21 Cdo 3233/2009 — Nejvyšší soud

21 Cdo 3233/2009 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:27. 10. 2010 Spisová značka:21 Cdo 3233/2009 ECLI:ECLI:CZ:NS:2010:21.CDO.3233.2009.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Dědění Společná domácnost Dotčené předpisy:§ 474 odst. 1 obč. zák. § 115 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:15. 11. 2010 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 01.26.2011I.ÚS 1902/11 III.ÚS 256/11JUDr. Vladimír Kůrkaodmítnuto02.16.2011 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 3233/2009 ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobců a) nezl. O. N, zastoupeného opatrovníkem J. P., obou zastoupených JUDr. Tomášem Udržalem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Smilova č. 386, proti žalovaným 1) L. K, 2) J. K., oběma zastoupeným JUDr. Jiřím Terynglem, advokátem se sídlem v Praze 4, Vápencová č. 13, a 3) E. N., zastoupené Mgr. Vladimírem Zimou, advokátem se sídlem v Pardubicích, Na Drážce č. 1549, o určení dědického práva, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 11 C 54/2006, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 20. května 2008, č. j. 22 Co 67/2008-248, takto: Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobou podanou u Okresního soudu v Pardubicích dne 15.2.2006 se žalobci domáhali určení, že „jsou dědici zůstavitele R. K, zemřelého 17.10.2004. Uvedli, že „v rámci projednávání dědictví po R. K. na jednání u soudního komisaře dne 17.1.2005 se dostalo účastníkům řízení poučení o zákonném vymezení možného okruhu dědiců dle ustanovení § 474 občanského zákoníku“; že „na základě toho paní E.N. prohlásila, že ve společné domácnosti se zůstavitelem žily i její děti O. N. a J. N. tak, jako by byly dětmi zůstavitele, a to od roku 1995“; že „přestože otec dětí pan M. N. platil na děti výživné, zůstavitel se na výživě těchto dětí podílel“; že „zůstavitel jako zaměstnavatel paní E. N., matky žalobců, vytvářel flexibilní pracovní podmínky, zejména po stránce pracovní doby, a umožňoval tak zajišťovat veškeré potřeby dětí v době nemoci, školního volna, návštěv lékaře, kontaktů se školou apod.“; že zůstavitel „žalobce v případě potřeby dovezl na zájmové a sportovní kroužky, s dětmi se i učil (především dějepis, matematiku a fyziku), ale především o víkendech, kdy společně podnikali výlety na kolech, jezdili na chatu k přátelům, na společné dovolené“; že „tyto akce hradil vždy zásadně zůstavitel, stejně jako i sportovní vybavení pro děti“; že „se zůstavitelem oba žalobci žili po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti a byli na něho odkázáni výživou“; že „rodiče zůstavitele pan L. K. a paní J. K. na jednání dne 17.1.2005 dědické právo spolužijících osob nezpochybnili“; že „jelikož nyní žalovaní 1) a 2) výše uvedené skutečnosti ohledně faktického soužití žalobců a zůstavitele v zastoupení své dcery popírají, bylo žalobcům usnesením Okresního soudu v Pardubicích ze dne 22.12.2005, č.j. D 1730/2004-254, uloženo, aby ve lhůtě jednoho měsíce od nabytí právní moci tohoto usnesení podali u Okresního soudu v Pardubicích žalobu na určení, že jsou dědici zůstavitele“. Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 30.11.2007, č.j. 11 C 54/2006-183, určil, že „žalobci O. N. a J. N., jsou dědici zůstavitele Romana Kašpara, zemřelého 17.10.2004 (výrok I.); že „žalovaný 1) a žalovaný 2) jsou povinni společně a nerozdílně nahradit žalobcům náklady řízení ve výši 14.126,- Kč k rukám jejich zástupce“ (výrok II.) a že „žalobci a žalovaný 3) nemají proti sobě právo na náhradu nákladů řízení“ (výrok III.). Vycházel ze závěru, že „existují zjištěné okolnosti svědčící v souzené věci pro závěr, že nejméně po dobu jednoho roku před smrtí zůstavitele žili oba žalobci s žalovanou 3) a zůstavitelem ve společné domácnosti, ona vedla se zůstavitelem společnou domácnost, o kterou spolu s ním pečovala (nešlo o občasnou výpomoc) a oni byli odkázáni výživou na zůstavitele“; že „na tomto závěru nic nemění skutečnost, že zůstavitel nebyl z rozhodnutí soudu povinen o nezletilé pečovat ani poskytovat jim výživu, neboť tak fakticky ve společensky žádoucím rozsahu činil, když za nepodstatné považuje soud to, že