21 Cdo 274/2005 — Nejvyšší soud

21 Cdo 274/2005 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:9. 2. 2006 Spisová značka:21 Cdo 274/2005 ECLI:ECLI:CZ:NS:2006:21.CDO.274.2005.1 Typ rozhodnutí:Rozsudek Dotčené předpisy:§ 3 písm. d) předpisu č. 98/1987Sb. § 132 písm. d) předpisu č. 65/1965Sb. § 132a písm. d) předpisu č. 65/1965Sb. § 134c písm. d) předpisu č. 65/1965Sb. § 37 písm. d) předpisu č. 258/2000Sb. § 39 odst. 1 písm. d) předpisu č. 258/2000Sb. § 106 odst. 1 písm. d) předpisu č. 258/2000Sb. § 135 odst. 2 písm. d) předpisu č. 99/1963Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 274/2005 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce S. Š., zastoupeného advokátem, proti žalovanému O., a.s., o 36.100,-Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 25 C 67/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. května 2004 č.j. 16 Co 211/2003-72, takto: I. Dovolání žalovaného se zamítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 5.035,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 36.100,- Kč s úrokem z prodlení, který v žalobě vyčíslil. Žalobu odůvodnil zejména tím, že po rozvázání pracovního poměru z důvodu naplnění nejvyšší přípustné expozice mu žalovaný od 9.6.1995 poskytoval zvláštní příspěvek horníkům ve výši 1.900,- Kč měsíčně. Dopisem ze dne 19.1.2001 však žalobci oznámil, že mu od 1.1.2001 zvláštní příspěvek „ve smyslu § 6 písm. d) zákona č. 98/1987 Sb.“ nenáleží vzhledem k tomu, že vykonává práci na rizikovém pracovišti v podzemí. Podle názoru žalobce však „postup žalovaného není správný“, neboť sice od června 2000 pracoval pro svého zaměstnavatele C. B., s.r.o. v podzemí (na pracovištích žalovaného), avšak pouze na pracovištích první a druhé kategorie prašnosti, která jsou podle rozhodnutí orgánů veřejné ochrany zdraví pracovišti nerizikovými. Protože nejde o práci, která by z hlediska rizika prachu byla prací rizikovou, nebylo naplněno ustanovení § 3 písm. d) bod 1 zákona č. 98/1987 Sb., a „zastavení výplaty zvláštního příspěvku horníkům je v rozporu s právem“. Žalovaný (Č., a.s.) uvedl, že rozhodnutím Krajského hygienika ze dne 1.3.1994 zn. 241.320/3309/94 byl vydán absolutní zákaz práce zaměstnanců s dosaženou nejvyšší přípustnou expozicí v podzemí. Dalším rozhodnutím ze dne 27.10.1997 zn. 241.310/12384/97 Krajský hygienik v O. povolil na taxativně vyjmenovaných pracovištích v podzemí Dolu Č., o.z. S., „zaměstnávání zaměstnanců s načerpanou přípustnou expoziční dobou z hlediska expozice prachu“. Podle názoru žalovaného „pokud žalobce nepracoval na pracovištích výslovně uvedených v rozhodnutí krajského hygienika a naopak pracoval na pracovištích, na nichž zaměstnávání pracovníků s načerpanou přípustnou expozicí krajský hygienik nepovolil, pak žalobce pracoval na rizikovém pracovišti“. Okresní soud v Karviné rozsudkem ze dne 15.4.2003 č.j. 25 C 67/2001-47 žalobě vyhověl a žalovanému uložil, aby zaplatil žalobci „k rukám jeho právního zástupce“ na náhradě nákladů řízení 10.895,- Kč, aby zaplatil státu na účet Okresního soudu v Karviné 360,- Kč na náhradě nákladů řízení a 850,- Kč jako „ doplatek soudního poplatku“, a rozhodl, že „žalobci bude po nabytí právní moci tohoto rozsudku vrácena z účtu Okresního soudu v Karviné zaplacená záloha na znalečné ve výši 1.500,- Kč“. Ve věci samé vycházel ze znaleckého posudku RNDr. J. U., podle kterého žalobce za období od 8.6.2000 do 30. 6.2001 „vykonával činnosti zařazené do kategorie 1 nebo 2 rizika fibrogenního prachu“, a že rovněž od 1.7.2001, „vzhledem k výskytu fibrogenního prachu v pracovním ovzduší“, „nejsou činnosti vykonávané žalobcem na důlních pracovištích firmy C. B., s.r.o. … za uvedené období hodnoceny z hlediska problematiky hygieny práce jako rizikové“. Vzhledem k tomu dospěl soud prvního stupně k závěru, že „žalobce který ukončil u žalovaného pracovní poměr v zaměstnání 1. kategorie pro dosažení nejvyšší přípustné expozice dne 8.6.1994, byl znovu od 8.6.2000 zaměstnán u zaměstnavatele se stálým pracovištěm v podzemí, na kterém však nevykonával rizikovou práci“, a proto nebyly dány podmínky pro zánik nároku ve