21 Cdo 530/2006 — Nejvyšší soud

21 Cdo 530/2006 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:18. 1. 2007 Spisová značka:21 Cdo 530/2006 ECLI:ECLI:CZ:NS:2007:21.CDO.530.2006.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 530/2006 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně M. B., zastoupené advokátkou, proti žalovanému označenému jako „O. ú.“, o náhradu mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp.zn. 13 C 309/2001, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. prosince 2005, č.j. 9 Co 379/2005-27, takto: I.  Dovolání žalobkyně se zamítá. II.  Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobkyně se žalobou podanou k Okresního soudu v Ústí nad Labem dne 25.10.2001 domáhala, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit jí „náhradu mzdy od 16.3.1998 do doby, kdy jí umožní pokračovat v práci nebo kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru, a to ve výši 14.758,- Kč měsíčně“. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že žalovaný jí dal dne 27.2.1998 výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce, že platnost této výpovědi napadla u soudu žalobou, která je projednávána u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp.zn. 7 C 89/98, a že řízení o této věci dosud nebylo pravomocně skončeno. Protože oznámila žalovanému, že trvá na tom, aby ji dále zaměstnával, má žalobkyně nárok na náhradu mzdy podle ustanovení § 61 odst. 1 zák. práce. Jako žalovaného v žalobě označila „O. ú.“. Okresní soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 9.3.2005, č.j. 13 C 309/2001-21, řízení zastavil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně dovodil, že žalobkyní „jednoznačně a nezměnitelně“ označený žalovaný O. ú. jako zaměstnavatel žalobkyně nemá způsobilost být účastníkem řízení, neboť s účinností od 1.1.2001 přestal být právnickou osobou a stal se ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 219/2000Sb. organizační složkou státu; uvedl, že v žalobě „bylo třeba uvést stát“, tj. Č. r. a příslušnou organizační složku. Protože žaloba (doručená soudu dne 25.10.2001) směřuje proti organizační složce státu a protože „stát žalobkyně za žalovaného neoznačila“, soud prvního stupně uzavřel, že jde o nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit (§ 103 o.s.ř.), a řízení podle ustanovení § 104 odst. 1 o.s.ř. zastavil. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 15.12.2005, č.j. 9 Co 379/2005-27, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Shodně se soudem prvního stupně vycházel odvolací soud z toho, že žalovaný O. ú. se stal dnem 1.1.2001 organizační složkou státu (Č. r.) a že přestal být právnickou osobou; proto „jinou právní možností“ od 1.1.2001 bylo označit za účastníka řízení Č. r. spolu s označením organizační složky, jíž se spor týká. Vzhledem k tomu, že označení žalovaného v žalobě je „úplné, určité a srozumitelné“ a že z obsahu žaloby nevyplývá, že by v označení žalovaného v žalobě došlo k chybě v psaní, k jiné zřejmé nesprávnosti nebo že by údaj označující žalovaného byl v logickém rozporu s vylíčením rozhodujících skutečností, nejde o vadu žaloby, ale o neodstranitelný nedostatek podmínky řízení. Odvolací soud proto – s poukazem na závěry vyjádřené v obdobné věci Nejvyšším soudem v rozhodnutí „pod sp.zn. 21 Cdo 366/2002“ - uzavřel, že soud prvního stupně neměl důvod postupovat podle ustanovení § 43 o.s.ř. a že řízení zastavil v souladu s ustanovením § 104 odst. 1 o.s.ř. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně „z obou důvodů, které stanoví § 241a odst. 2 o.s.ř.“, dovolání. Rekapituluje dosavadní průběh řízení ve věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp.zn. 7 C 89/98 (týkající se určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru), v níž krajský soud (v usnesení ze dne 18.3.2004, č.j. 11 Co 840/2003-116) „potvrdil nástupnictví na straně žalovaného s tím, že poukázal na nového adresáta (účastníka řízení)“, a uložil soudu prvního stupně „provést nápravu tak, aby odpovídala zákonu a aby v řízení pokračoval s příslušnou organizační složkou státu – Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, když s účinností od 1.1.2003 okresní úřady jako organizační složky státu zanikly“. Žalobkyně je přesvědčena, že měla být soudy vyzvána k odstranění nedostatku v označení žalovaného tak, aby „před správným označením O. ú. bylo uvedeno ČR (Č. r.)