21 Cdo 1572/2018 – Nejvyšší soud

21 Cdo 1572/2018-770 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Vítězslavy Pekárkové ve věci pozůstalosti po M. R., zemřelé dne 14. února 2016, posledně bytem v XY, za účasti 1) J. S., narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Jiřím Janouškem, advokátem se sídlem v Praze 4, Údolní č. 1724/59, a 2) České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových v Praze 2, Rašínovo nábřeží č. 390/42, Územního pracoviště Střední Čechy v Praze 2, Rašínovo nábřeží č. 390/42, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 31 D 323/2016, o dovolání účastníka 1) proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. října 2017 č. j. 24 Co 279/2017-711, takto: Dovolání účastníka 1) se zamítá. Odůvodnění: Řízení o pozůstalosti po M. R., zemřelé dne 14. února 2016 (dále též jen „zůstavitelka“), bylo zahájeno usnesením Okresního soudu v Kladně ze dne 23. 2. 2016 č. j. 31 D 323/2016-2. Provedením úkonů v řízení o pozůstalosti po zůstavitelce byla pověřena (§ 101 odst. 2 zákona o zvláštních řízeních soudních) JUDr. Zdeňka Vyhnalová, notářka v Kladně. Okresní soud v Kladně usnesením ze dne 17. 5. 2017 č. j. 31 D 323/2016-664 uložil účastníkovi 1), aby „do dvou měsíců od právní moci tohoto usnesení podal u Okresního soudu v Kladně žalobu proti České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, Územní pracoviště Střední Čechy, Praha 1, Rašínovo nábř. 390/42, IČ: 69797111 na určení, že je dědicem po zůstavitelce M. R., a aby současně o podání žaloby vyrozuměl notářku – soudní komisařku JUDr. Zdeňku Vyhnalovou, se sídlem Kladno, Gorkého 502, která vede řízení o pozůstalosti“; současně uvedl, že nebude-li žaloba ve stanovené lhůtě podána, bude-li řízení o žalobě zastaveno nebo bude-li žaloba odmítnuta, platí, že spor o dědické právo byl vyřešen v neprospěch toho, kdo měl své právo uplatnit žalobou. Poté, co zjistil, že zůstavitelka nezanechala „listinu pro případ smrti“ a že byla svobodná a bezdětná, co se do řízení o pozůstalosti přihlásil jako dědic 3. třídy účastník 1), který tvrdil, že žil se zůstavitelkou od února roku 2015 ve společné domácnosti, a co zjistil, že účastnice 2) s tímto tvrzením účastníka 1) nesouhlasí, soud prvního stupně vyslechl účastníka 1) a k objasnění jeho dědického práva provedl dokazování (vyslechl některé svědky, které účastníci navrhli, a provedl důkaz listinami). Dovodil, že z tvrzení účastníků je zřejmé, že se jedná o spor o dědické právo, a dospěl k závěru, že otázka vedení společné domácnosti za podmínek zakládajících dědické právo je vždy po skutkové stránce otázkou rozsáhlého dokazování, že tedy zpravidla nejde o situaci, kdy by soud v rámci dědického řízení na základě předběžné úvahy mohl dojít k závěru, že takto tvrzené dědické právo je pravděpodobnější, a že je tedy na účastníkovi 1), který tvrdí, že žil se zůstavitelkou ve společné domácnosti, a o toto soužití opírá své dědické právo, aby toto své právo uplatnil žalobou a ve sporném řízení své tvrzení společné domácnosti prokázal, neboť společnou domácnost účastník 1) „jednoznačně neprokázal“. K odvolání účastníka 1) Krajský soud v Praze usnesením ze dne 19. 10. 2017 č. j. 24 Co 279/2017-711 změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že se účastníkovi 1) ukládá, aby do dvou měsíců „od právní moci tohoto usnesení“ podal proti České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových žalobu o určení, že je jako dědic ze zákonné dědické posloupnosti účastníkem řízení o pozůstalosti po M. R., zemřelé 14. února 2016, vedeného u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 31 D 323/2016. Odvolací soud uvedl, že došlo-li ke sporu o dědické právo, neprovádí se v pozůstalostním řízení dokazování k prokázání rozhodných skutečností, které jsou mezi účastníky řízení (dědici) sporné, a že nemůže-li být přímo v pozůstalostním řízení ve smyslu ustanovení § 169 odst. 1 zákona o zvláštních řízeních soudních rozhodnuto, se kterými účastníky bude nadále jednáno a kterým z účastníků se účast v řízení ukončuje, neboť rozhodné skutečnosti jsou mezi účastníky řízení (dědici) sporné, soud v pozůstalostním řízení postupuje podle ustanovení § 170 odst. 1 zákona o zvláštních řízeních soudních a odkáže toho z účastníků, jehož dědické právo se jeví se zřetelem k okolnostem případu jako nejslabší, aby své právo uplatnil žalobou, aniž by byl povinen (a oprávněn) provádět ohledně sporných skutečností dokazování a aniž by byl povinen (a oprávněn) činit z provedených důkazů