zůstavitel a matka nezletilých měli každý svůj účet, vzájemně neměli na účty přístup a že s podstatnou částí finančních prostředků z podnikání nakládal zůstavitel samostatně, což v případě, že nevzniká společné jmění manželů, není překvapivé“; že „vyživovací vztahy (poskytování výživy) jsou sice majetkové povahy, ale obsahují v sobě určité specifické znaky osobní povahy, jimiž se odlišují od majetkoprávních vztahů a z tohoto důvodu jsou upraveny v zákoně o rodině“; že „výživou je nutno i pro potřeby § 474 obč. zák. chápat uspokojování základních potřeb k výživě v užším smyslu, ale i uspokojování potřeb ostatních jako je ošacení, bydlení, potřeby kulturní, vzdělávací, rekreační, sportovní, zájmové apod.“; že „jde o opatřování všech životních potřeb nutných pro všestranný tělesný a duševní rozvoj odůvodněných požadavky na kvalitní život kulturního člověka“; že „nepochybně je nutno uvažovat míru potřeb a současně i konkrétní jejich hranici“; že „uspokojování jen elementárních hmotných potřeb (jídlo, bydlení apod.) je výrazem omezených možností“; že „odůvodňují-li to možnosti toho, kdo výživu fakticky poskytuje, a současně potřeby toho, komu je poskytována, pak vynakládání dalších prostředků důležitých pro všestranný rozvoj osoby (zájmy, záliby, vzdělání, povolání apod.) je jako součást výživy vysoce žádoucí“; že „není názoru, že výživa dle § 474 obč. zák. a výživa dle § 85 zák. o rodině jsou obsahově pojmy odlišné v tom smyslu, že pojem pro účely dědické posloupnosti je užší“; že „naopak je názoru, že pojmy jsou si obsahově blízké“ a že „jestliže byla před smrtí zůstavitele poskytována žalobcům výživa ve společensky žádoucím rozsahu odpovídající jejich všestranným (individuálním i ve vztahu k jejich budoucnosti) potřebám a v důsledku smrti sice nenastane stav jejich hmotné nouze (podmínka dle názoru prvého žalovaného), ale v důsledku ztráty toho, kdo výživu skutečně poskytoval, se rozsah výživy zúží tak, jak je to v daném případě, je dán důvod § 474 obč. zák.“. K odvolání žalovaných 1) a 2) Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 20.5.2008, č.j. 22 Co 67/2008-248, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že „žaloba o určení, že žalobci jsou dědici zůstavitele R. K., zemřelého 17.10.2004, se zamítá“ a že „žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů za řízení před okresním soudem“ (výrok I.); současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Uvedl, že „bylo prokázáno, resp. bylo nesporné, že žalobci mají oba rodiče, že pokrevnímu otci žalobců M. N. byla soudně upravena vyživovací povinnost vůči žalobcům (naposledy rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 10.6.2003, č.j. 14 P 329/96-113, kterým bylo otci vyměřeno výživné ve výši 2.000,- Kč měsíčně pro nezletilého O. a ve výši 2.300,- Kč měsíčně pro nezletilého J.)“; že „otec v období od července 2003 do října 2004 poukazoval výživné žalobcům nepravidelně, leč svým povinnostem dostál ještě nad rámec soudem stanoveného výživného“; že „otec doplňoval plnění své vyživovací povinnosti vůči žalobcům jednak při styku hrazením jejich potřeb a dále příležitostným běžným a peněžním plněním“; že „v období let 2003 a 2004 (tedy i v rozhodné jednoroční době předcházející smrti zůstavitele) byla výdělečně činná i matka žalobců (třetí žalovaná), která dle skutkových podkladů obsažených ve spisech dosahovala v období od října 2003 do října 2004 průměrného čistého měsíčního výdělku ve výši 17.859,- Kč“; že „je nepochybné, že zůstavitel saturoval potřeby žalobců, a to zřejmě i s ohledem na kvalitu vztahů k třetí žalované i k nim samotným a se zřetelem na velmi dobré hmotné zajištění, na nadstandardní úrovni“; že „odchod zůstavitele se z hmotného hlediska nepříznivě promítl do životní úrovně žalobců“; že „tyto zřejmě nesporné skutečnosti přesto nemohou založit dědický titul žalobců“; že „žalobci měli a mají rodiče, v jejichž schopnostech a možnostech bylo uspokojování potřeb žalobců“; že „stav odkázanosti žalobců na zůstavitelově výživě by mohl být zachován jen tehdy, pokud by rodiče žalobců nebyli objektivně schopni výživné poskytovat (ani jejich majetkové poměry by poskytování výživného neumožňovaly), tedy byli by sami sociá