21 Cdo 211/2005 — Nejvyšší soud

21 Cdo 211/2005 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:25. 10. 2005 Spisová značka:21 Cdo 211/2005 ECLI:ECLI:CZ:NS:2005:21.CDO.211.2005.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Dotčené předpisy:§ 243b odst. 5 předpisu č. 99/1963Sb. § 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 211/2005 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně České republiky – Ministerstva vnitra se sídlem v Praze 7, Nad Štolou č. 3, proti žalovanému L. J., zastoupenému advokátem, o 11. 894,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp.zn. 8 C 26/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. října 2004, č.j. 22 Co 1903/2004-151, takto : I. Dovolání žalovaného se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobkyně se (žalobou podanou u Okresního soudu v Prachaticích dne 14.1.2002) domáhala, aby jí žalovaný zaplatil 11.894,- Kč s 8,5% úrokem z prodlení od 15.11.2001 do zaplacení. Žalobu odůvodnila zejména tím, že uvedenou částku byla nucena zaplatit (ve věci žalobce Ing. M. P. proti žalovanému Ministerstvu vnitra ČR o ochranu osobnosti) na základě pravomocného rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11.5.2001, č.j. 37 C 97/99-87, na náhradě nákladů řízení žalobce Ing. M. P. k rukám jeho advokáta a na náhradě nákladů státu a že za škodu takto jí vzniklou odpovídá žalovaný, který byl v rozhodné době „pracovníkem VKR“ a který svým jednáním porušil „Směrnici pro práci s tajnými spolupracovníky československé kontrarozvědky“. Okresní soud v Prachaticích rozsudkem ze dne 20.9.2002, č.j. 8 C 26/2002-27, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 6.440,- Kč. Nárok na náhradu škody nebylo možné podle názoru soudu prvního stupně žalobkyni přiznat proto, že dnem 16.12.1988 uplynula tříletá objektivní promlčecí doba, „počítaná ode dne škodné události“, a žalovaný vznesl důvodně námitku promlčení; k události, z níž škoda vznikla, tj. „k založení svazku“, došlo dne 16.12.1985 (§ 263 odst. 3 zák. práce). Skutečnost, že „ke škodě došlo až dnem nabytí právní moci rozhodnutí Městského soudu v Praze, tj. dne 12.7.2001“, nepovažoval za rozhodnou, neboť „objektivní promlčecí doba běží ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla“, a „pro počátek běhu této lhůty není významné, kdy škoda vznikla, popř. kdy se poškozený dověděl o škodné události“. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 14.1.2003, č.j. 22 Co 2942/2002-49, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud, který se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o promlčení uplatněného nároku na náhradu škody a s jím provedeným výkladem ustanovení § 263 odst. 3 zák. práce, s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 31.5.1990, „sp.zn. Rc 2/92 1 Cz 20/92“, v němž je daná problematika řešena ve vztahu k ustanovení § 106 odst. 2 obč. zák. a týká se promlčení práva na náhradu škody podle ustanovení § 420 obč. zák., dovodil, že „pojem událost, z níž škoda vznikla, je nezbytné vykládat šířeji“, a to tak, že „zahrnuje nejen protiprávní úkon či právně kvalifikovanou událost, které vedly ke vzniku škody, ale rovněž vznik škody samotné“; aplikace ustanovení § 263 odst. 3 zák. práce se tedy musí řídit stejným výkladovým pravidlem. Vzhledem k opačnému právnímu názoru na promlčení nároku na náhradu škody a vzhledem k zásadě dvouinstančnosti občanského soudního řízení odvolací soud uložil soudu prvního stupně, aby po provedení dalších skutkových zjištění věc znovu právně posoudil a rozhodl. Okresní soud v Prachaticích poté rozsudkem ze dne 26.3.2004, č.j. 8 C 26/2002-130, žalobu znovu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 19.695,- Kč. Vycházel z toho, že rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11.5.2001, č.j. 37 C 97/99-87, který nabyl právní moci dne 12.7.2001, bylo určeno, že „žalobce“ (Ing. M. P.) je neoprávněně evidován „žalovaným“ (Ministerstvem vnitra ČR) jako osoba uvedená v ust. § 2 odst. 1 písm. b) zákona č. 451/1991 Sb., a to - jak vyplývá z odůvodnění rozsudku - na základě zjištění, že ke spolupráci s vojenskou kontrarozvědkou se