Nejvyšší soud 21 Cdo 1537/2026 – Žalobě na obnovu řízení a pro zmatečnost

Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 21. 5. 2025, č. j. 8 Cmo 24/2025-394, výrokem I potvrdil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 6. 2024, č. j. 24 Cm 137/2020-313, kterým byla zamítnuta žaloba na povolení obnovy řízení vedeného u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 24 Cm 137/2020 a obnovy řízení vedeného u Vrchního soudu v Olomouci pod sp. zn. 5 Cmo 219/2020 (výrok I), byla zamítnuta žaloba pro zmatečnost proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 1. 2021, č. j. 5 Cmo 219/2020-87, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 4. 3. 2021, č. j. 5 Cmo 219/2020-100 (výrok II), a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok III), a výrokem II rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně v tom, že (ve vztahu k žalobě o obnovu řízení) rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESPL“) č. 46999/22 ze dne 12. 1. 2023, resp. zde uvedený odkaz na rozhodnutí ESPL č. 21990/08, nemůže přinést v původním řízení příznivější rozhodnutí ve věci a že (ve vztahu k žalobě pro zmatečnost) nebyly shledány zmatečnostní důvody podle § 229 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu.

Proti usnesení odvolacího soudu podal J. Š. dovolání s tím, že napadl toto usnesení „v celém rozsahu“. Uvedl, že dovolání je přípustné, neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek, které nebyly dovolacím soudem řešeny, případně by měly být posouzeny jinak, a to „zda je přípustné čistě formalisticky oddělit právnickou osobu od jejího jediného společníka v situaci, kdy rozhodnutí bezprostředně zasahuje do jeho základních práv, aniž by soud umožnil tomuto společníkovi efektivně v řízení vystupovat a navrhovat důkazy“, „zda je při kolizi zájmů mezi postavením společníka jako fyzické osoby a postavením statutárního orgánu právnické osoby udržitelné uzavřít, že právnická osoba byla řádně zastoupena“, „zda může soud považovat proměnlivé označování účastníka/navrhovatele za marginální nepřesnost“ a „zda soud postupoval procesně správně, když v odvolacím řízení přihlížel k odvolání, které předchozí ustanovený právní zástupce podal pouze v rámci vyúčtování svých služeb ... a dovolatel sdělil, že s podáním tohoto doplnění nesouhlasí“. Namítl, že ESLP se zabýval věcí „z pohledu fyzické osoby“, zatímco české soudy pouze „z pohledu právnické osoby“, přičemž v této perspektivě dovolatel spatřuje novou skutečnost, že rozhodné novum není existence samotného judikátu, ale závěry, které z něho dovodil ESLP v rozhodnutí „Š.“, že došlo k jeho diskriminaci v postavení společníka, že soudy se vůbec nezabývaly důsledky jejich rozhodnutí pro dovolatele jako vlastníka podílu společnosti, že s ním bylo jednáno pouze jako s likvidátorem, že účastníky řízení o zrušení společnosti jsou mimo jiné všichni společníci zrušované společnosti (v této otázce poukázal na rozdílnou rozhodovací praxi vrchních soudů), a protože on nebyl účastníkem (doručováno mu bylo pouze jako likvidátorovi), bylo řízení zatíženo vadou, která je důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí. Namítl, že v průběhu řízení nebylo udržováno jednoznačné vymezení, kdo je navrhovatelem/účastníkem řízení a v jaké roli vystupuje. Dále namítl, že bylo zasaženo do práva na spravedlivý proces, když soud dostatečně nezjistil skutkový stav. Navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky než na řádné opravné prostředky. K jeho projednatelnosti tedy již nestačí, aby dovolatel jen uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu; je třeba konkrétně vymezit i důvody přípustnosti dovolání. Teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně a také správně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5461/2016). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části, neboť v tomto zákonném ustanovení jsou uvedeny celkem čtyři rozdílné předpoklady přípustnosti dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, které bylo uveřejněno pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, které bylo uveřejněno pod č. 116/2014 v časopise Soudní judikatura, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). K přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13), neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud. Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení.

Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. již citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem je řešená právní otázka rozhodována rozdílně“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání jen tehdy, je-li z dovolání patrno, jaká rozdílná řešení dané právní otázky a v jakých rozhodnutích se z judikatury dovolacího soudu podávají (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3032/2013); způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, podle kterého „dovolacím soudem vyřešená otázka má být posouzena jinak“, předpokládá uvedení údajů, ze kterých vyplývá, od kterého svého řešení (nikoli tedy řešení odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí) otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).

V posuzovaném případě dovolatel v dovolání nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, která by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.

Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu je žaloba na obnovu řízení v občanském soudním řádu koncipována jako mimořádný opravný prostředek, který slouží k tomu, aby mohl být znovu projednán pravomocně skončený spor nebo jiná právní věc, jestliže tu jsou skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, pro které původní rozhodnutí o věci samé z hlediska správnosti a úplnosti skutkových zjištění a skutkových závěrů nemůže obstát. Žaloba na obnovu řízení je institutem procesního práva, pomocí kterého lze dosáhnout nápravy ve věci, v níž nebyl skutkový stav v původním řízení zjištěn úplně nebo správně (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4165/2013, uveřejněné pod č. 53/2015 Sb. rozh. obč.)

