21 Cdo 254/2017 — Nejvyšší soud

21 Cdo 254/2017 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:27. 2. 2018 Spisová značka:21 Cdo 254/2017 ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:21.CDO.254.2017.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Mzda (a jiné obdobné příjmy) Soudci Dotčené předpisy:§ 3 odst. 3 předpisu č. 236/1995Sb. § 3b odst. 1 předpisu č. 236/1995Sb. § 3b odst. 2 předpisu č. 236/1995Sb. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:23. 4. 2018 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 27.5.2018II.ÚS 1831/18JUDr. Kateřina Šimáčkováodmítnuto19.6.2018 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 254/2017-241 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Pavla Malého a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce A. K., proti žalované České republice – Krajskému soudu v Plzni se sídlem v Plzni, Veleslavínova č. 21/40, o 20 400 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň – město pod sp. zn. 36 C 155/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. září 2016 č. j. 61 Co 72/2014-207, takto: I. Dovolání žalobce se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu Plzeň – město dne 18. 3. 2011 (změněnou se souhlasem soudu prvního stupně) domáhal, aby mu žalovaná zaplatila na doplatku platu a víceúčelové paušální náhrady výdajů spojených s výkonem funkce soudce za měsíc leden 2011 částku 20 400 Kč s 7,75% úrokem z prodlení od 13. 2. 2011 do zaplacení. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že je soudce přidělený k výkonu funkce ke Krajskému soudu v Plzni, že v souvislosti se změnou zákona č. 236/1995 Sb., o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců a poslanců Evropského parlamentu, provedenou zákonem č. 425/2010 Sb., došlo k „neústavním platovým restrikcím vůči soudcům“, spočívajícím s účinností od 1. 1. 2011 ve „stanovení platové základny na rok 2011 ve výši 54 005 Kč, snížení náhrady výdajů v důsledku takto stanovené platové základny soudců na rok 2011 na částku 3 000 Kč“ a v trvalém „snížení relace výše platové základny vůči průměrné nominální měsíční mzdě fyzických osob v nepodnikatelské sféře z trojnásobku na 2,5násobek“, a že uvedené platové restrikce byly nálezy Ústavního soudu ze dne 2. 8. 2011 sp. zn. Pl. ÚS 16/11 č. 267/2011 Sb. a ze dne 3. 5. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 33/11 č. 181/2012 Sb. shledány neústavními. Uvedl, že nebýt zákona č. 425/2010 Sb., činila by v lednu 2011 platová základna pro stanovení platu a náhradu výdajů žalobce podle § 3 odst. 3 zákona č. 236/1995 Sb. „trojnásobek průměrné nominální měsíční mzdy fyzických osob v nepodnikatelské sféře dosažené podle zveřejněných údajů Českého statistického úřadu za předminulý kalendářní rok“; při průměrné nominální měsíční mzdě fyzických osob v nepodnikatelské sféře v roce 2009 ve výši 24 411 Kč tedy platová základna v roce 2011 činila 73 233 Kč. Žalobce proto dovodil, že výše jeho platu (při platovém koeficientu 1,26 s ohledem na délku započtené doby „od počátku 9. roku“), na který by mu za měsíc leden 2011 vznikl nárok, nebýt zákona č. 425/2010 Sb., činila 92 300 Kč a výše náhrady výdajů 4 100 Kč, žalovaná mu však na platu vyplatila jen 72 800 Kč a na náhradě výdajů jen 3 200 Kč. Obrana žalované se ustálila na argumentaci, že žalobce se domáhá dorovnání platu za leden 2011, avšak právní účinky nálezu Ústavního soudu ze dne 2. 8. 2011 sp. zn. Pl. ÚS 16/11 č. 267/2011 Sb. nastaly ex nunc (ke dni vyhlášení ve Sbírce zákonů, tj. ke dni 12. 9. 2011). Ve vztahu k části uplatněného nároku odůvodněného správnou výší platové základny žalovaná (vzhledem k tomu, že hospodaří s přísně účelově určenými rozpočtovými prostředky) zaujala rovněž nesouhlasné stanovisko. Okresní soud Plzeň – město rozsudkem ze dne 4. 12. 2013 č. j. 36 C 155/2011-105 žalobě vyhověl a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení k rukám advokátky Mgr. Markéty Kryslové 8 951 Kč a žalobci povinnost zaplatit České republice „na účet Okresního soudu Plzeň – město“ doplatek soudního poplatku ve výši 10 Kč. Soud prvního stupně se nejprve zabýval otázkou, jaké účinky pro období měsíce ledna 2011 vyvolalo zrušení ustanovení § 3b odst. 1, § 3b odst. 2 a slova „2,5násobek“ v ustanovení § 3 odst. 3 větě první zákona č. 236/1995 Sb. ve znění zákona č. 425/2010 Sb. nálezy Ústavního soudu ze dne 2. 