vědomě nezavázal, neboť na závazku ke spolupráci není jeho podpis; tímto rozsudkem bylo zároveň rozhodnuto, že „žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení ve výši 11.600,- Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta“ a že „žalovaný je povinen nahradit Českému státu náklady řízení ve výši 294,- Kč na účet Městského soudu v Praze do 15 dnů od právní moci rozsudku“. Soud prvního stupně měl po provedeném řízení dále za prokázáno, že žalovaný (jako „starší referent Okresní vojenské kontrarozvědky“) založil dne 7.12.1984 na Ing. M. P. svazek agenta reg. č. … vedeného pod krycím jménem „N. Z.“, že slib o spolupráci s vojenskou kontrarozvědkou jím není sice vlastnoručně podepsán, že však ve všech případech se nevyžadoval podpis spolupracovníka na písemném závazku a že veškeré úkony pracovníka kontrarozvědky podléhaly schválení jeho nadřízeného J. N. Protože - dovodil soud prvního stupně - v předmětné době nebyla stanovena výlučná povinnost písemného souhlasu ke spolupráci s kontrarozvědkou a postačoval i souhlas ústní, pro uložení povinnosti žalovanému k náhradě škody v žalované výši, která vznikla žalobkyni zaplacením nákladů řízení ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp.zn. 37 C 97/99, nebyla splněna základní podmínka pro vznik odpovědnosti za škodu, a to zaviněné porušení právní povinnosti ze strany žalovaného. Odpovědnost žalovaného za škodu posuzoval podle zákona č. 220/1999 Sb., o průběhu základní nebo náhradní vojenské služby a vojenských cvičení a o některých právních poměrech vojáků v záloze (ve znění ke dni vzniku škody, tj. ke dni 9.8.2001). K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 5.10.2004, č.j. 22 Co 1903/2004-151, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku „v odstavci prvém“ o zamítnutí žaloby změnil tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni 11.894,- Kč s 8,5% úrokem z prodlení od 15.11.2001 do zaplacení, a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 14.592,- Kč a České republice - „na účet“ Okresního soudu v Prachaticích na soudních poplatcích 1.200,- Kč. Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, včetně toho, že žalobkyně prokázala předložením výpisů z účtu ze dne 9.8.2001, že zaplatila jednak částku 11.600,- Kč, jednak částku 294,- Kč, dospěl na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že žalovaný odpovídá žalobkyni za škodu, která jí vznikla zaplacením nákladů řízení ve věci, sp.zn. 37 C 97/99, v celkové výši 11.894,- Kč. Zdůraznil, že žalovaný při založení svazku agenta na Ing. M. P. nepostupoval v souladu se Směrnicí pro práci se spolupracovníky kontrarozvědky, jež tvořila přílohu k Rozkazu ministra vnitra ČSSR č. 3/1978, když minimálně do zprávy o získání Ing. M. P. ke spolupráci s vojenskou kontrarozvědkou ze dne 7.12.1984 uvedl nepravdivé údaje o souhlasu získávaného spolupracovníka a o tom, že jmenovaný slib podepsal (uvedl, že „nově získávaný spolupracovník souhlasil se spoluprací a podepsal písemný slib“), ačkoliv jmenovaný takový slib nepodepsal a nepodepsal ani slib mlčenlivosti. Uvedené jednání žalovaného hodnotil jako zaviněné porušení povinností při plnění jeho služebních úkolů ve smyslu ustanovení § 72 a násl. zákona č. 100/1970 Sb., o služebním poměru příslušníků Sboru národní bezpečnosti, a to i s přihlédnutím k výsledku řízení ve věci ochrany osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp.zn. 37 C 97/99, z něhož rovněž nevyplývá, že by se Ing. M. P. vědomě zavázal ke spolupráci s vojenskou kontrarozvědkou (k čemuž by mohlo dojít i bez písemného slibu); jestliže žalobkyně nebyla v uvedeném sporu úspěšná [bylo určeno, že Ing. M. P. byl neoprávněně evidován jako osoba uvedená v ustanovení § 2 odst. 1 písm. b) zákona č. 451/1991 Sb.] a jestliže žalobkyni byla uložena povinnost k náhradě nákladů řízení v celkové výši 11.894,- Kč, je podle odvolacího soudu škoda vzniklá žalobkyni „úhradou“ těchto nákladů v přímé příčinné souvislosti s popsaným jednáním žalovaného. Názor soudu prvního stupně, že odpovědnost žalovaného za škodu je třeba posuzovat podle zákona č. 220/1999 Sb., odmítl s odůvodnění