21 Cdo 3302/2024 – Nejvyšší soud

21 Cdo 3302/2024-344 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Marka Cigánka a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobce JUDr. Michala Nováka, IČO 03433650, se sídlem v Litomyšli, Tyršova č. 231, insolvenčního správce dlužníka Agency worker company s. r. o. se sídlem v Brně, Příkop č. 838/6, IČO 05163307, zastoupeného Mgr. Lukášem Jirsou, advokátem se sídlem v Praze, Lublaňská č. 1731/19, proti žalovanému M. M., zastoupenému JUDr. Stanislavem Hájkem, advokátem se sídlem v Plzni, náměstí Republiky č. 202/28, o 1 714 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 31 C 326/2021, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 5. června 2024, č. j. 18 Co 50/2024-289, takto: I. Dovolání žalovaného se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 18 730,80 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Lukáše Jirsy, advokáta se sídlem v Praze, Lublaňská č. 1731/19. Odůvodnění: 1. Žalobou doručenou Okresnímu soudu Plzeň-město dne 14. 11. 2021 se žalobce domáhal po žalovaném jako bývalém prokuristovi společnosti Agency worker company s. r. o. (dále jen „dlužník“) zaplacení částky 1 714 000 Kč s příslušenstvím. 2. Okresní soud Plzeň-město rozsudkem ze dne 4. 5. 2023, č. j. 31 C 326/2021-174, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 1 714 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení (výrok I), povinnost zaplatit žalobci náklady řízení (výrok II) a povinnost zaplatit České republice soudní poplatek za žalobu (výrok III). Dospěl k závěru, že žalovaný zaplatil jménem dlužníka dne 11. 4. 2019 ve prospěch společnosti FANTIMENE s. r. o. částky 660 000 Kč a 554 000 Kč a dne 19. 8. 2019 ve prospěch společnosti TOP CARS IMPORT s. r. o. částku 500 000 Kč za vyfakturované služby dle smlouvy jako smluvní provizi za zprostředkování nákupu vozidla Mercedec Benz a Audi A8, aniž by zjistil, za jaké plnění jsou částky posílány a zda fakturující společnosti vůbec nějaké plnění poskytly. Žalovaný tak nejednal s péčí řádného hospodáře, zmenšil majetkový prospěch dlužníka a tím mu způsobil škodu, tato škoda by dlužníkovi bez jednání žalovaného, který zadával sám příkazy k úhradě, nevznikla. Žalovaný vykonával u dlužníka funkci prokuristy (od 2. 1. 2018 do 20. 3. 2020) a současně byl zaměstnán jako personální ředitel. Žalobce uplatnil svůj nárok na náhradu škody po žalovaném jako prokuristovi. 3. K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 5. 6. 2024, č. j. 18 Co 50/2024-289, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a zavázal žalovaného k náhradě nákladů odvolacího řízení. Dovodil, že soud prvního stupně správně poučil žalovaného o povinnosti prokázat, že v případě proplácení provizí v celkové částce 1 714 000 Kč za nákup vozidel jednal s péčí řádného hospodáře, jelikož ho jako prokuristu tíží důkazní břemeno, a dále ho poučil o povinnosti prokázat své tvrzení, že smlouvy byly uzavírány jednatelkou, že uvedené provize byly přiměřené a že byly hrazeny z pozice pracovněprávního zařazení, a nikoliv z pozice prokuristy. Žalovaný argumentoval v koncentrační lhůtě pouze ve vztahu k pracovněprávnímu charakteru jeho postavení při uzavírání smluv o provizi. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaný u dlužníka působil jednak na základě uzavřené pracovní smlouvy jako personální ředitel a zároveň zastupoval dlužníka jako prokurista, a že veškerá činnost, která nespadala do pracovní náplně personálního ředitele, byla činěna z pozice prokuristy. Pracovněprávní předpisy proto správně nebyly na daný případ aplikovány. Žalovaný neunesl důkazní břemeno k tvrzení, že jednal s péčí řádného hospodáře. Vyplacené provize ve výši 1 214 000 Kč (při nákupu vozidla za 3 363 800 Kč) a ve výši 500 000 Kč (u vozidla za 2 699 000 Kč) jsou naprosto nepřiměřené. 