21 Cdo 2378/2014 – Nejvyšší soud

21 Cdo 2378/2014 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Ljubomíra Drápala v právní věci žalobkyně Z. H., zastoupené JUDr. Martinem Mikyskou, advokátem se sídlem v Malé Skále, Vranové 1. díl č. 397, proti žalované Fakultní nemocnici v Motole, příspěvkové organizaci se sídlem v Praze 5 - Motole, V Úvalu č. 84/1, IČO 00064203, zastoupené Mgr. Jakubem Kotrbou, advokátem se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Těšnov č. 1059/1, o náhradu škody, za účasti Kooperativy pojišťovny, a. s., Vienna Insurance Group se sídlem v Praze 8, Pobřežní č. 665/21, IČO 47116617, jako vedlejšího účastníka na straně žalované, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 17 C 189/2011, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. listopadu 2013 č. j. 23 Co 262/2013-210, takto: Dovolání žalované se zamítá. Odůvodnění: Žalobkyně se (žalobou změněnou se souhlasem soudu) domáhala, aby jí žalovaná zaplatila na náhradě za ztrátu na výdělku za období březen 2009 až prosinec 2012 částku 124.843,- Kč se zákonným úrokem z prodlení od 5. 6. 2011 do zaplacení a aby jí od 1. 6. 2011 platila „peněžitý důchod“ ve výši 26.856,- Kč měsíčně a od 1. 1. 2013 „peněžitý důchod“ ve výši 27.733,- Kč měsíčně, „splatný vždy do 10. dne měsíce následujícího“. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že byla do 31. 3. 2008 zaměstnána v pracovním poměru u žalované jako zdravotní sestra, že dne 22. 8. 2007 u ní byla zjištěna nemoc z povolání – profesionální astma bronchiale, že dne 31. 3. 2008 pracovní poměr se žalovanou ukončila dohodou z důvodu zdravotní nezpůsobilosti k dosavadní práci zdravotní sestry pro následky nemoci z povolání, že od 1. 4. 2008 do 23. 2. 2009 byla evidována u úřadu práce jako uchazečka o zaměstnání, že v tomto období jí žalovaná „vypočítávala“ náhradu za ztrátu na výdělku podle § 371 zákoníku práce jako rozdíl mezi průměrným výdělkem před vznikem škody a „fiktivním“ výdělkem ve výši minimální mzdy 8.000,- Kč měsíčně, že výše pravděpodobného výdělku žalobkyně před vznikem škody, stanovená vedlejším účastníkem na 32.133,- Kč hrubého měsíčně, je mezi účastníky řízení nesporná, že dlouhodobá registrace na úřadu práce žalobkyni stresovala, a že si proto vyřídila živnostenský list pro obory činnosti – mimo jiné – poskytování služeb osobního charakteru a pro osobní hygienu a poskytování služeb pro rodinu a domácnost. Podle sdělení vedlejšího účastníka ze dne 13. 4. 2010 žalované se pro výpočet příjmu osob samostatně výdělečně činných vychází z jednotlivých sdělení Ministerstva práce a sociálních věcí, podle kterých se vyhlašuje částka odpovídající 50 % průměrné mzdy v národním hospodářství pro účely životního a existenčního minima a pro účely státní sociální podpory, a vzhledem k tomu, že tyto částky jsou stanoveny Ministerstvem práce a sociálních věcí jako minimální příjem z podnikání a z jiné samostatné výdělečné činnosti, musí být podle vedlejšího účastníka zohledněny i při výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti. Žalobkyně má za to, že tento názor vedlejšího účastníka nemá oporu v zákoníku práce, že ve svých důsledcích znevýhodňuje (přímo diskriminuje) osoby samostatně výdělečně činné oproti zaměstnancům a osobám nezaměstnaným, že není ani v souladu s „aktuální judikaturou Nejvyššího soudu“, že započítávání jiného než skutečného příjmu osoby poškozené nemocí z povolání umožňuje zákoník práce jen v typových situacích, které jsou popsány v ustanoveních § 371 odst. 4 a 5 zákoníku práce, avšak že o žádnou z těchto situací se v jejím případě nejedná. Uvádí, že u zaměstnanců poškozených pracovním úrazem (nemocí z povolání), kteří jsou dále pracovně činní jako osoby samostatně výdělečně činné, není dost dobře možné srovnávat průměrný výdělek před vznikem škody, zjištěný ze závislé činnosti konané v pracovněprávním vztahu, s dosahovaným výdělkem (průměrným výdělkem), zjištěným z podnikatelské činnosti, protože oba dva druhy průměrných výdělků se zjišťují podle jiných právních předpisů a jiným způsobem – průměrný výdělek ze závislé činnosti podle zákoníku práce, průměrný výdělek z jiné výdělečné činnosti „z okolností jednotlivého případu, zejména z daňového přiznání“ podle ustanovení § 2 odst. 2 nařízení vlády č. 258/1995 Sb., kterým se provádí občanský zákoník, a že tyto možné druhy průměrných výdělků jsou nesrovnatelné. Žalobkyně poukazuje na to, že, když byla „registrována“ na úřadu práce jako nezaměstnaná, započítával se jí pravděpodobný výdělek ve výši