8. 2011 sp. zn. Pl. ÚS 16/11 č. 267/2011 Sb. a ze dne 3. 5. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 33/11 č. 181/2012 Sb. Dospěl k závěru, že nárok žalobce na doplacení neústavně odejmuté části platu a náhrady výdajů je dán, neboť nelze aplikovat již zrušený „2,5násobek“ průměrné mzdy fyzických osob v nepodnikatelské sféře ani zrušené ustanovení § 3b odst. 1, § 3b odst. 2 zákona č. 236/1995 Sb. ve znění zákona č. 425/2010 Sb., a to s ohledem na Ústavním soudem shledaný „nepřiměřený a pouze vůči soudcům zaměřený zásah“ do jejich platových poměrů. Pro stanovení výše platové základny soud prvního stupně považoval za rozhodné údaje Českého statistického úřadu o průměrné hrubé měsíční mzdě fyzických osob „na přepočtené počty“, jejíž výše za rok 2009 činila 24 432 Kč; při výpočtu výše platu žalobce však zohlednil, že žalobce zde vycházel z částky 24 411 Kč. K odvolání žalované Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 22. 9. 2016 č. j. 61 Co 72/2014-207 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil v části ohledně částky 4 300 Kč s úroky z prodlení a „ve zbytku“ změnil tak, že žaloba se co do částky 16 100 Kč s úroky z prodlení zamítá; současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů a že žalobce je povinen zaplatit soudní poplatek za odvolání ve výši 1 000 Kč. Odvolací soud rozhodoval v době následující po vydání nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2016 sp. zn. Pl. ÚS 20/15 a vyšel z jeho nosného právního pravidla o právních účincích derogačních nálezů Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 16/11 a sp. zn. Pl. ÚS 33/11, podle kterého i pro období let 2011 až 2012 platí závěr vyslovený v nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 28/13 „o nepřípustnosti zpětného doplacení platu vzhledem ke sníženému koeficientu“; nelze dovozovat, že by Ústavní soud zde „ponechal obecným soudům prostor, aby s použitím další argumentace případně dospěly ke stejnému závěru, k jakému dospěl Nejvyšší soud v rozsudku přezkoumávaném Ústavním soudem“. Přihlédl též k tomu, že ke svému závěru Ústavní soud dospěl již v době, kdy drtivá většina soudců uzavřela „dohody o platových nárocích“, a přezkoumávaný rozsudek by proto měl jen „omezený dopad na státní rozpočet“. Odvolací soud nepřisvědčil argumentaci žalobce, podle které je možné žalovanou částku žalobci přiznat „z titulu náhrady škody“, neboť akceptace tohoto právního názoru by ve svém důsledku znamenala obcházení nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 20/15, především však (s ohledem na jednoznačný právní názor vyslovený v tomto nálezu) není splněn předpoklad odpovědnosti za škodu spočívající v porušení právní povinnosti, jestliže ustanovení § 3 odst. 3 zákona o platu ve znění zákona č. 425/2010 Sb. vyjádřené slovy „2,5násobek“ Ústavní soud zrušil až uplynutím dne 31. 12. 2012 a do té doby je tedy ponechal „platnou a účinnou součástí právního řádu České republiky“. Správnými odvolací soud s odkazem na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 12. 2014 sp. zn. 21 Cdo 1440/2014 (v části nedotčené ústavní stížností) naopak shledal závěry soudu prvního stupně ohledně nesprávně stanovené platové základny; výši platu žalobce za leden 2011 (za použití „2,5násobku“ a žalobcem uplatněné výše „průměrné nominální měsíční mzdy fyzických osob v nepodnikatelské sféře“ 24 411 Kč) stanovil částkou 76 900 Kč a výši náhrady výdajů částkou 3 400 Kč. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání směřující proti výroku, jímž bylo rozhodnuto o změně rozsudku soudu prvního stupně. Namítal, že odvolací soud aplikoval závěry nálezu Ústavního soudu (nálezu ze dne 19. 7. 2016 sp. zn. Pl. ÚS 20/15) vydaného na základě individuální stížnosti odlišné žalobkyně, nezabýval se (žalobcem uplatněnými) skutkovými a právními okolnostmi případu žalobce, odchýlil se od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu týkající se účinků zrušení části zákona pro jeho protiústavnost nálezem Ústavního soudu (rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2008 sp. zn. 21 Cdo 1704/2007, ze dne 23. 11. 2005 sp. zn. 21 Cdo 27/2005, ze dne 27. 10. 1998 sp. zn. 2 Cdon 1343/96) a porušil „Evropskou úmluvu na ochranu lidských práv“