skutková zjištění či snad právní závěry (smírné vyřešení sporu tím není dotčeno). Má za to, že otázku, u kterého účastníka se sporné dědické právo jeví jako nejslabší, je třeba řešit „se zřetelem k okolnostem případu“, že není samo o sobě významné, jakou „právní sílu“ má (by měl mít) ten který dědický titul, a že nejedná-li se o situace popsané v ustanovení § 1673 odst. 1 občanského zákoníku, je třeba dovodit, že nejslabším se jeví dědické právo u toho z účastníků, který tvrdí skutečnosti, na nichž se zakládá jeho dědické právo a jež jiný účastník řízení popírá, nebo který zpochybňuje skutečnosti týkající se dědického titulu, jenž zakládá dědické právo jiného účastníka, jestliže v případě prokázání těchto skutečností mu dědické právo nemůže svědčit, nebo který tvrdí skutečnosti o dědické nezpůsobilosti, jež jiný (tím dotčený) účastník popírá, jestliže v případě jejich prokázání je z dědického práva vyloučen, anebo který tvrdí skutečnosti, jež vyvracejí jinak zřejmý dědický titul jiného (tím dotčeného) účastníka a tím jeho dědické právo. Odvolací soud dospěl k závěru, že tvrdí-li účastník 1), že je dědicem zůstavitelky ze zákonné dědické posloupnosti jako osoba, která žila se zůstavitelkou ve společné domácnosti a která z tohoto důvodu pečovala o společnou domácnost, a namítá-li účastnice 2), že se účastník 1) o zůstavitelku nestaral z důvodu soužití ve společné domácnosti, ale pouze jako její pečovatel, jedná se nepochybně o spor o dědické právo, pro jehož vyřešení je třeba prokázat právně významné skutečnosti, jež jsou mezi účastníky sporné, a že na uvedeném závěru nic nemění ani to, že soud prvního stupně provedl (některé) důkazy k objasnění otázky, zda účastník 1) žil se zůstavitelkou ve společné domácnosti, neboť v řízení o pozůstalosti takové dokazování nelze provádět a, bylo-li přesto uskutečněno, nelze z něho z pohledu ustanovení § 170 zákona o zvláštních řízeních soudních činit žádné právně relevantní závěry. Dodal, že při úvaze, čí dědické právo se v projednávané věci jeví se zřetelem k okolnostem případu jako nejslabší, není podstatné, že účastník 1) dovozuje své dědické právo ze zákonné dědické posloupnosti (ve třetí třídě dědiců), zatímco dědění účastnice 2) je založeno na tzv. odúmrti; i když státu připadá dědictví jako tzv. odúmrť jen tehdy, nedělí-li žádný dědic ani podle zákonné dědické posloupnosti, a jen tehdy, nestali-li se dědici ani odkazovníci podle poměru hodnoty svých odkazů, je z pohledu ustanovení § 170 odst. 1 zákona o zvláštních řízeních soudních podstatné, že připadnutí dědictví státu jako tzv. odúmrť je založeno na skutečnostech uvedených v ustanovení § 1634 občanského zákoníku, které nejsou předmětem dokazování v řízení před soudem, zatímco dědické právo účastníka 1) vyžaduje prokázání skutečností o tom, že žil se zůstavitelkou ve společné domácnosti a že z tohoto důvodu pečoval o společnou domácnost, přičemž břemeno tvrzení a důkazní břemeno v tomto sporu o dědické právo spočívá na účastníku 1). Protože soud smí v tzv. sporném řízení rozhodnout nikoliv o tom, komu má (může být) nebo nemá (nemůže být) potvrzeno nabytí dědictví, ale jen o tom, s kým má být v řízení o pozůstalosti po M. R. nadále jednáno jako s účastníkem řízení (jako s dědicem), a protože rozhodnutí o tom, že účastník 1) má vyrozumět o podání žaloby „notářku – soudní komisařku JUDr. Zdeňku Vyhnalovou“, nemá oporu v zákoně a poučení o právní úpravě obsažené v ustanovení § 170 odst. 2 zákona o zvláštních řízeních soudních se ve výroku rozhodnutí soudu neuvádí, změnil odvolací soud usnesení soudu prvního stupně tak, jak je uvedeno výše. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal účastník 1) dovolání. Namítá, že v rámci vyšetření jeho dědického práva soudní komisař provedl dokazování, že výsledkem tohoto vyšetření dědického práva bylo prokázání, že účastník 1) naplňuje všechny znaky zákonného dědice ve třetí dědické třídě (jako tzv. osoba spolužijící), a že pravděpodobnost, že je to právě účastník 1), který je dědicem po zůstavitelce, je tak „se zřetelem k okolnostem případu“ značně vyšší než pravděpodobnost, že je dědicem stát z titulu odúmrti. Účastník 1) má za to, že měl být odkázán k podání žaloby o určení právní skutečnosti ve vztahu k vyřešení sporné otázky stát, a že usnesení odvolacího soudu tak „spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve vztahu k posouzení otázky, který z účastníků řízení má být odkázán k podání žaloby o určení právní skutečnosti podle ustanovení § 170 odst. 1 zákona o zvlášt