minimální mzdy 8.000,- Kč, a když začala podnikat, začal se jí započítávat příjem ve výši 10.800,- Kč, a že jako nezaměstnaná na tom byla lépe než jako osoba samostatně výdělečně činná, která se chce „postarat sama o sebe“. Žalovaná částka 124.843,- Kč představuje rozdíl ve výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku provedeného žalobkyní, která od svého pravděpodobného výdělku před vznikem škody „valorizovaného“ podle příslušného období odečítá částku 8.000,- Kč jako minimální mzdu, a výpočtu žalované, která od pravděpodobného výdělku žalobkyně před vznikem škody „valorizovaného“ podle příslušného období odečítá částku vyhlašovanou pro příslušná období sděleními Ministerstva práce a sociálních věcí, podle kterých se vyhlašuje částka odpovídající 50 % průměrné mzdy v národním hospodářství (částka stanovená jako minimální příjem z podnikání). Žalovaná zejména namítala, že výdělek žalobkyně po zjištění její nemoci z povolání ve smyslu ustanovení § 371 odst. 1 zákoníku práce po 1. 3. 2009 představují její příjmy z podnikání, a že proto není na místě tento její výdělek „konstruovat“ podle pracovněprávních předpisů, tj. jako výdělek ve výši minimální mzdy, ale ani jako „jakýsi pravděpodobný příjem“, kterého by žalobkyně dosáhla, pokud by byla zaměstnána podle pracovněprávních předpisů. Žalovaná má za to, že za situace, kdy zákoník práce neobsahuje výslovné ustanovení o způsobu výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku u podnikajících osob, je způsob, který „využívá částku stanovenou platným právem jakožto minimální započitatelný příjem podnikatele pro účely stanovení výše sociálních dávek“, „správnější a spravedlivější“, než kdyby odškodnění mělo být v takovémto případě odvozováno od minimální mzdy či „určité pravděpodobné mzdy“ podle pracovněprávních předpisů, že minimální mzda se považuje za výdělek po pracovním úrazu (po zjištění nemoci z povolání) pro účely stanovení výše náhrady za ztrátu na výdělku jen v případě, kdy je zaměstnanec veden v evidenci uchazečů o zaměstnání (§ 371 odst. 3 zákoníku práce), a že za dobu, kdy v ní veden není, je třeba zjišťovat jeho dosahovaný výdělek a nelze vycházet z minimální mzdy. Vedlejší účastník uvedl, že příjmy z podnikání osoby samostatně výdělečně činné jsou „dosahovaným výdělkem“, při jehož určení se vychází z daňového přiznání, a že příjmovou stránku v podnikání ovlivňují především skutečnosti spočívající ve specifičnosti podnikání, které může ovlivnit řada faktorů vyplývajících z podstaty podnikatelské činnosti, které se zdravotním stavem podnikající osoby nemusí vůbec souviset. Má za to, že při hodnocení příjmů z podnikatelské činnosti je možné vzít v úvahu ustanovení § 8 odst. 2 zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a za započitatelný příjem osoby, která má příjmy z podnikatelské činnosti, považovat nejméně částku ve výši 50 % průměrné měsíční mzdy v národním hospodářství za předchozí kalendářní rok, vyhlašované Ministerstvem práce a sociálních věcí sdělením uveřejněným ve Sbírce zákonů, a použít tuto částku jako pravděpodobný dosažený výdělek tehdy, je-li vyšší než rozdíl mezi vykázanými příjmy a výdaji v daňovém přiznání. Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 22. 3. 2013 č. j. 17 C 189/2011-183 zastavil řízení ohledně částky 495.540,- Kč (z důvodu zpětvzetí žaloby „co do částky 440.393,- Kč, dále co do částky 27.414,- Kč a co do částky 27.733,- Kč“), zamítl žalobu, „aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 124.843,- Kč s příslušenstvím a peněžitého důchodu“, a rozhodl, že ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou se žalované náhrada nákladů řízení nepřiznává a že ve vztahu mezi žalobkyní a vedlejším účastníkem nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení. Vycházel ze zjištění, že u žalobkyně byla dne 22. 8. 2007 zjištěna nemoc z povolání – astma bronchiale, že od 22. 8. 2007 je žalobkyně z důvodu nemoci z povolání dlouhodobě zdravotně nezpůsobilá konat dosavadní práci zdravotní sestry na chirurgii, že posledním zaměstnavatelem žalobkyně (do 31. 3. 2008) byla žalovaná, že od 1. 3. 2009 žalobkyně podnikala na základě živnostenského oprávnění, které „zaniklo, respektive je přerušeno ke dni 30. 11. 2012“, že žalobkyně byla dne 1. 12. 2012 zařazena do evidence uchazečů o zaměstnání, že výše pravděpodobného výdělku žalobkyně před vznikem škody činí 32.133,- Kč měsíčně (po valorizaci podle nařízení vlády od 1. 1. 2009 činí 33.547,- Kč měsíčně, od 1. 1. 2011 činí 34.856,- Kč měsíčně,