavitele bylo pravomocně rozvedeno dne 29.9.1998; že bývalá manželka zůstavitele podala dne 16.12.1998 žalobu proti zůstaviteli o zrušení práva společného nájmu družstevního bytu a garáže; že tuto žalobu Okresní soud v Nymburce rozsudkem ze dne 29.8.2003, č.j. 5 C 1101/98-138, zamítl; že tento rozsudek soudu prvního stupně Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 6.4.2004, č.j. 23 Co 121/2004-156, potvrdil a že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 15.6.2005, č.j. 26 Cdo 439/2005-182, odmítl. Soudy vycházely ze závěru, že „účastníkům nesvědčí právo společného nájmu bytu (ani garáže) manžely, a proto nelze rozhodnout o jeho zrušení“. Soud prvního stupně proto dovodil, že tvrzení Ing. P. R. o společném nájmu družstevního bytu a garáže v N. zůstavitelem a bývalou manželkou „zůstává skutkově sporné“, resp. že dle pravomocných rozhodnutí soudů bylo uzavřeno, že nelze rozhodnout o zrušení společného nájmu, neboť účastníkům nesvědčí právo společného nájmu bytu manžely (ani garáže); že „nemůže v řízení o dědictví aplikovat ustanovení § 707 odst. 2 obč. zák., neboť toto ustanovení dopadá na případy společného nájmu bytu manžely“, a že proto návrh Ing. P. R. zamítl. K odvolání Ing. P. R. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 4.9.2014, č.j. 24 Co 304/2014-440, potvrdil usnesení soudu prvního stupně. Uvedl, že z dosavadního obsahu spisu vyplývá, že „pozůstalý syn zůstavitele opakovaně učinil podání, které je podle svého obsahu návrhem na vydání věcného rozhodnutí v otázce, zda do dědictví po zůstaviteli patří (podle názoru syna nepatří) zůstavitelova členská práva a povinnosti (členský podíl) ve Stavebním bytovém družstvu Nymburk, se sídlem v Nymburce“; že „vychází totiž z předpokladu, že existovalo společné členství M. R. a J. R. (zůstavitele) ve Stavebním bytovém družstvu Nymburk“; že „k tomuto návrhu pozůstalého syna se pozůstalá dcera vyjádřila tak, že s ním nesouhlasí, neboť právo osobního užívání bytu k 1.1.1992 svědčilo pouze zůstaviteli jako členu družstva, které se následně změnilo na nájem bytu zůstavitele“; že „do aktiv dědictví tak náleží členská práva a povinnosti zůstavitele k bytu“ a že „členský podíl k družstevnímu bytu tvoří aktivum dědictví po zůstaviteli“. Vycházel proto ze závěru, že „takovýto spor mezi účastníky dědického (nesporného) řízení o skutkovém základu rozsahu aktiva dědictví není oprávněn soud řešit“; že „ohledně tohoto sporného aktiva dědici mohou uplatňovat svá práva v samostatném řízení nezávisle na dědickém řízení“; že „v těchto souvislostech je shledáváno věcně správným zamítavé rozhodnutí soudu I. stupně o návrhu pozůstalého syna, jímž se podle svého obsahu výslovně domáhá vydání rozhodnutí o sporném aktivu dědictví jakožto o skutkové otázce v rámci řízení o dědictví po zůstaviteli, třebaže k takovému věcnému rozhodování dán prostor ze samotné podstaty dědického řízení není“, a že „je třeba tuto skutečnost dát najevo vydáním posuzovaného procesního usnesení“. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal Ing. P. R. dovolání. Namítá, že odvolací soud „nesprávně právně posoudil věc“, když „nesprávně aplikoval § 707 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, a § 175l a § 175s o.s.ř. (ve znění platném k datu úmrtí zůstavitele) a příslušnou judikaturu Nejvyššího soudu ČR na zjištěný skutkový stav věci“. K tomu dále namítá, že zásadní je v tomto ohledu vyřešení otázky, zda „je při vypořádání mezi dědici a pozůstalou manželkou povinen soud přihlédnout k přechodu členství v bytovém družstvu a nájmu družstevního bytu s příslušenstvím a družstevní garáže na pozůstalou manželku, jestliže právo na družstevní byt s příslušenstvím a družstevní garáž bylo nabyto za trvání manželství“, a zda „je povinen vydat o tomto usnesení či sdělení“. Dále namítá, že „soud v řízení o dědictví neměl přihlížet k řešení předběžné otázky tak, jak se s ní (jako s otázkou předběžnou) pro účely svého rozhodnutí jiný soud v jiném řízení vypořádal jen v odůvodnění svého rozhodnutí“; že „údajná předběžná otázka existence či neexistence společného členství a společného nájmu zůstavitele J. R. a pozůstalé manželky M. R. není řešena ve výroku rozhodnutí soudů vydaných v jiném řízení sp. zn. 5 C 1101/98 u Okresního soudu v Nymburce a v rámci navazujícího odvolacího, dovolacího řízení a řízení o ústavní stížnosti“; že „odůvodnění soudních rozhodnutí totiž není závazné pro nikoho“; že „soud prvního stupně a odvolací soud měly v případě existence údajné sporné skutečnosti, kdy bylo nabyto právo na družstevní byt s příslušenstvím, povinnost postupovat dle § 175k odst. 2 o.s.ř. ve znění platném k datu úmrtí zůstavitele“ a že „postup soudu totiž upravuje judikát Nejvyššího soudu ČR č. R 19/1990“. Navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky změnil usnesení odvolacího soudu „a současně“ soudu prvního stupně tak, že „se návrhu Ing. P. R. vyhovuje a určuje se, že po smrti zůstavitele J. R. členství ve Stavebním bytovém družstvu a nájem družstevního bytu s příslušenstvím (včetně sklepa) a nájem družstevní garáže v N., v domě přešly na M. R., a jí výhradně náleží členský podíl“, eventuálně aby usnesení odvolacího soudu i usnesení soudu prvního stupně zrušil, a aby současně „z důvodu existence závažných vad v řízení před odvolacím soudem a soudem prvního stupně“ věc přikázal podle § 243e odst. 3 o.s.ř. k dalšímu řízení jinému odvolacímu soudu a jinému soudu prvního stupně. D. H. ve vyjádření k dovolání uvedla, že jej považuje za zjevně neopodstatněné a bezdůvodné a navrhla, aby bylo zamítnuto. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal - jak vyplývá z ustanovení Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů účinném do 31.12.2013, neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno v době přede dnem 1.1.2014 (dále jen „o.s.ř.“). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve