21 Cdo 5170/2017 — Nejvyšší soud

21 Cdo 5170/2017 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:17. 4. 2018 Spisová značka:21 Cdo 5170/2017 ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:21.CDO.5170.2017.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Mzda (a jiné obdobné příjmy) Soudci Ústavní soud Dotčené předpisy:§ 3 odst. 3 předpisu č. 236/1995Sb. § 3b odst. 1 předpisu č. 236/1995Sb. čl. 89 odst. 2 předpisu č. 1/1993Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:13. 7. 2018 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 6.8.2018III.ÚS 2673/18prof. JUDr. Josef Fiala, CSc.odmítnuto2.10.2018 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 5170/2017-95 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomírem Ptáčkem, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobce J. L., proti žalované České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 8, se sídlem v Praze 10, ul. 28. pluku č. 1533/29b, IČO 00024457, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží č. 390/42, IČO 69797111, o 79.538,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 26 C 35/2014, 26 C 74/2014 a 26 C 131/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. června 2017 č. j. 23 Co 143/2017-70 takto: Dovolání žalobce se zamítá. Odůvodnění: Žalobce se žalobami (podanými dne 10.2.2014, 10.3.2014 a 9.5.2014, vedenými u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 26 C 35/2014, 26 C 74/2014 a 26 C 131/2014) domáhal, aby mu žalovaná zaplatila na doplatku platu za měsíce leden až duben 2011 celkem 79.538,- Kč s úroky z prodlení, které v žalobách specifikoval. Žaloby odůvodnil zejména tím, že dne 12.12.2000 byl jmenován soudcem a ode dne 13.12.2000 byl přidělen k výkonu funkce soudce k Obvodnímu soudu pro Prahu 8. V souvislosti se změnou zákona č. 236/1995 Sb., o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců a poslanců Evropského parlamentu, provedenou zákonem č. 425/2010 Sb., došlo k platovým restrikcím vůči soudcům, spočívajícím s účinností od 1.1.2011 ve stanovení platové základny na rok 2011 ve výši 54.005,- Kč, snížení náhrady výdajů v důsledku takto stanovené platové základny soudců na rok 2011 na částku 3.000,- Kč a trvalé změně násobku průměrné nominální měsíční mzdy fyzických osob v nepodnikatelské sféře z trojnásobku na 2,5násobek. Uvedené platové restrikce byly nálezy Ústavního soudu ze dne 2.8.2011 sp. zn. Pl. 16/11 a ze dne 3.5.2012 sp. zn. Pl. ÚS 33/11 shledány neústavními. Závěry obou nálezů byly odůvodněny především tím, že platové poměry soudců by měly být stabilní nesnižovatelnou veličinou, že zásah do materiálního zabezpečení soudců nesmí být výrazem svévole zákonodárce a že platové restrikce ohrožují princip soudcovské nezávislosti a představují nepřiměřený a pouze vůči soudcům zaměřený zásah. Kromě toho podle názoru žalobce byl způsob výpočtu platové základny soudce proveden nesprávně na základě ukazatele Českého statistického úřadu „Průměrná měsíční hrubá mzda - fyzické osoby“, a nikoli ukazatele „Průměrná měsíční hrubá mzda - přepočtené počty“, který zohledňuje délku pracovních úvazků. Žalobce proto požaduje doplatit rozdíl mezi skutečně vyplaceným platem a víceúčelovou paušální náhradou výdajů za měsíce leden až duben 2011 a platem a víceúčelovou paušální náhradou výdajů, na které by mu vznikl nárok, nebýt zákona č. 425/2010 Sb. Jelikož žalovaná žalobci za každý z měsíců leden až březen 2011 vyplatila plat ve výši 70.500,-Kč a náhradu výdajů 3.200,- Kč, zatímco, nebýt zákona č. 425/2010 Sb., by plat žalobce byl 89.500,- Kč a náhrada výdajů 4.100,- Kč, žalobce požadoval za každý z měsíců leden až březen 2011 doplatek platu 19.000,-Kč a doplatek na náhradě výdajů 900,- Kč. Za duben 2011 byl žalobci vyplacen plat ve výši 70.303,- Kč a náhrada výdajů 3.200,- Kč, zatímco, nebýt zákona č. 425/2010 Sb., by byl plat žalobce 89.241,- Kč a náhrada výdajů 4.100,- Kč, proto žalobce požadoval za měsíc duben 2011 doplatek platu 18.938,- Kč a doplatek na náhradě výdajů 900,- Kč. Obvodní soud pro Prahu 10 (poté, co usnesením ze dne 1.7.2015 č.j. 26 C 35/2014-18 řízení o výše zmíněných žalobách žalobce spojil ke společnému řízení vedenému pod sp. zn. 26 C 35/2014) rozsudkem