21 Cdo 3731/2018 — Nejvyšší soud

21 Cdo 3731/2018 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:13. 3. 2019 Spisová značka:21 Cdo 3731/2018 ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:21.CDO.3731.2018.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Zastavení výkonu rozhodnutí (exekuce) Zástavní právo Promlčení Dotčené předpisy:§ 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. § 152 obč. zák. § 165 odst. 1 obč. zák. § 170 odst. 2 obč. zák. § 100 odst. 2 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:28. 5. 2019 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 10.6.2019I.ÚS 1895/19JUDr. Vladimír Sládečekodmítnuto13.8.2019 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 3731/2018-825 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v exekuční věci oprávněné OJGAR, s. r. o. se sídlem v Praze 5, Křížová č. 1018/6, IČO 27404498 zastoupené JUDr. Jiřím Vodičkou, advokátem se sídlem v Praze 5, Drtinova č. 557/10, proti povinným 1) J. L., narozenému dne XY, bytem v XY, zastoupenému Mgr. Petrem Niplem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Pankráci č. 449/11, 2) B. M. L., narozené dne XY, bytem XY, Švýcarská konfederace, zastoupené Markem Procházkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Jáchymova č. 26/2, o návrhu povinných na zastavení exekuce, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 16 EXE 5920/2013, o dovolání povinných proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. května 2017, č. j. 17 Co 80/2017-464, takto: Dovolání povinných se zamítá. Odůvodnění: Na návrh oprávněné Okresní soud v Mělníku dne 20. 11. 2013, pod č. j. 16 EXE 5920/2013-29, pověřil na základě vykonatelného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3. 10. 2012, č. j. 33 Nc 6101/2009-183, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 16. 7. 2013, č. j. 16 Co 240/2013-263, podle ustanovení § 43a zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti, JUDr. Milana Makaria, soudního exekutora Exekutorského úřadu Praha – západ, provedením exekuce k vymožení pohledávky oprávněné ve výši 12.886.890 Kč s příslušenstvím a nákladů řízení ve výši 323.424 Kč a 2.178 Kč, a to „prodejem zástavy – nemovitostí povinných ve společném jmění manželů – objekt bydlení č. p. XY. v obci XY, postaveného na parcele č. XY v k. ú. XY, pozemku parc. č. XY – zastavěná plocha a nádvoří o celkové výměře 416 m2 v k. ú. XY, zapsaných na LV č. XY u katastrálního úřadu pro město XY, obec XY, katastrální území XY“. Podáními, doručenými soudnímu exekutorovi dne 12. 12. 2013, resp. dne 18. 12. 2013, se povinní domáhali, aby exekuce byla zastavena. Návrh zdůvodnili zejména promlčením jak zástavního práva, tak i vlastní pohledávky oprávněné. Okresní soud v Mělníku usnesením ze dne 3. 11. 2016, č. j. 16 EXE 5920/2013-376, návrhy obou povinných zamítl. Vyšel ze zjištění, že splatnost celé pohledávky nastala v souvislosti s jejím zesplatněním dne 11. 3. 2009. Oprávněná podala dne 23. 7. 2009 návrh na nařízení prodeje zástavy podle § 200y a násl. o. s. ř., usnesení, jímž bylo jejímu návrhu vyhověno, nabylo právní moci dne 26. 8. 2013. Návrh na exekuci podala oprávněná dne 8. 11. 2013. Vycházeje dále z ustanovení § 152, § 165, § 170 odst. 1 písm. a), § 100 odst. 1, § 112 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále v citacích „obč. zák.“), vyhodnotil situaci tak, že „tříletá promlčecí doba zástavního práva…počala běžet dne 11. 3. 2009, oprávněná podala dne 23. 7. 2009 za účelem uspokojení zajištěné pohledávky návrh na nařízení prodeje zástavy. Usnesení, jímž bylo návrhu vyhověno, nabylo právní moci dne 26. 8. 2013. Za situace, kdy oprávněná podala exekuční návrh dne 8. 11. 2013… pokračovala v prodeji zástavy zcela řádně, neboť časové prodlení v délce zhruba dva a půl měsíce nelze považovat za prodlení jakkoliv nepřiměřené… není postup podle § 268 odst. 3 o. s. ř. namístě“. Neshledal důvodným ani návrh povinných na zastavení exekuce podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. z důvodu promlčení „exekvované pohledávky“ s poukazem na to, že „…žádná z možností vymezených § 170 odst. 1 obč. zák. nepočítá s tím, že by zástavní právo mohlo zaniknout a stalo se tak nerealizovatelným v důsledku promlčení zajištěné pohledávky. Naopak § 170 odst. 2 obč. zák. výslovně stanoví, že promlčením zajištěné pohledávky zástavní právo nezaniká…“ K odvolání povinných Krajský soud v Praze usnesením ze dne 23. 