21 Cdo 1246/2015 – Nejvyšší soud

21 Cdo 1246/2015 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Ljubomíra Drápala ve věci dědictví po J. R., zemřelém dne 9. května 2010, za účasti 1) D. H., 2) Ing. P. R., zastoupeného JUDr. Danielem Novotným, Ph.D., advokátem se sídlem v Jičíně, Valdštejnovo náměstí č. 76, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 24 D 534/2010, o dovolání Ing. P. R. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 4. září 2014, č. j. 24 Co 304/2014-440, takto: Dovolání Ing. P. R. se zamítá. Odůvodnění: Řízení o dědictví po J. R., zemřelém dne 9.5.2010 (dále též jen „zůstavitel“), bylo zahájeno usnesením Okresního soudu v Nymburce ze dne 21.5.2010, č.j. 24 D 534/2010-9. Provedením úkonů v řízení o dědictví po zůstaviteli byla pověřena (§ 38 občanského soudního řádu) JUDr. Hana Vančurová, notářka v Nymburce, posléze JUDr. Marcela Svobodová, notářka v Městci Králové. Ing. P. R. se návrhem ze dne 31.10.2011 domáhal, aby soud v řízení o dědictví po zůstaviteli „vydal usnesení, kterým určí, že po smrti J. R. členství ve Stavebním bytovém družstvu Nymburk a nájem družstevního bytu s příslušenstvím a družstevní garáže přešlo na M. R.“. V návrhu uvedl, že právo na družstevní byt s příslušenstvím a družstevní garáž v N. „bylo nabyto za trvání manželství“ zůstavitele a jeho bývalé manželky (M. R.); že se stali „společnými členy Stavebního bytového družstva Nymburk a společnými nájemci bytu a garáže“ a že podle § 707 odst. 2 obč. zák. smrtí zůstavitele „přechází členství ve Stavebním bytovém družstvu Nymburk a nájem družstevního bytu a garáže výhradně na M. R.“ a „jí výhradně patří členský podíl“. Okresní soud v Nymburce usnesením ze dne 3.4.2014, č.j. 24 D 534/2010-397, Nd 176/2010, návrh Ing. P. R. zamítl. Zjistil, že manželství zůstavitele bylo pravomocně rozvedeno dne 29.9.1998; že bývalá manželka zůstavitele podala dne 16.12.1998 žalobu proti zůstaviteli o zrušení práva společného nájmu družstevního bytu a garáže; že tuto žalobu Okresní soud v Nymburce rozsudkem ze dne 29.8.2003, č.j. 5 C 1101/98-138, zamítl; že tento rozsudek soudu prvního stupně Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 6.4.2004, č.j. 23 Co 121/2004-156, potvrdil a že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 15.6.2005, č.j. 26 Cdo 439/2005-182, odmítl. Soudy vycházely ze závěru, že „účastníkům nesvědčí právo společného nájmu bytu (ani garáže) manžely, a proto nelze rozhodnout o jeho zrušení“. Soud prvního stupně proto dovodil, že tvrzení Ing. P. R. o společném nájmu družstevního bytu a garáže v N. zůstavitelem a bývalou manželkou „zůstává skutkově sporné“, resp. že dle pravomocných rozhodnutí soudů bylo uzavřeno, že nelze rozhodnout o zrušení společného nájmu, neboť účastníkům nesvědčí právo společného nájmu bytu manžely (ani garáže); že „nemůže v řízení o dědictví aplikovat ustanovení § 707 odst. 2 obč. zák., neboť toto ustanovení dopadá na případy společného nájmu bytu manžely“, a že proto návrh Ing. P. R. zamítl. K odvolání Ing. P. R. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 4.9.2014, č.j. 24 Co 304/2014-440, potvrdil usnesení soudu prvního stupně. Uvedl, že z dosavadního obsahu spisu vyplývá, že „pozůstalý syn zůstavitele opakovaně učinil podání, které je podle svého obsahu návrhem na vydání věcného rozhodnutí v otázce, zda do dědictví po zůstaviteli patří (podle názoru syna nepatří) zůstavitelova členská práva a povinnosti (členský podíl) ve Stavebním bytovém družstvu Nymburk, se sídlem v Nymburce“; že „vychází totiž z předpokladu, že existovalo společné členství M. R. a J. R. (zůstavitele) ve Stavebním bytovém družstvu Nymburk“; že „k tomuto návrhu pozůstalého syna se pozůstalá dcera vyjádřila tak, že s ním nesouhlasí, neboť právo osobního užívání bytu k 1.1.1992 svědčilo pouze zůstaviteli jako členu družstva, které se následně změnilo na nájem bytu zůstavitele“; že „do