21 Cdo 1389/2005 — Nejvyšší soud

21 Cdo 1389/2005 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:10. 10. 2006 Spisová značka:21 Cdo 1389/2005 ECLI:ECLI:CZ:NS:2006:21.CDO.1389.2005.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 34 odst. 3 předpisu č. 236/1995Sb. ve znění do 31.12.2002 § 34 odst. 3 předpisu č. 236/1995Sb. § 34 odst. 4 předpisu č. 236/1995Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 1389/2005 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně Mgr. M. P., proti žalované České republice - Okresnímu soudu v Trutnově, o 40.768,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 4 C 113/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. února 2005 č. j. 20 Co 108/2004-57, takto: I. Dovolání žalobkyně se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í: Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaná zaplatila 40.768,- Kč s 3% úrokem od 1. 4. 2003 do zaplacení. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že dne 9.11.1993 byla jmenována soudkyní, dne 24. 4. 1996 byla přidělena k výkonu funkce soudce k Okresnímu soudu v Trutnově, a že v souvislosti s očekávaným narozením dcery nastoupila dne 30. 12. 2002 na mateřskou dovolenou. Podle ustanovení § 34 zákona č. 236/1995 Sb., ve znění „právní úpravy platné do 31.12. 2002“, nástupem na mateřskou dovolenou jí vznikl nárok na plat po dobu šesti měsíců. Žalovaná jí však s poukazem na změnu ustanovení § 34 odst. 3 zákona č. 265/1995 Sb., provedenou zákonem č. 420/2002 Sb., poskytla v měsíci únoru 2003 namísto platu, který činil 52.500,- Kč, jen mateřské dávky ve výši 11.732,- Kč. Protože „žádná právní norma, a to ani zákon č. 420/2002 Sb., nestanoví, že by jí výše uvedený nárok od 1. 1. 2003 nepříslušel“, domáhala se rozdílu ve výši 40.768,- Kč. Okresní soud v Náchodě rozsudkem ze dne 27. 1. 2004 č. j. 4 C 113/2003-42 žalobě vyhověl a žalované uložil, aby žalobkyni zaplatila na náhradě nákladů řízení 1.630,- Kč. Ve věci samé dovodil, že „nástupem žalobkyně na mateřskou dovolenou dne 30. 12. 2002 jí vznikl nárok na dávku nemocenského pojištění, konkrétně na peněžitou pomoc v mateřství“, a „tím jí podle § 34 odst. 3 zákona č. 236/1995 Sb. vznikl i nárok na plat po dobu šesti měsíců“. Zákon č. 420/2002 Sb., který nabyl účinnosti dnem 1. 1. 2003 a který upravuje nároky na plat v době dočasné pracovní neschopnosti odlišně, „neobsahuje přechodná ustanovení, která by upravovala platové poměry soudců, jimž náležela dávka nemocenského pojištění ke dni 31. 12. 2002 i po 1. 1. 2003“. Jestliže „v právním řádu existoval do 31.12. 2002 právní institut zakládající nároky soudce, jemuž náležejí dávky nemocenského pojištění, který byl od 1. 1. 2003 nahrazen jiným odlišným právním institutem, aniž by bylo současně zákonem upraveno, co se stane s nároky vzniklými podle původní úpravy, nelze než dovodit, že nárok vzniklý za účinností dřívější právní úpravy trvá i po 1. 1. 2003“. Nevykonávala-li žalobkyně funkci „z důvodu překážky v práci vzniklé do 31. 12. 2002, a překážka v práci přetrvávala i po 1. 1. 2003, přísluší právo na plat po dobu šesti měsíců podle § 34 odst. 3 zákona č. 236/1995 Sb“. K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 10. 2. 2005 č. j. 20 Co 108/2004-57 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a žalobkyni uložil, aby zaplatila žalované na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 44,- Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení 22,- Kč. Podle názoru odvolacího soudu „dochází novelizací § 34 odst. 3 provedenou zákonem č. 420/2002 Sb. kromě změny maximální délky trvání nároku současně i k další zásadní změně, která spočívá ve stanovení podmínky vzniku nároku“. Zatímco do konce roku 2002 byl nárok na plat vázán výhradě na vznik nároku na dávky nemocenského pojištění bez ohledu na to, s jakým druhem překážky v práci byl nárok na dávky nemocenského pojištění nahrazující započítatelný příjem spojen, počínaje dnem 1. 