ze dne 24.11.2016 č.j. 26 C 35/2014-41 uložil žalované, aby zaplatila žalobci 22.300,- Kč, zamítl žalobu co do částky 57.238,- Kč s úroky z prodlení, které ve výroku specifikoval, a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 1.755,60 Kč. Soud prvního stupně akcentoval, že „platy soudců se staly předmětem opakovaného rozhodování Ústavního soudu“, přičemž v nálezu ze dne 19.7.2016 sp. zn. Pl. ÚS 20/15 „pro soud vyplynulo“ (když „soud je názorem Ústavního soudu vázán“), že soudcům nepřísluší zpětné doplacení platů do trojnásobku průměrné nominální měsíční mzdy fyzických osob v nepodnikatelské sféře. V tomto směru je tedy uplatněný nárok žalobce neopodstatněný. Pro stanovení platu pro rok 2011 však Ministerstvo práce a sociálních věcí nevycházelo při výpočtu platové základny z průměrné měsíční hrubé mzdy „na přepočtené počty“, tedy nezohledňovalo, zda fyzická osoba (zaměstnanec) dosáhla do výpočtu zahrnutou měsíční mzdu výkonem práce po plnou nebo jen po kratší pracovní dobu. Použilo tak podle názoru soudu prvního stupně nesprávný údaj a toto použití nesprávného údaje se promítlo v tom, že žalobce obdržel za leden až duben 2011 plat a víceúčelovou paušální náhradu výdajů v nižší výši, než mu příslušelo. K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7.6.2017 sp. zn. 23 Co 143/2017-70 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé ohledně částky 57.238,- Kč a části příslušenství, které ve výroku specifikoval; ohledně zbývající části příslušenství a ve výroku o náhradě nákladů řízení účastníků tento rozsudek zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 19.7.2016 sp. zn. Pl. ÚS 20/15, ve kterém se Ústavní soud k derogačním účinkům jeho nálezů ve věcech platů soudců vyjádřil tak, že zrušení příslušných ustanovení zákona („ve slovech 2,5násobek“) nevyvolává zpětné účinky, ale působí ex nunc. Předmětný právní předpis v rozsahu, na který dopadá derogační důvod vyslovený v jeho nálezu, se zpětně neaplikuje jen za předpokladu, že poskytnutí této ochrany nebrání jiné základní právo nebo důležitý veřejný zájem, jemuž je třeba v případě vzájemné kolize dát přednost. Ve věcech platu soudců Ústavní soud shledal, že je třeba dát přednost důležitému veřejnému zájmu, kterým je zklidnění celkové atmosféry, která ve věci panuje jak na politické scéně, tak zejména v širší veřejnosti, a že zpětné doplacení platů by znamenalo nepředvídaný zásah do státního rozpočtu, který by nutně vedl k dalšímu růstu napětí mezi společností a soudci. Vzhledem k tomu, že vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu, včetně tzv. nosných důvodů rozhodnutí, jsou pro všechny orgány i osoby závazná, odvolací soud se nemůže a ani má důvod se odchylovat od uvedených závěrů Ústavního soudu, jestliže k tomu neshledal žádné dostatečné relevantní důvody a nenabízí je ani žalobce, který se dovolával jen svého práva pokojně užívat svůj majetek s tím, že bylo zasaženo jeho legitimní očekávání na poskytnutí trojnásobku tak, aby je následně vyplacené mohl v rámci svého vlastnického práva užívat. Taková argumentace však ve světle výše uvedených závěrů Ústavního soudu nemá podle názoru odvolacího soudu potenciál obstát. Soudu prvního stupně vytkl pouze to, že pokud žalobci přiznal 22.300,- Kč, není zcela zřejmé, jaké úvahy jej vedly k nepřiznání úroku z prodlení vztahujícímu se k této přiznané částce. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (do jeho potvrzujícího výroku o věci samé) podal žalobce dovolání. Namítal, že odvolací soud „odůvodnil své rozhodnutí odkazem na některé neodůvodněné závěry uvedené v nálezu Ústavního soudu ze dne 19.7.2016 sp. zn. Pl. ÚS 20/15, které odvolací soud považoval za závazné nosné důvody nálezu“. S poukazem na obsáhlou judikaturu Ústavního soudu zabývající se problematikou platových restrikcí u soudců (zejména nálezy ze dne 2. 8. 2011 sp. zn. Pl. ÚS 16/11, ze dne 3. 5. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 33/11 a ze dne 10.7.2014 sp. zn. Pl. ÚS 28/13) zdůraznil, že Ústavní soud odůvodnil své závěry o neústavnosti těchto restrikcí a jejich derogaci zejména tím, že platové poměry soudců by měly být stabilní nesnižovatelnou veličinou, že zásah do materiálního zabezp