21 Cdo 2824/2022 — Nejvyšší soud

21 Cdo 2824/2022 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:20. 1. 2023 Spisová značka:21 Cdo 2824/2022 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:21.CDO.2824.2022.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Odvolání Pracovněprávní vztahy Neplatnost právního úkonu Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 243c odst. 1 o. s. ř. § 166 odst. 5 písm. a) předpisu č. 561/2004 Sb. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:26. 3. 2023 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí IV.ÚS 762/23 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 2824/2022-276 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Jiřího Doležílka v právní věci žalobce J. K., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Janem Kupčíkem, advokátem se sídlem v Nové Vsi pod Pleší, V Aleji č. 579, proti žalovaným 1) Statutárnímu městu Opava se sídlem magistrátu v Opavě, Horní náměstí č. 382/69, IČO 00300535, a 2) Z. š. v O., O., se sídlem XY, IČO XY, oběma zastoupeným Mgr. Andrejem Gundelem, advokátem se sídlem v Brně, Anenská č. 58/26, o neplatnost odvolání z vedoucího pracovního místa a neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 37 C 80/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. května 2022, č. j. 16 Co 1/2022-243, takto: I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným 1) a 2) oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 295,50 Kč a žalovanému 2) částku 3 388 Kč, vždy do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Andreje Gundela, advokáta se sídlem v Brně, Anenská č. 58/26. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 5. 2022, č. j. 16 Co 1/2022-243, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., podle nějž není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Rozhodnutí odvolacího soudu je při řešení stěžejní (z hledisek rozhodných pro přípustnost dovolání dovolatelem vytknuté) otázky, a to otázky, jaká jsou hlediska pro posouzení ne/platnosti odvolání z vedoucího pracovního místa ředitele základní školy podle ustanovení § 166 odst. 5 písm. a) zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon), v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby tato otázka byla řešena jinak. V projednávané věci odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku – řešil výlučně právní otázku výkladu ustanovení § 166 odst. 5 písm. a) školského zákona z hlediska toho, zda se žalobce dopustil závažného porušení nebo neplnění právních povinností vyplývajících z jím vykonávané funkce, tedy otázku naplnění míry intenzity požadované tímto ustanovením a způsobu hodnocení míry této intenzity. Při řešení shora nastíněné právní otázky lze vycházet z ustálené judikatury soudů zabývající se výkladem otázky intenzity porušení pracovní kázně (nyní porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci) a způsobu posuzování míry této intenzity. Ve smyslu této judikatury (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 1995, sp. zn. 6 Cdo 53/94, uveřejněný v časopise Práce a mzda č. 7-8, roč. 1996, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1228/99, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod publikačním číslem 21/2001) patří rovněž ustanovení § 166 odst. 5 písm. a) školského zákona – jak správně uvažovaly též soudy obou stupňů v projednávané věci – k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Vyplývá z toho mimo jiné, že soud při zkoumání, zda došlo k porušení nebo neplnění právních povinností vyplývajících z vykonávané funkce ředitele školské právnické osoby „závažným způsobem“, může přihlédnout k osobě ředitele, k jeho dosavadnímu postoji k plnění právních povinností, k době a situaci, v níž došlo k porušení nebo nesplnění právních povinností, k míře zavinění, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností, k důsledkům porušení právních povinností pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním ředitel způsobil zaměstnavateli škodu, apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o odvolání z funkce odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli (školské právnické osobě) lze spravedlivě požadovat, aby ředitel u něho nadále vykonával svou funkci (k tomu srov. též odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. 9. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3863/2007, uveřejněného v časopise Soudní judikatura pod publikačním číslem 38/2009, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2012, sp. zn. 21 Cdo 908/2011). Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití těchto zákonných ustanovení, je přitom třeba – vzhledem k výše uvedenému charakteru těchto ustanovení jako právních norem s relativně neurčitou hypotézou – učinit vždy po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu. V těchto případech může dovolací soud úvahu odvolacího soudu vztahující se k posouzení intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (k aplikaci právních norem s relativně neurčitou hypotézou srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1618/2007, ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4059/2007, a ze dne 8. 4. 2021, sp. zn. 21 Cdo 90/2021, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2011, sen. zn. 29 NSČR 14/2009, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod publikačním číslem 14/2012). Dovolatel v této souvislosti namítá, že odvolací soud komplexně nezohlednil všechna kritéria, která podle shora zmíněných judikaturních závěrů zohlednit měl (srov. body 10., 14. –17. obsahu dovolání). Dovolací soud se s argumentací dovolatele neztotožnil. K argumentu dovolatele, že „před zahájením veřejnosprávní kontroly došlo ke kolaudaci zcela zrekonstruované tělocvičny (v jejíchž prostorách se mj. nacházelo velké množství majetku) a že odvolací soud pominul, že stavební práce v tělocvičně probíhaly i nadále, přičemž přímo v průběhu kontroly došlo k havárii topného systému, jakož i skutečnost, že N., osoba odpovědná za zajištění roztřídění a zařazení sportovního majetku, byl v době kontroly v pracovní neschopnosti“, lze pouze uvést, že odvolací soud okolnost, kdy skončila rekonstrukce tělocvičny (červen 2019) a kdy proběhla kontrola (říjen 2019), zvažoval (srov. bod 22. in fine odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) a vyvodil z uvedeného i přiléhavý závěr („…žalobce měl možnost zajistit opětovné řádné uložení sportovních potřeb…“). K argumentu dovolatele, že „…nedošlo k žádné prokazatelné újmě na straně žalovaných…“ (srov. bod 15. odůvodnění dovolání), lze opětovně poukázat na to, že odvolací soud se uvedenou problematikou (byť ne přímo) zabýval, pakliže poukázal na skutečnost nejasností v nájemní smlouvě ohledně rozsahu hodin užívání tělocvičny (srov. bod 25. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), jednak na skutečnost, že nájemné (za pronájem, resp. užívání, tělocvičny) nebylo řádně a dlouhodobě placeno (srov. bod 26. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), a že i když se „… celá řada (v době kontroly nenalezených věcí – pozn. dovolacího soudu) dohledala a některé věci se odepsaly…“, pak „…majetek, který se nenalezne, nelze bez dalšího odepsat…“; jinak řečeno, odvolací soud o možném vzniku škody implicite uvažoval, byť jej expresis verbis nezmínil. Závažnost argumentu, uvedeného pod bodem 17. obsahu dovolání (že žalobci „…nebyla dána možnost se před odvoláním k údajně zjištěným pochybením…vyjádřit…“), devalvuje sám dovolatel poznámkou, že „…to školský zákon obecně nevyžaduje…“; význam tohoto argumentu je tak z hlediska posouzení přípustnosti dovolání zcela nejasný. Lze tak dát