21 Cdo 1572/2018 — Nejvyšší soud

21 Cdo 1572/2018 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:7. 11. 2018 Spisová značka:21 Cdo 1572/2018 ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:21.CDO.1572.2018.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Dědické právo (právo na pozůstalost) (o. z.) Dědění Pozůstalost (o. z.) Odúmrť Dokazování Žaloba Stát Dotčené předpisy:§ 110 odst. 1 předpisu č. 292/2013Sb. § 168 předpisu č. 292/2013Sb. § 169 odst. 1 předpisu č. 292/2013Sb. § 170 odst. 1 předpisu č. 292/2013Sb. § 170 odst. 2 předpisu č. 292/2013Sb. § 1672 o. z. § 1673 o. z. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:22. 1. 2019 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 14.2.2019II.ÚS 561/19doc. JUDr. Vojtěch Šimíček, Ph.D.odmítnuto19.3.2019 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 1572/2018-770 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Vítězslavy Pekárkové ve věci pozůstalosti po M. R., zemřelé dne 14. února 2016, posledně bytem v XY, za účasti 1) J. S., narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Jiřím Janouškem, advokátem se sídlem v Praze 4, Údolní č. 1724/59, a 2) České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových v Praze 2, Rašínovo nábřeží č. 390/42, Územního pracoviště Střední Čechy v Praze 2, Rašínovo nábřeží č. 390/42, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 31 D 323/2016, o dovolání účastníka 1) proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. října 2017 č. j. 24 Co 279/2017-711, takto: Dovolání účastníka 1) se zamítá. Odůvodnění: Řízení o pozůstalosti po M. R., zemřelé dne 14. února 2016 (dále též jen „zůstavitelka“), bylo zahájeno usnesením Okresního soudu v Kladně ze dne 23. 2. 2016 č. j. 31 D 323/2016-2. Provedením úkonů v řízení o pozůstalosti po zůstavitelce byla pověřena (§ 101 odst. 2 zákona o zvláštních řízeních soudních) JUDr. Zdeňka Vyhnalová, notářka v Kladně. Okresní soud v Kladně usnesením ze dne 17. 5. 2017 č. j. 31 D 323/2016-664 uložil účastníkovi 1), aby „do dvou měsíců od právní moci tohoto usnesení podal u Okresního soudu v Kladně žalobu proti České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, Územní pracoviště Střední Čechy, Praha 1, Rašínovo nábř. 390/42, IČ: 69797111 na určení, že je dědicem po zůstavitelce M. R., a aby současně o podání žaloby vyrozuměl notářku – soudní komisařku JUDr. Zdeňku Vyhnalovou, se sídlem Kladno, Gorkého 502, která vede řízení o pozůstalosti“; současně uvedl, že nebude-li žaloba ve stanovené lhůtě podána, bude-li řízení o žalobě zastaveno nebo bude-li žaloba odmítnuta, platí, že spor o dědické právo byl vyřešen v neprospěch toho, kdo měl své právo uplatnit žalobou. Poté, co zjistil, že zůstavitelka nezanechala „listinu pro případ smrti“ a že byla svobodná a bezdětná, co se do řízení o pozůstalosti přihlásil jako dědic 3. třídy účastník 1), který tvrdil, že žil se zůstavitelkou od února roku 2015 ve společné domácnosti, a co zjistil, že účastnice 2) s tímto tvrzením účastníka 1) nesouhlasí, soud prvního stupně vyslechl účastníka 1) a k objasnění jeho dědického práva provedl dokazování (vyslechl některé svědky, které účastníci navrhli, a provedl důkaz listinami). Dovodil, že z tvrzení účastníků je zřejmé, že se jedná o spor o dědické právo, a dospěl k závěru, že otázka vedení společné domácnosti za podmínek zakládajících dědické právo je vždy po skutkové stránce otázkou rozsáhlého dokazování, že tedy zpravidla nejde o situaci, kdy by soud v rámci dědického řízení na základě předběžné úvahy mohl dojít k závěru, že takto tvrzené dědické právo je pravděpodobnější, a že je tedy na účastníkovi 1), který tvrdí, že žil se zůstavitelkou ve společné domácnosti, a o toto soužití opírá své dědické právo, aby toto své právo uplatnil žalobou a ve sporném řízení své tvrzení společné domácnosti prokázal, neboť společnou domácnost účastník 1) „jednoznačně neprokázal“. K odvolání účastníka 1) Krajský soud v Praze usnesením ze dne 19. 10. 