21 Cdo 149/2008 — Nejvyšší soud

21 Cdo 149/2008 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:22. 5. 2009 Spisová značka:21 Cdo 149/2008 ECLI:ECLI:CZ:NS:2009:21.CDO.149.2008.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 149/2008 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného ve věci dědictví po Ing. M. L., za účasti 1) Ing. M. L., zastoupené advokátkou, 2) J. L. a 3) M. L., obou zastoupených advokátem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu10 pod sp. zn. 27 D 1728/2005, o dovolání J. L. a M. L. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. září 2006, č. j. 24 Co 288/2006-161, takto: Usnesení městského soudu a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 18.1.2006, č. j. 27 D 1728/2005-119, se zrušují a věc se  vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k dalšímu řízení. Odůvodnění: Řízení o dědictví po Ing. M. L., zemřelém dne 29.7.2005 (dále též jen „zůstavitel“), bylo zahájeno usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 19.9.2005, č. j. 27 D 1728/2005-1. Provedením úkonů v řízení o dědictví po zůstaviteli byla pověřena JUDr. J. Z., notářka v P. (§ 38 o.s.ř.). Obvodní soud pro Prahu 10 usnesením ze dne 18.1.2006, č. j. 27 D 1728/2005-119, rozhodl, že „úkon odmítnutí dědictví pozůstalou matkou J. L. a pozůstalým otcem M. L. učiněný písemně dne 5.10.2005, doručený osobně soudnímu komisaři JUDr. J. Z. dne 6.10.2005, je platný“. Vycházel ze závěru, že „zůstavitel zemřel bez zanechání závěti a k dědění jsou povoláni jako dědici ze zákona pozůstalá manželka Ing. M. L., pozůstalý otec M. L. a pozůstalá matka J. L.“; že „dne 6.10.2005 bylo osobně doručeno do kanceláře soudního komisaře prohlášení pozůstalé manželky Ing. M. L., že tato dědictví po zůstaviteli přijímá“; že „dne 6.10.2005 bylo osobně doručeno do kanceláře soudního komisaře prohlášení pozůstalé matky J. L., že tato dědictví po zůstaviteli odmítá, a prohlášení pozůstalého otce M. L., že tento dědictví po zůstaviteli odmítá“; že „podpisy na prohlášeních pozůstalé matky i pozůstalého otce jsou úředně ověřeny“; že „spolu s těmito prohlášeními byly dne 6.10.2005 osobně doručeny do kanceláře soudního komisaře plné moci pozůstalé matky a pozůstalého otce pro JUDr. L. H. s úředně ověřenými podpisy“; že „dne 11.10.2005 bylo Obvodnímu soudu pro Prahu 10 i soudnímu komisaři osobně doručeno sdělení JUDr. M. Z. ze dne 11.10.2005, v němž jeho klienti, tj. pozůstalá matka a pozůstalý otec, tvrdí, že právní úkon odmítnutí dědictví po zemřelém je právním úkonem neplatným, protože byli uvedeni Ing. M. L. v omyl dle § 49a obč. zák., že odmítnutí dědictví nesplňuje formální požadavky, které vyžaduje § 463 obč. zák. a že právní úkon odmítnutí dědictví nebyl učiněn v zákonem stanovené lhůtě, neboť klienti nebyli dosud poučeni o možnosti odmítnout dědictví ve smyslu § 464 obč. zák.“; že „součástí doručeného sdělení je též plná moc pozůstalého otce a pozůstalé matky udělená JUDr. M. Z. a odvolání plné moci JUDr. L. H.“; že „úkon odmítnutí dědictví pozůstalou matkou a pozůstalým otcem splňuje veškeré zákonem požadované náležitosti, neboť prohlášení o odmítnutí dědictví u pozůstalé matky i pozůstalého otce bylo osobně dne 6.10.2005 doručeno do kanceláře soudního komisaře a že není třeba, aby počátek lhůty pro odmítnutí dědictví byl vázán na úkon soudu v řízení o dědictví“. K odvolání J. L. a M. L. Městský soud v Praze usnesením ze dne 29.9.2006, č. j. 24 Co 288/2006-161, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Dospěl k závěru, že „napadené usnesení nelze považovat za usnesení ve věci samé“; že „soud tímto usnesením pouze rozhodoval o návrhu pozůstalých rodičů, aby byl prohlášen za neplatný právní úkon, který učinili v průběhu dědického řízení“; že „napadené usnesení nelze považovat ani za usnesení o dědickém právu podle § 175k odst. 1 nebo odst. 2 o.s.