4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Má za to, že se odvolací soud při řešení otázky hmotného a procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a že napadený rozsudek závisel na vyřešení otázky procesního práva, která dosud nebyla vyřešena. Za otázky označil, že „soudy nezkoumaly detailně opakovanou námitku žalovaného, že se má jednat o pracovněprávní spor“, že „přesunuly břemeno tvrzení a důkazní břemeno z žalobce na žalovaného“, když „žalovaný nedisponoval předmětnými doklady, neboť byl odvolán z funkce prokuristy a byl s ním okamžitě zrušen pracovní poměr“, a „nebylo mu ze strany jednatelky nikdy vyčteno, že se měl dopustit jakýchkoliv jednání vedoucích ke škodě společnosti“. 5. Žalobce ve svém vyjádření navrhl, aby dovolací soud dovolání žalovaného odmítl pro nepřípustnost. 6. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 7. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, argument, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání, jen je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem je řešená právní otázka rozhodována rozdílně“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání jen tehdy, je-li z dovolání patrno, jaká rozdílná řešení dané právní otázky a v jakých rozhodnutích se z judikatury dovolacího soudu podávají (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3032/2013); způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, podle kterého „dovolacím soudem vyřešená otázka má být posouzena jinak“, předpokládá uvedení údajů, ze kterých vyplývá, od kterého svého řešení (nikoli tedy řešení odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí) otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). 8. V posuzovaném případě žalovaný v dovolání nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, která by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. 9. Přípustnost dovolání nemohou založit otázky, které dovolatel pokládá v bodech 39 a 41 obsahu dovolání (srovnej shrnutí obsahu dovolání v bodě 4 tohoto odůvodnění), neboť dílem na jejich řešení rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá a dílem dovolatel námitku staví na jiném procesním a skutkovém stavu, než které v řízení nastaly. 10. Na řešení otázek dovolatelem položených v bodě 39 obsahu dovolání rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá proto, že odvolací soud vyšel ze skutkového závěru, že žalovaný příslušná jednání, ze kterých dlužníku vznikla škoda, činil v postavení prokuristy, a to s ohledem právě na skutkový charakter těchto jednání. Žalovaný tak předkládá vlastní verzi skutkového děje, na jejímž podkladě potom staví svoji kritiku právního posouzení, což je postup, který Nejvyšší soud při posuzování otázky přípustnosti dovolání stabilně odmítá (k tomu viz dále). 11. Stejně tak platí, že ani na řešení problému uvedeného v otázce položené v bodě 41 obsahu dovolání rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí. Jak vyplynulo z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (viz bod 9), odvolací soud své rozhodnutí nakonec založil na závěru, že byl dostatečně skutkový stav podle důkazů předložených žalobkyní prokázán; jinými slovy (i přes ne zcela šťastnou formulaci v bodě 9 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) nebylo rozhodnutí odvolacího soudu na závěru o přenesení důkazního břemene založeno. 12. V dalším je dovolací soud nucen konstatovat, že (jinak) velmi obsáhlé dovolání žalovaného je založeno na výhradách proti správnosti zjištění skutkového stavu odvolacím soudem, podstatou dovolacích námitek žalovaného je nesouhlas s tím, jaké důkazy soud prvního stupně a odvolací soud provedly, k jakým důkazům přihlédly, jak tyto důkazy hodnotily a jaký závěr o skutkovém stavu na základě tohoto hodnocení učinily. Namítá-li žalovaný, že „svého postavení prokuristy nezneužíval, že není vůbec prokázáno jestli vzni