1. 2003 je tento nárok spojen pouze s trváním dočasné pracovní neschopnosti podle zvláštního právního předpisu. Zrušením, resp. nahrazením původní právní úpravy právní úpravou novou, věcně odlišnou, „původní nároky zanikají, a od účinností právní úpravy nové vznikají nové nároky, které lze posuzovat pouze podle této právní úpravy“. Je tomu tak podle názoru odvolacího soudu i proto, že „nárok na plat po určitou dobu trvání dočasné pracovní neschopnosti vzniká opakovaně po jednotlivých dnech, v nichž je prokázáno trvání dočasné pracovní neschopnosti, do 31. 12. 2002 pak v nichž byl prokázán vznik nároku na dávku nemocenského pojištění“. Odvolací soud zdůraznil, že „maximální rozsah nároku na plat za dobu trvání dočasné pracovní neschopnosti (nebo za dobu trvání jiných překážek v práci, s nimiž byl do 31. 12. 2002 spojen nárok na dávky nemocenského pojištění) nelze považovat za nárok jediný (nedílný), ale jde o souhrn nároků za jednotlivé dny v nichž jsou splněny podmínky vzniku nároku“, a že „tento princip platí při absenci, jakýchkoliv přechodných ustanovení bez ohledu na okolnost, zda nová právní úprava je pro konkrétní subjekt výhodnější či nikoliv“. Z těchto důvodů odvolací soud vyslovil nesouhlas s názorem žalobkyně, že jí vznikl nárok dne 30. 12. 2002 a trval po celou dobu pracovní neschopnosti, neboť „podle § 15 odst. 2 zákona č. 54/1956 Sb., ve znění pozdějších předpisů, se nemocenské poskytuje za kalendářní dny, nejedná se tudíž o nárok jediný, nýbrž o úhrn nároků za jednotlivé dny“. V dovolání proti tomuto rozsudku odvolacího soudu žalobkyně učinila východiskem svých úvah okolnost, že i odvolací soud vycházel ze závěru, že právní úprava účinná od 1. 1. 2003 je v porovnání s předchozí právní úpravou novou právní úpravou, a stejně tak i ministerstvo spravedlnosti opakovaně zdůrazňovalo, že nárok upravený zákonem č. 420/2002 Sb. je nárokem odlišným od nároku existujícího v původní právní úpravě. Proto podle názoru dovolatelky, jestliže „v právním řádu existoval do 31. 12. 2002 institut zakládající nároky soudce, jemuž náležejí dávky nemocenského pojištění, který byl od 1. 1. 2003 nahrazen jiným odlišným právním institutem, aniž by bylo současně zákonem upraveno, co se stane s nároky vzniklými dle původní úpravy, nelze než dovodit, že nárok vzniklý za účinnosti dřívější právní úpravy trvá i po 1. 1. 2003“. Nepravá zpětná účinnost připadá v úvahu tehdy, pokud nová právní úprava téhož nároku mění právní úpravu dřívější. Jestliže se však v tomto případě nejedná o stejný nárok, pak je otázkou, zda a jak původní nárok zanikl. Z ustanovení § 34 odst. 3 zákona č. 236/1995 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2002 vyplývá, že existence nároku vyplývajícího z dřívější právní úpravy byla vázána na trvání nároku na konkrétní dávku nemocenského pojištění. Proto podle názoru žalobkyně nemůže obstát ve vztahu k dřívější právní úpravě závěr odvolacího soudu, že šlo o souhrn nároků za jednotlivé dny, v nichž byly splněny podmínky vzniku nároku. Z toho - jak dovolatelka dovozuje dále - vyplývá, že nástupem na mateřskou dovolenou dne 30. 12. 2002 jí „vzniklo právo“, aby po dobu, kdy bude mít nárok na dávky nemocenského pojištění, pobírala plat soudce. Nová odlišná právní úprava, která neobsahovala jakákoliv přechodná či zrušovací ustanovení, nemohla uvedené právo bez dalšího odejmout. Výklad použitý odvolacím soudem by naopak mohl vést – jak dovolatelka zdůrazňuje – „k porušení principu ochrany nabytých práv a principu zákazu retroaktivity (zpětné účinnosti) zákonných a jiných právních předpisů“. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné. Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), stát zabezpečuje nezávislost soudců též jejich hmotným zabezpečením. Děje se tak zvláštním právním předpisem (§ 75 odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb.), a to zákonem č. 236/1995 Sb., o pla