ř., a to proto, že dědické právo pozůstalých rodičů vyplývá z § 474 obč. zák. a nebylo nikým zpochybňováno“; že „předmětem usnesení je pouze otázka, zda dědictví platně odmítli“; že „ani určitá neúplnost odůvodnění soudu prvního stupně nemůže být důvodem zrušení tohoto usnesení, nejde-li o takové nedostatky, které mají za následek nepřezkoumatelnost“; že „v tomto případě sice soud prvního stupně některé své právní závěry podrobněji nevysvětluje, z odůvodnění je však nepochybné, k jakým právním závěrům dospěl a z jakých skutkových zjištění vycházel“; že „usnesení soudu prvního stupně je přezkoumatelné“; že „skutkový stav, ze kterého soud prvního stupně vycházel a který je pro posouzení věci podstatný, je zcela jednoznačný a nezpochybňují jej ani odvolatelé“; že „k námitce, že rodiče dědictví odmítli v omylu, který byl vyvolán pozůstalou manželkou Ing. M. L., a jde tak o právní úkon, který je podle § 49a obč. zák. neplatný, je třeba uvést, že ustanovení § 49a obč. zák. je zařazeno mezi ustanovení o smlouvách (viz nadpisy u § 43, 43a a násl, § 43c a násl. obč. zák. a celkový obsah ustanovení § 43 až 51a obč. zák., která pojednávají výhradně o smlouvách)“; že „odmítnutí dědictví však není smlouvou (právním úkonem dvoustranným), ale jednostranným prohlášením dědice“; že „aplikace § 49a obč. zák. tak u odmítnutí dědictví nepřichází v úvahu“; že „o jednostranná prohlášení se jednalo i v tomto konkrétním případě, jak je zřejmé i z listin samotných, které jsou podepsány pouze matkou zůstavitele a otcem“; že „nedostatečná, neúplná či nesprávná představa o majetku či dluzích zůstavitele nemá na účinky odmítnutí či neodmítnutí dědictví vliv“; že, „není-li neplatnost právního úkonu, který účastník učinil v řízení o dědictví, zcela zjevná (tak by tomu bylo např. u právního úkonu nezletilého nebo osoby zbavené způsobilosti k právním úkonům), soud v dědickém řízení platnost takového úkonu nepřezkoumává“; že „podle § 463 obč. zák. je jednou z forem odmítnutí dědictví také písemné prohlášení zaslané soudu“; že „převzal-li písemné prohlášení o odmítnutí dědictví pověřený soudní komisař, má to vzhledem k § 38 odst. 3 o.s.ř. stejné účinky jako by toto písemné prohlášení bylo doručeno soudu“; že „ustanovení § 463 obč. zák. také nevyžaduje, aby byl v prohlášení uveden soud (soudní komisař) jako adresát, ale jen to, aby bylo soudu (soudnímu komisaři) zasláno“; že „rovněž není předepsán konkrétní způsob, jakým má být prohlášení doručeno“; že „nic tedy nebrání tomu, aby bylo doručeno poštou, osobně, prostřednictvím  zástupce nebo jiné osoby“; že „v době, kdy bylo soudní komisařce prohlášení doručeno (6.10.2005), byla zástupcem obou rodičů JUDr. L. H., na základě plné moci, která ji opravňovala i k odmítnutí dědictví“; že, „odmítne-li dědic dědictví předčasně, tj. předtím, než byl soudem vyrozuměn, dopadá na toto prohlášení § 467 obč. zák., podle něhož prohlášení o odmítnutí dědictví (stejně jako o neodmítnutí dědictví) nelze odvolat“; že „platnost tohoto ustanovení je obecná, dopadá proto na všechna prohlášení o odmítnutí či neodmítnutí dědictví, tedy i na prohlášení, která byla učiněna před vyrozuměním podle § 464 obč. zák., resp. § 175i o.s.ř.“; že „účinky odmítnutí či neodmítnutí dědictví vyplývají přímo ze zákona, pokud někdo takové prohlášení učiní, aniž by čekal na vyrozumění soudem, jde o právní úkon, k němuž je dle zákona oprávněn (§ 463 odst. 1 první věta obč. zák.)“; že „důsledky, které jsou s tímto úkonem spojeny (neodvolatelnost) nastávají na základě ustanovení zákona (§ 467 obč. zák.)“. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podali J. L. a M. L. dovolání. Namítají, že „neobstojí právní závěr odvolacího soudu o tom, že z hlediska věcné působnosti na daný případ ustanovení § 49a obč. zák. nedopadá“; že „dne 5.10.2005 totiž nedošlo na jednání mezi dovolateli a manželkou zůstavitele pouze k podpisu prohlášení o odmítnutí dědictví dovolateli, nýbrž zejména i k tomu, že dovolatelé, utvrzeni manželkou zůstavitele v domnění, že se jedná o listiny potřebné k vyřízení dědictví pro manželku zůstavitele, předali uvedená prohlášení o odmítnutí dědictví a plnou moc k jejich zastupování pro JUDr. H. manželce zůstavitele, která s těmito listinami naložila využívaje omylu dovolatelů tak, že tato prohlášení byla doručena soudu jako odmítnutí dědictví dovolateli ve smyslu ustanovení § 463 odst. 1 věta druhá obč. zák.“; že „s ohledem na psychický stav dovolatelů daný jejich věkem, zdravotním stavem a traumatizujícím dopadem, který na ně mělo úmrtí jejich staršího syna, tj. zůstavitele, a ovlivněný i časovou tísní, ve kterém na žádost manželky zůstavitele listiny podepisovali, je třeba takovou jejich mylnou představu o účincích jejich jednání po