21 Cdo 3264/2009 – Nejvyšší soud

21 Cdo 3264/2009 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:9. 12. 2011 Spisová značka:21 Cdo 3264/2009 ECLI:ECLI:CZ:NS:2011:21.CDO.3264.2009.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Dědění Dotčené předpisy:§ 175h odst. 1 o. s. ř. ve znění do 30.06.2009 § 175h odst. 2 o. s. ř. ve znění do 30.06.2009 § 175x o. s. ř. ve znění do 30.06.2009 Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:10. 1. 2012 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 7.3.2012III.ÚS 825/12JUDr. Vladimír Kůrka__ Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 3264/2009 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně J. K., zastoupené Narcisem Tomáškem, advokátem se sídlem v Děčíně, Masarykovo náměstí č. 193/20, proti žalované Z. K., zastoupené JUDr. Lubomírem Švábem, advokátem se sídlem v Děčíně, Masarykovo nám. č. 2/2, o určení dědického práva, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 14 C 140/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 18. března 2009 č.j. 30 Co 482/2008-58, takto: I. Dovolání žalobkyně se zamítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 5.300,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Lubomíra Švába, advokáta se sídlem v Děčíně, Masarykovo nám. č. 2/2. O d ů v o d n ě n í : Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Děčíně dne 15.5.2006 (změněnou se souhlasem soudu) se domáhala určení, že je "přímo ze zákona dědičkou zůstavitele J. H.“, zemřelého. Žalobu odůvodnila zejména tím, že byla listinou o vydědění, sepsanou do notářského zápisu "dne 8.2.2002" (správně dne 29.9.1998), zůstavitelem vyděděna z důvodu, že o něho "neprojevuje opravdový zájem, který jako dcera by projevovat měla", a že důvod vydědění "se nezakládá na pravdě". Žalobkyně se v listopadu 2005 dozvěděla, že dědické řízení "bylo skončeno dne 7.3.2002, pravděpodobně usnesením Okresního soudu v Děčíně podle ustanovení § 175h odst.2 občanského soudního řádu, kterým se dědické řízení zastavilo", a že z důvodu vydědění není považována za účastníka dědického řízení. Naléhavý právní zájem na požadovaném určení spočívá podle názoru žalobkyně v tom, že "podala v roce 2002 k Okresnímu soudu v Děčíně návrh na dodatečné řízení o dědictví podle ustanovení § 175x občanského soudního řádu, ovšem ze strany soudu byla písemným přípisem ze dne 24.1.2006 č.j.: spr. 3047/2005 vyzvána, aby uplatnila své dědické právo žalobou u soudu s tím, že soud nebude "doprojednání dědictví zahajovat do doby, než se stane dědičkou", a že jí proto "nezbylo, než se touto žalobou domoci deklaratorního určení svého dědického práva, neboť k tomu byla soudem výslovně vyzvána, resp. toto určení je dle názoru okresního soudu nezbytnou podmínkou realizace řízení o dodatečném projednání dědictví". Žalovaná namítala, že "nejsou splněny zákonem předepsané podmínky pro přípustnost určovací žaloby, neboť neexistuje naléhavý právní zájem předpokládaný ustanovením § 80 písm. c) občanského soudního řádu". Protože předmětem řízení je dědické právo žalobkyně, které bylo jako předběžná otázka vyřešeno v dědickém řízení, platí zde "zásada nemožnosti řešení věci rozhodnuté (res iudicata)". Okresní soud v Děčíně rozsudkem ze dne 13.5.2008 č.j. 14 C 140/2006-39 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 8.000,- Kč k rukám advokáta JUDr. Lubomíra Švába. Dovodil, že žaloba nemůže být zamítnuta pro nedostatek naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, neboť není určovací žalobou ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu, ale žalobou na určení právní skutečnosti, u níž naléhavý právní zájem vyplývá přímo z právního předpisu, a že se nejedná o věc již pravomocně rozhodnutou, když původní dědické řízení bylo zastaveno z důvodu, že zůstavitel zanechal majetek pouze nepatrné hodnoty. Z výsledků dokazování pak zjistil, že žalobkyně v rozhodné době před vyděděním o zůstavitele trvale neprojevovala opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měla, a že proto není zůstavitelovou dědičkou. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 18.3.2009 č.j. 30 Co 482/2008-58 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 5.300,- Kč k rukám advokáta JUDr. Lubomíra Švába. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že žalobkyně nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem. Vzhledem k tomu, že dědické řízení po J. H. pravomocně skončilo (usnesením Okresního soudu v Děčíně ze dne 7.3.2002 č.j. D 42/2002-16, které nabylo právní moci dne 17.4.2002, bylo podle ustanovení § 175h odst.2 občanského soudního řádu zastaveno), nebyl tu důvod podávat žalobu o určení dědického práva žalobkyně "mimo dědické řízení", ale "návrh na zahájení řízení o dodatečném projednání dědictví po zůstaviteli". Tímto způsobem může "vyvolat dědické řízení kdokoliv, kdo se cítí být dědicem". K tomu, aby žalobkyně mohla být považována za dědičku po J. H., nestačí prokázat, že "nebyly dány důvody vydědění uvedené zůstavitelem v listině o vydědění"; současně je totiž "třeba, aby se osobám, o nichž lze mít důvodně zato, že jsou dědici, dostalo kvalifikovaného poučení o možnosti odmítnout či neodmítnout dědictví ve smyslu ustanovení § 175i odst. 1 občanského soudního řádu", a k poučení o možnosti dědictví odmítnout nemůže dojít mimo dědické řízení. V projednávané věci však k tomuto procesnímu úkonu ze strany soudu v původním dědickém řízen nedošlo a tento postup nelze nahradit podáním takovéto žaloby; žalobkyně nemá proto naléhavý právní zájem na určení svého dědického práva po zůstaviteli. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá, že podala návrh na dodatečné projednání dědictví, avšak nebyla "v tomto řízení notářem přizvána" a pouze jí bylo "pracovníkem notářské kanceláře sděleno, že nebyl zjištěn žádný majetek", a že předsedou Okresního soudu v Děčíně JUDr. Kurešem jí bylo sděleno, že byla vyděděna. Žalobou se obrátila na soud proto, že její návrh na dodatečné projednání dědictví "nebyl akceptován" a že požadovaným určením může získat "legitimitu k podání návrhu na dodatečné projednání dědictví". Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaná navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto. Souhlasí se závěrem odvolacího soudu o tom, že žalobkyně nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30.6.2009 (dále jen "o.s.ř."), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1.7.2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.). Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], a jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. je založena na rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozhodnutí odvolacího soudu s rozhodnutím soudu prvního stupně. O nesouhlasná rozhodnutí jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže