21 Cdo 2194/2004 — Nejvyšší soud

21 Cdo 2194/2004 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:8. 3. 2005 Spisová značka:21 Cdo 2194/2004 ECLI:ECLI:CZ:NS:2005:21.CDO.2194.2004.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Dotčené předpisy:§ 107 předpisu č. 99/1963Sb. § 5 odst. 1 předpisu č. 564/1990Sb. § 1 odst. 3 předpisu č. 131/2000Sb. § 31 odst. 1 předpisu č. 131/2000Sb. § 31 odst. 2 předpisu č. 131/2000Sb. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 2194/2004 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně M. V., zastoupené advokátkou, proti žalovanému H. m. P., zastoupenému advokátem, o neplatnost převedení na jinou práci a přeložení do jiného místa a o náhradu mzdy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp.zn. 27 C 383/92, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. září 2003, č.j. 55 Co 285/2003-228, takto : Dovolání žalobkyně se zamítá. O d ů v o d n ě n í : Žalobkyně se žalobou ze dne 30.7.1992 (podanou u Obvodního soudu pro Prahu 4 dne 13.8.1992 a změněnou se souhlasem soudu) domáhala, aby bylo určeno, že „převedení žalobkyně na jinou práci a přeložení žalobkyně do jiného místa od 1.7.1991 do 30.9.1991 je neplatné“, a aby jí žalovaný [původně v době podání žaloby označený jako „Školský úřad h.m. P., a poté Školský úřad P.] zaplatil na náhradě mzdy částku 6.589,- Kč a na mzdě „za odpracovanou práci“ 2.912,- Kč. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že u žalovaného pracovala na základě pracovní smlouvy ze dne 25.9.1986 jako vedoucí vychovatelka školní družiny na Základní škole P., že od 1.7.1991, kdy jí byla doručena výpověď z pracovního poměru ze dne 26.6.1991 podle § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce, do 25.7.1991 nikde nepracovala, neboť jí žalovaný nepřiděloval práci, že od 26.7.1991 do 23.8.1991 pracovala jako vychovatelka (nikoli jako vedoucí vychovatelka) ve školní družině na Základní škole T. a od 23.8.1991 do 30.9.1991 ve školní družině na ZŠ O., avšak s převedením a přeložením nesouhlasila. Požaduje za dobu od l.7.1991 do 30.9.1991 jednak náhradu mzdy, jednak mzdu za vykonanou práci od 26.7.1991 do 23.8.1991. Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 1.9.1997, č.j. 27 C 383/92-61, určil, že převedení žalobkyně na jinou práci a přeložení žalobkyně do jiného místa od 1.7.1991 do 30.9.1991 je neplatné, zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni náhradu mzdy 6.589,- Kč a mzdu „za odpracovanou práci“ 2.912,- Kč, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že k převedení žalobkyně na jinou práci a k přeložení do jiného místa došlo bez jejího souhlasu, a proto je neplatné; uvedl, že, i když žalobkyni náleží i mzdové nároky za období od 1.7.1991 do 30.9.1991, nemohly jí být přiznány, neboť soud „musel přihlédnout k rozsudku zdejšího soudu ve věci 27 C 8/92 ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 17.11.1993, kdy žalobkyni byla již pravomocně za toto období přiznána náhrada mzdy“. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze usnesením ze dne 18.6.1998, č.j. 53 Co 318/98, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném zamítavém výroku a ve výroku o nákladech řízení zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení s tím, „aby byla spojena ke společnému řízení s věcí téhož soudu sp.zn. 27 C 8/92“. Vycházeje z toho, že o nároku žalobkyně na mzdové vyrovnání za období od 1.7.1991 do 30.9.1991 bylo zčásti již rozhodnuto pravomocně a zčásti ještě probíhá řízení ve věci 27 C 8/92, a že „tato situace byla založena nesprávným postupem soudu prvního stupně“, dovodil, že „spojením obou věcí ke společnému řízení se předmětem řízení stane mzdový nárok žalobkyně za celé období od 1.7.1991 do 31.1.1992 a také celá žalovaná částka“, a uložil soudu prvního stupně, aby ve společném řízení posoudil důvodnost žaloby s přihlédnutím k již přisouzené částce. Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 26.10.1998, č.j. 27 C 383/92-81, ve znění „opravného usnesení“ ze dne 13.5.1999, sp.zn. 27 C 383/92, rozhodl, že „řízení ve věci 27 C 383/92 vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 se spojuje s řízením ve věci 27 C 8/92 vedené u téhož soudu ke společnému řízení s tím, že toto řízení bude vedeno pod spisovou značkou 27 C 383/92“. V průběhu dalšího řízení Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 26.3.2003, č.j. 27 C 383/92-206, ve znění usnesení ze dne 8.7.2003, č.j. 27 C 383/92-220, rozhodl, že v řízení bude nadále pokračováno s právním nástupcem žalovaného, kterým je „H. m. P.“. Usnesení odůvodnil tím, že dne 1.1.2001 nabyl účinnosti zákon č. 157/2000 Sb., o přechodu některých věcí, práv a závazků k majetku (správně z majetku) České republiky do majetku krajů, ve znění pozdějších předpisů, na základě kterého přešla veškerá práva a závazky žalovaného na kraj, jímž je v tomto případě H. m. P.; soud proto rozhodl podle ustanovení § 107 o.s.ř. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze usnesením ze dne 23.9.2003, č.j. 55 Co 285/2003-228, usnesení soudu prvního stupně ve znění „opravného“ usnesení ze dne 8.7.2003 potvrdil. Vycházeje z toho, že původně žalovaný subjekt ztratil způsobilost být účastníkem řízení, odvolací soud dovodil, že soud prvního stupně rozhodl o právním nástupci žalovaného v souladu s ustanovením § 107 odst. 1 a 3 o.s.ř. a že správně postupoval podle zákona č. 157/2000 Sb., o přechodu některých věcí, práv a závazků z majetku České republiky do majetku krajů, který nabyl účinnosti dne 1.1.2001. Za procesního nástupce považoval shodně se soudem prvního stupně H. m. P., neboť podle ustanovení § 1 odst. 1 písm. a) a b) citovaného zákona „na jednotlivé kraje přešla veškerá práva a závazky, s kterými byly oprávněny hospodařit předškolní zařízení, školy a školská zařízení, zařazená v síti předškolních zařízení, škol a školských zařízení, včetně práv a povinností z pracovněprávních vztahů“; Základní škola P. (správně 760), není v příloze č. 2 k zákonu uvedena. Skutečnost namítanou žalobkyní, že příslušné spisy byly předány Ministerstvu školství ČR, nepovažoval pro posouzení právního nástupnictví za rozhodující. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Vytýká soudům, že odůvodnily své rozhodnutí zákonem č. 157/2000 Sb. Poukazuje na proces, v němž jednotlivé školy a školská zařízení získávaly postupně právní subjektivitu, a na zákony, které předcházely zákonu č. 157/2000 Sb. a které tento postup upravovaly, zejména na ustanovení § 7 zákona č. 132/2000 Sb., podle něhož orgán kraje v přenesené působnosti plní úkoly organizace vyplývající z pracovněprávních vztahů pro předškolní zařízení, školy a školská zařízení, pokud nemají právní subjektivitu. Z toho dovozuje, že H. m. P. ve vztahu k ZŠ P., která má právní subjektivitu, plní veškeré úkoly, které na něho přešly v přenesené působnosti zákonem, kromě úkolů organizace vyplývající z pracovněprávních vztahů; jestliže ZŠ P. má právní subjektivitu, nemůže být uvedena v příloze č. 2 k zákonu č. 157/2000 Sb. Podle jejího názoru pro posouzení právního nástupnictví na straně žalovaného bylo rozhodující zjistit stanovisko Ministerstva školství ČR a vyslechnout bývalou ředitelku ŠÚ paní M. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání jako nedůvodné zamítl, neboť rozhodnutí odvolacího soudu považuje za správné. Uvedl, že H. m. P. je v řízení procesním nástupcem žalovaného Školského úřadu P. a že žalobkyně nikdy netvrdila, že by na straně žalovaného měla být Základní škola, P., kde v minulosti pracovala. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o usnesení, proti kterému je podle ustanovení § 239 odst. 2 písm.b) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné. Protože nebylo zjištěno a ani dovolatelkou tvrzeno, že by řízení bylo postiženo některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, mohl dovolací soud přezkoumat usnesení odvolacího soudu jen z důvodů v dovolání uplatněných (§ 242 odst. 3 o.s.ř.). Podle ustanovení § 107 odst.1 věty první o.s.ř. jestliže účastník ztratí způsobilost být účastníkem řízení dříve, než řízení bylo pravomocně skončeno, posoudí