2017 č. j. 24 Co 279/2017-711 změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že se účastníkovi 1) ukládá, aby do dvou měsíců „od právní moci tohoto usnesení“ podal proti České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových žalobu o určení, že je jako dědic ze zákonné dědické posloupnosti účastníkem řízení o pozůstalosti po M. R., zemřelé 14. února 2016, vedeného u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 31 D 323/2016. Odvolací soud uvedl, že došlo-li ke sporu o dědické právo, neprovádí se v pozůstalostním řízení dokazování k prokázání rozhodných skutečností, které jsou mezi účastníky řízení (dědici) sporné, a že nemůže-li být přímo v pozůstalostním řízení ve smyslu ustanovení § 169 odst. 1 zákona o zvláštních řízeních soudních rozhodnuto, se kterými účastníky bude nadále jednáno a kterým z účastníků se účast v řízení ukončuje, neboť rozhodné skutečnosti jsou mezi účastníky řízení (dědici) sporné, soud v pozůstalostním řízení postupuje podle ustanovení § 170 odst. 1 zákona o zvláštních řízeních soudních a odkáže toho z účastníků, jehož dědické právo se jeví se zřetelem k okolnostem případu jako nejslabší, aby své právo uplatnil žalobou, aniž by byl povinen (a oprávněn) provádět ohledně sporných skutečností dokazování a aniž by byl povinen (a oprávněn) činit z provedených důkazů skutková zjištění či snad právní závěry (smírné vyřešení sporu tím není dotčeno). Má za to, že otázku, u kterého účastníka se sporné dědické právo jeví jako nejslabší, je třeba řešit „se zřetelem k okolnostem případu“, že není samo o sobě významné, jakou „právní sílu“ má (by měl mít) ten který dědický titul, a že nejedná-li se o situace popsané v ustanovení § 1673 odst. 1 občanského zákoníku, je třeba dovodit, že nejslabším se jeví dědické právo u toho z účastníků, který tvrdí skutečnosti, na nichž se zakládá jeho dědické právo a jež jiný účastník řízení popírá, nebo který zpochybňuje skutečnosti týkající se dědického titulu, jenž zakládá dědické právo jiného účastníka, jestliže v případě prokázání těchto skutečností mu dědické právo nemůže svědčit, nebo který tvrdí skutečnosti o dědické nezpůsobilosti, jež jiný (tím dotčený) účastník popírá, jestliže v případě jejich prokázání je z dědického práva vyloučen, anebo který tvrdí skutečnosti, jež vyvracejí jinak zřejmý dědický titul jiného (tím dotčeného) účastníka a tím jeho dědické právo. Odvolací soud dospěl k závěru, že tvrdí-li účastník 1), že je dědicem zůstavitelky ze zákonné dědické posloupnosti jako osoba, která žila se zůstavitelkou ve společné domácnosti a která z tohoto důvodu pečovala o společnou domácnost, a namítá-li účastnice 2), že se účastník 1) o zůstavitelku nestaral z důvodu soužití ve společné domácnosti, ale pouze jako její pečovatel, jedná se nepochybně o spor o dědické právo, pro jehož vyřešení je třeba prokázat právně významné skutečnosti, jež jsou mezi účastníky sporné, a že na uvedeném závěru nic nemění ani to, že soud prvního stupně provedl (některé) důkazy k objasnění otázky, zda účastník 1) žil se zůstavitelkou ve společné domácnosti, neboť v řízení o pozůstalosti takové dokazování nelze provádět a, bylo-li přesto uskutečněno, nelze z něho z pohledu ustanovení § 170 zákona o zvláštních řízeních soudních činit žádné právně relevantní závěry. Dodal, že při úvaze, čí dědické právo se v projednávané věci jeví se zřetelem k okolnostem případu jako nejslabší, není podstatné, že účastník 1) dovozuje své dědické právo ze zákonné dědické posloupnosti (ve třetí třídě dědiců), zatímco dědění účastnice 2) je založeno na tzv. odúmrti; i když státu připadá dědictví jako tzv. odúmrť jen tehdy, nedělí-li žádný dědic ani podle zákonné dědické posloupnosti, a jen tehdy, nestali-li se dědici ani odkazovníci podle poměru hodnoty svých odkazů, je z pohledu ustanovení § 170 odst. 1 zákona o zvláštních řízeních soudních podstatné, že připadnutí dědictví státu jako tzv. odúmrť je založeno na skutečnostech uvedených v ustanovení § 1634 občanského zákoníku, které nejsou předmětem dokazování v řízení před soudem, zatímco dědické právo účastníka 1) vyžaduje prokázání skutečností o tom, že žil se zůstavitelkou ve společné domácnosti a že z tohoto důvodu pečoval o společnou domácnost, přičemž břemeno tvrzení a důkazní břemeno v tomto sporu o dědické právo spočívá na účastníku 1). Protože soud smí v tzv. sporném řízení rozhodnout nikoliv o tom, komu má (může být) nebo nemá (nemůže být) potvrzeno nabytí dědictví, ale jen o tom, s kým má být v řízení o pozůstalosti po M. R. nadále jednáno jako s účastníkem řízení (jako s dědicem), a protože rozhodnutí o tom, že účastník 1) má vyrozumět o podání žaloby „notářku – soudní komisařku JU