smyslu § 3 písm. d) bod 1 zákona č. 98/1987 Sb. Podle názoru soudu prvního stupně „skutečnost, že zařazení žalobce na práce v dolech je v rozporu s rozhodnutím okresního hygienika, nemůže nic změnit na tom, že žalobce vykonával práci na nerizikovém pracovišti, a že tedy podmínky nároku, jak jsou stanoveny v § 2 odst. 1 písm. c) zákona č. 98/1987 Sb., mu byly zachovány“. K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 6.5.2004 č.j. 16 Co 211/2003-72 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech odvolacího řízení 10.704,- Kč advokátu. Ve věci samé vycházel ze skutečnosti, že současný zaměstnavatel žalobce C. B., s.r.o. je „tzv. dodavatelská firma, která má svá pracoviště na jednotlivých černouhelných dolech, přičemž ve stejných dolech má svá pracoviště i žalovaná společnost“. Zdůraznil, že „pracovní podmínky na jednotlivých důlních pracovištích, která jsou obsazována jak zaměstnanci žalovaného, tak například zaměstnanci společnosti C. B., s.r.o. se nijak nemění, podmínky práce z hlediska jejího rizika jsou stále stejné, pouze se odlišně posuzují z hlediska toho, u jaké společnosti je zaměstnanec zařazený na takovém pracovišti v pracovním poměru. Je-li to zaměstnanec C. B., s.r.o. vztahují se na něj rozhodnutí orgánu ochrany veřejného zdraví platné pro tuto společnost, jde-li o zaměstnance žalovaného, vztahují se na něj rozhodnutí orgánu ochrany veřejného zdraví, která byla vydána pro žalovaného“. Rozdíly v posouzení téhož pracoviště z hlediska rizikovosti práce vyplývající z rozhodnutí orgánů ochrany veřejného zdraví byly podle názoru odvolacího soudu objasněny znalcem RNDr. J. U., který vysvětlil, že „v postupu let se situace vyvinula tak, že zaměstnanci tzv. dodavatelských firem vykonávali zcela běžně práce zařazené v I. kategorii rizika případně v kategorii II., o níž orgán ochrany veřejného zdraví nestanovil, že jde o práce rizikové ve smyslu § 39 odst. 1 zákona č. 258/2000 Sb. Takto byl v žalovaném období zařazen i žalobce, který jako zaměstnanec společnosti C. B., s.r.o., pracoval výhradě na pracích v kategorii I. a II. rizika“. Z těchto důvodů odvolací soud uzavřel, že žalobce „nebyl tedy zaměstnáván prací rizikovou ve smyslu § 3 odst. 1 písm. d) bod 1 zákona č. 98/1987 Sb“. Opačný závěr nelze podle názoru odvolacího soudu „vyvozovat ani z toho, že rozhodnutí okresního hygienika ze dne 10.9.1997, závazné pro firmu C. B., s.r.o., zakazuje pracovníkům, kteří dosáhli 100% NPE, práci na pracovištích v podzemí“. Práce, kterou žalobce zastával v žalovaném období se z hlediska rizikovosti nijak neliší od práce, kterou na stejném pracovišti ve stejné době vykonávali zaměstnanci jiných firem, na něž se shora uvedené rozhodnutí nevztahovalo. Rozdíl v jednotlivých rozhodnutích orgánů hygienické služby (a poté orgánů ochrany veřejného zdraví) ve vztahu k hodnocení pracovního rizika - jak odvolací soud zdůraznil - netkví v tom, že by každé rozhodnutí posuzovalo jinou práci na jiném pracovišti (tedy postihovalo rozdíly v pracovních podmínkách), ale v tom, že rozhodnutí orgánů hygienické služby vztahující se k tzv. dodavatelským organizacím vycházela v době svého vzniku v druhé polovině devadesátých let z posléze nenaplněného předpokladu, že tyto společnosti nebudou mít s ohledem na svůj předmět činnosti pracoviště zařazené v kategorii I. Z uvedeného je podle názoru odvolacího soudu zřejmé, že „práce obecně hodnocená orgány ochrany veřejného zdraví jako neriziková, nemůže být hodnocena zároveň jako riziková, např. proto, že příslušný zaměstnanec má dovršenou 100% NPE“. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Podle názoru žalovaného je „za současného stavu vytvořena situace, kdy rozhodnutí okresního hygienika č.j. 11821/245.11/97 ze dne 10.9.1997 ztratilo svou závaznost, neboť Krajský soud v Ostravě svým rozsudkem přiznal finanční plnění zaměstnanci společnosti B., s.r.o. ačkoliv tento zaměstnanec je zaměstnán v příkrém rozporu s uvedeným správním rozhodnutím“. Ve svých důsledcích tak odvolací soud toleruje porušení řádně vydaného a tedy platného a závazného správního aktu. Základním principem správn