Z odůvodnění usnesení odvolacího soudu vyplývá, že odvolací soud se v intencích ustanovení § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. zabýval otázkou, zda dovolatelkou nově navržený důkaz – „rozhodnutí“ Evropského soudu pro lidská práva ze dne 12. 1. 2023, č. 46999/22 – může naplňovat podmínky pro povolení obnovy řízení. Zákon totiž podmiňuje povolení obnovy řízení podle ustanovení § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. nejen tím, že se jedná o takové skutečnosti nebo důkazy, které účastník bez své viny nemohl použít již v původním řízení, ale též způsobilostí nových skutečností či důkazů přivodit pro účastníka příznivější rozhodnutí ve věci. Odvolací soud se od tohoto výkladu procesní úpravy nikterak neodchýlil, neboť se také zabýval otázkou, zda lze pokládat za alespoň pravděpodobné (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4927/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4012/2014, či usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 8. 2012, sp. zn. IV. ÚS 585/11), že předložený nový důkaz („rozhodnutí ESPL č. 46999/22 ze dne 12. 1. 2023, resp. zde uvedený odkaz na rozhodnutí ESPL č. 21990/08“) může přinést v původním řízení příznivější rozhodnutí ve věci a přesvědčivě odůvodnil, že tomu tak není (viz bod 14 odůvodnění usnesení soudu prvního stupně a bod 11 a 12 odůvodnění usnesení odvolacího soudu).

Tento stěžejní závěr soudů nižších stupňů však dovolatel přípustným dovolacím důvodem nezpochybnil; dovolatel pouze opakuje argumentaci (ne zcela srozumitelnou), použitou již v řízení, aniž by jakkoliv reagoval na závěr soudů, že jeho postavení se (z hlediska skutkového stavu) oproti stavu, který panoval v původním řízení, nezlepší, resp. není ani alespoň pravděpodobné, že se zlepší; obsah jeho dovolání se tak v případě rozhodnutí o zamítnutí návrhu na obnovu řízení zcela míjí s nosnými důvody rozhodnutí odvolacího soudu. Skutečnost, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí (pro napadené rozhodnutí bylo určující), je přitom jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).

Stejně tak ve vztahu k důvodu zamítnutí žaloby pro zmatečnost z důvodu § 229 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolatel v dovolání žádný přípustný dovolací důvod nepřednáší, jeho dovolací námitky jsou pouhou kritikou, resp. polemikou s právním hodnocením, provedeným odvolacím soudem a setrváním na původní argumentaci, použité již v předchozím řízení („… dovolatel trvá na tom, že s ním nebylo jednáno z pozice společníka, ale jen z pozice likvidátora …“, „… byla upozaděna role J. Š. jako fyzické osoby …“, „… J. Š. byl při meritorním posuzování věci fakticky vytěsněn na pozici pouhého statutárního orgánu právnické osoby …“). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu či polemika s jeho závěry však k založení přípustnosti dovolání nepostačují (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2023, sp. zn. 21 Cdo 3366/2022).

K uvedené problematice (k námitce dovolatele o „rozdílné rozhodovací praxi Vrchního soudu v Praze a Vrchního soudu v Olomouci“ k otázce účastenství v řízení o zrušení společnosti s ručení omezeným) lze pouze poukázat na to, že na jednání občanskoprávního a obchodně právního kolegia Nejvyššího soudu dne 10. 6. 2026 bylo přijato k zveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (§ 24 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích) a publikováno tamtéž pod R 51/2026 usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 8. 2025, sp. zn. 5 Cmo 122/2025, a v něm vyjádřený právní názor, že „… [Ř]ízení o zrušení společnosti s ručením omezeným se primárně dotýká pouze dotčené společnosti; společníci zrušované společnosti proto nejsou bez dalšího (obligatorně) účastníky takového řízení“.

Přípustnost dovolání nezakládá ani „poslední otázka“ (jako otázka doposud údajně neřešená), a to otázka, „… zda soud postupoval procesně správně, když v odvolacím řízení přihlížel k odvolání, které předchozí ustanovený právní zástupce podal pouze v rámci vyúčtování svých služeb a … dovolatel sdělil, že s podáním tohoto doplnění nesouhlasil …“, neboť uvedená námitka není dovolacím důvodem (způsobilým založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.), ale mohla by (kdyby byla důvodná) představovat jen námitky tzv. jiných vad řízení, k nimž však dovolací soud přihlíží podle ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání přípustné. Uvedený předpoklad však v projednávané věci splněn není.

Navíc v této souvislosti se odvolací soud žádného procesního pochybení nedopustil, neboť, jak vyplývá z obsahu protokolu o jednání ze dne 21. 5. 2025, dovolatel sám mohl přednést a formulovat své námitky proti usnesení soudu prvního stupně bez ohledu na to, jak byly formulovány jeho právním zástupcem.

V části, ve které směřuje proti výrokům usnesení odvolacího soudu, v nichž odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.

Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).