21 Cdo 368/2026 — Nejvyšší soud

21 Cdo 368/2026 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:23. 3. 2026 Spisová značka:21 Cdo 368/2026 ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:21.CDO.368.2026.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:3. 4. 2026 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 368/2026-353 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Marka Cigánka a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v exekuční věci oprávněné Česká spořitelna, a. s. se sídlem v Praze 4, Olbrachtova č. 1929/62, IČO 45244782, proti povinné Areál Zákolany, s. r. o. se sídlem v Zákolanech, č. p. 103, IČO 06265171, zastoupené Mgr. Jiřím Maškem, advokátem se sídlem v Plzni, Pod Všemi svatými č. 427/17, pro 10 134 799,83 Kč s příslušenstvím, prodejem zástavy, o návrhu povinné na vstup vedlejšího účastníka do řízení, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 8 EXE 2/2024, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 6. října 2025, č. j. 17 Co 399/2025-287, takto: Dovolání se odmítá. Odůvodnění: 1. Usnesením ze dne 6. 10. 2025, č. j. 17 Co 399/2025-287, Krajský soud v Praze potvrdil usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 13. 8. 2025, č. j. 8 EXE 2/2024-279, jímž tento soud nepřipustil vstup vedlejšího účastníka Úřadu evropského veřejného žalobce do řízení na straně povinné. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že předpokladem pro možnost vedlejšího účastenství je skutečnost, že třetí osoba neodmítne vstoupit do řízení jako vedlejší účastník, popř. že „projeví vůli do řízení vstoupit“. 2. Proti usnesení odvolacího soudu podala povinná dovolání. Namítla, že soud prvního stupně je povinen dle § 93 odst. 2 občanského soudního řádu zprostředkovat vedlejšímu účastníku řízení výzvu, jejíž obsah má formulovat účastník řízení, který o vstup vedlejšího účastníka usiluje, neboť soud nemůže presumovat důvody vedlejší intervence. Soud však namísto výzvy povinné, která ji ani neměla možnost soudu včas předat, zaslal Úřadu evropského veřejného žalobce „naprosto zavádějící a bezvýznamné informace, naopak ty podstatné neuvedl“. Takový postup nemá dle dovolatelky oporu v občanském soudním řádu. Uvedla, že o otázce, zda má výzvu formulovat soud nebo účastník řízení, který o vedlejší intervenci usiluje, dovolací soud doposud nerozhodoval. Navrhla, aby Nejvyšší soud odložil právní moc napadeného usnesení do rozhodnutí o dovolání, zrušil napadené usnesení a věc vrátil Krajskému soudu v Praze k dalšímu rozhodnutí o věci. 3. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal dovolání povinné podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. 4. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). 5. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). 6. Dovolání není přípustné, neboť nejsou splněny předpoklady jeho přípustnosti podle § 237 o. s. ř. vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu na vyřešení otázky vymezené v dovolání nazávisí. 7. Dovolatelka při formulování svých námitek přehlédla, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právním závěru, že vedlejší účastenství je možné pouze za předpokladu, že třetí osoba neodmítne svoji účast, popř. sama projeví vůli se řízení jako vedlejší účastník účastnit, přičemž tato podmínka nebyla v řízení splněna. 8. Tento (stěžejní) právní závěr však dovolatelka nenapadá; obsah jejího dovolání se zcela míjí s nosnými důvody rozhodnutí odvolacího soudu. Skutečnost, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí (pro napadené rozhodnutí bylo určující), je přitom jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). 9. Dovolatelka ve skutečnosti brojí proti procesnímu postupu, který měl k vyřešení pro rozhodnutí klíčové otázky vést; prostřednictvím těchto námitek dovolatelka uplatňuje tzv. jiné vady řízení ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř.; k takovým vadám však může dovolací soud přihlédnout – jak vyplývá z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. – pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné. Uvedený předpoklad však v projednávané věci naplněn není. 10. Ostatně ani soud prvního stupně, ani soud odvolací se vytýkaného pochybení nedopustily; jak vyplývá ze spisu, zejména potom z obsahu přípisu soudu prvního stupně Úřadu evropského veřejného žalobce a dokumentů k přípisu přiložených (č. l. 276 spisu) a reakce Úřadu evropského veřejného žalobce na tuto výzvu (č. l. 278 spisu), úřad měl k dispozici veškeré potřebné dokumenty (návrh na zastavení exekuce, návrh na přistoupení úřadu jako vedlejšího účastníka apod.), takže se mohl ke své případné účasti fundovaně a se znalostí věci vyjádřit, což také učinil. 11. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání povinné podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 12. Dovolatelka v dovolání navrhla odklad právní moci napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§ 243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. Uvedené závěry jsou přijatelné i ve vztahu k návrhu na odklad právní moci. Návrhem dovolatelky na odklad právní moci se proto Nejvyšší soud nezabýval. 13. O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. exekučního řádu). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 23. 3. 2026 JUDr. Marek Cigánek předseda senátu