21 Cdo 3868/2023 — Nejvyšší soud

21 Cdo 3868/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:31. 7. 2024 Spisová značka:21 Cdo 3868/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:21.CDO.3868.2023.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Konkurenční doložka Nepřípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 310 odst. 2 předpisu č. 262/2006 Sb. § 243c odst. 1 o. s. ř. § 237 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:20. 8. 2024 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 3868/2023-254 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobkyně B.K.syn centrum s.r.o. se sídlem v Ústí nad Labem – Božtěšicích, Jahodová č. 161, IČO 25453688, zastoupené Mgr. Martinem Štuksou, advokátem se sídlem v Praze 4, Kaplická č. 1037/12, proti žalovanému M. M., zastoupenému JUDr. Marií Šírkovou, advokátkou se sídlem v Ústí nad Labem, Jizerská č. 2912/22, o zaplacení 166 686 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 22 C 78/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. května 2023, č. j. 8 Co 58/2023-223, takto: I. Dovolání žalobkyně se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 8 080 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Marie Šírkové, advokátky se sídlem v Ústí nad Labem, Jizerská č. 2912/22. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): 1. Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 5. 2023, č. j. 8 Co 58/2023-223, není podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto ustanovení. 2. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 3. Dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu je v dovolatelkou předestřené otázce, za jakých podmínek lze ve smyslu ustanovení § 310 zákoníku práce od zaměstnance spravedlivě požadovat uzavření konkurenční doložky, v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak. 4. Rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4394/2010, uveřejněný pod č. 145/2012 v časopise Soudní judikatura, ze dne 9. 12. 2018, sp. zn. 21 Cdo 5337/2017, uveřejněný pod č. 59/2020 v časopise Soudní judikatura, nebo ze dne 13. 12. 2023, sp. zn. 31 Cdo 2955/2023) se ustálila na závěru, že předmětem pracovněprávního vztahu z dohody, v níž se zaměstnanec zavazuje, že se po určitou dobu po skončení pracovního poměru, nejdéle však po dobu jednoho roku, zdrží výkonu výdělečné činnosti, která by byla předmětem činnosti zaměstnavatele nebo která by měla vůči němu soutěžní povahu, jsou práva a povinnosti účastníků pracovněprávního vztahu zajišťující ochranu zaměstnavatele po skončení pracovněprávního vztahu účastníků před výdělečnou činností zaměstnance, která by měla vůči němu soutěžní povahu. Smysl a účel takového ujednání spočívá zejména v tom, aby zaměstnavatel byl chráněn před únikem informací ke konkurenčnímu podnikateli prostřednictvím zaměstnanců, kteří v průběhu pracovního poměru u zaměstnavatele získávají informace, poznatky a znalosti, které mají povahu obchodního tajemství nebo které jsou takového charakteru, že jsou způsobilé zjednat konkurenčnímu podnikateli v hospodářské soutěži výraznou výhodu a tím závažným způsobem ztížit činnost zaměstnavatele. 5. Právní úprava (§ 310 odst. 2 zákoníku práce) proto stanoví, že konkurenční doložku nelze uzavřít s každým zaměstnancem, ale jen se zaměstnancem, u něhož to lze spravedlivě požadovat s ohledem na povahu informací, poznatků, znalostí pracovních a technologických postupů, které získal v zaměstnání u zaměstnavatele a jejichž využití při výdělečné činnosti (ať již závislé, nebo nezávislé) po skončení pracovního poměru by mohlo zaměstnavateli závažným způsobem ztížit jeho činnost. Splnění této podmínky (nikoliv však, aby zaměstnanec uvedené informace, poznatky a znalosti získal ještě před uzavřením dohody) je podmínkou platnosti konkurenční doložky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2011, sp. zn. 21 Cdo 4986/2010, uveřejněný pod č. 35/2012 v časopise Soudní judikatura). 