21 Cdo 2964/2017 — Nejvyšší soud

21 Cdo 2964/2017 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:24. 10. 2018 Spisová značka:21 Cdo 2964/2017 ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:21.CDO.2964.2017.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Opatrovník Dotčené předpisy:§ 29 odst. 3 předpisu č. 99/1963Sb. § 74 odst. 2 předpisu č. 91/2012Sb. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:1. 4. 2019 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 2964/2017-75 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Jiřího Doležílka v právní věci žalobce hlavního města Prahy, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2, IČO 00064581 zastoupeného JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Slupi č. 134/15, proti žalovaným 1) D. T., zastoupené JUDr. Jakubem Chytilem, advokátem se sídlem v Praze 1, Rybná č. 678/9, 2) neznámým dědicům po J. M. A., o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 15 C 205/2016, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. dubna 2017 č. j. 18 Co 117/2017-51, takto: Usnesení městského soudu a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 21. února 2017 č. j. 15 C 205/2016-44 se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 9 k dalšímu řízení. Odůvodnění Žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 9 dne 30. 5. 2016 se žalobce domáhá určení vlastnického práva k blíže specifikovaným pozemkům v k. ú. Č. m. Jako žalované č. 2 označil neznámé dědice po J. M. A., narozené dne a zemřelé dne 21. října 2014, naposledy bytem S. k. V. B. a S. I., B., BH5 1 DP, 40 H. road, F. 7. Podáním adresovaným Obvodnímu soudu pro Prahu 9 ze dne 4. 2. 2017 požádal žalobce s odkazem na ustanovení § 29 odst. 3 o. s. ř. o ustanovení opatrovníka žalovaným č. 2. Obvodní soud pro Prahu 9 usnesením ze dne 21. 2. 2017 č. j. 15 C 205/2016-44 zamítl návrh žalobce ze dne 4. 2. 2017 na ustanovení opatrovníka žalovaným č. 2. Dospěl k závěru, že v dané situaci se nejedná o situaci, kdy je možné přistoupit k ustanovení opatrovníka neznámým dědicům, jak je předpokládáno v ustanovení § 29 odst. 3 o. s. ř., neboť není zřejmé, zda okruh dědiců po J. M. A. nebyl dosud stanoven, nebo zda bylo dědické řízení ukončeno a okruh dědiců je již znám. K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 7. 4. 2017 č. j. 18 Co 117/2017-51 usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Přisvědčil soudu prvního stupně, že v dané situaci není možné ustanovit opatrovníka neznámým dědicům podle ustanovení § 29 odst. 3 o. s. ř., jelikož žalobce netvrdil, zda dědické řízení po této osobě již skončilo, nebo stále probíhá (ať už v České republice nebo v zahraničí). Soud může přistoupit k ustanovení opatrovníka neznámým dědicům podle ustanovení § 29 odst. 3 o. s. ř. pouze v případě, že by žalobci byla známa existence probíhajícího dědického řízení po zůstavitelce, ale nebyl by doposud zjištěn okruh dědiců, a nebylo by tedy zřejmé, s kým má být v řízení jednáno. Za dané situace, vzhledem k nedostatku tvrzení ze strany žalobce, však ustanovení opatrovníka neznámým dědicům možné není. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž namítá, že soudy obou stupňů, které nevyhověly návrhu na ustanovení opatrovníka žalovaným č. 2, nesprávně vyložily hypotézu ustanovení § 29 odst. 3 o. s. ř., jestliže možnost ustanovení opatrovníka neznámým dědicům omezily pouze na situaci, kdy je známa skutečnost probíhajícího dědického řízení, avšak okruh dědiců nebyl zatím stanoven, a nepřipustily ustanovení opatrovníka neznámým dědicům ve chvíli, kdy není zřejmé, zda bylo započato, probíhá, případně bylo již ukončeno dědické řízení po zemřelém zůstaviteli. Žalobce má za to, že pokud odvolací soud dospěl k závěru, že na daný případ nelze aplikovat ustanovení § 29 odst. 3, a to v situaci „kdy je téměř jisté, že J. M. A. již zemřela, přičemž její dědicové jsou neznámí a není ani známo, zda vůbec proběhlo dědické řízení“, je takové rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s judikaturou dovolacího soudu. Dovolací soud se již v minulosti otázkou jmenování opatrovníka neznámým dědicům zabýval a podle názoru žalobce došlo ze strany odvolacího soudu k nepřípustnému odchýlení se od dosavadní praxe dovolacího soudu (Sbírka rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 65/1972). Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaná č. 1 se k podanému dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal dovolání žalobce podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (dále jen „o.s.ř.“), neboť dovoláním je napadeno usnesení odvolacího soudu, které bylo vydáno přede dnem 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu o ustanovení opatrovníka záviselo na vyřešení otázky procesního práva, na výkladu a aplikaci ustanovení § 29 odst. 3 o. s. ř, tj. zda za situace, kdy zůstavitelka zemřela v zahraničí, je možné ustanovit opatrovníka neznámým dědicům v případě, že není zřejmé, zda již proběhlo dědické řízení a byl stanoven okruh dědiců či nikoli. Vzhledem k tomu, že při řešení této právní otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání žalobce proti usnesení odvolacího soudu je podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné. Po přezkoumání napadeného usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání je důvodné. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Podle ustanovení § 29 odst. 3 o. s. ř. pokud neučiní jiná opatření, může předseda senátu ustanovit opatrovníka také neznámým dědicům zůstavitele, nebyl-li dosud v řízení o dědictví stanoven okruh jeho dědiců, účastníku, jehož pobyt není znám, jemuž se nepodařilo doručit na známou adresu v cizině, který byl stižen duševní poruchou nebo z jiných zdravotních důvodů se nemůže nikoliv jen po přechodnou dobu účastnit řízení nebo který není schopen srozumitelně se vyjadřovat. Odvolací soud ve svém rozhodnutí o návrhu žalobce na ustanovení opatrovníka žalovaným č. 2 (neznámým dědicům po J. M. A.) dospěl, shodně se soudem prvního stupně, k závěru, že nezbytnou podmínkou pro ustanovení opatrovníka neznámým dědicům je existence probíhajícího dědického řízení, ve kterém však doposud nebyl stanoven okruh dědiců. S tímto závěrem odvolacího soudu dovolací soud nesouhlasí. V uvedeném případě, jak konstatoval odvolací soud, žalobce správně dovodil nutnost podat žalobu proti právním nástupcům obou dědiček po A. Š., katastrální vlastnici nemovitých věcí, které jsou předmětem určovací žaloby, narozené dne 18. 7. 1896, zemřelé dne 26. 4. 1980. Žalobce tedy v žalobě správně označil jako žalovanou č. 1, jemu známou závětní dědičku po V. Š., jedné ze dvou dědiček po A. Š., a jako druhé žalované označil neznámé dědice po J. M. A., aniž by však mohl zjistit jejich identitu. Ze spisu dále vyplývá, že ani soudu prvního stupně se dědice nepodařilo dohledat. V případě, že se při použití právní normy vyskytují pochybnosti o jejím výkladu, lze tyto pochybnosti odstranit výkladem, a to zejména jazykovým, historickým, systematickým a teleologickým. Z jazykového výkladu ustanovení § 29 odst. 3 o. s. ř., z