5. 2017, č. j. 17 Co 80/2017-464, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Po vyřešení otázky pravomoci českých soudů k provedení exekuce se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně a shodně s ním dospěl k závěru, že zástavní právo promlčeno nebylo, a dále uzavřel, že „…s ohledem na to, že se zástavní právo nepromlčelo, není důvodná ani námitka promlčení vymáhané pohledávky…“. Proti usnesení odvolacího soudu podali oba povinní dovolání, jehož přípustnost spatřují v tom, že „rozhodnutí odvolacího soudu záviselo na vyřešení určité otázky hmotného práva, která nebyla v rozhodnutí dovolacího soudu vyřešena“. Za takovou otázku považují otázku, zda „…z ustanovení § 170 odst. 2 Občanského zákoníku…“ lze dovodit „možnost uspokojení ze zástavy, i když je pohledávka promlčena“, a shodně uvádějí, že tomu tak není. Dovozují, že oba soudy nepřípustně „přečetly“ znění ustanovení § 170 odst. 2 obč. zák. (ve znění zák. č. 367/2000 Sb., resp. zákona č. 317/2001 Sb.) tak, jako by „znělo stejně jako ustanovení § 151f odst. 1 obč. zák. ve znění zákona č. 509/1991 Sb. do změny zákonem č. 367/2000 Sb., popřípadě ustanovení § 615 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb.“. Dále namítají nepřezkoumatelnost zejména rozhodnutí odvolacího soudu. Poukázali i na to, že jejich závěr o interpretaci ustanovení § 170 odst. 2 obč. zák. je v souladu s „judikaturou , kterou předložili u jednání soudu prvního stupně“, i „s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4373/2011“. Namítají, že interpretace, jak ji provedl zejména soud prvního stupně, je v rozporu s interpretačními postupy a pravidly, tak jak je stanoví zejména Ústavní soud či odborná literatura. Shodně navrhují, aby byla jak usnesení odvolacího soudu, tak i usnesení soudu prvního stupně zrušena a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Oprávněná v písemném vyjádření považuje závěry soudů obou stupňů o tom, že k promlčení zástavního práva nedošlo, za zcela správné a je též i zcela správný závěr, vztahující se k interpretaci § 170 odst. 1 a 2 obč. zák. Má za to, že dovolání není přípustné. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění před účinností zákona č. 296/2017 Sb. (srov. článek II., bod 2. tohoto zákona), tj. do dne 29. 9. 2017 - dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť napadené usnesení závisí na vyřešení otázky účinků námitky promlčení pohledávky zajištěné zástavním právem ve vztahu k možnosti zastavení exekuce (výkonu rozhodnutí) prodejem zástavy podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. při aplikaci právní úpravy účinné v době ode dne 1. 1. 2002 do dne 31. 12. 2013, která dosud nebyla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu ve všech souvislostech vyřešena, přezkoumal usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez jednání (§ 243a odst. 1, věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné. V projednávané věci je třeba otázku uspokojení pohledávky ze zástavy řešit s ohledem na vznik tohoto práva – nesporně ke dni 11. 3. 2009 - podle právní úpravy účinné ode dne 1. 1. 2002 do dne 31. 12. 2013, tedy dle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník – dále jen „obč. zák.“ (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 1999, sp. zn. 31 Cdo 1181/99, uveřejněný pod číslem 70/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní nebo odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2014, sp. zn. 21 Cdo 1208/2013 a ustanovení § 3073 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). Podle ustanovení § 152 obč. zák. zástavní právo slouží k zajištění pohledávky pro případ, že dluh, který jí odpovídá, nebude včas splněn s tím, že v tomto případě lze dosáhnout uspokojení z výtěžku zpeněžení zástavy. Podle ustanovení § 165 odst. 1 obč. zák. není-li pohledávka zajištěná zástavním právem splněna včas, má zástavní věřitel právo na uspokojení své pohledávky z výtěžku zpeněžení zás