6. Soudy v projednávané věci vyšly ze skutkového zjištění, že žalovaný, který je držitelem profesního osvědčení kontrolního technika, u žalobkyně, která provozuje stanici technické kontroly motorových vozidel, pracoval jako „kontrolní technik STK“. Správně proto zohlednily (body 99 až 103 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a bod 12 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), že postup při schvalování technické způsobilosti motorových vozidel k provozu na pozemních komunikacích je pro všechny stanice technické kontroly jednotně upraven právním předpisem (vyhláškou č. 341/2002 Sb., o schvalování technické způsobilosti a o technických podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích) a že „garantem odbornosti“ technika stanice technické kontroly je stát, který mu k tomu vydává příslušné osvědčení (srov. § 38 cit. vyhlášky – pozn. dovolacího soudu). V souladu s uvedenými ustálenými závěry rozhodovací praxe dovolacího soudu proto soudy uzavřely, že „žalovaný jako zaměstnanec žalobkyně nepřicházel do kontaktu s informacemi, poznatky, znalostmi pracovních a technologických postupů, které by získal v zaměstnání u žalobkyně, jejichž využití při výdělečné činnosti po skončení zaměstnání by bylo způsobilé závažným způsobem ztížit činnost žalobkyně, když z hlediska přístupu k zákazníkům a vyřizování zakázek z obchodního pohledu se jeho práce jeví jako práce jednoduchá, bez potřeby zvláštního ‚know-how‘ žalobkyně“. 7. Poukazuje-li dovolatelka na princip autonomie vůle, pak přehlíží nepochybně kogentní povahu ustanovení § 310 odst. 2 zákoníku práce, která neumožňuje uzavření konkurenční doložky s jiným zaměstnancem, než kterého lze zařadit do okruhu zaměstnanců tímto ustanovením vymezeného; přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nezakládá otázka, jejíž řešení vyplývá přímo z právního předpisu a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti, a proto není zapotřebí její řešení v rozhodovací praxi soudů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2015, sp. zn. 32 Cdo 4847/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3407/2015, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2015, sp. zn. 32 Cdo 4189/2014). 8. Judikaturu, na niž dovolatelka v souvislosti s aplikací zásad in favorem negotii a pacta sunt servanda též v pracovněprávních vztazích poukazuje, nadto nelze ve vztahu k projednávané věci považovat za přiléhavou, neboť vychází ze zcela odlišných skutkových stavů a týká se jednak splnění podmínek pro sjednání pracovního poměru na dobu určitou (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1211/2017), jednak možnosti uzavření dohody o prodloužení výpovědní doby v průběhu výpovědní doby (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2023, sp. zn. 21 Cdo 2861/2022). Obdobně nepřiléhavá je rovněž odkazovaná judikatura „k výkladu pojmu ‚spravedlivého požadavku‘ zaměstnavatele na právní jednání zaměstnance či jeho výkon“ (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2009, sp. zn. 21 Cdo 938/2009), neboť ta se, v kontextu rozvázání pracovního poměru výpovědí ze strany zaměstnavatele z důvodu nadbytečnosti zaměstnance, týká hledisek, kdy po zaměstnavateli nelze spravedlivě požadovat, aby dále zaměstnával člena příslušného odborového orgánu. Za nepřiléhavou je nutno považovat též námitku žalobkyně, že její právní názor prezentovaný v dovolání podporuje i nález Ústavního soudu ze dne 2. 5. 2019, sp. zn. II. ÚS 3101/18, neboť jeho závěry se vztahují k otázce ústavně konformního výkladu konkurenční doložky v souvislosti s přiměřeností smluvní pokuty sjednané v konkurenční doložce. 9. Ke zpochybnění závěru soudů o nenaplnění podmínky pro uzavření konkurenční doložky stanovené ustanovením § 310 odst. 2 zákoníku práce nesměřují námitky, že „význam technika STK pro žalobkyni a jeho vliv na zákazníky je nepopiratelný“ a že „technik je osobou rozhodující v konkrétních případech o způsobilosti motorových vozidel k dalšímu provozu“ a zákazníci proto mohou m