21 Cdo 2618/2000 — Nejvyšší soud

21 Cdo 2618/2000 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:15. 10. 2001 Spisová značka:21 Cdo 2618/2000 ECLI:ECLI:CZ:NS:2001:21.CDO.2618.2000.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 195 odst. 1 předpisu č. 65/1965Sb. § 7 odst. 2 předpisu č. 65/1965Sb. § 275 odst. 3 předpisu č. 65/1965Sb. § 17 odst. 1 předpisu č. 1/1992Sb. § 17 odst. 1 předpisu č. 37/1993Sb. § 17 odst. 1 předpisu č. 160/1993Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 2618/2000 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce J. W., zastoupeného advokátem, proti žalované D., a.s., zastoupené advokátem, o 84.449,80 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 14 C 120/98, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. března 2000, č.j. 16 Co 66/2000-113, takto: Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Šumperku ze dne 29. října 1999, č.j. 14 C 120/98-98, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Šumperku k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby mu žalovaná zaplatila 84.449,80 Kč s 26% úrokem z prodlení z částky 5.296,70 Kč od 15. 9. 1997, z částky 10.593,40 Kč od 15. 10. 1997, z částky 15.890,10 Kč od 15. 11. 1997, z částky 21.186,80 Kč od 15. 12. 1997, z částky 27.513,10 Kč od 15. 1. 1998, z částky 33.839,40 Kč od 15. 2. 1998, z částky 40.165,70 Kč od 15. 3. 1998, z částky 46.492,- Kč od 15. 4. 1998, z částky 52.818,30 Kč od 15. 5. 1998, z částky 59.144,60 Kč od 15. 6. 1998 a z částky 65.470,90 Kč od 15. 7. 1998. Žalobu odůvodňoval zejména tím, že byl zaměstnancem žalované (i jejího právního předchůdce S. s. l. K., s.p.) a že dne 2. 11. 1992 byla u něj zjištěna nemoc z povolání. Jeho pracovní poměr u žalované byl ukončen dne 5. 2. 1993, neboť žalovaná neměla pro něj práci, jež by odpovídala jeho zdravotnímu stavu. Žalovaná mu hradila náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, dluží mu však za období srpen 1997 až září 1998 žalovanou částku. Okresní soud v Šumperku rozsudkem ze dne 29. 10. 1999, č.j. 14 C 120/98-98, žalované uložil povinnost zaplatit žalobci „84.449,80 Kč, z toho 23% úrok z částky 65.470,90 Kč od 18. 8. 1998 do zaplacení\", žalobu na zaplacení „dalších úroků ve výši 23% od 15. 9. 1997 do 18. 8. 1998 z částky 65.470,90 Kč do zaplacení\" zamítl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 24.175,- Kč k rukám advokáta a na soudním poplatku 3.380,- Kč „na účet Okresního soudu v Šumperku\". Po provedeném dokazování soud prvního stupně zjistil žalobcův průměrný výdělek před vznikem škody „podle zásad\" uvedených v ustanovení § 17 zákona č. 1/1992 Sb. a zjištěný průměrný pravděpodobný výdělek valorizoval podle nařízení vlády č. 263/1994 Sb., č. 291/1995 Sb., č. 298/1996 Sb., č. 318/1997 Sb. a č. 302/1998 Sb. (správně č. 320/1998 Sb.). Po dosazení průměrného hrubého výdělku, upraveného dle jednotlivých nařízení vlády a po odečtení dosaženého výdělku u zaměstnavatele za jednotlivé měsíce, provedl výpočet náhrady za ztrátu na výdělku, kterou zvýšil o 20% „ve smyslu článku V zákona č. 160/1995 Sb.\" (správně č. 160/1993 Sb.). K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 29. 3. 2000, č.j. 16 Co 66/2000-113, rozsudek soudu prvního stupně v napadené části, tj. ve výrocích I., III. a IV. (tedy v přísudečném výroku a nákladových výrocích), potvrdil a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech odvolacího řízení 4.828,20 Kč k rukám advokáta; návrhu na připuštění dovolání nevyhověl. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná je ve věci pasivně věcně legitimována. Stejně jako soud prvního stupně dovodil, že při posuzování uplatněného nároku je třeba postupovat podle ustanovení § 17 zákona č. 1/1992 Sb., neboť škoda začala vznikat žalobci po rozvázání pracovního poměru u žalované dne 5. 2. 1993. Za správný považoval také postup soudu prvního stupně, který valorizoval nikoliv čistý, ale hrubý výdělek, poukazujíc na ustanovení § 17 odst. 1 zákona č. 1/1992 Sb., podle něhož se průměrný výdělek pro pracovněprávní účely zjišťuje z hrubé mzdy. Za nedůvodnou považoval námitku žalované směřující k valorizaci o 20%, která podle odvolacího soudu „vychází zřejmě z nařízení vlády č. 191/1993 Sb., § 1 odst. 1 písm. c), přičemž žalovaná přehlíží, že podle tohoto ustanovení se zvyšuje náhrada za druhé pololetí roku 1992, což však na projednávanou věc nedopadá, neboť v té době nárok žalobci ještě nevznikl\". Neztotožnil se ani s námitkou žalované, že si žalobce opomenul vydělat „vyšší výdělek\", neboť toto tvrzení zůstalo zcela nekonkrétní a nebylo doplněno ani žádným důkazním návrhem. Odvolací soud nepovažoval odškodnění žalobce provedené v souladu s ustanovením § 195 zák. práce za nesouladné s dobrými mravy, neboť v projednávané věci se výše odškodnění odvíjí jednak od rozhodného průměrného výdělku dosaženého před vznikem škody a podrobeného příslušným valorizacím a jednak od výše výdělku, jehož poškozený žalobce dosahoval po vzniku škody. Protože tuto otázku nepovažoval za otázku zásadního právního významu, návrhu žalované na připuštění dovolání nevyhověl. V dovolání, jehož přípustnost odvozuje z ustanovení 239 odst. 2 o.s.ř., žalovaná namítá, že při vzniku nároku na výplatu náhrady dnem 6. 2. 1993 se vychází z průměrného hrubého měsíčního výdělku před vznikem škody a není možné (jak to učinil soud prvního stupně i soud odvolací) vypočtenou náhradu povyšovat ve smyslu článku V zákona č. 160/1993 Sb. o dalších 20%. Domnívá se dále, že v přímém rozporu s ustanovením § 7 odst. 2 zákoníku práce je postup, kdy zjištěná výše naposled valorizovaného výdělku přesahuje výši průměrného výdělku, kterého dosahují zdraví pracovníci vykonávající stejnou profesi jako poškozený pracovník před vznikem nemoci z povolání. Podle názoru dovolatelky by bylo v souladu s dobrými mravy, kdyby náhrada za ztrátu na výdělku byla vyplácena jen do výše zjištěného průměrného výdělku zdravých pracovníků ve stejné profesi v dnešní době; „nemůže být přece poskytována náhrada do výše, která přesahuje výdělek lidí, kteří denně musí podstupovat rizika svého povolání ve stejném oboru\". Navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 - dále jen „o.s.ř.\" (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) a po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval tím, zda je dovolání přípustné. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.). Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [§ 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.]. Dovolání je přípustné také proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.]. Dovolání je rovněž přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§ 239 odst. 1 o.s.ř.). Podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Odvolací