“, a v tomto směru se dovolává nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 29.7.2005, č. III. ÚS 74/94, a v něm  vysloveného závěru, že „způsobilost účastníka řízení je procesní podmínkou, kterou soud zkoumá z úřední povinnosti a jejíž nedostatek vede k zastavení řízení, zkoumat ji však musí toliko s dáním možnosti žalobci věc napravit“; odvolacímu soudu vytýká, že k této námitce, ačkoliv ji vznášela již v odvolacím řízení, nepřihlédl. Shodně s odvoláním rovněž namítá, že „nerespektováním těchto zásad hrozí porušení ust. § 43 odst. 1 o.s.ř. a následně i ust. článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a článku 90 Ústavy“. Žalobkyně zdůrazňuje, že „v případě jejích sporů s bývalým zaměstnavatelem, ať již se jednalo o neplatnost skončení pracovního poměru nebo o náhradu mzdy, bylo vždy oběma sporným stranám naprosto jasné, že žalovaným je vždy jeden subjekt, tedy bývalý O. ú.“; ostatně ani žalovaný nikdy nevznesl žádnou procesní námitku ohledně svého označení, případně „sám své označení neopravil na svých písemných podáních“. Navrhla, aby dovolací soud usnesení soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o usnesení, proti kterému je podle ustanovení § 239 odst. 2 písm. a) o.s.ř dovolání přípustné, přezkoumal napadené usnesení bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání   není  opodstatněné. Podle ustanovení § 19 o.s.ř. způsobilost být účastníkem řízení má ten, kdo má  způsobilost  mít práva a povinnosti; jinak jen ten, komu je zákon přiznává. Způsobilostí být účastníkem řízení se rozumí způsobilost mít procesní práva a povinnosti, která zákon přiznává účastníkům. Způsobilost být účastníkem řízení má zásadně ten, kdo má podle hmotného práva způsobilost mít práva a povinnosti (tzv. právní subjektivitu). Způsobilost být účastníkem řízení tedy mají fyzické osoby (jejich způsobilost mít práva a povinnosti v pracovněprávních vztazích jako zaměstnanci vyplývá z ustanovení § 11 odst.1 a 2 zák. práce a jako zaměstnavatelé z ustanovení § 8a věty první zák. práce), právnické osoby a stát (Č. r.); je-li stát (Č. r.) účastníkem pracovněprávních vztahů, je právnickou osobou (srov. § 8b odst.1 zák. práce) a jedná za něj příslušná organizační složka státu (srov. § 8b odst. 2 zák. práce). Ten, kdo nemá podle hmotného práva způsobilost mít práva a povinnosti (tzv. právní subjektivitu), je způsobilým účastníkem řízení, jen jestliže mu zákon tuto způsobilost přiznává. Okresní úřady byly zřízeny zákonem Č. n. r. č. 425/1990 Sb., o okresních úřadech, úpravě jejich působnosti a o některých dalších opatřeních s tím souvisejících, jako správní úřady, které vykonávají státní správu ve svých územních obvodech a kterým může zákon svěřit výkon státní správy i v jiných územních obvodech (srov. § 2 tohoto zákona). Zákon č. 147/2000 Sb., o okresních úřadech, který s účinností ode dne 12.11.2000 nahradil zákon č. 425/1990 Sb., okresní úřady definoval (srov. § 1 odst.1 tohoto zákona) jako správní úřady, které vykonávají státní správu ve správních obvodech, jež se nazývají okresy, a které mohou vykonávat státní správu i ve správních obvodech jiných okresních úřadů, stanoví-li tak zvláštní zákon. Okresní úřady byly podle ustálené judikatury soudů (srov. Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 22.4.1998 sp. zn. Cpjn 68/97, uveřejněné pod č. 32 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998) nejen správními úřady, ale i právnickými osobami, jestliže vystupovaly v jiných právních vztazích než které vznikaly při výkonu státní správy. Dnem 1.1.2001 nabyl účinnosti zákon č. 219/2000 Sb., o majetku Č. r. a jejím vystupován