aktiv dědictví tak náleží členská práva a povinnosti zůstavitele k bytu“ a že „členský podíl k družstevnímu bytu tvoří aktivum dědictví po zůstaviteli“. Vycházel proto ze závěru, že „takovýto spor mezi účastníky dědického (nesporného) řízení o skutkovém základu rozsahu aktiva dědictví není oprávněn soud řešit“; že „ohledně tohoto sporného aktiva dědici mohou uplatňovat svá práva v samostatném řízení nezávisle na dědickém řízení“; že „v těchto souvislostech je shledáváno věcně správným zamítavé rozhodnutí soudu I. stupně o návrhu pozůstalého syna, jímž se podle svého obsahu výslovně domáhá vydání rozhodnutí o sporném aktivu dědictví jakožto o skutkové otázce v rámci řízení o dědictví po zůstaviteli, třebaže k takovému věcnému rozhodování dán prostor ze samotné podstaty dědického řízení není“, a že „je třeba tuto skutečnost dát najevo vydáním posuzovaného procesního usnesení“. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal Ing. P. R. dovolání. Namítá, že odvolací soud „nesprávně právně posoudil věc“, když „nesprávně aplikoval § 707 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, a § 175l a § 175s o.s.ř. (ve znění platném k datu úmrtí zůstavitele) a příslušnou judikaturu Nejvyššího soudu ČR na zjištěný skutkový stav věci“. K tomu dále namítá, že zásadní je v tomto ohledu vyřešení otázky, zda „je při vypořádání mezi dědici a pozůstalou manželkou povinen soud přihlédnout k přechodu členství v bytovém družstvu a nájmu družstevního bytu s příslušenstvím a družstevní garáže na pozůstalou manželku, jestliže právo na družstevní byt s příslušenstvím a družstevní garáž bylo nabyto za trvání manželství“, a zda „je povinen vydat o tomto usnesení či sdělení“. Dále namítá, že „soud v řízení o dědictví neměl přihlížet k řešení předběžné otázky tak, jak se s ní (jako s otázkou předběžnou) pro účely svého rozhodnutí jiný soud v jiném řízení vypořádal jen v odůvodnění svého rozhodnutí“; že „údajná předběžná otázka existence či neexistence společného členství a společného nájmu zůstavitele J. R. a pozůstalé manželky M. R. není řešena ve výroku rozhodnutí soudů vydaných v jiném řízení sp. zn. 5 C 1101/98 u Okresního soudu v Nymburce a v rámci navazujícího odvolacího, dovolacího řízení a řízení o ústavní stížnosti“; že „odůvodnění soudních rozhodnutí totiž není závazné pro nikoho“; že „soud prvního stupně a odvolací soud měly v případě existence údajné sporné skutečnosti, kdy bylo nabyto právo na družstevní byt s příslušenstvím, povinnost postupovat dle § 175k odst. 2 o.s.ř. ve znění platném k datu úmrtí zůstavitele“ a že „postup soudu totiž upravuje judikát Nejvyššího soudu ČR č. R 19/1990“. Navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky změnil usnesení odvolacího soudu „a současně“ soudu prvního stupně tak, že „se návrhu Ing. P. R. vyhovuje a určuje se, že po smrti zůstavitele J. R. členství ve Stavebním bytovém družstvu a nájem družstevního bytu s příslušenstvím (včetně sklepa) a nájem družstevní garáže v N., v domě přešly na M. R., a jí výhradně náleží členský podíl“, eventuálně aby usnesení odvolacího soudu i usnesení soudu prvního stupně zrušil, a aby současně „z důvodu existence závažných vad v řízení před odvolacím soudem a soudem prvního stupně“ věc přikázal podle § 243e odst. 3 o.s.ř. k dalšímu řízení jinému odvolacímu soudu a jinému soudu prvního stupně. D. H. ve vyjádření k dovolání uvedla, že jej považuje za zjevně neopodstatněné a bezdůvodné a navrhla, aby bylo zamítnuto. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal - jak vyplývá z ustanovení Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů účinném do 31.12.2013, neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno v době přede dnem 1.1.2014 (dále jen „o.s.ř.“). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.). Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o.s.ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnost